Vážení čtenáři!
Právě jste otevřeli prosincové číslo Oběžníku, poslední číslo v tomto kalendářním roce. Nevím, jak vám, ale mně to přijde dost divné. Vánoce? Konec roku? Už?!
Vypadá to tak. V obchodních domech jsme obklopeni mezinárodními koledami a křiklavými vánočními ozdobami, v reklamách nás krásky obdařují svým umělým úsměvem a nabádají, že tenhle výrobek prostě musíme koupit všem svým známým alespoň jednou… Vánoce už jsou všude. Bohužel ale už od října.
Taky jste tak nějak nervózní z toho, že vlastně nemáte pro půlku přátel a příbuzných žádný dárek nebo aspoň dáreček a propadáte zoufalství při představě, že budete muset 23. 12. vyrazit na nakupovací jízdu? Máte pocit, že toho cukroví přece zas tolik nepotřebujete, tak proč se s tím tak dlouho dělat, a nakonec – k čemu umytá okna?! Můžu vás ujistit, že pokud trpíte některým z těchto příznaků předvánoční horečky, tak v tom nejste sami.
Takže my tentokrát jsme se rozhodli, že toto číslo tak úplně vánoční nebude. Vánoce zatlačujeme do pozadí, abychom tak nerozrušovali lidi posedlé
onou vánoční horečkou. Samozřejmě, najdete tu pár narážek, ale hlavní téma je příroda – tedy zvířátka a rostlinky, jak jsme vysvětlovali našim přispěvovatelům, když si nebyli jistí, co to po nich chceme.
Proto jsme pro vás přichystali rozhovor s paní profesorkou Žabovou, které má svou aprobací k přírodě velmi blízko, a najdete tu článek o spisovateli Gerardu Durrellovi, který se k tomuto tématu opravdu hodí… a mnoho dalšího. Tak snad se vám bude Oběžník dobře číst.
Přejeme příjemně strávené svátky, nejlépe bez problémů způsobených přejedením se cukrovím (i když jste si ho tak pracně napekli, tak to stejně neznamená, že to musíte všechno sníst!). Užijte si volno a do roku 2010 vykročte pravou nohou!
S přáním všeho dobrého, vaše
Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com
úterý 15. prosince 2009
Citáty o přírodě
Rozum nás klame častěji než příroda. Luc de Clapiers Vauvenargues
Jedině příroda ví, co chce. Johan Wolfgang von Goethe
Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda. Hippokratés
Vezmete-li k sobě vyhladovělého psa a uděláte z něj zvíře kypící zdravím, nekousne vás. To je zásadní rozdíl mezi psem a člověkem. Mark Twain
Příroda a srdce jsou nevyčerpatelné. N.N.
Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme. Jaromíra Kolářová
Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst. Antonio Gaudí y Cornet
Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nove, nádherné vydání. Andersen Hans Christian
Sloni jsou bakterie, které se přírodě vymkly z rukou. Žáček Jiří
Člověk, který by chtěl porozumět lidským vztahům, by si měl pořídit psa, který by ho zbožňoval, a kočku, která by ho ignorovala. Derek Bruce
Bůh dosadil na tento svět kočku, aby člověka připravila o iluzi, že všechno na světě bylo stvořeno proto, aby sloužilo jemu. Paul Gray
Jedině příroda ví, co chce. Johan Wolfgang von Goethe
Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda. Hippokratés
Vezmete-li k sobě vyhladovělého psa a uděláte z něj zvíře kypící zdravím, nekousne vás. To je zásadní rozdíl mezi psem a člověkem. Mark Twain
Příroda a srdce jsou nevyčerpatelné. N.N.
Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme. Jaromíra Kolářová
Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst. Antonio Gaudí y Cornet
Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nove, nádherné vydání. Andersen Hans Christian
Sloni jsou bakterie, které se přírodě vymkly z rukou. Žáček Jiří
Člověk, který by chtěl porozumět lidským vztahům, by si měl pořídit psa, který by ho zbožňoval, a kočku, která by ho ignorovala. Derek Bruce
Bůh dosadil na tento svět kočku, aby člověka připravila o iluzi, že všechno na světě bylo stvořeno proto, aby sloužilo jemu. Paul Gray
Rozhovor s paní profesorkou Žabovou
Chováte doma nějaké zvíře a pěstujete květiny?
Tak měla jsem psa, boxerku, ale ta už umřela. Teď momentálně žádné zvíře nechovám, tady ve škole se starám o šváby, tedy oni se spíš starají sami o sebe. A rostlin mám spoustu, dřív jsem měla hodně kaktusů, ale teď na to nemám tolik čas. Ale každopádně mám zahradu a skalničky, takže pořád se o to zajímám. Na důchod si plánuju bonsaje. (smích)
Jaké máte plány na 31. prosince?
Určitě setkání s přáteli, odpočinek, klid, žádná práce, pohoda.
Chtěla byste bydlet ve velkém, břečťanem porostlém domě uprostřed hustého jehličnatého lesa, okolo kterého by se každý večer procházela liška a ježek?
Tak to je mým dávným snem! Pravdou je, že ve velkém domě bydlím, není porostlý břečťanem, měla jsem to v plánu. Dovolit si to nemohu, protože jsme udělali novou fasádu a manžel by mě zabil.Ale izolace od lidí by mi určitě nevadila. (smích)
Líbí se vám žáby? Už jste někdy nějakou pitvala?
Pitvala jsem žábu na vysoké škole, nebyla jsem z toho nadšená, protože jsme jí řezali hlavu … za živa, což není zrovna moje parketa. Žáby se mi líbí, ale do ruky je neberu, protože jsou slizké.
Jak vypadá váš typický Štědrý den? Jak zdobíte vánoční stromeček?
Vánoční stromeček zdobíme tradičně. Ozdoby, řetězy. A jak vypadá můj Štědrý den? Tak já většinou dopoledne připravuju jídlo, odpoledne jdeme na procházku, brzo večeříme a potom si rozdáváme dárky.
Jaký máte názor na testování kosmetických přípravků na zvířatech? Vidíte na tom i nějaké výhody?
Určitě jsem zásadně proti testování, protože vždycky jsou různé možnosti, jak testovat určité látky, a vždycky se dá zvolit možnost, která nebude stát život nějaké zvíře. Takže já jsem pro absolutní zákaz testování.
Píšete dopis Ježíškovi?
Já už jsem velká holka. (smích)
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Všechno. Mám svá oblíbená jídla, určitě italskou kuchyni.
Líbí se vám ďábel medvědovitý?
Ne.(rázně)
Už vám někdy zemřela nějaká rostlina na stáří?
Zemřelo mi spoustu rostlin, moje rostliny přežijí jenom ty, které jsou přizpůsobené na tu trochu péče, kterou jim věnuju.(smích)
Pavlína Coufalová, Lucie Wolfová, Lenka Chudomelová; 5.H
Rozhovor je autorizovaný.
Tak měla jsem psa, boxerku, ale ta už umřela. Teď momentálně žádné zvíře nechovám, tady ve škole se starám o šváby, tedy oni se spíš starají sami o sebe. A rostlin mám spoustu, dřív jsem měla hodně kaktusů, ale teď na to nemám tolik čas. Ale každopádně mám zahradu a skalničky, takže pořád se o to zajímám. Na důchod si plánuju bonsaje. (smích)
Jaké máte plány na 31. prosince?
Určitě setkání s přáteli, odpočinek, klid, žádná práce, pohoda.
Chtěla byste bydlet ve velkém, břečťanem porostlém domě uprostřed hustého jehličnatého lesa, okolo kterého by se každý večer procházela liška a ježek?
Tak to je mým dávným snem! Pravdou je, že ve velkém domě bydlím, není porostlý břečťanem, měla jsem to v plánu. Dovolit si to nemohu, protože jsme udělali novou fasádu a manžel by mě zabil.Ale izolace od lidí by mi určitě nevadila. (smích)
Líbí se vám žáby? Už jste někdy nějakou pitvala?
Pitvala jsem žábu na vysoké škole, nebyla jsem z toho nadšená, protože jsme jí řezali hlavu … za živa, což není zrovna moje parketa. Žáby se mi líbí, ale do ruky je neberu, protože jsou slizké.
Jak vypadá váš typický Štědrý den? Jak zdobíte vánoční stromeček?
Vánoční stromeček zdobíme tradičně. Ozdoby, řetězy. A jak vypadá můj Štědrý den? Tak já většinou dopoledne připravuju jídlo, odpoledne jdeme na procházku, brzo večeříme a potom si rozdáváme dárky.
Jaký máte názor na testování kosmetických přípravků na zvířatech? Vidíte na tom i nějaké výhody?
Určitě jsem zásadně proti testování, protože vždycky jsou různé možnosti, jak testovat určité látky, a vždycky se dá zvolit možnost, která nebude stát život nějaké zvíře. Takže já jsem pro absolutní zákaz testování.
Píšete dopis Ježíškovi?
Já už jsem velká holka. (smích)
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Všechno. Mám svá oblíbená jídla, určitě italskou kuchyni.
Líbí se vám ďábel medvědovitý?
Ne.(rázně)
Už vám někdy zemřela nějaká rostlina na stáří?
Zemřelo mi spoustu rostlin, moje rostliny přežijí jenom ty, které jsou přizpůsobené na tu trochu péče, kterou jim věnuju.(smích)
Pavlína Coufalová, Lucie Wolfová, Lenka Chudomelová; 5.H
Rozhovor je autorizovaný.
Gerald Durrell a jeho zvířata
Gerald Durrell se narodil 7. ledna 1925 v Džámšedpúru v Indii jako čtvrté a nejmladší dítě anglických přistěhovalců. Jeho otec brzy zemřel, a proto se matka rozhodla i s celou rodinou přesídlit na řecký ostrov Korfu, a to v době, kdy bylo Geraldovi šest let. O období pěti let, které tu strávili obklopeni přírodou, napsal Durrell své nejznámější knihy, zvlášť tu nejslavnější: O mé rodině a jiné zvířeně.
Durrel se o zvířata a vůbec o přírodu zajímal už od útlého věku: Jeho matka trvala na tom, že „zoo“ bylo jeho první slovo, a Durrellova údajně první vzpomínka je na slimáka z Indie. Rodina ovšem dlouhou dobu doufala, že tento zájem nebude celoživotní, protože tato jeho vášeň způsobovala celému okolí značné nepříjemnosti – ať už jde o pokoj plný živých i mrtvých zvířat, které tam tajně nanosil a jenž se občas vydávaly na výlet po domě, o mrtvou želvu, kterou malý Gerald pitval před domem, nebo o nebohé domácí učitele, jejichž jedinou šancí, jak ho něco naučit, bylo zařadit do výuky zvířectvo.
Durrellovi ovšem zájem o přírodu vydržel a po návratu do Londýna (kam se museli přestěhovat kvůli druhé světové válce) pracoval v zoo i obchodě se zvířaty. Z dědictví si financoval tři sběratelské výpravy, jejíž úlovky poté prodal do zoo, další výpravy se poté zúčastnil spolu se svou ženou Jaqueline, se kterou se brali v roce 1951.
Knihy začal Durrell psát na radu svého bratra Larryho, i když mu angličtin nikdy moc nešla. Psaní mu také umožnilo založit si vlastní zoologickou zahradu na ostrově Jersey blízko Anglie (o tomto období pojednává jeho kniha Zoo na zámku – Durrell tu totiž koupil zámek, který později přestavěl na školu zaměřenou na ochranu zvířat). V této době psal knihy z nutnosti, aby mohl zaplatit všechny výdaje spojené s jeho zoo. Kromě psaní se věnoval také přesvědčování bohatých o důležitosti ochrany ohrožených zvířat a natáčel rozhlasové i televizní pořady.
Ale abychom se dostali k samotným Durrellovým knihám. To, co na nich přitahuje čtenáře, je určitě lehký a ironický jazyk a obyčejně neobyčejné příběhy, které jsou jako stvořené pro pobavení a relaxaci. Durrell nás zavádí do své rodiny a představuje nám svoje blízké v realistické, možná trochu přikrášlené podobě a vypráví veselé historky, u kterých si možná občas řeknete, že jsou maličko zveličené, ale jejich pravdivost mu rádi uvěříte.
(Lenka Chudomelová, 5.H)
Durrel se o zvířata a vůbec o přírodu zajímal už od útlého věku: Jeho matka trvala na tom, že „zoo“ bylo jeho první slovo, a Durrellova údajně první vzpomínka je na slimáka z Indie. Rodina ovšem dlouhou dobu doufala, že tento zájem nebude celoživotní, protože tato jeho vášeň způsobovala celému okolí značné nepříjemnosti – ať už jde o pokoj plný živých i mrtvých zvířat, které tam tajně nanosil a jenž se občas vydávaly na výlet po domě, o mrtvou želvu, kterou malý Gerald pitval před domem, nebo o nebohé domácí učitele, jejichž jedinou šancí, jak ho něco naučit, bylo zařadit do výuky zvířectvo.
Durrellovi ovšem zájem o přírodu vydržel a po návratu do Londýna (kam se museli přestěhovat kvůli druhé světové válce) pracoval v zoo i obchodě se zvířaty. Z dědictví si financoval tři sběratelské výpravy, jejíž úlovky poté prodal do zoo, další výpravy se poté zúčastnil spolu se svou ženou Jaqueline, se kterou se brali v roce 1951.
Knihy začal Durrell psát na radu svého bratra Larryho, i když mu angličtin nikdy moc nešla. Psaní mu také umožnilo založit si vlastní zoologickou zahradu na ostrově Jersey blízko Anglie (o tomto období pojednává jeho kniha Zoo na zámku – Durrell tu totiž koupil zámek, který později přestavěl na školu zaměřenou na ochranu zvířat). V této době psal knihy z nutnosti, aby mohl zaplatit všechny výdaje spojené s jeho zoo. Kromě psaní se věnoval také přesvědčování bohatých o důležitosti ochrany ohrožených zvířat a natáčel rozhlasové i televizní pořady.
Ale abychom se dostali k samotným Durrellovým knihám. To, co na nich přitahuje čtenáře, je určitě lehký a ironický jazyk a obyčejně neobyčejné příběhy, které jsou jako stvořené pro pobavení a relaxaci. Durrell nás zavádí do své rodiny a představuje nám svoje blízké v realistické, možná trochu přikrášlené podobě a vypráví veselé historky, u kterých si možná občas řeknete, že jsou maličko zveličené, ale jejich pravdivost mu rádi uvěříte.
(Lenka Chudomelová, 5.H)
Víte, že...?
…císař František I. Štěpán Lotrinský zásoboval v době sedmileté války nejen rakouskou, ale také nepřátelskou pruskou armádu?
...v Irsku byly rozvody zakázány až do roku 1997?
...společnost Google má svůj název odvozen od slova „googol“, které značí jedničku se sto nulami za sebou, čili 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000?
...zvířetem, které ročně usmrtí (nepřímo) nejvíce lidí je komár? Kvůli jeho bodnutí už nenávratně opustí naši planetu asi 1,5 milionu lidí. Důvodem smrti je malárie, kterou způsobují paraziti žijící v komárech.
...lidské oko dokáže rozlišit 10 milionů různých barevných odstínů?
...v Irsku byly rozvody zakázány až do roku 1997?
...společnost Google má svůj název odvozen od slova „googol“, které značí jedničku se sto nulami za sebou, čili 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000?
...zvířetem, které ročně usmrtí (nepřímo) nejvíce lidí je komár? Kvůli jeho bodnutí už nenávratně opustí naši planetu asi 1,5 milionu lidí. Důvodem smrti je malárie, kterou způsobují paraziti žijící v komárech.
...lidské oko dokáže rozlišit 10 milionů různých barevných odstínů?
Zápisník aneb slovo na závěr
„Jaké je tvoje oblíbené zvíře?“
Takovou otázku někdy dostal snad každý z nás, nejspíš ve stádiu seznamování se s potenciálním kamarádem, kdy se vzájemně opatrně oťukáváme a nenápadně se snažíme zjistit, jestli máme s tím druhým něco společného. Určitě jste takové rozhovory někdy vedli: „Kam chodíš do školy? Co tě baví? Jakou muziku posloucháš? Co čteš? Kočka nebo pes?“
Otevřeně se přiznávám, že patřím mezi psí lidi. Jak se to projevuje? No, na stole mám psí kalendář (se psími jmény na každý den, abych mohla slavit svátek psích miláčků, které znám), otočím se za každým štěknutím a k nevelké radosti mých bližních jsem schopná zaseknout se a dlouhou dobu zírat na štěně, které si hraje na podlaze dopravního prostředku, a rozplývat se nad ním takovým způsobem, který i mě samotnou překvapí. A nejvíc překvapí a otráví kočičí lidi, kteří jsou zrovna se mnou.
Onehdy jsem šla mezi kopci za naší školou právě v době největšího venčení a pozorovala jsem všechno to hemžení ocasů, zamotaných vodítek a páníčků vlajících za svými miláčky. Vypadalo to na slušný psí sraz. Pyšní majitelé se už zdaleka zdravili a typickým naoko rozzlobeným tónem si vyprávěli o tom, co ten jejich čtyřnohý kamarád včera vyvedl a kolik za něj dali u zvěrolékaře, zatímco jejich pejsci na vodítku prováděli uvítací tanečky. Zvlášť mě zaujala společnost retrívrů, očividně krasavců od různých majitelů. Najednou se okolo mě začali plést a pobíhat mi pod nohama s veselou bezstarostností, jako by mi říkali :„Ty uhni, ty spadneš z větší výšky.“
Snažila jsem se vymotat, když jsem za sebou uslyšela příjemný, přátelský hlas paní ve středních letech: „To je Lady, že jo?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že mluví na mě a ptá se na jméno elegantního retrívra, který se právě velmi intenzívně seznamoval s tím jejím. I ona paní brzy pochopila, že k té psí krásce nepatřím, a šla pátrat po opravdovém majiteli. Hned jsem zalitovala, že jsem se k fence nehlásila – líbilo by se mi být na chvíli její paničkou a přidat se do toho přátelského a pohodového spolku hrdých páníčků.
Berou každého – podmínkou je pes a dobrá nálada. Aspoň tak mi to připadá, když se podívám z okna gymnázia a vidím tu různorodou psí partu, jak lítá z jednoho kopce na druhý. A je jim úplně jedno, že někteří lidé jsou kočičí.
Lenka Chudomelová, 5.H
Takovou otázku někdy dostal snad každý z nás, nejspíš ve stádiu seznamování se s potenciálním kamarádem, kdy se vzájemně opatrně oťukáváme a nenápadně se snažíme zjistit, jestli máme s tím druhým něco společného. Určitě jste takové rozhovory někdy vedli: „Kam chodíš do školy? Co tě baví? Jakou muziku posloucháš? Co čteš? Kočka nebo pes?“
Otevřeně se přiznávám, že patřím mezi psí lidi. Jak se to projevuje? No, na stole mám psí kalendář (se psími jmény na každý den, abych mohla slavit svátek psích miláčků, které znám), otočím se za každým štěknutím a k nevelké radosti mých bližních jsem schopná zaseknout se a dlouhou dobu zírat na štěně, které si hraje na podlaze dopravního prostředku, a rozplývat se nad ním takovým způsobem, který i mě samotnou překvapí. A nejvíc překvapí a otráví kočičí lidi, kteří jsou zrovna se mnou.
Onehdy jsem šla mezi kopci za naší školou právě v době největšího venčení a pozorovala jsem všechno to hemžení ocasů, zamotaných vodítek a páníčků vlajících za svými miláčky. Vypadalo to na slušný psí sraz. Pyšní majitelé se už zdaleka zdravili a typickým naoko rozzlobeným tónem si vyprávěli o tom, co ten jejich čtyřnohý kamarád včera vyvedl a kolik za něj dali u zvěrolékaře, zatímco jejich pejsci na vodítku prováděli uvítací tanečky. Zvlášť mě zaujala společnost retrívrů, očividně krasavců od různých majitelů. Najednou se okolo mě začali plést a pobíhat mi pod nohama s veselou bezstarostností, jako by mi říkali :„Ty uhni, ty spadneš z větší výšky.“
Snažila jsem se vymotat, když jsem za sebou uslyšela příjemný, přátelský hlas paní ve středních letech: „To je Lady, že jo?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že mluví na mě a ptá se na jméno elegantního retrívra, který se právě velmi intenzívně seznamoval s tím jejím. I ona paní brzy pochopila, že k té psí krásce nepatřím, a šla pátrat po opravdovém majiteli. Hned jsem zalitovala, že jsem se k fence nehlásila – líbilo by se mi být na chvíli její paničkou a přidat se do toho přátelského a pohodového spolku hrdých páníčků.
Berou každého – podmínkou je pes a dobrá nálada. Aspoň tak mi to připadá, když se podívám z okna gymnázia a vidím tu různorodou psí partu, jak lítá z jednoho kopce na druhý. A je jim úplně jedno, že někteří lidé jsou kočičí.
Lenka Chudomelová, 5.H
úterý 8. prosince 2009
Prosincové číslo
Prosincové číslo vyjde v týdnu od 14. 12., abyste si ho před prázdninami stihli přečíst. A co v něm najdete? Nechte se překvapit nebo se zeptejte kartářky. Prozradíme jen, že téma je příroda (zvířátka a rostlinky, abychom byli úplně přesní) a snad se dotkneme i tématiky Vánoc. Pokud máte chuť poslat nám příspěvek, pak do toho!
