Vážení čtenáři!
Právě jste otevřeli prosincové číslo Oběžníku, poslední číslo v tomto kalendářním roce. Nevím, jak vám, ale mně to přijde dost divné. Vánoce? Konec roku? Už?!
Vypadá to tak. V obchodních domech jsme obklopeni mezinárodními koledami a křiklavými vánočními ozdobami, v reklamách nás krásky obdařují svým umělým úsměvem a nabádají, že tenhle výrobek prostě musíme koupit všem svým známým alespoň jednou… Vánoce už jsou všude. Bohužel ale už od října.
Taky jste tak nějak nervózní z toho, že vlastně nemáte pro půlku přátel a příbuzných žádný dárek nebo aspoň dáreček a propadáte zoufalství při představě, že budete muset 23. 12. vyrazit na nakupovací jízdu? Máte pocit, že toho cukroví přece zas tolik nepotřebujete, tak proč se s tím tak dlouho dělat, a nakonec – k čemu umytá okna?! Můžu vás ujistit, že pokud trpíte některým z těchto příznaků předvánoční horečky, tak v tom nejste sami.
Takže my tentokrát jsme se rozhodli, že toto číslo tak úplně vánoční nebude. Vánoce zatlačujeme do pozadí, abychom tak nerozrušovali lidi posedlé
onou vánoční horečkou. Samozřejmě, najdete tu pár narážek, ale hlavní téma je příroda – tedy zvířátka a rostlinky, jak jsme vysvětlovali našim přispěvovatelům, když si nebyli jistí, co to po nich chceme.
Proto jsme pro vás přichystali rozhovor s paní profesorkou Žabovou, které má svou aprobací k přírodě velmi blízko, a najdete tu článek o spisovateli Gerardu Durrellovi, který se k tomuto tématu opravdu hodí… a mnoho dalšího. Tak snad se vám bude Oběžník dobře číst.
Přejeme příjemně strávené svátky, nejlépe bez problémů způsobených přejedením se cukrovím (i když jste si ho tak pracně napekli, tak to stejně neznamená, že to musíte všechno sníst!). Užijte si volno a do roku 2010 vykročte pravou nohou!
S přáním všeho dobrého, vaše
Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com
Zobrazují se příspěvky se štítkemProsinec 2009. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemProsinec 2009. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 15. prosince 2009
Citáty o přírodě
Rozum nás klame častěji než příroda. Luc de Clapiers Vauvenargues
Jedině příroda ví, co chce. Johan Wolfgang von Goethe
Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda. Hippokratés
Vezmete-li k sobě vyhladovělého psa a uděláte z něj zvíře kypící zdravím, nekousne vás. To je zásadní rozdíl mezi psem a člověkem. Mark Twain
Příroda a srdce jsou nevyčerpatelné. N.N.
Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme. Jaromíra Kolářová
Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst. Antonio Gaudí y Cornet
Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nove, nádherné vydání. Andersen Hans Christian
Sloni jsou bakterie, které se přírodě vymkly z rukou. Žáček Jiří
Člověk, který by chtěl porozumět lidským vztahům, by si měl pořídit psa, který by ho zbožňoval, a kočku, která by ho ignorovala. Derek Bruce
Bůh dosadil na tento svět kočku, aby člověka připravila o iluzi, že všechno na světě bylo stvořeno proto, aby sloužilo jemu. Paul Gray
Jedině příroda ví, co chce. Johan Wolfgang von Goethe
Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda. Hippokratés
Vezmete-li k sobě vyhladovělého psa a uděláte z něj zvíře kypící zdravím, nekousne vás. To je zásadní rozdíl mezi psem a člověkem. Mark Twain
Příroda a srdce jsou nevyčerpatelné. N.N.
Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme. Jaromíra Kolářová
Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst. Antonio Gaudí y Cornet
Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nove, nádherné vydání. Andersen Hans Christian
Sloni jsou bakterie, které se přírodě vymkly z rukou. Žáček Jiří
Člověk, který by chtěl porozumět lidským vztahům, by si měl pořídit psa, který by ho zbožňoval, a kočku, která by ho ignorovala. Derek Bruce
Bůh dosadil na tento svět kočku, aby člověka připravila o iluzi, že všechno na světě bylo stvořeno proto, aby sloužilo jemu. Paul Gray
Rozhovor s paní profesorkou Žabovou
Chováte doma nějaké zvíře a pěstujete květiny?