Hezký konec roku přeje
Redakce
Hezký konec roku přeje
Redakce
středa 2. prosince 2009
Oslavná báseň na pana profesora Bauera
Jednoho dne v listopadu
Narodil se kupříkladu
Malý Honzík Bauer.
Z kolíbky se vykutálel,
A s nápady neotálel.
Ten chlapec měl zvláštní zvyky.
Skladoval televize a bakelitové kliky!
Obdivoval černobílé pandy,
Měl jich na tři miliardy.
V noci tvořil chemické vzorce,
Ve dne vykládal pohádky o Karkulce.
Mnoho z jeho zvyků zůstaly mu dodnes.
Z leckterých můžete prožít i mozkový otřes.
Oslavujme listopad – měsíc jeho zrození,
On to, malý Honzík, jistojistě ocení.
Autor si nepřeje být uveden
Rozhovor s paní profesorkou Farskou a panem profesorem Hálou
Ivana Farská (Tv, Nj) – Rozhovor na přání paní profesorky nebyl nijak upraven.
· Tématem tohoto čísla časopisu je sport. Věnovala jste se nějakému druhu sportu profesionálně?
Nevím, co myslíš pojmem profesionálně, ale rozhodně jsem odmalička sportovala. Věnovala jsem se výkonnostnímu sportu a bohužel, no nevím, jestli bohužel, ale nikdy jsem neměla ambice dosáhnout nějaké vrcholové úrovně ve sportu. Byla jsem vedená k všestrannosti a taky jsem chtěla vyzkoušet řadu sportů najednou, takže jsem spíš chodila na tréninky více sportů, což nebylo někdy úplně dobře.
· Věnujete se sportu takto i dnes?
Teď už samozřejmě s věkem (smích) sportovní aktivitu trošku šidím. Hodně se snažím sportovat, sport patří k, naprosto neodmyslitelně, k mému životu. Asi tak jako většina populaci sportuji rekreační sporty všeho druhu, sezónní sporty. Snažím si jít občas někam zacvičit do tělocvičny a tak.
· Když se řekne sport, co se vám vybaví?
Když se řekne sport, vybaví se mi především trávení volného času přímým způsobem. Ráda se samozřejmě dívám na výkony vrcholových sportovců, takže sport je pro mě životní náplň, ve volném čase rozhodně ne na profesionální úrovni. Vzala jsem si vrcholového sportovce, vím, co obnáší vrcholový sport, takže sama bych se tomu určitě tak naplno věnovat nechtěla (smích).
· Navštěvovala jste dříve nějakou školu se sportovním zaměřením? Maturovala jste z tělocviku?
Ne, ne, ne. Byla jsem lákána, ale nebylo mi to dovoleno. Z tělocviku jsem musela maturovat. Musela jsem maturovat jako z pátého předmětu. Tenkrát mně to paní profesorka třídní a mému kamarádovi, který chtěl studovat stejnou vysokou školu FTNS, tak to téměř nařídila, takže jsme nemohli, nemohli odmítnout. Museli jsme to mít jako pátý předmět maturitní a bylo to velice legrační, když za náma komise chodila po atletickém stadionu.
· Sledujete ráda např. přímé přenosy sportovních utkání v televizi?
Jenom některý, musím říct. Ráda se dívám na můj sport číslo jedna, na atletiku. Mám ráda estetické sporty, ale ne každý sport ráda sleduji. Neuznávám třeba motoristický sport, ten mi nic neříká.
· Vzpomínáte si na nějakou nezapomenutelnou příhodu z hodiny tělocviku?
Těch byla celá řada (smích). Bohužel mám i nepříjemný zážitek, kdy jsem se bála, že se dívka opravdu vážně zranila, ale spíš mám ráda, když můžu odejít z hodiny tělocviku s dobrým pocitem, že se děti nebrání pohybu a že je ta hodina baví. Tak to je asi nejpříjemnější.
· Je nějaký sport, kterému byste se rozhodně nechtěla věnovat?
Je jich určitě zase spousta, které mi nic neříkají, různá sportovní odvětví, ale je taková kuriozita, že každý si myslel, díky tomu, jakou mám postavu, že mám ráda basket, basket mě opravdu nebaví (smích).
· Jaký máte názor na kulturistiku? Jde podle vás stále o sport?
Je řada zase sportů, kde si myslím, že už je trošku na pováženou, zda je vůbec zdravé ho provádět. Samozřejmě ta celá oblast vrcholového sportu je diskutabilní a kulturistika jako taková, na vrcholové úrovni, myslím si, že už to je trošku hazard se zdravím spíš.
· Chtěla byste, aby váš manžel byl kulturista?
Určitě ne (smích).
· Máte ráda rybíz?
Rybíz mám ráda.
· Nakonec taková malá hádanka. Víte, jak se klikuje, aby se u toho člověk neunavil?
To rozhodně nevím.
· To zvedáte kliku nahoru a dolů, nahoru a dolů.
(smích)… To zkusím.
Lubor Hála (M, Tv, IVT) – Na otázky pan profesor odpověděl po internetu.
· Jak vy, jakožto tělocvikář, v sobě udržíte sportovního ducha, když také vyučujete IVT, kde se jedná spíše o výuku bez nějakého většího pohybu? Nebo snad vedete nějak pohybově výraznější hodiny IVT?
Ano – procvičuji mimické svaly. Mám báječné protihráče.
· Který předmět vás nejvíce baví učit?
Matika
· Absolvujete každý den ranní rozcvičku?
Ne, pokud se nepočítá snaha trefit se na schody a doběhnout bus. Jsem přítelem pomalejších rozjezdů a navíc svým založením noční sova.
· Co se vám vybaví, když se řekne sport?
Míč, parta. Ale taky podivné praktiky vrcholového sportu.
· Jakému sportu jste se dříve hodně věnoval?
Volejbalu. Přelom základky a střední. Ale já nejsem moc soutěživý typ.
· Zbavujete se stresu pomocí sportu? (pokud se tedy vůbec stresujete)
Ne.
· Která ze tří tělocvičen se vám nejvíce líbí? Proč?
Gumová. Je nejhezčí.
· Věnujete se studiu nějakého cizího jazyka? Jakého?
Kápla jsi na můj životní mindrák. Kromě slovenštiny a „computer basic English“ jsem jazykový neandrtálec.
· Baví vás práce učitele?
Dost poměrně :).
· Dívala jsem se na váš blog a zjistila jsem, že vedete celkem aktivní život bohatý na zážitky. Co všechno zajímavého děláte o víkendech nebo prázdninách?
Ale? No dobře: spím, chodím, jezdím, lezu, …všude možně, na všem možném, se všemi možnými i sám. No – jednodušší by bylo říct, že prohlížení sbírky motýlů není můj šálek kávy. Jo a taky poslední dobou zase tancuju.
· Jaký nejvíce adrenalinový sport jste už zažil?
Nejsem zrovna adrenalinový typ. Rád si vše příjemně vychutnávám. Třeba sjíždění peřejí, lezení po horách…
Pavlína Coufalová, 5. H
· Tématem tohoto čísla časopisu je sport. Věnovala jste se nějakému druhu sportu profesionálně?
Nevím, co myslíš pojmem profesionálně, ale rozhodně jsem odmalička sportovala. Věnovala jsem se výkonnostnímu sportu a bohužel, no nevím, jestli bohužel, ale nikdy jsem neměla ambice dosáhnout nějaké vrcholové úrovně ve sportu. Byla jsem vedená k všestrannosti a taky jsem chtěla vyzkoušet řadu sportů najednou, takže jsem spíš chodila na tréninky více sportů, což nebylo někdy úplně dobře.
· Věnujete se sportu takto i dnes?
Teď už samozřejmě s věkem (smích) sportovní aktivitu trošku šidím. Hodně se snažím sportovat, sport patří k, naprosto neodmyslitelně, k mému životu. Asi tak jako většina populaci sportuji rekreační sporty všeho druhu, sezónní sporty. Snažím si jít občas někam zacvičit do tělocvičny a tak.
· Když se řekne sport, co se vám vybaví?
Když se řekne sport, vybaví se mi především trávení volného času přímým způsobem. Ráda se samozřejmě dívám na výkony vrcholových sportovců, takže sport je pro mě životní náplň, ve volném čase rozhodně ne na profesionální úrovni. Vzala jsem si vrcholového sportovce, vím, co obnáší vrcholový sport, takže sama bych se tomu určitě tak naplno věnovat nechtěla (smích).
· Navštěvovala jste dříve nějakou školu se sportovním zaměřením? Maturovala jste z tělocviku?
Ne, ne, ne. Byla jsem lákána, ale nebylo mi to dovoleno. Z tělocviku jsem musela maturovat. Musela jsem maturovat jako z pátého předmětu. Tenkrát mně to paní profesorka třídní a mému kamarádovi, který chtěl studovat stejnou vysokou školu FTNS, tak to téměř nařídila, takže jsme nemohli, nemohli odmítnout. Museli jsme to mít jako pátý předmět maturitní a bylo to velice legrační, když za náma komise chodila po atletickém stadionu.
· Sledujete ráda např. přímé přenosy sportovních utkání v televizi?
Jenom některý, musím říct. Ráda se dívám na můj sport číslo jedna, na atletiku. Mám ráda estetické sporty, ale ne každý sport ráda sleduji. Neuznávám třeba motoristický sport, ten mi nic neříká.
· Vzpomínáte si na nějakou nezapomenutelnou příhodu z hodiny tělocviku?
Těch byla celá řada (smích). Bohužel mám i nepříjemný zážitek, kdy jsem se bála, že se dívka opravdu vážně zranila, ale spíš mám ráda, když můžu odejít z hodiny tělocviku s dobrým pocitem, že se děti nebrání pohybu a že je ta hodina baví. Tak to je asi nejpříjemnější.
· Je nějaký sport, kterému byste se rozhodně nechtěla věnovat?
Je jich určitě zase spousta, které mi nic neříkají, různá sportovní odvětví, ale je taková kuriozita, že každý si myslel, díky tomu, jakou mám postavu, že mám ráda basket, basket mě opravdu nebaví (smích).
· Jaký máte názor na kulturistiku? Jde podle vás stále o sport?
Je řada zase sportů, kde si myslím, že už je trošku na pováženou, zda je vůbec zdravé ho provádět. Samozřejmě ta celá oblast vrcholového sportu je diskutabilní a kulturistika jako taková, na vrcholové úrovni, myslím si, že už to je trošku hazard se zdravím spíš.
· Chtěla byste, aby váš manžel byl kulturista?
Určitě ne (smích).
· Máte ráda rybíz?
Rybíz mám ráda.
· Nakonec taková malá hádanka. Víte, jak se klikuje, aby se u toho člověk neunavil?
To rozhodně nevím.
· To zvedáte kliku nahoru a dolů, nahoru a dolů.
(smích)… To zkusím.
Lubor Hála (M, Tv, IVT) – Na otázky pan profesor odpověděl po internetu.
· Jak vy, jakožto tělocvikář, v sobě udržíte sportovního ducha, když také vyučujete IVT, kde se jedná spíše o výuku bez nějakého většího pohybu? Nebo snad vedete nějak pohybově výraznější hodiny IVT?
Ano – procvičuji mimické svaly. Mám báječné protihráče.
· Který předmět vás nejvíce baví učit?
Matika
· Absolvujete každý den ranní rozcvičku?
Ne, pokud se nepočítá snaha trefit se na schody a doběhnout bus. Jsem přítelem pomalejších rozjezdů a navíc svým založením noční sova.
· Co se vám vybaví, když se řekne sport?
Míč, parta. Ale taky podivné praktiky vrcholového sportu.
· Jakému sportu jste se dříve hodně věnoval?
Volejbalu. Přelom základky a střední. Ale já nejsem moc soutěživý typ.
· Zbavujete se stresu pomocí sportu? (pokud se tedy vůbec stresujete)
Ne.
· Která ze tří tělocvičen se vám nejvíce líbí? Proč?
Gumová. Je nejhezčí.
· Věnujete se studiu nějakého cizího jazyka? Jakého?
Kápla jsi na můj životní mindrák. Kromě slovenštiny a „computer basic English“ jsem jazykový neandrtálec.
· Baví vás práce učitele?
Dost poměrně :).
· Dívala jsem se na váš blog a zjistila jsem, že vedete celkem aktivní život bohatý na zážitky. Co všechno zajímavého děláte o víkendech nebo prázdninách?
Ale? No dobře: spím, chodím, jezdím, lezu, …všude možně, na všem možném, se všemi možnými i sám. No – jednodušší by bylo říct, že prohlížení sbírky motýlů není můj šálek kávy. Jo a taky poslední dobou zase tancuju.
· Jaký nejvíce adrenalinový sport jste už zažil?
Nejsem zrovna adrenalinový typ. Rád si vše příjemně vychutnávám. Třeba sjíždění peřejí, lezení po horách…
Pavlína Coufalová, 5. H
Sportovní QIZ
1) Kdo je jediným českým bitkařem v NHL?
a. Lukáš Konečný
b. David Kočí
c. Tomáš Řepka
d. Jan Polák
2) Jaké je křestní jméno nejlepšího golfisty světa?
a. Tiger
b. Lyon
c. Gepard
d. Jaguar
3) Který z fotbalistů hraje za reprezentaci Polska?
a. Tim Borowski
b. Lukas Podolski
c. Piotr Trochowski
d. Jakub Blaszczykowski
4) Kdo z následujících nehraje NBA za LA Lakers?
a. LeBron James
b. Kobe Bryant
c. Derek Fisher
d. Pau Gasol
5) Čím se proslavil kolumbijský fotbalový obránce Andrés Escobar?
a. na MS 1990 uhlídal v zápase s Argentinou Diega Maradonu
b. při MS 1986 distribuoval v kabině Kolumbie kokain
c. na MS 1994 si vstřelil vlastní gól a po návratu do vlasti byl kvůli němu zastřelen
d. na MS 1982 dostal ve všech zápasech základní skupiny červenou kartu
a. Lukáš Konečný
b. David Kočí
c. Tomáš Řepka
d. Jan Polák
2) Jaké je křestní jméno nejlepšího golfisty světa?
a. Tiger
b. Lyon
c. Gepard
d. Jaguar
3) Který z fotbalistů hraje za reprezentaci Polska?
a. Tim Borowski
b. Lukas Podolski
c. Piotr Trochowski
d. Jakub Blaszczykowski
4) Kdo z následujících nehraje NBA za LA Lakers?
a. LeBron James
b. Kobe Bryant
c. Derek Fisher
d. Pau Gasol
5) Čím se proslavil kolumbijský fotbalový obránce Andrés Escobar?
a. na MS 1990 uhlídal v zápase s Argentinou Diega Maradonu
b. při MS 1986 distribuoval v kabině Kolumbie kokain
c. na MS 1994 si vstřelil vlastní gól a po návratu do vlasti byl kvůli němu zastřelen
d. na MS 1982 dostal ve všech zápasech základní skupiny červenou kartu
(Správné odpovědi:1)b, 2)a, 3)d, 4)a, 5)c)
Dominik Hrubý, 5. H
Robert Fulghum
Označit Roberta Fulghuma (nar. 4. června 1937) za amerického spisovatele by bylo krajně nepřesné. Tento muž je totiž vpravdě
renesančním člověkem: Působil jako unitářský pastor i učitel, malíř, kytarista nebo zpěvák, často cestuje, vyzkoušel si mimo jiné dirigování Beethovenovy Deváté symfonie a svými krátkými texty přímo volá po přízvisku filozofa. (Nevím, jak vy, ale já si pod pojmem „filozof“ představím důstojného antického myslitele v tóze a kožených sandálech s plnovousem. Fulghum se, pokud vím, obléká jako Američan a na důstojnost moc nedá, takže odpovídají snad jen ty vousy. Narodil se ve státě Texas, je manželem, otcem a dědečkem a teď má rok rozdělený do období, kdy bydlí v Seattlu (tady má svůj pověstný houseboat, na němž nejdřív žil a teď ho používá jako pracovnu), v malé vesničce na Krétě (kde má mnoho přátel) nebo v horách, kam jezdí psát – vlastně vede takový obyčejně neobyčejný život, o kterém také píše (o tomto způsobu mírně kočovného života se můžete dočíst v knížce Co jsem to proboha udělal?).
Většina Fulghumových knih se skládá z krátkých úvah a postřehů o životě okolo něj, přičemž se tento bystrý pán na všechny situace dívá trochu jiným než obvyklým – možná filozofickým – pohledem. Komentuje chování sousedů i realitních agentů, líčí své zážitky ze svateb i pohřbů (kterých se jako pastor účastnil) nebo prostě popisuje setkání s přáteli či kolegy. Nikdy neuráží, a když kritizuje, tak jen vlídně a lehce, přičemž se často sám stává objektem své kritiky. Díky Fulghumovu stylu jsou jeho knížečky neuvěřitelně optimistickou a vtipnou četbou, občas sentimentální a teatrální, při které si krásně odpočinete, pobavíte se a ještě si z nich můžete – ale opravdu jen můžete – vzít i něco víc. (A rozhodně se nejde vymlouvat, na to, že jsou moc tlusté: V průměru mají okolo dvou set stránek.)
Vlastně už samotné názvy jeho knih dokážou upoutat: Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (první sbírka vydaná v roce 1988), Už hořela, když jsou si do ní lehal, Ach jo aneb některé postřehy z obou částí ledničky, Možná, možná ne, Slova, která jsem si přál napsat sám, Co jsem to proboha udělal? a jiné. Dlouho jsem přemýšlela, kterou z knížek bych doporučila, ale opravdu nevím: Asi je nejlepší začít od první, ale vlastně je to jedno.
Robert Fulghum je také autorem rozsáhlého románu Třetí přání, ovšem zatím jsem se nedostala k jeho přečtení, takže s informacemi nemůžu sloužit. Neumím si představit jeho styl psaní ve spojitosti s dílem rozměrů Třetího přání, ale třeba budu mile překvapena. Pokud jste to někdo četl, pak budu ráda, když mi napíšete a rozšíříte mi obzory!
Několik citátů (převzato z Wikicitátů):
· Představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
· A co Alenka? Dostala se pak ve středních letech zpátky do Říše divů, když už by jí trocha vzrůša opravdu přišla vhod? Samozřejmě že ne. K zrcadlu se pak přibližovala jedině ve chvíli, kdy si potřebovala vylepšit make-up. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
· Opravdu mohla Sněhurka už napořád šťastně žít, jestliže princ věděl, že nějakou dobu sdílela domácnost se sedmi velmi malými muži? Ani náhodou. Při každé rodinné hádce by jí to určitě připomněl.(Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
renesančním člověkem: Působil jako unitářský pastor i učitel, malíř, kytarista nebo zpěvák, často cestuje, vyzkoušel si mimo jiné dirigování Beethovenovy Deváté symfonie a svými krátkými texty přímo volá po přízvisku filozofa. (Nevím, jak vy, ale já si pod pojmem „filozof“ představím důstojného antického myslitele v tóze a kožených sandálech s plnovousem. Fulghum se, pokud vím, obléká jako Američan a na důstojnost moc nedá, takže odpovídají snad jen ty vousy. Narodil se ve státě Texas, je manželem, otcem a dědečkem a teď má rok rozdělený do období, kdy bydlí v Seattlu (tady má svůj pověstný houseboat, na němž nejdřív žil a teď ho používá jako pracovnu), v malé vesničce na Krétě (kde má mnoho přátel) nebo v horách, kam jezdí psát – vlastně vede takový obyčejně neobyčejný život, o kterém také píše (o tomto způsobu mírně kočovného života se můžete dočíst v knížce Co jsem to proboha udělal?).
Většina Fulghumových knih se skládá z krátkých úvah a postřehů o životě okolo něj, přičemž se tento bystrý pán na všechny situace dívá trochu jiným než obvyklým – možná filozofickým – pohledem. Komentuje chování sousedů i realitních agentů, líčí své zážitky ze svateb i pohřbů (kterých se jako pastor účastnil) nebo prostě popisuje setkání s přáteli či kolegy. Nikdy neuráží, a když kritizuje, tak jen vlídně a lehce, přičemž se často sám stává objektem své kritiky. Díky Fulghumovu stylu jsou jeho knížečky neuvěřitelně optimistickou a vtipnou četbou, občas sentimentální a teatrální, při které si krásně odpočinete, pobavíte se a ještě si z nich můžete – ale opravdu jen můžete – vzít i něco víc. (A rozhodně se nejde vymlouvat, na to, že jsou moc tlusté: V průměru mají okolo dvou set stránek.)
Vlastně už samotné názvy jeho knih dokážou upoutat: Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (první sbírka vydaná v roce 1988), Už hořela, když jsou si do ní lehal, Ach jo aneb některé postřehy z obou částí ledničky, Možná, možná ne, Slova, která jsem si přál napsat sám, Co jsem to proboha udělal? a jiné. Dlouho jsem přemýšlela, kterou z knížek bych doporučila, ale opravdu nevím: Asi je nejlepší začít od první, ale vlastně je to jedno.
Robert Fulghum je také autorem rozsáhlého románu Třetí přání, ovšem zatím jsem se nedostala k jeho přečtení, takže s informacemi nemůžu sloužit. Neumím si představit jeho styl psaní ve spojitosti s dílem rozměrů Třetího přání, ale třeba budu mile překvapena. Pokud jste to někdo četl, pak budu ráda, když mi napíšete a rozšíříte mi obzory!
Několik citátů (převzato z Wikicitátů):
· Představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
· A co Alenka? Dostala se pak ve středních letech zpátky do Říše divů, když už by jí trocha vzrůša opravdu přišla vhod? Samozřejmě že ne. K zrcadlu se pak přibližovala jedině ve chvíli, kdy si potřebovala vylepšit make-up. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
· Opravdu mohla Sněhurka už napořád šťastně žít, jestliže princ věděl, že nějakou dobu sdílela domácnost se sedmi velmi malými muži? Ani náhodou. Při každé rodinné hádce by jí to určitě připomněl.(Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
Lenka Chudomelová, 5. H
Extrémní cyklistika a horské kolo
Horské kolo známe všichni. Až na výjimky je také rozeznáme od silničního. Zvládáme na něm jezdit, ačkoli mnoho z nás pouze amatérsky. Chtěla bych vám trochu přiblížit, jaké s ním vůbec máme možnosti a co všechno na něm člověk dokáže překonat.
Typy horských kol
· Allround (univerzální, allmountain bike) – příslib pohodlné jízdy v jakémkoli terénu.
· Cross-country – lehčí kolo vhodné pro jízdu do kopce a závodění.
· Enduro – nastavitelné odpružení se snaží snížit hmotnost na minimum. Vhodné kamkoli pro kohokoli, kdo si poradí s náročnější technikou. Kvůli vybavenosti ovšem dražší.
· Freeride – vzhledem by mohlo připomínat motokrosovou motorku. Vhodné do bikeparků s lanovkami, protože nerado jezdí do kopce, jezdec se přitom hodně zapotí.
· Downhill (sjezdové) – kolo, se kterým je jízda do kopce už téměř nemožná. Postaveno speciálně pro závodní sjezdy. Pevné, stabilní, vysoký zdvih pružiny.
· Dirtjump – konstruováno pro terénní skoky a vlnovky. Dobré pro speciálně upravené dráhy, naprosto nevhodné pro nějaké delší cesty.Závody
· La Ruta de los Conquistadores – napříč Kostarikou od Pacifiku ke Karibiku skrz nástrahy džungle. Během jediné etapy se klima změní dvanáctkrát a organismus nestíhá. Pořádné kopce, zpravidla sopky. Několikakilometrové úseky, na kterých nejste nikým kontrolováni. Jíl nabalující se na kolo, znemožňující brzdění. Na konci perfektní zázemí, kde se o vás postarají.
· Iditarod Trail Invitational – zamrzlé řeky, jezera, všude ticho a sníh, boj o život. To je cesta skrz Aljašku. Omrzliny, krása divočiny, někdy i náhlé oblevy. Každá zbytečnost navíc znamená zpomalení. Napoprvé vás tento závod pokoří. Vítěz je každý, kdo vůbec dojede do cíle a přežije. Pro účast potřebujete doporučení. Trasa není nijak značena a celé tři týdny jste sami mezi divokými zvířaty.
· Crocodile Trophy – peklo v australské buši. Krokodýli, 55 stupňů Celsia, jedovatí hadi, šílený strach, pavouci, na druhou stranu možnost mít tým, který se o vás postará.
· Great Divide Race – na kole z Kanady do Mexika? Proč ne zrovna přes Skalisté hory? Neznačené trasy, pouze slovní popis. Když zabloudíte, těžko naleznete cestu zpět. Hluboké kaňony v Coloradu, žhavé pouště, jíl, bouřky (nejvyšším bodem se stává závodník), medvědi, stres, pumy, zato krásná příroda.
· Sjezd (downhill) – nejdůležitější je naučit se trasu zpaměti, každou překážku a nástrahu, než se vůbec do cesty dolů pustíte, protože v té rychlosti už bude příliš pozdě zpozorovat nějaký větší předmět, pokud do něj rovnou nenabouráte. Lehce si přivodíte otřes mozku, i když jste důkladně připraveni.
Typy horských kol
· Allround (univerzální, allmountain bike) – příslib pohodlné jízdy v jakémkoli terénu.
· Cross-country – lehčí kolo vhodné pro jízdu do kopce a závodění.
· Enduro – nastavitelné odpružení se snaží snížit hmotnost na minimum. Vhodné kamkoli pro kohokoli, kdo si poradí s náročnější technikou. Kvůli vybavenosti ovšem dražší.
· Freeride – vzhledem by mohlo připomínat motokrosovou motorku. Vhodné do bikeparků s lanovkami, protože nerado jezdí do kopce, jezdec se přitom hodně zapotí.
· Downhill (sjezdové) – kolo, se kterým je jízda do kopce už téměř nemožná. Postaveno speciálně pro závodní sjezdy. Pevné, stabilní, vysoký zdvih pružiny.
· Dirtjump – konstruováno pro terénní skoky a vlnovky. Dobré pro speciálně upravené dráhy, naprosto nevhodné pro nějaké delší cesty.Závody
· La Ruta de los Conquistadores – napříč Kostarikou od Pacifiku ke Karibiku skrz nástrahy džungle. Během jediné etapy se klima změní dvanáctkrát a organismus nestíhá. Pořádné kopce, zpravidla sopky. Několikakilometrové úseky, na kterých nejste nikým kontrolováni. Jíl nabalující se na kolo, znemožňující brzdění. Na konci perfektní zázemí, kde se o vás postarají.
· Iditarod Trail Invitational – zamrzlé řeky, jezera, všude ticho a sníh, boj o život. To je cesta skrz Aljašku. Omrzliny, krása divočiny, někdy i náhlé oblevy. Každá zbytečnost navíc znamená zpomalení. Napoprvé vás tento závod pokoří. Vítěz je každý, kdo vůbec dojede do cíle a přežije. Pro účast potřebujete doporučení. Trasa není nijak značena a celé tři týdny jste sami mezi divokými zvířaty.
· Crocodile Trophy – peklo v australské buši. Krokodýli, 55 stupňů Celsia, jedovatí hadi, šílený strach, pavouci, na druhou stranu možnost mít tým, který se o vás postará.
· Great Divide Race – na kole z Kanady do Mexika? Proč ne zrovna přes Skalisté hory? Neznačené trasy, pouze slovní popis. Když zabloudíte, těžko naleznete cestu zpět. Hluboké kaňony v Coloradu, žhavé pouště, jíl, bouřky (nejvyšším bodem se stává závodník), medvědi, stres, pumy, zato krásná příroda.
· Sjezd (downhill) – nejdůležitější je naučit se trasu zpaměti, každou překážku a nástrahu, než se vůbec do cesty dolů pustíte, protože v té rychlosti už bude příliš pozdě zpozorovat nějaký větší předmět, pokud do něj rovnou nenabouráte. Lehce si přivodíte otřes mozku, i když jste důkladně připraveni.
Iveta Kiefmannová, 7. P
Víte, že...
· ...za největší olympiádu v dějinách je považována letní olympiáda v Sydney, která proběhla roku 2000? Celkem se jí zúčastnilo na deset a půl tisíce sportovců.
· ...nejstaršímu olympijskému vítězi bylo šedesát čtyři let? Oscar Swahn pocházel ze Švédska a věnoval se střelectví. Naopak nejmladší vítězce v individuální disciplíně (skoky do vody) bylo jen třináct let.
· Zdroj: Net-mag.cz
· ...nejstaršímu olympijskému vítězi bylo šedesát čtyři let? Oscar Swahn pocházel ze Švédska a věnoval se střelectví. Naopak nejmladší vítězce v individuální disciplíně (skoky do vody) bylo jen třináct let.
· Zdroj: Net-mag.cz
Pavlína Coufalová, 5. H
Citáty o sportu
,,Všichni přece vědí, že politika je kontaktní sport.“
Barack Obama, prezident USA
,,Sport dává dohromady národy a díky sportu mají i lékaři dávat co dohromady.“
Herbert Rosendorfer, německý spisovatel
,,Stále vítězit nemusí být pro tým vždycky dobré.“
John Toshack, trenér fotbalové reprezentace Walesu
,,Sport je dobrý, když je dramatický a hlavně když se nikdo nefláká.“
Ivan Hlinka, bývalý trenér České hokejové reprezentace
,,Šampióni mají strach z porážek. Všichni ostatní mají strach z vítězství.“
Billie Jean Kingová, americká tenistka, několikanásobná vítězka Wimbledonu
,,Opravdový sport nemá s fair play nic společného. Je spojen s nenávistí, vychloubáním, závistí, nerespektováním většiny pravidel a sadistickým potěšením vyvolaným sledováním tohoto násilí. Jinými slovy je to válka bez střelby…“
George Orwell, britský spisovatel
,,Příliš mnoho mých hráčů se snažilo vstřelit nebo připravit gól…“
Gerard Houllier, francouzský fotbalový kouč měl po jednom ze zápasů opravdu zvláštní výtku ke svým svěřencům
,,Hra s křídly platí více na evropské týmy jako je Brazílie, než na anglické jako je Wales.“
Ron Greenwood, bývalý trenér Anglického národního týmu zřejmě v zeměpise příliš nevynikal
,,Řekněte tomu Němci, ať chodí víc dopředu! Nezaplatili jsme milióny za chlapa, který se bude pořád motat v obraně.“
Sportovní žurnalisté NY Cosmos si zjevně představovali účinkování evropské hvězdy Franka Beckenbauera ve své zemi jinak…
,,Někdy je ve fotbale nutné vstřelit gól.“
Thierry Henry, francouzský fotbalový útočník se v nedávném zápase baráže o MS s Irskem svého dříve vyřčeného citátu držel až až…
,,Nemůžete je vyhrát všechny… ale můžete to zkusit.“
Babe Zaharisová, americká golfistka o turnajích nejvyšší kategorie Major
,,Když dosáhne hloupý člověk úspěchu, stane se většinou ještě víc hloupým, nikoli inteligentním.“
Arsene Wenger, manažer Arsenalu Londýn v narážce na arogantního vůdce Chelsea José Mourinha
,,Jsem připraven přiznat, že jsem zodpovědný za všechny problémy anglické kopané, pokud to on chce…“
Arsene Wenger poté, co si jeho kolega Sir Alex Ferguson stěžoval, že Arsenal hraje s malým počtem hráčů Anglické národnosti
,,Kvůli pomalému globálnímu oteplování. Londýn je pro něj stále moc chladný…"
Arsene Wenger má jasno, proč si horkokrevný Španěl José Antonio Reyes vydupal přestup z jeho týmu do Realu Madrid
,,Každý kdo sem přichází tvrdí, že Tottenham Hotspurs je jeho oblíbený klub. Ale všichni ostatní vědí, že lže.“
Martin Jol, manažer nepříliš oblíbeného Tottenhamu, o prohlášeních přicházejících hráčů
,,Byla to ruka Boží!“ (v originále ,,It was hand of God“)
Diego Maradona, nynější trenér argentinské reprezentace, po svém gólu Anglii na MS 1986, který vsítil rukou
,,Můžu o sobě říct, že hraji rugby tak, jak se má hrát, v mé sbírce nejsou žádné žluté ani červené karty. Ale nemůžu říct, že jsem anděl…“
Johny Wilkinson, kapitán anglické rugbyové reprezentace
DominikHrubý, 5. H
Editoriál
Je večer 29. listopadu a já stále čekám na pár úvodních slov od jedné z našich redaktorek. Žádný email nepřichází, z telefonu na mě mluví jenom záznam hlasové schránky, a tak nevím, co se stalo. Možná se jela podívat na rozsvícený vánoční strom na Staroměstské náměstí, možná podlehla tlaku reklam a zapojila se do šílené nákupní horečky a shání vánoční dárky (ty mimochodem nosí Ježíšek) nebo se doma krčí ve skříni a už teď se bojí příchodu Čerta a Mikuláše. Bez editoriálu ovšem časopis zůstat nemůže, a tak nedobrovolně přebírám její úkol. Napíšu ho sama.
Začíná prosinec, a tak, abychom Vás odreagovali od vánočního zběsilého shonu (pečení cukroví, nákup dárků, zdobení domů…) jsme toto číslo zaměřili netradičně na téma sport. Můžete se zasmát nad některými citáty se sportovní tématikou, rozšířit své znalosti o pár nových a zajímavých informací o horských kolech a různých cyklistických závodech, jistě vás také zabaví sportovní kvíz. Malým pauzou od sportu je krátká báseň a článek o spisovateli Robertovi Fulghumovi. Sportovní nádech mají tentokrát i oba rozhovory, které nám poskytla paní profesorka Farská a také pan profesor Hála.
Na závěr bych ještě připomenula, že očekáváme Vaše názory, hodnocení a jakékoli připomínky, které můžete poslat na níže uvedenou emailovou adresu. Pomáháte tak vylepšení časopisu, který tvoříme pro Vás.
Redakce Oběžníku GO
www.obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
Začíná prosinec, a tak, abychom Vás odreagovali od vánočního zběsilého shonu (pečení cukroví, nákup dárků, zdobení domů…) jsme toto číslo zaměřili netradičně na téma sport. Můžete se zasmát nad některými citáty se sportovní tématikou, rozšířit své znalosti o pár nových a zajímavých informací o horských kolech a různých cyklistických závodech, jistě vás také zabaví sportovní kvíz. Malým pauzou od sportu je krátká báseň a článek o spisovateli Robertovi Fulghumovi. Sportovní nádech mají tentokrát i oba rozhovory, které nám poskytla paní profesorka Farská a také pan profesor Hála.
Na závěr bych ještě připomenula, že očekáváme Vaše názory, hodnocení a jakékoli připomínky, které můžete poslat na níže uvedenou emailovou adresu. Pomáháte tak vylepšení časopisu, který tvoříme pro Vás.
Redakce Oběžníku GO
www.obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
čtvrtek 26. listopadu 2009
Listopadové číslo
Takže, máme pro vás dobrou zprávu! Pracujeme na novém čísle Oběžníku. Téma tohoto čísla bude sport, takže se můžete těšit na rozhovory s profesory tělesné výchovy a další tématiuky zaměřené (např. kvíz z oblasti sportu) i nezaměřené články. Doufáme, že stihneme vytisknout a roznést listopadové číslo už v pondělí. Tak ať se vám líbí!
Redakce
Redakce
sobota 14. listopadu 2009
Omluva
Tímto se velmi omlouváme za chybu v říjnovém čísle Oběžníku Go. Ve článku o Gothic stylu jsme přispěvovatele Jiřího Petráka oymlem umístili do třídy 2.V místo do 3.Z,nad čímž bychom rádi vyjádřili lítost. K takovýmto chybám občas dochází a nikdo neměl v úmyslu nikoho urazit; můžeme slíbit, že se budeme opravdu snažit, abychom se takovýmto chybám nadále vyhnuli.
Ještě jednou se omlouváme,
Redakce
Ještě jednou se omlouváme,
Redakce
Úvodník
Milí čtenáři,
držíte v rukou už druhý Oběžník tohoto školního roku; doufáme, že se Vám ten minulý líbil. Tentokrát je náš školní časopis z větší části věnovaný hudbě (vévodí mu rozhovor paní profesorkou Zbirovskou), ale samozřejmě tu jako vždy najdete i jiné články. Věříme, že si je užijete. Už brzy nás na naší škole čeká zajímavá akce: 16. listopadu se koná Den poezie. Ten souvisí s dvoutýdenním festivalem stejného názvu, který se ve školách, knihovnách, univerzitách atd. po celé České republice bude konat od 9. do 23. listopadu. Pokud máte zájem přispět (kromě poezie je vítaná i próza), nebojte se optat vašeho češtináře, nebo zajděte rovnou za paní profesorkou Bursíkovou, která celý den organizuje. Těšíme se, že si přečteme třeba právě Váš výtvor.
Přejeme Vám všem krásný měsíc a příjemné počtení.
Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com
držíte v rukou už druhý Oběžník tohoto školního roku; doufáme, že se Vám ten minulý líbil. Tentokrát je náš školní časopis z větší části věnovaný hudbě (vévodí mu rozhovor paní profesorkou Zbirovskou), ale samozřejmě tu jako vždy najdete i jiné články. Věříme, že si je užijete. Už brzy nás na naší škole čeká zajímavá akce: 16. listopadu se koná Den poezie. Ten souvisí s dvoutýdenním festivalem stejného názvu, který se ve školách, knihovnách, univerzitách atd. po celé České republice bude konat od 9. do 23. listopadu. Pokud máte zájem přispět (kromě poezie je vítaná i próza), nebojte se optat vašeho češtináře, nebo zajděte rovnou za paní profesorkou Bursíkovou, která celý den organizuje. Těšíme se, že si přečteme třeba právě Váš výtvor.
Přejeme Vám všem krásný měsíc a příjemné počtení.
Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com
Citáty o hudbě
•Hudba je starší než lidská řeč. (Charles Darwin)
•Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti. (Ludwig van Beethoven)
•Hudba je záchrana před obyčejným slovem. (Romain Rolland)
•Hudba je v podstatě stejně zbytečná jako lidský život. (George Santayana)
•Usnul jsem v divadle na Wagnerově opeře. Když jsem se o půl dvanácté podíval na hodinky, bylo teprve devět hodin. (N.N.)
•Jaký je rozdíl mezi pěvcem a zpěvákem? Pěvec potřebuje hlas, zpěvák mikrofon. (Vilém Přibil)
•Její hlas zasluhoval nahrát na desku - a tu desku rozbít. (Emil Krotkij)
•Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě.(Victor Hugo)
•Posudek písničky: 1. strofa - 2. strofa - dohromady katastrofa.(N. N.)
•Zdrcující většina návštěvníků koncertů chce sedět na místě, odkud je vidět na dirigenta zpředu. (Herbert von Karajan)
•Špatnou píseň zpívali sborově, čímž dělili odpovědnost na všechny zpěváky. (Emil Krotkij)
(Lenka Chudomelová, 5. H)
Převzato z http://www.citat.sk/
•Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti. (Ludwig van Beethoven)
•Hudba je záchrana před obyčejným slovem. (Romain Rolland)
•Hudba je v podstatě stejně zbytečná jako lidský život. (George Santayana)
•Usnul jsem v divadle na Wagnerově opeře. Když jsem se o půl dvanácté podíval na hodinky, bylo teprve devět hodin. (N.N.)
•Jaký je rozdíl mezi pěvcem a zpěvákem? Pěvec potřebuje hlas, zpěvák mikrofon. (Vilém Přibil)
•Její hlas zasluhoval nahrát na desku - a tu desku rozbít. (Emil Krotkij)
•Jak ubozí jsou ti lidé, kteří nikdy nezpívají, a zemřou se vší svou hudbou v sobě.(Victor Hugo)
•Posudek písničky: 1. strofa - 2. strofa - dohromady katastrofa.(N. N.)
•Zdrcující většina návštěvníků koncertů chce sedět na místě, odkud je vidět na dirigenta zpředu. (Herbert von Karajan)
•Špatnou píseň zpívali sborově, čímž dělili odpovědnost na všechny zpěváky. (Emil Krotkij)
(Lenka Chudomelová, 5. H)
Převzato z http://www.citat.sk/
Rock'n'roll
Hudba je, alespoň myslím, důležitá pro mnoho lidí. Za hudbu ovšem nepovažuji současné moderní výplody hvězd, které mají na nahrávkách upravený hlas nějakou technickou vymožeností a jejich písně nemají naprosto žádnou melodii, v podstatě mají i dost podobné texty. Hudbou je pro mě rock, oldies a hlavně rock´n´roll. Rock´n´roll vznikl zhruba na konci 40. let v USA, v době, kdy se hudba tak trochu dělila na tu, kterou poslouchá „černé“ a kterou „bílé“ obyvatelstvo. Prostřednictvím rádií, která byla tehdy velmi oblíbeným zpestřením každodenního života, ale „rasové hudební diference“ vymizely. Programy v rádiích se ani nedaly srovnat s těmi dnešními, už možná jen proto, že v 50. letech byla civilizace velmi odlišná. Na základě přečtené literatury bych řekla, že lidé k sobě měli jiný vztah, dnes se to může zdát až naivní. Tehdy si lidé vzájemné tolik neubližovali, nebojovali proti sobě. To jsou samozřejmě jen mé názory. Mezi úplně první průkopníky rock´n´rollu patřil Bil Haley, který se svou skupinou zazpíval hit „Rock Around The Clock“ (Rock po celý den), a ten mu přinesl velkou slávu. V roce 56´ se písní „Heartbreak Hotel“ poprvé zaznamenal do dějin Elvis Presley (nejlepší z nejlepších), ale to je, promiňte mi, kapitola sama o sobě. Rock´n´roll se stal postupně uznávaným a velmi oblíbeným hudebním žánrem, což už dnes neplatí. Myslím, že kvalitní hudbu nahradily “suché“ popové „skladby“ bez čehokoli upřímného nebo toho, co by zrovna mě mohlo upoutat. V rock´n´rollu slyším melodii, cit, rytmus, naprosto nenahraditelné výkony zpěváků a hlavně slyším, že zpěvák hudbou, kterou zpívá, žije a nijak se nepředvádí. To je to, čeho si na rock´n´rollu cením, a to, co nikde jinde nevidím, nenajdu a už ani nehledám.
Rock´n´roll ve zkratce
•Vznik: konec 40. let v USA
•První průkopník Bil Haley, dále Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, Buddy Holly, Chuck Berry, Chubby Checker….
•Nástroje: Bicí, různé typy kytar (havajská, klasická), basa, klávesy
(Pavlína Coufalová, 5. H)
Rock´n´roll ve zkratce
•Vznik: konec 40. let v USA
•První průkopník Bil Haley, dále Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, Buddy Holly, Chuck Berry, Chubby Checker….
•Nástroje: Bicí, různé typy kytar (havajská, klasická), basa, klávesy
(Pavlína Coufalová, 5. H)
Gothic styl
1. Gothic styl vznikl na počátku 80. let jako část punkové subkultury, která rezolutně odmítala přijmout většinu společenských hodnot. Pojmem „gothic“ nebo jinak „goth“ označujeme člena této subkultury. V překladu tato slova znamenají „gotický“ a „gót“. Gotika jako umělecký směr a historické období je jedním z nejčastějších námětů, odkud gothic styl čerpal. Zdrojem inspirace se gothicu kromě středověku stala také zčásti renesance a viktoriánská éra.
2. Gothic je životní styl s temnými a lehce depresivními prvky, ovšem nijak se neslučuje s emo stylem. Gothici obecně si libují v čemkoliv, co je mystické, temné, tajemné a nevysvětlitelné. Mají velmi nezávazné a svobodné myšlení a představují odpor proti většinové „stádní“ společnosti. Touží se odlišovat od ostatních nebo skutečně jsou nějak odlišní od normálních lidí. Často se kvůli svým názorům a přesvědčení nemohou ani zařadit do normální společnosti, neboť valná většina lidí je považuje za divné, ba dokonce nebezpečné jedince s bůhví jakými úmysly. Gothic nemá žádnou jednotnou víru, ale obecně lidé v této subkultuře věří v nějaké nadpřirozeno, vyšší zlo/dobro. Pokud gothici vyznávají nějaké náboženství, jedná se z valné většiny o pohanství či ateismus. Gothici mají různá povolání, různé záliby a odlišné osobnostní rysy, ale něco je přesto spojuje – lačnost po tajemnu a temnotě.
3. Gothic móda je obecně velmi unisexuální, tzv. že stírá rozdíly mezi pohlavími – muži chodí v dlouhých rozevlátých sukních, lakují si nehty načerno, mají dlouhé, většinou černé vlasy, občas si dokonce pudrují obličej na bílo. Ženy naopak nosí kožené kalhoty, které mohou mít ověšené řetězy – řetěz jakožto stylistický doplněk na oblečení pochází původně z punku. Gothic má nejraději černou barvu, která má nejblíže k noci, temnotě, zlu a světu mrtvých. Symbolizuje také negativitu anebo hřích. Oblíbená barva je také například bílá, neboť gothic si zakládá na kontrastu, která je pravým opakem černé a symbolizuje dobro, neposkvrněnost či samotný život. Další populární barvy jsou červená (barva krve, symbol života a odpuzovače démonů) či fialová (kontroverzní, symbolizuje spojení lidskosti a božskosti – kombinace červené a modré). Gothic móda je značně zaměřená na kožené oblečení – např. kožené kabáty, kalhoty, rukavice nebo boty. Gothici nosí těžké kožené boty, kterým se říká „steel shoes“, v překladu „ocelové boty“. Mají ocelovou vyboulenou špičku, mohou být ozdobeny řetězy či ostny, většinou jsou vysoké, častokráte dosahují až do poloviny lýtek (tyto boty nenosí jen gothici, ale i metalisté či punkeři). Potisky na tričkách a na mikinách gothiků mají většinou pohádkový, fantasy charakter nebo nějaký motiv připomínající smrt.
4. Gothic hudba, která vznikla paralelně se stylem má ponurou, smutnou až depresivní melodii. Tato hudba má několik podob, ale nejznámější a nejpopulárnější je tzv. gothic metal - dvě elektrické kytary, klávesy, bicí, basa a zpěvák/zpěvačka. Pokud zpívá muž, jedná se zpravidla o bas, pokud žena, tak většinou soprán. Písně mohou mít rychlý i pomalý rytmus, ale co je v gothic hudbě (obecně) nejdůležitější je důraz na emoce. Mezi nejznámější gothic kapely dnes patří třeba Black Sabbath, Paradise Lost, My dying bride, Tiamat, Nightwish, Lacuna Coil.
5. Symbolů gothic stylu je opravdu mnoho, takže budu jmenovat jen ty nejznámější. Jednoznačně nejznámějším symbolem gothů je pentagram – symbol magie a záhadnosti, musí však být hrotem nahoru. Pokud je pentagram hrotem dolů, pak je satanistický. Mnoho lidí o tomto nepatrném a přece tak významném rozdílu ani neví, a tak často dochází k zaměňování satanistů s gothiky. Dalším symbolem je například rakev, která je znakem smrti a konce, ale většina gothiků bere smrt jako součást života, ba dokonce jako nový začátek. S tím už souvisí další symbol – netopýr, který je spojován s vampyrismem a tudíž i s novým životem po smrti. Gothic pojímá za vlastní také řadu různých křížů – latinský, keltský, Ankh a další. Každý kříž představuje něco trochu odlišného. Latinský kříž např. spojení s gotikou (středověkem, z něhož gothic vychází), keltský představuje pouto s přírodou – střídání ročních období, mužský i ženský princip, plodnost. Egyptský Ankh kříž (známý též jako Klíč života) pak představuje věčný život, vampyrismus apod. V egyptštině tento hieroglyf znamená písmeno „T“ a symbolizuje východ slunce. Hodně známým symbolem je potom růže, představující jedinečnou krásu, která však rychle zvadne. Již od začátků věků byla růže znakem jara, také všeho záhadného, mystického a samozřejmě symbolem lásky, která však může přinášet bolest (trny na růži).
(jiří Petrák, 3. Z)
2. Gothic je životní styl s temnými a lehce depresivními prvky, ovšem nijak se neslučuje s emo stylem. Gothici obecně si libují v čemkoliv, co je mystické, temné, tajemné a nevysvětlitelné. Mají velmi nezávazné a svobodné myšlení a představují odpor proti většinové „stádní“ společnosti. Touží se odlišovat od ostatních nebo skutečně jsou nějak odlišní od normálních lidí. Často se kvůli svým názorům a přesvědčení nemohou ani zařadit do normální společnosti, neboť valná většina lidí je považuje za divné, ba dokonce nebezpečné jedince s bůhví jakými úmysly. Gothic nemá žádnou jednotnou víru, ale obecně lidé v této subkultuře věří v nějaké nadpřirozeno, vyšší zlo/dobro. Pokud gothici vyznávají nějaké náboženství, jedná se z valné většiny o pohanství či ateismus. Gothici mají různá povolání, různé záliby a odlišné osobnostní rysy, ale něco je přesto spojuje – lačnost po tajemnu a temnotě.
3. Gothic móda je obecně velmi unisexuální, tzv. že stírá rozdíly mezi pohlavími – muži chodí v dlouhých rozevlátých sukních, lakují si nehty načerno, mají dlouhé, většinou černé vlasy, občas si dokonce pudrují obličej na bílo. Ženy naopak nosí kožené kalhoty, které mohou mít ověšené řetězy – řetěz jakožto stylistický doplněk na oblečení pochází původně z punku. Gothic má nejraději černou barvu, která má nejblíže k noci, temnotě, zlu a světu mrtvých. Symbolizuje také negativitu anebo hřích. Oblíbená barva je také například bílá, neboť gothic si zakládá na kontrastu, která je pravým opakem černé a symbolizuje dobro, neposkvrněnost či samotný život. Další populární barvy jsou červená (barva krve, symbol života a odpuzovače démonů) či fialová (kontroverzní, symbolizuje spojení lidskosti a božskosti – kombinace červené a modré). Gothic móda je značně zaměřená na kožené oblečení – např. kožené kabáty, kalhoty, rukavice nebo boty. Gothici nosí těžké kožené boty, kterým se říká „steel shoes“, v překladu „ocelové boty“. Mají ocelovou vyboulenou špičku, mohou být ozdobeny řetězy či ostny, většinou jsou vysoké, častokráte dosahují až do poloviny lýtek (tyto boty nenosí jen gothici, ale i metalisté či punkeři). Potisky na tričkách a na mikinách gothiků mají většinou pohádkový, fantasy charakter nebo nějaký motiv připomínající smrt.
4. Gothic hudba, která vznikla paralelně se stylem má ponurou, smutnou až depresivní melodii. Tato hudba má několik podob, ale nejznámější a nejpopulárnější je tzv. gothic metal - dvě elektrické kytary, klávesy, bicí, basa a zpěvák/zpěvačka. Pokud zpívá muž, jedná se zpravidla o bas, pokud žena, tak většinou soprán. Písně mohou mít rychlý i pomalý rytmus, ale co je v gothic hudbě (obecně) nejdůležitější je důraz na emoce. Mezi nejznámější gothic kapely dnes patří třeba Black Sabbath, Paradise Lost, My dying bride, Tiamat, Nightwish, Lacuna Coil.
5. Symbolů gothic stylu je opravdu mnoho, takže budu jmenovat jen ty nejznámější. Jednoznačně nejznámějším symbolem gothů je pentagram – symbol magie a záhadnosti, musí však být hrotem nahoru. Pokud je pentagram hrotem dolů, pak je satanistický. Mnoho lidí o tomto nepatrném a přece tak významném rozdílu ani neví, a tak často dochází k zaměňování satanistů s gothiky. Dalším symbolem je například rakev, která je znakem smrti a konce, ale většina gothiků bere smrt jako součást života, ba dokonce jako nový začátek. S tím už souvisí další symbol – netopýr, který je spojován s vampyrismem a tudíž i s novým životem po smrti. Gothic pojímá za vlastní také řadu různých křížů – latinský, keltský, Ankh a další. Každý kříž představuje něco trochu odlišného. Latinský kříž např. spojení s gotikou (středověkem, z něhož gothic vychází), keltský představuje pouto s přírodou – střídání ročních období, mužský i ženský princip, plodnost. Egyptský Ankh kříž (známý též jako Klíč života) pak představuje věčný život, vampyrismus apod. V egyptštině tento hieroglyf znamená písmeno „T“ a symbolizuje východ slunce. Hodně známým symbolem je potom růže, představující jedinečnou krásu, která však rychle zvadne. Již od začátků věků byla růže znakem jara, také všeho záhadného, mystického a samozřejmě symbolem lásky, která však může přinášet bolest (trny na růži).
(jiří Petrák, 3. Z)
Rozhovor s paní profesorkou Janou Zbirovskou (Hv)
• Myslíme, že vás ještě mnoho studentů nemělo možnost nijak více poznat. Mohla byste se nám nějak v krátkosti představit?
Tak, jmenuju se Jana Zbirovská a mám aprobaci čeština a hudební výchova pro druhý stupeň základních škol a střední školy. Učila jsem osm let na Gymnáziu Jana Keplera, po mateřské jsem přestoupila na základní školu a v současnosti učím na Základní škole ----, která je soukromá. Je to taková moderní škola a současně s tím tedy učím na Gymnáziu Opatov.
• Těšila jste se dnes do školy? Těšívala jste se do školy, když jste byla mladší?
Jak kdy a jak na co. Bavila mě čeština, měli jsme výborného učitele a bála jsem se matematiky.
• Je nějaké téma v hudební výchově, které vás moc nebaví přednášet? Pokud ano, jaké to je?
Nebaví mě dělat teorii pro teorii, vždycky se snažím jakoukoliv teorii a cokoliv přednáším vztahovat k praxi a k běžnému životu.
• Jaký je váš oblíbený hudební žánr, popř. zpěvák, autor, skupina?
No tak toho je hodně. Mám ráda Metallicu, AC/DC, Nightwish, protože jsem vyrostla jako rockerka, Když jsem chodila na gymnázium, tak tenkrát vlastně frčel rock. Chodila jsem na rockové zábavy, ale jsem hrozně vděčná za to, že se mi otevřel i svět vážné muziky, takže můžu proplouvat mezi oběma světy celkem bez újmy.
• Co se vám vybaví, když se řekne…?
...škola: Škola? Mládí, kreativita, hra.
...podzim: Barvy, melancholie, ticho.
...politika: (Smích) Smích.
...hudba: Fantazie, relaxace, dobrodružství.
• Vybrala byste si raději dovolenou u moře, na horách nebo nějaký poznávací zájezd?
Všechno.
• Jste spíše melancholik, sangvinik, cholerik nebo flegmatik?
No když můžu, tak jsem melancholik, ale když nemůžu, tak bývám často i cholerik.
• Jaké je vaše oblíbené jídlo a pití? Kdo u vás doma vaří?
No, vaří samozřejmě maminka, to znamená já. K pití mám ráda červené víno a z jídla všechno.
• Chodíte ráda do zoologické zahrady? Jaké zvíře si získá vaši pozornost? Které zvíře se vám vůbec nelíbí?
Tak, každé zvíře má právo na svou existenci, takže nemůžu říct, že by se mi nějaké nelíbilo, je to spíš jenom otázka osobního vkusu. Mám ráda všechny zvířata, máme doma šest osmáků, jednu rybičku, jednoho psa a jednoho králíka. Jeden čas jsme těch osmáků měli i devatenáct.
(Pavlína Coufalová, Zuzana Mašková, 5. H)
Tak, jmenuju se Jana Zbirovská a mám aprobaci čeština a hudební výchova pro druhý stupeň základních škol a střední školy. Učila jsem osm let na Gymnáziu Jana Keplera, po mateřské jsem přestoupila na základní školu a v současnosti učím na Základní škole ----, která je soukromá. Je to taková moderní škola a současně s tím tedy učím na Gymnáziu Opatov.
• Těšila jste se dnes do školy? Těšívala jste se do školy, když jste byla mladší?
Jak kdy a jak na co. Bavila mě čeština, měli jsme výborného učitele a bála jsem se matematiky.
• Je nějaké téma v hudební výchově, které vás moc nebaví přednášet? Pokud ano, jaké to je?
Nebaví mě dělat teorii pro teorii, vždycky se snažím jakoukoliv teorii a cokoliv přednáším vztahovat k praxi a k běžnému životu.
• Jaký je váš oblíbený hudební žánr, popř. zpěvák, autor, skupina?
No tak toho je hodně. Mám ráda Metallicu, AC/DC, Nightwish, protože jsem vyrostla jako rockerka, Když jsem chodila na gymnázium, tak tenkrát vlastně frčel rock. Chodila jsem na rockové zábavy, ale jsem hrozně vděčná za to, že se mi otevřel i svět vážné muziky, takže můžu proplouvat mezi oběma světy celkem bez újmy.
• Co se vám vybaví, když se řekne…?
...škola: Škola? Mládí, kreativita, hra.
...podzim: Barvy, melancholie, ticho.
...politika: (Smích) Smích.
...hudba: Fantazie, relaxace, dobrodružství.
• Vybrala byste si raději dovolenou u moře, na horách nebo nějaký poznávací zájezd?
Všechno.
• Jste spíše melancholik, sangvinik, cholerik nebo flegmatik?
No když můžu, tak jsem melancholik, ale když nemůžu, tak bývám často i cholerik.
• Jaké je vaše oblíbené jídlo a pití? Kdo u vás doma vaří?
No, vaří samozřejmě maminka, to znamená já. K pití mám ráda červené víno a z jídla všechno.
• Chodíte ráda do zoologické zahrady? Jaké zvíře si získá vaši pozornost? Které zvíře se vám vůbec nelíbí?
Tak, každé zvíře má právo na svou existenci, takže nemůžu říct, že by se mi nějaké nelíbilo, je to spíš jenom otázka osobního vkusu. Mám ráda všechny zvířata, máme doma šest osmáků, jednu rybičku, jednoho psa a jednoho králíka. Jeden čas jsme těch osmáků měli i devatenáct.
(Pavlína Coufalová, Zuzana Mašková, 5. H)
Agatha Christie: Vlastní životopis
Anglickou spisovatelku Agathu Christie (1890-1976) má asi každý z nás spojenou s detektivkami, zvláště pak s postavami Hercula Poirota nebo slečny Marplové. Její život byl však stejně, ne-li více zajímavý jako její knihy.
Svůj životopis začala psát v pětasedmdesáti a vrací se v něm ke vzpomínkám od útlého dětství až po svůj pokročilý věk. Nechává nás nahlédnout do tehdejší společnosti, ve které bylo hlavním cílem dívky šťastně se vdát, do svého dětského světa plného fantasie, času dospívání (nestačila jsem se divit, kolik nabídek k sňatku dostala) nebo zážitků s prvním manželem Archiem Christie, se kterým měla dceru Rosalind a který ji opustil, a druhým manželem, o patnáct let mladším archeologem Maxem Mallowanem. Zažila obě světové války: Tu první prožila jako sestra a pracovnice v lékárně, kde také posbírala zkušenosti s jedy a nebezpečnými látkami a v průběhu druhé světové války žila v bombardovaném Londýně.
Psaní měla dlouho jen jako koníček, jakési soukromé dobrodružství a zároveň přilepšení příjmů. Trvalo dlouho, než se začala považovat za spisovatelku a po celý život přijímala velké výzvy, takže kromě detektivek psala i romány z úplně jiného soudku (často pod pseudonymem, aby si nezkazila jméno spojené s detektivkami) a
také napsala několik divadelních her (její Past na myši je nejdéle uváděnou hrou, hraje se nepřetržitě od roku 1920). V této knize čtenářům poodhaluje okolnosti vzniku některých knih i postav a dodává svůj vztah k nim – například se můžete dozvědět, že kapitán Hastings jí po nějaké době začal lézt na nervy, a tak ho vypustila a že Smrt Lorda Edgwarea psanou z pohledu vraha si opravdu užila. Vlastní životopis Agathy Christie je krásným dílem věrohodně vypovídajícím o jedné velké osobnosti světové literatury i o době, která ji formovala. Je psána s odstupem a moudrostí dámy, jež ví o světě své a ráda předá svoje názory dál, i když je čtenářům nevnucuje. Je to neuvěřitelně pohodová kniha, vtipná, smutná i napínavá. Taková, která se čte s radostí, a jejích pár set stránek je jen výhodou. Vážně jsem si přála, aby byl její život delší.
A proč se vlastně dala Agatha Christie na literární dráhu? I na tuhle otázku najdete odpověď: „S vyjadřováním budu mít asi potíže vždycky. Pravděpodobně je to jedna z příčin, proč se ze mě stala spisovatelka.“
(Lenka Chudomelová, 5. H)
Svůj životopis začala psát v pětasedmdesáti a vrací se v něm ke vzpomínkám od útlého dětství až po svůj pokročilý věk. Nechává nás nahlédnout do tehdejší společnosti, ve které bylo hlavním cílem dívky šťastně se vdát, do svého dětského světa plného fantasie, času dospívání (nestačila jsem se divit, kolik nabídek k sňatku dostala) nebo zážitků s prvním manželem Archiem Christie, se kterým měla dceru Rosalind a který ji opustil, a druhým manželem, o patnáct let mladším archeologem Maxem Mallowanem. Zažila obě světové války: Tu první prožila jako sestra a pracovnice v lékárně, kde také posbírala zkušenosti s jedy a nebezpečnými látkami a v průběhu druhé světové války žila v bombardovaném Londýně.
Psaní měla dlouho jen jako koníček, jakési soukromé dobrodružství a zároveň přilepšení příjmů. Trvalo dlouho, než se začala považovat za spisovatelku a po celý život přijímala velké výzvy, takže kromě detektivek psala i romány z úplně jiného soudku (často pod pseudonymem, aby si nezkazila jméno spojené s detektivkami) a
také napsala několik divadelních her (její Past na myši je nejdéle uváděnou hrou, hraje se nepřetržitě od roku 1920). V této knize čtenářům poodhaluje okolnosti vzniku některých knih i postav a dodává svůj vztah k nim – například se můžete dozvědět, že kapitán Hastings jí po nějaké době začal lézt na nervy, a tak ho vypustila a že Smrt Lorda Edgwarea psanou z pohledu vraha si opravdu užila. Vlastní životopis Agathy Christie je krásným dílem věrohodně vypovídajícím o jedné velké osobnosti světové literatury i o době, která ji formovala. Je psána s odstupem a moudrostí dámy, jež ví o světě své a ráda předá svoje názory dál, i když je čtenářům nevnucuje. Je to neuvěřitelně pohodová kniha, vtipná, smutná i napínavá. Taková, která se čte s radostí, a jejích pár set stránek je jen výhodou. Vážně jsem si přála, aby byl její život delší.
A proč se vlastně dala Agatha Christie na literární dráhu? I na tuhle otázku najdete odpověď: „S vyjadřováním budu mít asi potíže vždycky. Pravděpodobně je to jedna z příčin, proč se ze mě stala spisovatelka.“
(Lenka Chudomelová, 5. H)
Den poezie
Bude. Nojo, to se lehko řekne, ale jak má normální smrtelník s takovou informací naložit? Budou snad jednodušší písemky, když řeknu básničku? Nebo bude vyučování jen od devíti do jedenácti, když budu mít u sebe knihu rýmů? A nebo se Gymnázium Opatov propadne do hlubin pekelných, když vymyslím rým na slovo vysvědčení? Ne! Ne, ne a ještě jednou NE! TAK K ČEMU TY VERŠOVÁNKY? Mno, jeden důvod by tu byl… Je tu možnost vyhrát něco opravdu delikátního. Tedy:
Vyhlašujeme soutěž ke dni poezie
Kdo chce vyhrát, musí složit báseň, která bude obsahovat příjmení všech vyučujících GO. Tuto báseň pak uveřejnit 16. listopadu při dni poezie v písemné formě.
A VÝHRA?
ŠKOLNÍ ŘÁD GO VE VERŠÍCH!
Že nic takového neexistuje? Zde malá ochutnávka:
Gymnázium Opatov, Praha 4, Konstantinova 1500
Školní řád
Článek 1
Obecná část
Všichni trochu zákon ctíme,
To bych tady zmínil rád.
Tož se ani nedivíme,
že ho ctí i Školní řád
Je to zákon pět šest jedna,
z něhož náš řád zrozen jest.
Kdo ho stvořil, to byl bedna
a sluší se mu vzdávat čest.
Každé dítko má svá práva,
Jak to říká Úmluva.
Na silnici přednost zprava
a místo facky domluva.
Ten, kdo chce být u nás žákem,
musí chodit do školy.
Nevystřelit okno prakem
a v kostele být v neděli.
Také nesmí trýznit jiné,
když se nikdo nedívá.
Radši mluvit, jak když tiskne
a ne jak prase ze chlíva.
Kdo se jinak chovat bude,
toho kopnem do zadku.
Pěkně jinam šupem půjde,
jsme přec dbalí pořádku!
(Jan Bauer, profesor chemie a biologie)
Vyhlašujeme soutěž ke dni poezie
Kdo chce vyhrát, musí složit báseň, která bude obsahovat příjmení všech vyučujících GO. Tuto báseň pak uveřejnit 16. listopadu při dni poezie v písemné formě.
A VÝHRA?
ŠKOLNÍ ŘÁD GO VE VERŠÍCH!
Že nic takového neexistuje? Zde malá ochutnávka:
Gymnázium Opatov, Praha 4, Konstantinova 1500
Školní řád
Článek 1
Obecná část
Všichni trochu zákon ctíme,
To bych tady zmínil rád.
Tož se ani nedivíme,
že ho ctí i Školní řád
Je to zákon pět šest jedna,
z něhož náš řád zrozen jest.
Kdo ho stvořil, to byl bedna
a sluší se mu vzdávat čest.
Každé dítko má svá práva,
Jak to říká Úmluva.
Na silnici přednost zprava
a místo facky domluva.
Ten, kdo chce být u nás žákem,
musí chodit do školy.
Nevystřelit okno prakem
a v kostele být v neděli.
Také nesmí trýznit jiné,
když se nikdo nedívá.
Radši mluvit, jak když tiskne
a ne jak prase ze chlíva.
Kdo se jinak chovat bude,
toho kopnem do zadku.
Pěkně jinam šupem půjde,
jsme přec dbalí pořádku!
(Jan Bauer, profesor chemie a biologie)
MICHEL SARDOU: FRANCIE-„BUDU TĚ MILOVAT"!
Titul článku nese jméno skvělého francouzského zpěváka minulosti i současnosti Michela Sardoua. Je otcem neméně úspěšného syna Romaina Sardoua, který je francouzským spisovatelem, jehož zřejmě nejúspěšnějším dílem je historický thriller A odpusť nám naše viny… Ale zpět k Michelovi: Narodil se v roce 1947 v Paříži a jeho pěvecká kariéra začala již v roce 1970, kdy vydal své první album J´habite en France (Žiji ve Francii). Tím se bleskovou rychlostí rozjela jeho veleúspěšná kariéra, během níž vydal 25 alb, která byla vždy ohromně úspěšná a většinou lámala rekordy i v hitparádách. Jeho doposud poslední album je z roku 2008 a od počátku své kariéry po současnost má Michel Sardou za sebou okolo tři stovky písní. Kromě zpěváka je Michel i hercem, jenž hrál v několika televizních filmech.
Možná se tážete, proč je do názvu článku zakomponováno Francie - ,,budu tě milovat´´. Důvod to má celkem prostý: Jeden z největších hitů Michela Sardoua se jmenuje,,Je vais t´aime´´, čili v překladu ,,Budu tě milovat´´. Dle mého názoru je to píseň plná citů a krásy. Domnívám se, že tato písnička by měla zapůsobit na každého alespoň trochu citlivého človíčka. Kouzlo písní Michela Sardoua je založeno především na nádherných textech a kráse francouzského jazyka. Vím, že je mnoho lidí, kteří francouzštinou a Francií všeobecně úplně nežijí, ba naopak, ale právě proto se pokouším Francii v tomto článku přiblížit. A možná si právě někdo z vás, čtenářů Oběžníku, najde něco více o Michelu Sardouovi, pustí si nějakou jeho písničku, mrkne se na překlady textů a řekne si: ,,Francie- budu tě milovat! ´´ :-)
(Jana Vlčková, 2. V)
Možná se tážete, proč je do názvu článku zakomponováno Francie - ,,budu tě milovat´´. Důvod to má celkem prostý: Jeden z největších hitů Michela Sardoua se jmenuje,,Je vais t´aime´´, čili v překladu ,,Budu tě milovat´´. Dle mého názoru je to píseň plná citů a krásy. Domnívám se, že tato písnička by měla zapůsobit na každého alespoň trochu citlivého človíčka. Kouzlo písní Michela Sardoua je založeno především na nádherných textech a kráse francouzského jazyka. Vím, že je mnoho lidí, kteří francouzštinou a Francií všeobecně úplně nežijí, ba naopak, ale právě proto se pokouším Francii v tomto článku přiblížit. A možná si právě někdo z vás, čtenářů Oběžníku, najde něco více o Michelu Sardouovi, pustí si nějakou jeho písničku, mrkne se na překlady textů a řekne si: ,,Francie- budu tě milovat! ´´ :-)
(Jana Vlčková, 2. V)
Beatles, jak je (možná) neznáte
Je vůbec možné zvolit za téma čísla časopisu hudbu a nezmínit se o Beatles? Těžko.
Předpokládám, že Beatles nemusím nijak představovat. Copak se u nás najde někdo, kdo by o nich nevěděl alespoň základní informace a kdo by si jejich jméno nespojil aspoň s jedním hitem, ať už jde o Yesterday nebo Hard Day’s Night?
Víte ale, za jakých okolností tyto písně vznikaly?
Yesterday : Paul MacCartney se jednou vzbudil s melodií k Yesterday v hlavě. Dlouho měl pocit, že ji musel někde slyšet, a proto obcházel své kolegy a zjišťoval, jestli ji znají. Samozřejmě neznali. Nejdříve tedy na tuto melodii zpíval svůj nesmyslný text „Míchaná vajíčka, jaké máte překrásné nohy“, což dělal tak dlouho, až tím kolegům začínal lézt na nervy. Text tak, jak jej známe, vznikl až asi půl roku po vzniku melodie.
Help!: Tuhle píseň napsal John Lennon pro druhý film Beatles, ale ve skutečnosti to bylo jeho osobní volání o pomoc. Byl nespokojený se svojí váhou, s tím, jak pije, a nemohl se srovnat s popularitou Beatles. Lennon měl Help! opravdu rád, i když ji z komerčních důvodů přepsali z původní pomalé na rychlou skladbu v jejich typickém stylu.
A Hard Day’s Night: Název titulní písně k prvnímu filmu Beatles údajně vymyslel Ringo Starr, když po velmi dlouhé práci vyšli ven a on řekl „It’s been a hard day…“ a pak se rozhlédl a zjistil, že už je vlastně noc a dodal „‘s night“.
Hey Jude: Paul McCartney měl velmi dobrý vztah se synem Johna Lennona
Julianem. Píseň Hey Jude vznikla po cestě k němu v době, kdy se Lennon rozváděl s matkou Juliana a McCartney vymýšlel utěšující slova. Postupně se z Hey Julian vyvinulo Hey Jules a od toho už byl jen krůček k Hey Jude.
Lucy in the Sky with Diamonds: O vzniku této písně jsem se dočetla nedávno v novinách a to při nepříliš radostné příležitosti: Lucy totiž zemřela na rakovinu. Abych to ale vzala popořadě, tak inspirací k Lucy in the Sky with Diamonds byl opět syn Johna Lennona tím, že ve školce namaloval svoji kamarádku Lucy „na nebi s diamanty“. Spekulovalo se, že má tato píseň souvislost s drogami (jde zkrátit na LSD), ale to Lennon vždy popíral a tvrdil, že ho ovlivnil Lewis Carroll a jeho Alenka v říši divů a za zrcadlem, což byla jeho nejoblíbenější knížka z dětství.
Strawberry Fields Forever: Strawberry Field byl dětský dům nedaleko domu, kde Lennon vyrůstal. Byla to velkolepá budova s velkou zahradou plnou velkých stromů, což bylo přímo pohádkové místo probouzející fantazii; je to také symbol touhy být sám a pocitu, že každý je jiný a naladěný na „jinou strunu“ nebo že nikam nepatří.
Michelle: Michelle je píseň s několika francouzskými slovy, která vznikla po tom, co Paul McCartney na jednou večírku snažil napodobovat jednoho francouzsky zpívajícího studenta. Tehdy jen mumlal nějaká neurčitá slova, samotný text dopsal později. Trvalo mu to dlouho, protože jeho francouzština nebyla moc dobrá: Nakonec mu se slovy pomohla manželka Iana Vaughana, který kdysi seznámil McCartneyho s Lennonem, protože pracovala jako učitelka francouzštiny.
Let It Be: Poslední singl Beatles byl složen poměrně dlouho před jejich rozpadem a nebyl jako „labutí píseň“ vůbec zamýšlen, nicméně z Let It Be je cítit rozrušení z pomalého rozpadání se Beatles a jejich neshod. Ovšem náboženský podtext, který by v této písni někdo mohl najít, není tak úplně pravdivý: Mother Mary je matka Paula McCartneyho, která zemřela v jeho čtrnácti letech a ke které se obrací o pomoc.
Mohla bych samozřejmě pokračovat s dalšími hity, ale pokud vás tento článek zaujal, tak si rozhodně přečtěte knihu The Beatles: Jak vznikaly písně The Beatles od Stevea Turnera, v níž najdete podrobný rozbor důvodů a okolností vzniku všech písní této veleúspěšné kapely.
Také doporučuju knihu Beatles jejich vlastními slovy, kterou sestavil Miles. Je dána dohromady přímo z toho, co na sebe členové kapely řekli novinářům a určitě se u ní nebudete nudit, i když zrovna nejste skalní fanoušci Beatles.
Na závěr zajímavost právě z této knihy:
Kdo přišel s názvem Beatles?
Paul McCartney: Vymyslel jsem ho.
Proč?
Paul McCartney: A proč ne?
(Lenka Chudomelová, 5. H)
Předpokládám, že Beatles nemusím nijak představovat. Copak se u nás najde někdo, kdo by o nich nevěděl alespoň základní informace a kdo by si jejich jméno nespojil aspoň s jedním hitem, ať už jde o Yesterday nebo Hard Day’s Night?
Víte ale, za jakých okolností tyto písně vznikaly?
Yesterday : Paul MacCartney se jednou vzbudil s melodií k Yesterday v hlavě. Dlouho měl pocit, že ji musel někde slyšet, a proto obcházel své kolegy a zjišťoval, jestli ji znají. Samozřejmě neznali. Nejdříve tedy na tuto melodii zpíval svůj nesmyslný text „Míchaná vajíčka, jaké máte překrásné nohy“, což dělal tak dlouho, až tím kolegům začínal lézt na nervy. Text tak, jak jej známe, vznikl až asi půl roku po vzniku melodie.
Help!: Tuhle píseň napsal John Lennon pro druhý film Beatles, ale ve skutečnosti to bylo jeho osobní volání o pomoc. Byl nespokojený se svojí váhou, s tím, jak pije, a nemohl se srovnat s popularitou Beatles. Lennon měl Help! opravdu rád, i když ji z komerčních důvodů přepsali z původní pomalé na rychlou skladbu v jejich typickém stylu.
A Hard Day’s Night: Název titulní písně k prvnímu filmu Beatles údajně vymyslel Ringo Starr, když po velmi dlouhé práci vyšli ven a on řekl „It’s been a hard day…“ a pak se rozhlédl a zjistil, že už je vlastně noc a dodal „‘s night“.
Hey Jude: Paul McCartney měl velmi dobrý vztah se synem Johna Lennona
Julianem. Píseň Hey Jude vznikla po cestě k němu v době, kdy se Lennon rozváděl s matkou Juliana a McCartney vymýšlel utěšující slova. Postupně se z Hey Julian vyvinulo Hey Jules a od toho už byl jen krůček k Hey Jude.
Lucy in the Sky with Diamonds: O vzniku této písně jsem se dočetla nedávno v novinách a to při nepříliš radostné příležitosti: Lucy totiž zemřela na rakovinu. Abych to ale vzala popořadě, tak inspirací k Lucy in the Sky with Diamonds byl opět syn Johna Lennona tím, že ve školce namaloval svoji kamarádku Lucy „na nebi s diamanty“. Spekulovalo se, že má tato píseň souvislost s drogami (jde zkrátit na LSD), ale to Lennon vždy popíral a tvrdil, že ho ovlivnil Lewis Carroll a jeho Alenka v říši divů a za zrcadlem, což byla jeho nejoblíbenější knížka z dětství.
Strawberry Fields Forever: Strawberry Field byl dětský dům nedaleko domu, kde Lennon vyrůstal. Byla to velkolepá budova s velkou zahradou plnou velkých stromů, což bylo přímo pohádkové místo probouzející fantazii; je to také symbol touhy být sám a pocitu, že každý je jiný a naladěný na „jinou strunu“ nebo že nikam nepatří.
Michelle: Michelle je píseň s několika francouzskými slovy, která vznikla po tom, co Paul McCartney na jednou večírku snažil napodobovat jednoho francouzsky zpívajícího studenta. Tehdy jen mumlal nějaká neurčitá slova, samotný text dopsal později. Trvalo mu to dlouho, protože jeho francouzština nebyla moc dobrá: Nakonec mu se slovy pomohla manželka Iana Vaughana, který kdysi seznámil McCartneyho s Lennonem, protože pracovala jako učitelka francouzštiny.
Let It Be: Poslední singl Beatles byl složen poměrně dlouho před jejich rozpadem a nebyl jako „labutí píseň“ vůbec zamýšlen, nicméně z Let It Be je cítit rozrušení z pomalého rozpadání se Beatles a jejich neshod. Ovšem náboženský podtext, který by v této písni někdo mohl najít, není tak úplně pravdivý: Mother Mary je matka Paula McCartneyho, která zemřela v jeho čtrnácti letech a ke které se obrací o pomoc.
Mohla bych samozřejmě pokračovat s dalšími hity, ale pokud vás tento článek zaujal, tak si rozhodně přečtěte knihu The Beatles: Jak vznikaly písně The Beatles od Stevea Turnera, v níž najdete podrobný rozbor důvodů a okolností vzniku všech písní této veleúspěšné kapely.
Také doporučuju knihu Beatles jejich vlastními slovy, kterou sestavil Miles. Je dána dohromady přímo z toho, co na sebe členové kapely řekli novinářům a určitě se u ní nebudete nudit, i když zrovna nejste skalní fanoušci Beatles.
Na závěr zajímavost právě z této knihy:
Kdo přišel s názvem Beatles?
Paul McCartney: Vymyslel jsem ho.
Proč?
Paul McCartney: A proč ne?
(Lenka Chudomelová, 5. H)
Clawfinger
Clawfinger, nu metalová skupina ze Švédska, Stockholmu, zpívající anglicky, zcela jistě stojí za povšimnutí. A to nejen díky svému melodickému, ale přesto drsnému zvuku, ale i tématům zasahujícím do politiky či vyjadřujícím jejich antirasistické postoje.
Vznik se datuje do roku 1989, kdy se potkali Zak Tell (zpěv) a Jocke Skog (keyboard) v zaměstnání (zajímavostí je, že pracovali v nemocnici). Zanedlouho přibrali ještě Nory Bårda Torstensena (kytara) a Erlenda Ottema (taktéž kytara), bývalé členy skupiny Theo. Začali psát a skládat a brzy vzniklo první demo, které sklidilo obrovský úspěch a upozornilo na kapelu. Po vydání pořádného alba ještě sehnali baskytaristu Andrého a bubeníka Mortena Skaugovy. Mohli vyrazit na turné.
Rok 1994 pro ně znamenal získání dvou švédských cen Grammy - za nejlepší hardrockovou kapelu a nejlepší videoklip. Zahráli si se skupinami jako Anthrax, Megadeth, Faith No More nebo Alice In Chains. Vydali ještě několik desek, na nichž ovšem už nehraje Morten, jenž byl nahrazen Henkou Johanssonem, a Erlend taktéž odešel. Nicméně na existenci to nemělo vliv a skupina stále hraje.
Pokud vám vyhovuje styl podobný Linkin Park (rap kombinovaný s metalem), určitě si Clawfinger poslechněte, protože jistě stojí za to a zní mnohem lépe. Zvláště doporučuji si pustit písně Bitch nebo Blame z alba Zeros and Heros, ty zcela jistě patří mezi mé nejoblíbenější, přestože třeba Bitch není tak známá.
(Iveta Keifmannová, 7.P)
Vznik se datuje do roku 1989, kdy se potkali Zak Tell (zpěv) a Jocke Skog (keyboard) v zaměstnání (zajímavostí je, že pracovali v nemocnici). Zanedlouho přibrali ještě Nory Bårda Torstensena (kytara) a Erlenda Ottema (taktéž kytara), bývalé členy skupiny Theo. Začali psát a skládat a brzy vzniklo první demo, které sklidilo obrovský úspěch a upozornilo na kapelu. Po vydání pořádného alba ještě sehnali baskytaristu Andrého a bubeníka Mortena Skaugovy. Mohli vyrazit na turné.
Rok 1994 pro ně znamenal získání dvou švédských cen Grammy - za nejlepší hardrockovou kapelu a nejlepší videoklip. Zahráli si se skupinami jako Anthrax, Megadeth, Faith No More nebo Alice In Chains. Vydali ještě několik desek, na nichž ovšem už nehraje Morten, jenž byl nahrazen Henkou Johanssonem, a Erlend taktéž odešel. Nicméně na existenci to nemělo vliv a skupina stále hraje.
Pokud vám vyhovuje styl podobný Linkin Park (rap kombinovaný s metalem), určitě si Clawfinger poslechněte, protože jistě stojí za to a zní mnohem lépe. Zvláště doporučuji si pustit písně Bitch nebo Blame z alba Zeros and Heros, ty zcela jistě patří mezi mé nejoblíbenější, přestože třeba Bitch není tak známá.
(Iveta Keifmannová, 7.P)
Sick of it all
Newyorkská hardcoreová kapela s agresivní, chvílemi až bolestivou hudbou.
Skupina vznikla v New Yorku již v roce 1986 spojením Armanda Majidiho (bicí), Riche Cipriana (baskytara) a Louie (zpěv) a Peteho (kytara) Kollerových. Vydávají dvě alba, ale po šesti letech existence ještě stále nejsou moc známí. Přichází rok 1993 a Cipriana nahrazuje Craig Setari, jenž již několik kapel vystřídal (např. Agnostic Front). Rostoucí popularitu ovšem nakrátko zastavil incident v Massachusetts, kde nějaký student v SOIL triku zastřelil dva a zranil čtyři lidi, což mělo za následek, že kapela byla obviněna ze zahájení násilí skrze svou hudbu. Ubránili se, ustáli skandál a rozhodně nezanechali skládání. Díky úspěchu desky Scratch the surface se mohli vydat na celosvětové turné. Na dalším albu zaznamenáváme silnější vliv punku, a to má za následek konec se společností EastWest. Na přelomu tisíciletí se nedaří tak, jak by si členové představovali, a mizernou oblibu Yours Truly dávají za vinu grafice obálky alba. Následovaly další desky a ještě jedna změna společnosti (z Fat Wreck Chords na Abacus Recordings). Formace pokračuje úspěšně v činnosti, koncertuje s AFI a ostatní kapely (Sepultura, Napalm Death, Rise Against, Unearth..) jí vzdávají hold prostřednictvím Our Impact Will Be Felt, souborem coverů jejich písní.
Tuto skupinu by si měli poslechnout lidé, kteří rádi dávají najevo svůj odpor a nezaleknou se trochy brutality a křiku.
Iveta Keifmannová, 7. P
Skupina vznikla v New Yorku již v roce 1986 spojením Armanda Majidiho (bicí), Riche Cipriana (baskytara) a Louie (zpěv) a Peteho (kytara) Kollerových. Vydávají dvě alba, ale po šesti letech existence ještě stále nejsou moc známí. Přichází rok 1993 a Cipriana nahrazuje Craig Setari, jenž již několik kapel vystřídal (např. Agnostic Front). Rostoucí popularitu ovšem nakrátko zastavil incident v Massachusetts, kde nějaký student v SOIL triku zastřelil dva a zranil čtyři lidi, což mělo za následek, že kapela byla obviněna ze zahájení násilí skrze svou hudbu. Ubránili se, ustáli skandál a rozhodně nezanechali skládání. Díky úspěchu desky Scratch the surface se mohli vydat na celosvětové turné. Na dalším albu zaznamenáváme silnější vliv punku, a to má za následek konec se společností EastWest. Na přelomu tisíciletí se nedaří tak, jak by si členové představovali, a mizernou oblibu Yours Truly dávají za vinu grafice obálky alba. Následovaly další desky a ještě jedna změna společnosti (z Fat Wreck Chords na Abacus Recordings). Formace pokračuje úspěšně v činnosti, koncertuje s AFI a ostatní kapely (Sepultura, Napalm Death, Rise Against, Unearth..) jí vzdávají hold prostřednictvím Our Impact Will Be Felt, souborem coverů jejich písní.
Tuto skupinu by si měli poslechnout lidé, kteří rádi dávají najevo svůj odpor a nezaleknou se trochy brutality a křiku.
Iveta Keifmannová, 7. P
Víte, že...?
•CD (kompaktní disk) byl stvořen roku 1979? Maximální možný zvukový záznam na něm měl trvat 60 minut, ale firma Sony trvala na 74 minutách, aby se na CD mohla vejít celá Beethovenova Devátá symfonie.
•České slovo „hudba“ je odvozeno ze slovesa housti? Původně označovalo hru na strunný hudební nástroj.
•Bono, zpěvák skupiny U2, byl královnou Alžbětou povýšen do stavu rytířského za své zásluhy v hudbě?
•Nejprodávanější vánoční album je Merry Christmas od Mariah Carey?
•Hudební žánr SKA má své kořeny v Jamajce?
•Profesor Knedlík má přirozený talent na tancování country?
•České slovo „hudba“ je odvozeno ze slovesa housti? Původně označovalo hru na strunný hudební nástroj.
•Bono, zpěvák skupiny U2, byl královnou Alžbětou povýšen do stavu rytířského za své zásluhy v hudbě?
•Nejprodávanější vánoční album je Merry Christmas od Mariah Carey?
•Hudební žánr SKA má své kořeny v Jamajce?
•Profesor Knedlík má přirozený talent na tancování country?
úterý 20. října 2009
Říjnové číslo
Nejnovější číslo vyjde příští týden, v pondělí nebo v úterý. Jako téma jsme pro toto číslo zvolili hudbu, takže se rozhodně máte na co těšit! Připravujeme pro vás rozhovor, sport, knižní koutek a hlavně články zaměřené na naše téma. Podrobnosti neprozradíme - nechte se překvapit!
Hezký konec října a vydařené prázdniny přeje
Redakce
Hezký konec října a vydařené prázdniny přeje
Redakce
pondělí 28. září 2009
Úvodník
Právě v ruce držíte první Oběžník GO tohoto školního roku. Odešlo nám několik členů redakce a příprava čísla byla v našem malém počtu trochu chaotická – nejspíš nám bude chvíli trvat, než po prázdninách zase zajedeme do starých kolejí.
Ale hlavní je, že je časopis konečně tady. Pomalu nám totiž začíná podzim, což bude zahrnovat víkendy plné teplého čaje (a ponožek), v křesle s nějakou dobrou knihou…
Celé tohle číslo je plné tipů na podzimní čtení, kterým vévodí speciál věnovaný TOP 12 celonárodní ankety České televize Kniha mého srdce – její finále sledujte již 17. října. Věříme, že pro vás bude inspirací.
Současně bychom chtěli přivítat všechny, kteří jsou v naší škole noví a popřát nejen jim úspěšný školní rok 2009/2010. Stále přijímáme potenciální přispěvatele nebo redaktory, takže pokud rádi píšete a chtěli byste nám pomoci s přípravou školního časopisu, dejte nám vědět.
Starší čísla Oběžníku GO průběžně přidáváme na náš blog, takže pokud jste si některé nestihli přečíst, možná je tam najdete. Rádi přijmeme podnětné reakce na náš časopis. Pokud máte nějaké zajímavé nápady, napište nám e-mail.
Redakce
http://obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
Ale hlavní je, že je časopis konečně tady. Pomalu nám totiž začíná podzim, což bude zahrnovat víkendy plné teplého čaje (a ponožek), v křesle s nějakou dobrou knihou…
Celé tohle číslo je plné tipů na podzimní čtení, kterým vévodí speciál věnovaný TOP 12 celonárodní ankety České televize Kniha mého srdce – její finále sledujte již 17. října. Věříme, že pro vás bude inspirací.
Současně bychom chtěli přivítat všechny, kteří jsou v naší škole noví a popřát nejen jim úspěšný školní rok 2009/2010. Stále přijímáme potenciální přispěvatele nebo redaktory, takže pokud rádi píšete a chtěli byste nám pomoci s přípravou školního časopisu, dejte nám vědět.
Starší čísla Oběžníku GO průběžně přidáváme na náš blog, takže pokud jste si některé nestihli přečíst, možná je tam najdete. Rádi přijmeme podnětné reakce na náš časopis. Pokud máte nějaké zajímavé nápady, napište nám e-mail.
Redakce
http://obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
Citáty o knihách
Volům leží knihy v žaludku. (Gabriel Laub)
Dobrý román říká pravdu o svých hrdinech, špatný o autorovi.(Gilbert Keith Chesterton)
Jedni čtou, aby si zapamatovali, druzí proto, aby zapomněli. (Heinrich Heine)
Skvělá kniha - nejprve ji zhltneme, pak si ji v klidu přečteme a nakonec si ji koupíme.(Marie Ebner-Eschenbachová)
Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol. (Georg Christoph Lichtenberg)
Kniha spisovatele B o tom, jak mu manželka udělala ze života peklo, stojí už po léta na listině bestsellerů. Tantiémy za ni dostává teď spisovatelova vdova. (Gabriel Laub)
Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost. Kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám. (John Milton)
Jsem nemocen psaním knih, a stydím se, když je dopíši. (Charles-Louis Montesquieu)
Čtení? Já nikdy nečtu! Čtení by mě nutilo myslet a myšlení narušuje moje předsudky. (N. N.)
Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky. (Bernard Bolzano)
Nikdy nepůjčuj knihy, protože nikdo ti je nikdy nevrátí. Jediné knihy v mé knihovně jsou ty, které mi půjčili jiní. (Anatole France)
Malá tečka ukončí i ten největší román. (Leszek Kumor)
Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého. (Čínská přísloví)
Převzato z www.citat.sk. Lenka Chudomelová,5.H
Dobrý román říká pravdu o svých hrdinech, špatný o autorovi.(Gilbert Keith Chesterton)
Jedni čtou, aby si zapamatovali, druzí proto, aby zapomněli. (Heinrich Heine)
Skvělá kniha - nejprve ji zhltneme, pak si ji v klidu přečteme a nakonec si ji koupíme.(Marie Ebner-Eschenbachová)
Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol. (Georg Christoph Lichtenberg)
Kniha spisovatele B o tom, jak mu manželka udělala ze života peklo, stojí už po léta na listině bestsellerů. Tantiémy za ni dostává teď spisovatelova vdova. (Gabriel Laub)
Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost. Kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám. (John Milton)
Jsem nemocen psaním knih, a stydím se, když je dopíši. (Charles-Louis Montesquieu)
Čtení? Já nikdy nečtu! Čtení by mě nutilo myslet a myšlení narušuje moje předsudky. (N. N.)
Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky. (Bernard Bolzano)
Nikdy nepůjčuj knihy, protože nikdo ti je nikdy nevrátí. Jediné knihy v mé knihovně jsou ty, které mi půjčili jiní. (Anatole France)
Malá tečka ukončí i ten největší román. (Leszek Kumor)
Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého. (Čínská přísloví)
Převzato z www.citat.sk. Lenka Chudomelová,5.H
Rozhovor od jinud... SŠ hotelová a gastronomická s.r. o (http://www.ssgh-praha.cz/)
*Čím je tvoje škola zvláštní, třeba i oproti dalším podobně zaměřeným školám?
Tak nevím, jestli zrovna zvláštní, ale každopádně já jsem si ji vybrala především proto, že spolupracuje s prestižními restauracemi jako je Movenpick, Café Savoy, Alcron… A taky proto, že nabízela nejvíce hodin praktického vyučování, a to je to, co jsem hledala.
*Proč jsi na tuto školu šla? Myslíš si, že na ní šli tvoji spolužáci ze stejného důvodu?
Tak to je vcelku jasný. Baví mě vařit, baví mě péct, baví mě jíst a vůbec, miluju jídlo! Chci být jednou velká kuchařka, tak proto musím taky něco udělat. V tomhle oboru jde teorie stranou, nejdůležitější je praxe. Čím víc, tím líp. A moji spolužáci? No upřímně si myslím, že tak zapálený jako já je do vaření už jen jeden kluk od nás ze třídy. Jinak je to takový, že ti lidi sice říkají, že sem šli proto, že je baví vařit, ale když se zeptáte na jejich zájmy, tak odpoví fotbal, florbal nebo jiný sport…Někteří sem šli, protože se nedostali na školu, kterou chtěli, někdo nevěděl kam jinam jít a někdo si to zvolil, protože je to blízko. Navíc obor gastronomie je v podstatě kuchař-číšník s maturitou, takže někdo sem šel vyloženě proto, že chce dělat servírku nebo číšníka a ne kuchařku.
*Jaké máte zvláštní předměty oproti jiným školám? Jaké jazyky se učíte? Kolik máte týdně hodin?
Technologii, stolničení a základy přírodních věd (což je vlastně chemie, fyzika a biologie v jednom). Příští rok bychom měli mít snad ještě hodiny výživy a taky potravin a nápojů. Z jazyků máme angličtinu a němčinu. Celkově máme 32 hodin týdně. U nás se to ale střídá tak, že do školy chodíme vždycky jenom jeden celý týden a ten další máme praxi v hotelích a restauracích, které byly každému hned první den školy přiřazeny.
*Jací jsou vaši profesoři a jací studenti?
No… profesoři zde nejsou profesoři, ale učitelé. Budu si zase muset zvykat používat jiné oslovení ;) Naše třídní učitelka je mladá a sympatická a paní učitelka na stolničení je před důchodem a nosí naslouchátko. Většinou neslyší ani zvonění, takže jí musíme připomínat konec hodiny sami. Taky se zajímá o numerologii a takový ty věci, takže hned při první seznamovací hodině téměř celé třídě počítala nějaká životní čísla a kdesi cosi. Bylo to celkem zábavný, je to zvláštní učitelka. A kdo ještě stojí za zmínění je určitě učitel češtiny. Vypadá jako kopie Vašuta a je divnej. Řekl nám, že literatura se nedá učit, že musíme prostě číst. Docela jsem se nasmála, když vezmu v úvahu těch asi 200 A5 popsaných při hodinách literatury s paní profesorkou Franzlovou :-) No a jinak jsou v celku všichni fajn, když pominu prudérní madam Heinzovou, která by s námi ráda měla dobrý vztah, ale při sebemenším štěbetání zmlkne a ptá se, do kolika dneska máme, že bude počítat minuty, které prokecáme, a budeme si je nahrazovat odpoledne. A studenti? No.. no. Nejvýstižnější asi bude, když řeknu, že nejtěžší část dne je dostat se ráno do školy přes dým od cigaret a pak přežít v tom silném náporu sprostých slov, která se střílejí třídou celý den.
*Máte hodně učení co do kvantity? Myslíš si, že využiješ informace, které získáš?
Hodně učení? Mám takový dojem, že to ani nějak nehrozí. Oproti gymplu je to taková flákačka, že bych si mohla vyhodit nohy na stůl a zívat. Tady stačí jen napsat si zápis na konci hodiny, který nám paní učitelka nadiktuje. Informace z technologie si myslím, že ani moc nebudu potřebovat, protože přece jen je to teoretická příprava pokrmů a věcí s tím spojených (například teď jsme brali bezpečnost práce na pracovišti) a skutečnost je pak už krapet jiná. Ale třeba stolničení, to je tak trochu jako etiketa, by mohlo být docela fajn, tak uvidíme.
*Probíhají u vás nějaké školní akce?
Nevím, jestli je to přímo akce, ale od 18let si u nás můžeš udělat barmanský kurz. A pak je tu zaveden taky klub mladého diváka, takže máme možnost chodit do divadla mimo školu za levnější vstupné. O ničem jiném zatím nevím.
*Trochu odbočím, ale máte školní časopis :-)? Angažují se studenti v záležitostech týkajících se chodu školy? (Mám na mysli třeba školní klub nebo organizace jiných akcí).
Školní časopis jsem zatím nezaregistrovala, ale troufám si říct, že to se tu asi nevede. Přece jen v té škole zase tolik nejsme, v podstatě jen 14dní v měsíci. Ale je tu zaveden motivační program, jehož cílem je získat co nejvíce motivačních bodů, za které jsou na konci roku dost vysoké finanční odměny. Čili studenti se snaží angažovat v takových věcech jako den otevřených dveří, na který
přichystají občerstvení, a jsou za to bodově ohodnoceni.
*Baví tě učení na tvé škole? Co si o ní myslíš? Doporučila bys ji lidem s podobnými zálibami, jako máš ty?
Učení je mučení. A to platí asi všude. Třeba takovou matematiku asi nebudu mít ráda nikdy a technologie s tou učitelkou, co teď máme, asi taky ne. Ale třeba angličtina nebo němčina (která mi mimochodem vůbec nejde, protože do ní pořád cpu svoje francouzský „r“) jsou celkem fajn a více méně mě baví. Obecně si myslím, že škola je na dobré úrovni a poměrně dobře vybavená – kamerový systém po chodbách, plazmové televize ve třídách… Ostatním bych ji určitě doporučila, ale zatím jsem tu jen krátce, takže třeba budu za čas zase mluvit jinak. I když osobně doufám, že se mi tu bude líbit pořád stejně, ba třeba i více ;)
Rozhovor je s Bárou Šimůnkovou, která letos přestoupila na SŠ hotelovou a astronomickou z našeho gymnázia, aby se mohla plně věnovat tomu, čím se chce živit
– vaření.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí!
Rozhovor připravila Lenka Chudomelová, 5.H
Tak nevím, jestli zrovna zvláštní, ale každopádně já jsem si ji vybrala především proto, že spolupracuje s prestižními restauracemi jako je Movenpick, Café Savoy, Alcron… A taky proto, že nabízela nejvíce hodin praktického vyučování, a to je to, co jsem hledala.
*Proč jsi na tuto školu šla? Myslíš si, že na ní šli tvoji spolužáci ze stejného důvodu?
Tak to je vcelku jasný. Baví mě vařit, baví mě péct, baví mě jíst a vůbec, miluju jídlo! Chci být jednou velká kuchařka, tak proto musím taky něco udělat. V tomhle oboru jde teorie stranou, nejdůležitější je praxe. Čím víc, tím líp. A moji spolužáci? No upřímně si myslím, že tak zapálený jako já je do vaření už jen jeden kluk od nás ze třídy. Jinak je to takový, že ti lidi sice říkají, že sem šli proto, že je baví vařit, ale když se zeptáte na jejich zájmy, tak odpoví fotbal, florbal nebo jiný sport…Někteří sem šli, protože se nedostali na školu, kterou chtěli, někdo nevěděl kam jinam jít a někdo si to zvolil, protože je to blízko. Navíc obor gastronomie je v podstatě kuchař-číšník s maturitou, takže někdo sem šel vyloženě proto, že chce dělat servírku nebo číšníka a ne kuchařku.
*Jaké máte zvláštní předměty oproti jiným školám? Jaké jazyky se učíte? Kolik máte týdně hodin?
Technologii, stolničení a základy přírodních věd (což je vlastně chemie, fyzika a biologie v jednom). Příští rok bychom měli mít snad ještě hodiny výživy a taky potravin a nápojů. Z jazyků máme angličtinu a němčinu. Celkově máme 32 hodin týdně. U nás se to ale střídá tak, že do školy chodíme vždycky jenom jeden celý týden a ten další máme praxi v hotelích a restauracích, které byly každému hned první den školy přiřazeny.
*Jací jsou vaši profesoři a jací studenti?
No… profesoři zde nejsou profesoři, ale učitelé. Budu si zase muset zvykat používat jiné oslovení ;) Naše třídní učitelka je mladá a sympatická a paní učitelka na stolničení je před důchodem a nosí naslouchátko. Většinou neslyší ani zvonění, takže jí musíme připomínat konec hodiny sami. Taky se zajímá o numerologii a takový ty věci, takže hned při první seznamovací hodině téměř celé třídě počítala nějaká životní čísla a kdesi cosi. Bylo to celkem zábavný, je to zvláštní učitelka. A kdo ještě stojí za zmínění je určitě učitel češtiny. Vypadá jako kopie Vašuta a je divnej. Řekl nám, že literatura se nedá učit, že musíme prostě číst. Docela jsem se nasmála, když vezmu v úvahu těch asi 200 A5 popsaných při hodinách literatury s paní profesorkou Franzlovou :-) No a jinak jsou v celku všichni fajn, když pominu prudérní madam Heinzovou, která by s námi ráda měla dobrý vztah, ale při sebemenším štěbetání zmlkne a ptá se, do kolika dneska máme, že bude počítat minuty, které prokecáme, a budeme si je nahrazovat odpoledne. A studenti? No.. no. Nejvýstižnější asi bude, když řeknu, že nejtěžší část dne je dostat se ráno do školy přes dým od cigaret a pak přežít v tom silném náporu sprostých slov, která se střílejí třídou celý den.
*Máte hodně učení co do kvantity? Myslíš si, že využiješ informace, které získáš?
Hodně učení? Mám takový dojem, že to ani nějak nehrozí. Oproti gymplu je to taková flákačka, že bych si mohla vyhodit nohy na stůl a zívat. Tady stačí jen napsat si zápis na konci hodiny, který nám paní učitelka nadiktuje. Informace z technologie si myslím, že ani moc nebudu potřebovat, protože přece jen je to teoretická příprava pokrmů a věcí s tím spojených (například teď jsme brali bezpečnost práce na pracovišti) a skutečnost je pak už krapet jiná. Ale třeba stolničení, to je tak trochu jako etiketa, by mohlo být docela fajn, tak uvidíme.
*Probíhají u vás nějaké školní akce?
Nevím, jestli je to přímo akce, ale od 18let si u nás můžeš udělat barmanský kurz. A pak je tu zaveden taky klub mladého diváka, takže máme možnost chodit do divadla mimo školu za levnější vstupné. O ničem jiném zatím nevím.
*Trochu odbočím, ale máte školní časopis :-)? Angažují se studenti v záležitostech týkajících se chodu školy? (Mám na mysli třeba školní klub nebo organizace jiných akcí).
Školní časopis jsem zatím nezaregistrovala, ale troufám si říct, že to se tu asi nevede. Přece jen v té škole zase tolik nejsme, v podstatě jen 14dní v měsíci. Ale je tu zaveden motivační program, jehož cílem je získat co nejvíce motivačních bodů, za které jsou na konci roku dost vysoké finanční odměny. Čili studenti se snaží angažovat v takových věcech jako den otevřených dveří, na který
přichystají občerstvení, a jsou za to bodově ohodnoceni.
*Baví tě učení na tvé škole? Co si o ní myslíš? Doporučila bys ji lidem s podobnými zálibami, jako máš ty?
Učení je mučení. A to platí asi všude. Třeba takovou matematiku asi nebudu mít ráda nikdy a technologie s tou učitelkou, co teď máme, asi taky ne. Ale třeba angličtina nebo němčina (která mi mimochodem vůbec nejde, protože do ní pořád cpu svoje francouzský „r“) jsou celkem fajn a více méně mě baví. Obecně si myslím, že škola je na dobré úrovni a poměrně dobře vybavená – kamerový systém po chodbách, plazmové televize ve třídách… Ostatním bych ji určitě doporučila, ale zatím jsem tu jen krátce, takže třeba budu za čas zase mluvit jinak. I když osobně doufám, že se mi tu bude líbit pořád stejně, ba třeba i více ;)
Rozhovor je s Bárou Šimůnkovou, která letos přestoupila na SŠ hotelovou a astronomickou z našeho gymnázia, aby se mohla plně věnovat tomu, čím se chce živit
– vaření.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí!
Rozhovor připravila Lenka Chudomelová, 5.H
Ojedinělý úspěch české rozhodcovské školy: Česká rozhodčí Damková řídila finále ME žen
Mezi veřejností populární česká fotbalová rozhodčí Dagmar Damková dosáhla jedinečné pocty. Na Mistrovství Evropy ve Finsku jí UEFA svěřila nejdůležitější zápas celého turnaje – finále mezi Německem a Anglií. Pohledný zápas, ve kterém Němky zvítězily 6:2, odřídila bez větších problémů a ukázala, že patří mezi nejlepší ženské rozhodčí na světě.
Damková, která se letos po pauze vrátila do české nejvyšší soutěže, má za sebou již pár podobně důležitých zápasů. Kromě finále Poháru UEFA (v ženské kategorii nejvyšší klubová soutěž v Evropě) v r. 2006 bylo naprostým vrcholem její kariéry finále Olympijských her v Pekingu v r. 2008. Na mezinárodní listině FIFA figuruje plzeňská sudí již od roku 1997.
Z mužských kolegů se jí zatím nikdo nepřiblížil a v dohledné době se neočekává, že by podobný zápas na mužské úrovni byl českému rozhodčímu přidělen. Několik jich sice figuruje na Mezinárodní listině FIFA, nejvýše postavený, Pavel Královec, je nicméně zapsán až ve druhé kategorii evropských sudích. Běžně Češi dostávají na povel zápasy kvalifikace na ME a MS, ale na závěrečném turnaji si již dlouho žádný nezapískal. Naposledy se závěrečného turnaje zúčastnil pomezní Evžen Amler v r. 2002 v Japonsku a Koreji. Od zavedení pravidla, že celá trojice rozhodčích musí být z jednoho státu, se Češi vytratili.
Doufejme, že v budoucnu se podobná osobnost objeví i ve ,,velkém“ mužském fotbale a když už na MS možná nepostoupí naši fotbalisté, budeme na něm mít alespoň takovéto zastoupení. Dominik Hrubý, 5. H
Kniha mého srdce: Hlasujte pro svou oblíbenou knihu!
Projekt České televize Kniha mého srdce jede do finále. Zbývá už jen dvanáct nejoblíbenějších knih, pro které můžete do konce září hlasovat na stránkách: www.knihasrdce.cz. Právě tyto knihy vám chceme představit (uvádíme je v abecedním pořádku).
1)Alchymista (Paolo Coelho) je – jak se můžete dočíst v úvodu knihy – pohádkový, symbolický příběh „o naplnění jednoho životního snu“. Hlavním hrdinou je chlapec Santiago, který jako pastýř cestuje světem a po podivném snu a ještě podivnějších se rozhodne vydat za pokladem k egyptským pyramidám – rozhodne se žít svůj Osobní příběh a jít za svými sny. Po cestě potkává různé zajímavé lidi, například Angličana hledajícího Kámen mudrců nebo Alchymistu (po němž je kniha pojmenovaná, i když vážně nevím proč), který už Kámen mudrců i Elixír života nalezl a teď pomáhá Santiagovi, aby i on uskutečnil svůj Osobní příběh. Chlapec v pouštní oáze pozná svou životní lásku a, stejně jako Alchymista, porozumí světu a všemu, co v něm je. Celý příběh je protkán úvahami o životě a o tom, že cesta je vlastně stejně – nebo i více – důležitá jako cíl. A že když někdo žije svůj Osobní příběh, tedy dělá to, co dělat chce, a míří ke svému vysněnému cíli, tak se celý svět spojí, aby mu pomohl. (lch)
2)Babička (Božena Němcová). Toto klasické dílo asi není třeba moc představovat, protože všichni alespoň tuší, o co tu jde (a musím sebekriticky přiznat, že jsem se ještě nedostala k tomu, abych si to přečetla). Jde o zidealizovaný příběh o jedné pobožné, moudré a oblíbené babičce, dětech, které vychovávala, o zámecké paní nebo o dnes všeobecně známé Viktorce, také je tu o zvycích a tradicích tehdejší doby. (lch)
3)Co život vzal a dal (Betty McDonald). Možná znáte knihu Vejce a já nebo slavné příběhy o kouzelné paní Láry Fáry, nesmrtelné humorné knížky plné krásných příběhů a postřehů. Kniha Co život vzal a dal volně navazuje na první díl pamětí Vejce a já a opět se zde dozvídáme o autorčiných vzpomínkách z dětství nebo o životě na slepičí farmě. Dočtete se o jejích dětech a o velkých změnách, které ve svém životě provedla, o prvních krůčcích k napsání knihy vejce a já, o jejím ne vždy veselém pobytu v sanatoriu pro pacienty s tuberou, o druhém manželství a velkém stěhování a o mnohých dalších zajímavých věcech, při kterých se nebudete nudit.
Co život vzal a dal je skvělá odpočinková četba a ironický náhled Betty MacDonald je dobrým lékem na všechny problémy. Vždyť trable je možné překonat s lehkostí a humorem, jak nám tato výborná autorka dokazuje. (lch)
4)Děti z Bullerbynu (Astrid Lindgrenová). Nejznámější dílo nejznámější švédské spisovatelky; existuje jen málo lidí, kterým by název Děti z Bullerbynu (což mimochodem švédsky znamená „Hlučná vesnice“) nic neřekl. Umístění této knihy v TOP 12 možná někoho trochu zaskočil, ostatně je to jediná čistě dětská kniha, která se do ní dostala. Těší mě to, protože některé její části znám téměř nazpaměť (a i teď, když jsem ji kvůli tomuto textu vytáhla ze své knihovny, jsem si některé pasáže přečetla).
Je to vlastně docela obyčejný příběh o jedné vesnici, ve které jsou jenom tři statky – v jednom bydlí sourozenci Lissa (která celý příběh vypráví), Lasse a Bosse, ve druhém Anna a Britta a ve třetím Olle (a později taky jeho malá sestřička). Všechny děti se spolu kamarádí a zažívají společně mnoho různých příhod, na kterých autorka ilustruje, jak důležité je přátelství, láska rodičů, ale i úcta ke stáří a další základní hodnoty. Tohle všechno totiž platí nejen pro děti, ale i pro všechny ostatní, a to knize dává úplně jiný rámec. Jakoby Děti z Bullerbynu vůbec nestárly, i když od jejich prvního vydání nás dnes dělí už přes padesát let.
V knize s dětmi prožijeme s dětmi celý rok na švédském venkově, takže si užijeme radovánky, které přináší každé z ročních období. Ty jsou popsané ve třech částech (postupně vycházely v letech 1952, 1953 a 1957, česky později). Pro české čtenáře je toto nestárnoucí dílo spojeno taky s nádhernými ilustracemi Heleny Zmatlíkové – bez nich by to jaksi „nebylo ono“.
Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že Děti z Bullerbynu jsou jedna z nejkrásnějších dětských knížek všech dob. (mh)
5)Egypťan Sinuhet (Mika Waltari). Egypťan Sinuhet je bezesporu jeden z nejdůležitějších historických románů vůbec. Odehrává se ve dnes velice atraktivním prostředí starověkého Egypta, za vlády faraona Achnatona. Popisuje kruté období svržení boha Amona a nastolení toho nového – Atona. Kniha je psaná z pohledu lékaře Sinuheta, který se začne stále hlouběji zaplétat do politických mašinérií, což postupně vede k neveselému konci… Je neuvěřitelně osvěžující projít si celý život jednoho člověka, od začátku až do konce a zaznamenat všechny jeho dobré i špatné činy.
Všechny události se dají převést rovněž na nedávnou minulost 2. světové války, během níž dílo vznikalo, ale také ještě dál do dnešní doby. Co na celé knize fascinuje nejvíc – Mika Waltari v Egyptě nikdy nebyl, a přesto dokázal „zaznamenat“ (po důkladném studiu) tehdejší život tak dovedně, že si připadáte, jako byste v té době (okolo 1300 př. n. l.) skutečně byli. (mh)
6)Harry Potter (Joanne Rowling). Když se v roce 1997 v britských knihkupectvích objevila celkem nenápadná knížka s názvem Harry Potter a Kámen mudrců od úplně neznáme autorky Joanne K. Rowling, nejspíš nikdo nehádal, že se bude ještě několik let držet na předních místech žebříčků prodejnosti a na její další díly se budou stát fronty v desítkách zemí světa. Důvody, proč se tento čarodějný příběh stal celosvětovým bestsellerem, se vysvětlují různě, ale jisté je, že svět to v danou dobu prostě potřeboval. Od té doby se vyrojil nepředstavitelný počet fantasy ság a mnohadílných sérií – které mají stálý úspěch. Možná, že právě Harry Potter byl tou vlaštovkou, která odstartovala jistou potřebu lidí trochu si odpočinout od světa a mít pocit, že je tu něco mnohem důležitějšího. Rowling vytvořila čarodějný svět s vlastními zákonitostmi, který je postaven na tom, že čarodějky a kouzelníci žijí v našem světě (především v Británii, ale v knihách jsou zmínky také o Francii a Rumunsku) – buď ve vlastních vesnicích, nebo i ve vlastních ulicích v našich (mudlovských) městech. Dovedně se skrývají, takže je nikdy neodhalíme (přece jenom, „lidské oko vidí jenom to, co vidět chce“). Od prvního dílu, skoro roztomilé pohádky, až k temným závěrečným knihám, uplyne sedm let. Mnoho čtenářů (troufám si mezi ně zařadit i sebe) s Harrym Potterem vyrostli a nemohli se dočkat každého dalšího dílu (poslední, sedmý, vyšel v červenci roku 2007, česky potom v lednu 2008). Na závěr můžeme dodat, že podle údajů Wikipedie se knihy o Harrym Potterovi přeložily do 67 jazyků (včetně latiny nebo starořečtiny) a celosvětově se jich prodalo přes 400 milionů kusů.
(Málokdo ví, že Joanne Rowling ve skutečnosti nemá prostřední jméno Kathleen, jak se často uvádí. Nakladatelství Bloomsbury, které jako jediné v roce 1997 svolilo k vydání Harryho Pottera, chtělo, aby autorka měla na přebalu knihy jen dvě iniciály. Obávalo se totiž, že kdyby vyšlo najevo, že autorem je žena, vedlo by to k měnšímu prodeji úvodního dílu. Jméno Kathleen si Rowling vybrala po své babičce.)
(Hodně se spekuluje o tom, co chce Joanne Rowling psát dál. Na jejích oficiálních stránkách -které jsou hodně špatně aktualizované – poslední aktualita je stará téměř rok, před vydáním Bajek barda Beedleho, knížky, která se v čarodějném světě čte všem malým dětem - se píše, že by možná chtěla psát něco úplně jiného nebo pokračovat v nějakých starých črtách. Často se ale také mluví o tom, že píše encyklopedii světa Harryho Pottera, kde by se shrnulo úplně všechno. Prý na ní pracuje, ale informace se různí – za nějaký čas se určitě dozvíme, kolik na tom bylo pravdy.) (mh)
7)Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry). Když letec se svým letadlem ztroskotá kdesi v pustině, potká tu malého chlapečka. Tento chlapeček je z malé planetky, na které každý den vymetá vulkány, pečuje o svou pyšnou květinu a vytrhává ze země baobaby, aby mu nepřerostly a neroztrhaly planetku. Mužíček letci vypráví o svém životě, o cestě, kterou podnikl, a o lidech, jež potkal: O králi, který přikazoval hvězdám, aby svítily, o zaneprázdněném vědci zeměpisci nebo o lištičce, která chtěla, aby si ji ochočil.
Tato knížka je často popisovaná jako pohádka, ale jde o dnes již kultovní příběh s velkými životními moudry a pravdami, která není určena pro určitý věk a každým opakovaným čtení se v ní dají nacházet stále nové a nové věci. Malý princ je tu zachycen jako nevinné dítě, které chápe svět a jeho hodnoty mnohem lépe než dospělý člověk, ale naopak mu je občas záhadou lidské chování. Letec si k němu vytvoří zvláštní ochranitelský vztah a – jak už to tak bývá – lecčemus se od něj přiučí.
Myslím si, že by si Malého prince měl přečíst každý, kvůli jeho poselství a krásnému nevinnému vyprávění, ze kterého toho ve čtenáři hodně zůstane. (lch)
8)Osudy dobrého vojáka Švejka (Jaroslav Hašek). Nevím jak vy, ale já mám tuhle nádhernou knihu spojenou s ilustracemi Josefa Lady a hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského. Obrázek na první pohled natroublého „obyčejného“ muže, který je nucen sloužit svému pánovi a dělá to „po svém“ způsobu je asi všeobecně zešířený. Zajímavé však je, že hodně z Haškových postav vychází ze skutečných lidí, které bychom v autorově době mohli potkat na ulici nebo v hospodě – jenom u samotného Švejka není příliš jasné, kdo byl jeho předobrazem. Stejně tak se vedou dalekosáhlé spory okolo zásadní otázky: Byl Švejk hloupý prostý muž – úředně potvrzený blb, jak by neopomněl připomenout , nebo to byl naopak velmi inteligentní člověk, který věděl, jak udělat blby z lidí okolo sebe? (lch)
9) Pán Prstenů (J. R. R. Tolkien). Kdo by dnes neměl alespoň matnou představu, o čem je tato nesmrtelná trilogie? Hrdinský boj dobra se zlem, naděje s beznadějnou situací, krásy se zrůdností a hrdým pevným duchem se zbabělostí a podlostí, příběh o přátelství, oddanosti úkolu i lásce, to všechno si asi vybavíte, pokud jste viděli velkolepý film Petera Jacksona. A čtenáři vědí, že Tolkien pro své příběhy vymyslel nádherné jazyky (někteří si tvrdí, že příběh i samotnou Středozemi vymyslel proto, aby do nich mohl zasadit své vymyšlené řeči, kterými se opravdu dá mluvit) a samozřejmě tu najdete opravdu propracované pohádkové prostředí.
Pán Prstenů má všechno, co by měla „správná“ kniha mít: Je v ní láska, přátelství, boj dobrého versus špatného, uvěřitelné postavy jako z masa a krve (v některých případech i příslovečné modré krve) a samozřejmě velkolepý dobrý konec! (Teď doufám, že mě nenařknete z šíření spoilerů, ale upřímně: Kdo by čekal něco jiného?!) Knihy jsou psány krásným jazykem a hlavně jsou tak uvěřitelné… No, přiznávám, že je to můj favorit.(lch)
10)Rychlé šípy (Jaroslav Foglar). Teď je ta správná doba pro přiznání, že knihy Jaroslava Foglara nemám ráda (přiznejme si, že jejich čtenáři a cílovou skupinou je spíš mužská část populace). Ovšem objektivně řečeno: Rychlé šípy je původně komiksové vyprávění party pěti hochů, kteří zažívají různá dobrodružství v uličkách Starého Města, bojují s „konkurenčními“ partami a snaží se přijít na kloub různým tajemstvím. První díl vyšel v roce 1938 a tento komiksový seriál přežil válku, kdy byl okupanty zakázán, i komunistickou éru, během níž se Foglar opět stal zakázaným autorem, a je dodnes velmi zajímavý pro mnoho čtenářů. Dobrodružné příběhy kamarádů, s nimiž se mladší čtenáři můžou ztotožnit, jsou stále přitažlivé. (lch)
11)Saturnin (Zdeněk Jirotka). Tato klasická kniha z mírně idealizovaného období první republiky už dnes také patří ke zlatému fondu české literatury. Příběh svérázného sluhy Saturnina, který svého nového zaměstnavatele Jiřího úplně nejdříve ze všeho přestěhuje na loď na Vltavu plnou zvířecích trofejí, o kterých tvrdí, že je Jiří sám zastřelil (takže pro poněkud křehce vypadajícího Jiřího jednou přijdou ze ZOO, aby jim pomohl s nezvladatelnou lvicí Markem Aureliem), čtenáře stále rozesmává svým milým českým humorem. Nejde o typický román, spíš mnoho historek a také fejetonů (někdy se mu říká fejetonistický román) a nadete tu tedy mnoho vtipných a milých situací. Není možné nefandit Saturninovi v „boji“ proti tetě Kateřině vyzbrojené sebedůvěrou a příslovími a proti jejímu synovi Miloušovi, který se snaží stejně jako Jiří získat srdce půvabné slečny Barbory, nebo nebavit se při slavné „koblihové scéně“, kdy Saturnin úmyslně vysype koblihy v kavárně Slavie (která mimochodem stále existuje), což mu připadá jako dobré zpestření situace.
Saturnin byl i zfilmován (v titulních rolích s naprosto skvělým Oldřichem Víznerem jako Saturninem a Ondřejem Havelkou v roli Jiřího) a tento film se opravdu povedl! Pokud nejste velcí čtenáři, pak se na něj alespoň podívejte: Určitě nebudete litovat! Já už ho viděla asi desetkrát a pořád se neuvěřitelně bavím . (lch)
12)Stmívání (Stephenie Meyer). Pokud jsem u Rychlých šípů napsala, že jde o příběhy cílené spíše na mužskou část společnosti, tak tato slavná sága je naopak určená hlavně dívkám. Stmívání je prvním dílem romantické upíří ságy vyprávějícím o obyčejné puberťačce Belle, která prožívá svou velkou lásku s … ehm… upírem. Zakázané ovoce chutná nejlépe, přesně tak zní motto knih i filmu, který byl nedávno natočen (a v listopadu jde do kin druhý díl!). Samozřejmě nemůžete očekávat, že se v knize potkáte s upíry takovými, jaké je možná znáte z hororů: Tito jsou nádherní a dokonalí, nespí v rakvích, nemají okolo domu příkopy a ti hlavní se neživí lidskou krví. Tedy většinou.
Bella s Edwardem – tak se jmenuje upír, do kterého se hlavní hrdinka zamiluje – prožívají zakázanou lásku plnou hrozeb a omezení, která je však příliš silná, než aby ji mohli zapřít. A tak se rozjíždí kolotoč událostí a situací, které budou nebezpečné i zábavné, dojímavé i vtipné… Najdete si tu to svoje.
Nedokážu si neodpustit jednu poznámku: Jsem vážně zvědavá, jak dlouho popularita této knižní série vydrží. Její hvězda stále stoupá a ještě stoupat bude, zvlášť díky filmům, a teď u nás vyšla další kniha od Meyerové – Hostitel. Takže, zůstane Twilight sága, novodobá variace na Romea a Julii (ne že by to mělo stejný konec, nerada bych, aby došlo k nějakému nedorozumění!) na vrcholcích žebříčků oblíbenosti? To ukáže čas.
Stejně jako u všech ostatních knih. Pro začátek si je přečtěte a užijte si to!
Magdalena Hergottová (mh) a Lenka Chudomelová (lch), 5.H
CO DOKÁŽE MANDRAGORA
•DRUH: mandragora lékařská (Mandragora officinarum)
•ČELEĎ: lilkovité
•VÝSKYT: severní Afrika, východní a jižní Evropa
•LISTY: zvlněné, až 30 cm dlouhé, vyrůstají rovnou z kořene
•KVĚT: fialový, namodralý až zelenožlutý, zvonkovitý, asi 3 cm dlouhý,vyrůstá v hroznech
•PLOD: dužnaté žluté bobule s mnoha drobnými semínky
•KOŘEN: často tvarem připomíná lidské tělo, může růst až do hloubky jednoho metru
•ÚČINNÉ LÁTKY: tropanové alkaloidy, např. atropin, skopolamin, hyosciamin
•UŽÍVANÉ ČÁSTI: kořen, semena, účinné látky v menší míře v celé rostlině
•MOŽNÉ VYUŽITÍ: léčba cukrovky, krevního tlaku, potlačení nádorového bujení, konkrétně leukémie, léčba neplodnosti
•SMRTELNÁ DÁVKA: 10 až 12 bobulí, děti už 3 až 4 bobule
Ve starověké Palestině a Egyptě byla považována za rostlinu lásky, jako jablíčko lásky ji zmiňuje Bible a Píseň písní, Řekové ji považovali za afrodisiakum a pro své narkotické účinky byla využívána jako anastetikum. Hippokratés (460-377 př. n. l.) doporučoval mandragoru na nemoci žlučníku, Avicenna (asi 980-1037), arabský učenec a „otec moderní medicíny“, ji uvádí nejen jako anestetikum, ale i jako lék na bolesti hlavy a epilepsii. Mezi další možné lékařské využití patřily masti na spáleniny, otoky nebo pohmožděniny a v kombinaci s ječnou moukou na bolesti svalů a kloubů. Mandragora byla podávána lidem, kteří byli ukřižováni.
Ve středověké Evropě byla využívána i na léčbu ženské neplodnosti, ale hlavně se tu mandragoře přisuzovala čarodějná moc, a to díky tvaru kořene, který připomíná lidskou postavu. Někdy byl kořen do lidské podoby přiřezáváním upravován. Byla rozlišována mandragora mužská a ženská. Ženská mandragora byla žádanější a více připomínala člověka. Tyto figurky měly chránit člověka před nemocemi a nosit štěstí. Byla využívána do čarodějnických mastí, které navozovali halucinace o létání. Věřilo se, že může růst pouze pod šibenicí, kde ukápla moč či semeno oběšence. Z toho vzniklo lidový název „šibeničník“.
Okolo mandragory se od starověkého Říma tradovala pověra, která přesně určovala okolnosti sběru. Kdo se opovážil mandragoru vykopat, mohl být zabit děsivým křikem, který vydával démon sídlící v kořeni mandragory, když byl vytažen. K ochraně bylo potřeba magického rituálu, v kterém hrál výraznou roli pes, který měl zemřít místo sběratele.
Mandragora lékařská, hlavně její kořen a semena, působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen. Nejčastějším způsobem užívání bývá vtírání mandragory smísené s tukem či olejem do kůže, při tomto způsobu se do těla dostává především skopolamin se silnými halucinogenními účinky. V nižších dávkách navozuje trans a živé sny po dobu několika hodin. Alkaloidy v mandragoře nepříznivě působí na srdeční sval.V současné době také vzrůstá zájem o využití mandragory k léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé obsažené alkaloidy také účinkují proti rakovinovému bujení, především proti leukémii.Halucinogenní účinky, tj. opojení, po kterém následuje narkóza s halucinacemi v přechodném stavu mezi bděním a spánkem, zřejmě způsobuje skopolamin. Tyto alkaloidy se nachází v celé rostlině, ale největší koncentrace je v semenech a v kořenu. Skopolamin a hyoscyamin mohou být použity jako léky i jako jedy.Ve farmaceutickém průmyslu jsou sloučeniny mandragory základem léčivé látky používané na potlačení nádorového bujení.
Sedativní, halucinogenní a narkotické účinky mandragory mohou vyvolat dohady o některých událostech z historie. Zdá se, že Kristovi na kříži byl podán ocet s mandragorou, a to způsobilo stav podobný smrti. Takto vysvětleno vypadá ukřižování a následné zmrtvýchvstání jako logicky vysvětlitelná událost.
Toho, že na některé tvory mandragora nepůsobí, využívali středověcí traviči. Vykrmili králíky mandragorou. Králíky to nezabilo, ale jejich maso se stalo jedovatým.
Kdokoliv tedy s mandragorou zacházel, musel s ní zacházet s tou nejvyšší opatrností, protože stačilo dávku přehnat a kóma, zástava dýchání a smrt na sebe nenechaly dlouho čekat.
Eva Jelínková, 5.H
•ČELEĎ: lilkovité
•VÝSKYT: severní Afrika, východní a jižní Evropa
•LISTY: zvlněné, až 30 cm dlouhé, vyrůstají rovnou z kořene
•KVĚT: fialový, namodralý až zelenožlutý, zvonkovitý, asi 3 cm dlouhý,vyrůstá v hroznech
•PLOD: dužnaté žluté bobule s mnoha drobnými semínky
•KOŘEN: často tvarem připomíná lidské tělo, může růst až do hloubky jednoho metru
•ÚČINNÉ LÁTKY: tropanové alkaloidy, např. atropin, skopolamin, hyosciamin
•UŽÍVANÉ ČÁSTI: kořen, semena, účinné látky v menší míře v celé rostlině
•MOŽNÉ VYUŽITÍ: léčba cukrovky, krevního tlaku, potlačení nádorového bujení, konkrétně leukémie, léčba neplodnosti
•SMRTELNÁ DÁVKA: 10 až 12 bobulí, děti už 3 až 4 bobule
Ve starověké Palestině a Egyptě byla považována za rostlinu lásky, jako jablíčko lásky ji zmiňuje Bible a Píseň písní, Řekové ji považovali za afrodisiakum a pro své narkotické účinky byla využívána jako anastetikum. Hippokratés (460-377 př. n. l.) doporučoval mandragoru na nemoci žlučníku, Avicenna (asi 980-1037), arabský učenec a „otec moderní medicíny“, ji uvádí nejen jako anestetikum, ale i jako lék na bolesti hlavy a epilepsii. Mezi další možné lékařské využití patřily masti na spáleniny, otoky nebo pohmožděniny a v kombinaci s ječnou moukou na bolesti svalů a kloubů. Mandragora byla podávána lidem, kteří byli ukřižováni.
Ve středověké Evropě byla využívána i na léčbu ženské neplodnosti, ale hlavně se tu mandragoře přisuzovala čarodějná moc, a to díky tvaru kořene, který připomíná lidskou postavu. Někdy byl kořen do lidské podoby přiřezáváním upravován. Byla rozlišována mandragora mužská a ženská. Ženská mandragora byla žádanější a více připomínala člověka. Tyto figurky měly chránit člověka před nemocemi a nosit štěstí. Byla využívána do čarodějnických mastí, které navozovali halucinace o létání. Věřilo se, že může růst pouze pod šibenicí, kde ukápla moč či semeno oběšence. Z toho vzniklo lidový název „šibeničník“.
Okolo mandragory se od starověkého Říma tradovala pověra, která přesně určovala okolnosti sběru. Kdo se opovážil mandragoru vykopat, mohl být zabit děsivým křikem, který vydával démon sídlící v kořeni mandragory, když byl vytažen. K ochraně bylo potřeba magického rituálu, v kterém hrál výraznou roli pes, který měl zemřít místo sběratele.
Mandragora lékařská, hlavně její kořen a semena, působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen. Nejčastějším způsobem užívání bývá vtírání mandragory smísené s tukem či olejem do kůže, při tomto způsobu se do těla dostává především skopolamin se silnými halucinogenními účinky. V nižších dávkách navozuje trans a živé sny po dobu několika hodin. Alkaloidy v mandragoře nepříznivě působí na srdeční sval.V současné době také vzrůstá zájem o využití mandragory k léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé obsažené alkaloidy také účinkují proti rakovinovému bujení, především proti leukémii.Halucinogenní účinky, tj. opojení, po kterém následuje narkóza s halucinacemi v přechodném stavu mezi bděním a spánkem, zřejmě způsobuje skopolamin. Tyto alkaloidy se nachází v celé rostlině, ale největší koncentrace je v semenech a v kořenu. Skopolamin a hyoscyamin mohou být použity jako léky i jako jedy.Ve farmaceutickém průmyslu jsou sloučeniny mandragory základem léčivé látky používané na potlačení nádorového bujení.
Sedativní, halucinogenní a narkotické účinky mandragory mohou vyvolat dohady o některých událostech z historie. Zdá se, že Kristovi na kříži byl podán ocet s mandragorou, a to způsobilo stav podobný smrti. Takto vysvětleno vypadá ukřižování a následné zmrtvýchvstání jako logicky vysvětlitelná událost.
Toho, že na některé tvory mandragora nepůsobí, využívali středověcí traviči. Vykrmili králíky mandragorou. Králíky to nezabilo, ale jejich maso se stalo jedovatým.
Kdokoliv tedy s mandragorou zacházel, musel s ní zacházet s tou nejvyšší opatrností, protože stačilo dávku přehnat a kóma, zástava dýchání a smrt na sebe nenechaly dlouho čekat.
Eva Jelínková, 5.H
Rozhovor s paní profesorkou Jitkou Kučerovou
*Měla jste někdy nějakou přezdívku? Jakou?
No, ehm, neměla. Neměla jsem nějakou výraznou přezdívku.
* Nelitujete občas toho, že jste si jako povolání zvolila býti profesorem? O jakých dalších povoláních jste někdy snila nebo uvažovala?
Jo, občas toho lituju, samozřejmě (smích), ehm, myslím, že takové povolání, kterého si vážím, je lékař… Nebo je to jedno z těch, který si myslím, že jsem nad tím hodně uvažovala, a ehm potom další to už jsou takový ty, jako že bych třeba ráda v nějakým muzikálu tancovala nebo něco takovýho. (Smích).
* Takže vás baví tanec?
Rozhodně. (Smích)
*Chováte doma nějaké zvíře ; jaké?
(Dlouhý smích). Zatím mám jenom jedno šestileté a jedno tříleté zvířátko doma, ale (smích) jinak si myslím, že se ke zvířátkům dostaneme, ale v podstatě postupně až se zájmem dětí, a zatím to vypadá možná na nějakého toho malého zakrslého králíčka nebo něco takového zkusíme, no… Rybičky jsou hodně náročné, ty asi ne, i když by byly jako… To udržování a celkově. (Smích.)
*Vyplníte volný čas četbou, poslechem hudby nebo raději zhlédnete nějaký dobrý film?
Holky, všechno, cokoliv, já bych to rozdělila, jako ten volný čas. Ráda čtu, určitě ráda poslouchám hudbu, ale spíš při ní ráda tancuju a ráda jdu na hezký film. V podstatě cokoliv, co člověka zrelaxuje, jinak co musí dělat, že jo, to co je povinnost…
*A máte ráda spíš akční filmy nebo třeba odpočinkový, takový pohodový?
Ehm, mám raději pohodové odpočinkové filmy, i když poslední, na kterém jsem byla, byli Hanebný parchanti (smích). To je pravý opak těch odpočinkových. (Smích.)
*Vaše děti jistě znají píseň „Když se zamiluje kůň“ a také jistě vědí, kde se zamiluje. Vzpomenete si i vy na další slova této písničky? Jakou hudbu máte ráda?
(Smích.) No, tak je pravda, že „Když se zamiluje kůň“, myslím si, že zvládám, že mám celkově Svěrákovy písničky ráda, že si je i ráda zahraju na klávesy, to určitě. Ehm, co jsi říkala dalšího? Jakou hudbu mám ráda? Já to nemám nijak vymezený, já mám ráda hodně, hodně širokou škálu, prostě vzhledem k tomu, že jsem z Moravy, tak snesu i cimbálovku, mám ráda moderní hudbu, poslouchám v podstatě to, co mě nějakým způsobem osloví.
*A vy jste zmínila ty klávesy, takže hrajete…?
Pro radost no, pro radost. Já jsem chodila ten základní cyklus, jo, těch sedm let jak se chodí… Na klavír, teda, a ty klávesy mám doma pro radost, aby mi připomínaly, že jsem kdysi hrála, ale člověk to úplně nezapomene, že jo.
*Jaké cizí jazyky ovládáte?
(Smích). No tak, určitě když jsem studovala, tak jsem se učila němčinu, ruštinu, no a teď stále pracuji na angličtině. Jestli počítáte mezi cizí jazyky slovenštinu tak to jo, ten jazyk se mi velmi líbí, ale myslím si, že není cizí.
*Jaký jste mívala prospěch? Byla jste spíše průměrná žačka nebo přímo premiantka třídy? Ve kterém předmětu se vám nejvíce dařilo?
To druhé. Jako měla jsem velice dobrý prospěch. (Dlouhý smích.) Neměla jsem nikdy problémy nějaký se známkama a já mám pocit, že se mi dařilo ve všech předmětech, co jsem se nemusela moc učit zpaměti, že více m=ně co se dalo odvodit, tak jsem neměla zas takový problém. Problém byl třeba s daty nebo tak.
*Takže předpokládám, že matematika a biologie…
A tak ta biologie je taky pamětní, jako tam je spousta věcí, který si musíš pamatovat… Těch pojmů a všeho, to není lehký. Ale biologie člověka je mi bližší než třeba biologie rostlin.
*U jaké činnosti nejraději relaxujete?
(Ticho.) Jé, teď v létě se mi líbilo sedět na balkóně u moře, poslouchat šumění moře, číst si knížku a relaxovat. (Smích.) Ale ne, pak i ten pohyb a podobně, čili to se dá zase vrátit zpátky k těm předchozím otázkám, že jo, to je pořád dokolečka.
*Máte nějakou metodu, jak uklidnit velmi hlučnou třídu?
(Velmi dlouhý smích). Holky, vás něco napadá?
*No my se ptáme vás…
Já vím, ale vy jste položily tu otázku, tak jestli vás něco napadá… (Smích.) Jak utišit velmi hlučnou třídu. No jako velmi hlučnou asi ne… Jo, já myslím, že více méně když chcete utišit třídu, tak musíte pracovat s hlasem, to je důležitá věc. Prvně na ně zakřičíte, že jo, pak ztišíte, ale přesný návod vám neřeknu, podle situace.
Dodatečné otázky k tématu čísla:
*Jakou četbu preferujete ve svém volném čase?
Četbu z medicínského prostředí, detektivní četbu, potom také Harryho Pottera. Oblíbený autor je Dick Francis.
*Jak často čtete?
Dříve jsem četla hodně, ale teď mám děti, takže toho času není tolik… Tak jednu za dva měsíce.
*Jaké je vaše nejoblíbenější kniha, ke které se třeba vracíte?
Teď se snažím vzpomenout si, jestli jsem nějakou knihu četla dvakrát… Mám ráda třeba toho Harryho Pottera nebo knihy od Dicka Francise.
* Jaká kniha vás v poslední době zaujala?
Třeba jsem teď nedávno četla Šifru mistra Leonarda, nebo Svěrákovy Povídky, to je humor, který mám ráda.
Děkujeme za rozhovor!
Připravily: Pavlína Coufalová, Zuzana Mašková, Lenka Chudomelová, 5.H
No, ehm, neměla. Neměla jsem nějakou výraznou přezdívku.
* Nelitujete občas toho, že jste si jako povolání zvolila býti profesorem? O jakých dalších povoláních jste někdy snila nebo uvažovala?
Jo, občas toho lituju, samozřejmě (smích), ehm, myslím, že takové povolání, kterého si vážím, je lékař… Nebo je to jedno z těch, který si myslím, že jsem nad tím hodně uvažovala, a ehm potom další to už jsou takový ty, jako že bych třeba ráda v nějakým muzikálu tancovala nebo něco takovýho. (Smích).
* Takže vás baví tanec?
Rozhodně. (Smích)
*Chováte doma nějaké zvíře ; jaké?
(Dlouhý smích). Zatím mám jenom jedno šestileté a jedno tříleté zvířátko doma, ale (smích) jinak si myslím, že se ke zvířátkům dostaneme, ale v podstatě postupně až se zájmem dětí, a zatím to vypadá možná na nějakého toho malého zakrslého králíčka nebo něco takového zkusíme, no… Rybičky jsou hodně náročné, ty asi ne, i když by byly jako… To udržování a celkově. (Smích.)
*Vyplníte volný čas četbou, poslechem hudby nebo raději zhlédnete nějaký dobrý film?
Holky, všechno, cokoliv, já bych to rozdělila, jako ten volný čas. Ráda čtu, určitě ráda poslouchám hudbu, ale spíš při ní ráda tancuju a ráda jdu na hezký film. V podstatě cokoliv, co člověka zrelaxuje, jinak co musí dělat, že jo, to co je povinnost…
*A máte ráda spíš akční filmy nebo třeba odpočinkový, takový pohodový?
Ehm, mám raději pohodové odpočinkové filmy, i když poslední, na kterém jsem byla, byli Hanebný parchanti (smích). To je pravý opak těch odpočinkových. (Smích.)
*Vaše děti jistě znají píseň „Když se zamiluje kůň“ a také jistě vědí, kde se zamiluje. Vzpomenete si i vy na další slova této písničky? Jakou hudbu máte ráda?
(Smích.) No, tak je pravda, že „Když se zamiluje kůň“, myslím si, že zvládám, že mám celkově Svěrákovy písničky ráda, že si je i ráda zahraju na klávesy, to určitě. Ehm, co jsi říkala dalšího? Jakou hudbu mám ráda? Já to nemám nijak vymezený, já mám ráda hodně, hodně širokou škálu, prostě vzhledem k tomu, že jsem z Moravy, tak snesu i cimbálovku, mám ráda moderní hudbu, poslouchám v podstatě to, co mě nějakým způsobem osloví.
*A vy jste zmínila ty klávesy, takže hrajete…?
Pro radost no, pro radost. Já jsem chodila ten základní cyklus, jo, těch sedm let jak se chodí… Na klavír, teda, a ty klávesy mám doma pro radost, aby mi připomínaly, že jsem kdysi hrála, ale člověk to úplně nezapomene, že jo.
*Jaké cizí jazyky ovládáte?
(Smích). No tak, určitě když jsem studovala, tak jsem se učila němčinu, ruštinu, no a teď stále pracuji na angličtině. Jestli počítáte mezi cizí jazyky slovenštinu tak to jo, ten jazyk se mi velmi líbí, ale myslím si, že není cizí.
*Jaký jste mívala prospěch? Byla jste spíše průměrná žačka nebo přímo premiantka třídy? Ve kterém předmětu se vám nejvíce dařilo?
To druhé. Jako měla jsem velice dobrý prospěch. (Dlouhý smích.) Neměla jsem nikdy problémy nějaký se známkama a já mám pocit, že se mi dařilo ve všech předmětech, co jsem se nemusela moc učit zpaměti, že více m=ně co se dalo odvodit, tak jsem neměla zas takový problém. Problém byl třeba s daty nebo tak.
*Takže předpokládám, že matematika a biologie…
A tak ta biologie je taky pamětní, jako tam je spousta věcí, který si musíš pamatovat… Těch pojmů a všeho, to není lehký. Ale biologie člověka je mi bližší než třeba biologie rostlin.
*U jaké činnosti nejraději relaxujete?
(Ticho.) Jé, teď v létě se mi líbilo sedět na balkóně u moře, poslouchat šumění moře, číst si knížku a relaxovat. (Smích.) Ale ne, pak i ten pohyb a podobně, čili to se dá zase vrátit zpátky k těm předchozím otázkám, že jo, to je pořád dokolečka.
*Máte nějakou metodu, jak uklidnit velmi hlučnou třídu?
(Velmi dlouhý smích). Holky, vás něco napadá?
*No my se ptáme vás…
Já vím, ale vy jste položily tu otázku, tak jestli vás něco napadá… (Smích.) Jak utišit velmi hlučnou třídu. No jako velmi hlučnou asi ne… Jo, já myslím, že více méně když chcete utišit třídu, tak musíte pracovat s hlasem, to je důležitá věc. Prvně na ně zakřičíte, že jo, pak ztišíte, ale přesný návod vám neřeknu, podle situace.
Dodatečné otázky k tématu čísla:
*Jakou četbu preferujete ve svém volném čase?
Četbu z medicínského prostředí, detektivní četbu, potom také Harryho Pottera. Oblíbený autor je Dick Francis.
*Jak často čtete?
Dříve jsem četla hodně, ale teď mám děti, takže toho času není tolik… Tak jednu za dva měsíce.
*Jaké je vaše nejoblíbenější kniha, ke které se třeba vracíte?
Teď se snažím vzpomenout si, jestli jsem nějakou knihu četla dvakrát… Mám ráda třeba toho Harryho Pottera nebo knihy od Dicka Francise.
* Jaká kniha vás v poslední době zaujala?
Třeba jsem teď nedávno četla Šifru mistra Leonarda, nebo Svěrákovy Povídky, to je humor, který mám ráda.
Děkujeme za rozhovor!
Připravily: Pavlína Coufalová, Zuzana Mašková, Lenka Chudomelová, 5.H
Bílá masajka
O prázdninách jsem si konečně našla čas na knihu, kterou mi kdysi půjčila babička, tudíž se 
mi do ní moc nechtělo. Jmenuje se Bílá Masajka, napsala ji Corinne Hofmann a rozhodně mě zaujala stejně jako všechny ostatní, jež ji četli a měla jsem tu možnost slyšet nebo číst jejich názor.
Příběh o skutečné události psaný ich formou vypráví o sedmadvacetileté Švýcarce jedoucí s přítelem na dovolenou do Keni, kde tráví čas v blízkosti Mombasy, jednoho z měst u moře. Zde se oba seznamují s Masajem Lketingou - naneštěstí pro Marca, autorčina přítele, mezi Lketingou a Corinne přeskočí nejen jiskra, dokonce celý oheň. Corinne se trápí touhou, až to jednoho rána poví Marcovi, ten si však myslí, že po dovolené ji to přejde.
Nepřešlo. Corinne si na Keňu znovu udělá čas a opětovně se tam vydá. Zase se setkává s Lketingou, tentokrát už ovšem jako milenecká dvojice. Netrvá dlouho, a Corinne se vzdá všeho, co měla ve Švýcarsku, jen pro lásku a odstěhuje se do Afriky, ke svému Masaji. Trvá docela dlouho, než ho objeví, poněvadž Masajové jsou válečníci a jako takoví hodně cestují. A tento se zrovna vrátil domů k mamě. Corinne se nevzdává a v drsných podmínkách cestuje za svým milým stovky kilometrů keňskými autobusy až do Barsaloi, kde se s ním konečně setkává. Začíná žít s ním a jeho mamou v maňatě. Věru, není to lehký život. Denně se musí chodit pro vodu k řece, zároveň ručně vyprat prádlo, vyhnat zvířata (hlavně kozy) na pastvu a o neustálém odhánění mračen moskytů ani nemluvím. Corinne bývá často nemocná (hlavním riziko tvořila malárie). Pro zlehčení nesnadného života se rozhodne pořídit si auto, což je v Keni docela problém. Sežene starý landrover, ale i za ten je vděčná. Jezdí do města pro potraviny, aby ve vesnici měli vůbec co jíst, i na návštěvy za svými přítelkyněmi - běloškami taktéž žíjícími s černochy. Docela jí vadí, že pokaždé musí naložit i mnoho Masajů, kteří se chtějí svézt. Aby si něco přivydělala na benzin, zavede tedy odvoz za poplatek. Po nějaké době se koná rituál, kde Lketinga již přestává být válečníkem, a může se tudíž ženit. Stojí to spoustu byrokracie, lítání po úřadech z jednoho města do druhého, ale nakonec se mohou oddat. Dostanou vlastní, novou maňatu, ale moc dlouho ji nevyužívají, neboť Corinne si pořídí ve vesnici obchod a radši bydlí v něm, aby to měla blíž. Obchod sklízí úspěch, bohužel náklady (hlavně cena za transport zboží) stále převyšují výdaje, proto do něj musí investovat stále víc peněz. Po čase zjistí, že je těhotná a podvyživená. Proto na nějaký čas, než porodí, bydlí u přítelkyně Sofie v Maralal, kde je dostupná i nemocenská péče. Tehdy začnou problémy s Lketingou, jenž příšerně žárlí a rozhodně neschvaluje fakt, že jeho žena stráví nějaký čas na zotavenou a spravení se bez něj. Tyto problémy se neustále stupňují, zvlášť když začne mít auto poruchy - a jako na potvoru jen tehdy, když jede Corinne bez manžela. Navíc onemocní žloutenkou a zase potřebuje pobyt v nemocnici. Po návratu si pořídí nové auto, které oproti starému jezdí perfektně. Všechno se zdá být na kratičkou chvíli v pořádku, nicméně Lketinga svou ženu stále obviňuje z nevěry a hodně pije alkohol. Corinne se s ním sice pokusí začít znovu v Mombase, ale nefunguje to, a tak nakonec prchá i s Napirai zpět do Švýcarska.
Pokud vás zaujme tato napínavá a velice zajímavá kniha, kde se dozvíte spoustu informací o životě mezi domorodými Afričany, jistě neváhejte a sáhněte i po pokračování - Zpátky z Afriky (popis návratu domů) a Shledání v Barsaloi (setkání s Lketingou po čtrnácti letech). Kniha byla dokonce zfilmovaná pod stejným názvem.
Iveta Keifmannová, 7.P
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)