Tak měla jsem psa, boxerku, ale ta už umřela. Teď momentálně žádné zvíře nechovám, tady ve škole se starám o šváby, tedy oni se spíš starají sami o sebe. A rostlin mám spoustu, dřív jsem měla hodně kaktusů, ale teď na to nemám tolik čas. Ale každopádně mám zahradu a skalničky, takže pořád se o to zajímám. Na důchod si plánuju bonsaje. (smích)
Jaké máte plány na 31. prosince?
Určitě setkání s přáteli, odpočinek, klid, žádná práce, pohoda.
Chtěla byste bydlet ve velkém, břečťanem porostlém domě uprostřed hustého jehličnatého lesa, okolo kterého by se každý večer procházela liška a ježek?
Tak to je mým dávným snem! Pravdou je, že ve velkém domě bydlím, není porostlý břečťanem, měla jsem to v plánu. Dovolit si to nemohu, protože jsme udělali novou fasádu a manžel by mě zabil.Ale izolace od lidí by mi určitě nevadila. (smích)
Líbí se vám žáby? Už jste někdy nějakou pitvala?
Pitvala jsem žábu na vysoké škole, nebyla jsem z toho nadšená, protože jsme jí řezali hlavu … za živa, což není zrovna moje parketa. Žáby se mi líbí, ale do ruky je neberu, protože jsou slizké.
Jak vypadá váš typický Štědrý den? Jak zdobíte vánoční stromeček?
Vánoční stromeček zdobíme tradičně. Ozdoby, řetězy. A jak vypadá můj Štědrý den? Tak já většinou dopoledne připravuju jídlo, odpoledne jdeme na procházku, brzo večeříme a potom si rozdáváme dárky.
Jaký máte názor na testování kosmetických přípravků na zvířatech? Vidíte na tom i nějaké výhody?
Určitě jsem zásadně proti testování, protože vždycky jsou různé možnosti, jak testovat určité látky, a vždycky se dá zvolit možnost, která nebude stát život nějaké zvíře. Takže já jsem pro absolutní zákaz testování.
Píšete dopis Ježíškovi?
Já už jsem velká holka. (smích)
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Všechno. Mám svá oblíbená jídla, určitě italskou kuchyni.
Líbí se vám ďábel medvědovitý?
Ne.(rázně)
Už vám někdy zemřela nějaká rostlina na stáří?
Zemřelo mi spoustu rostlin, moje rostliny přežijí jenom ty, které jsou přizpůsobené na tu trochu péče, kterou jim věnuju.(smích)
Pavlína Coufalová, Lucie Wolfová, Lenka Chudomelová; 5.H
Rozhovor je autorizovaný.
Tak měla jsem psa, boxerku, ale ta už umřela. Teď momentálně žádné zvíře nechovám, tady ve škole se starám o šváby, tedy oni se spíš starají sami o sebe. A rostlin mám spoustu, dřív jsem měla hodně kaktusů, ale teď na to nemám tolik čas. Ale každopádně mám zahradu a skalničky, takže pořád se o to zajímám. Na důchod si plánuju bonsaje. (smích)
Jaké máte plány na 31. prosince?
Určitě setkání s přáteli, odpočinek, klid, žádná práce, pohoda.
Chtěla byste bydlet ve velkém, břečťanem porostlém domě uprostřed hustého jehličnatého lesa, okolo kterého by se každý večer procházela liška a ježek?
Tak to je mým dávným snem! Pravdou je, že ve velkém domě bydlím, není porostlý břečťanem, měla jsem to v plánu. Dovolit si to nemohu, protože jsme udělali novou fasádu a manžel by mě zabil.Ale izolace od lidí by mi určitě nevadila. (smích)
Líbí se vám žáby? Už jste někdy nějakou pitvala?
Pitvala jsem žábu na vysoké škole, nebyla jsem z toho nadšená, protože jsme jí řezali hlavu … za živa, což není zrovna moje parketa. Žáby se mi líbí, ale do ruky je neberu, protože jsou slizké.
Jak vypadá váš typický Štědrý den? Jak zdobíte vánoční stromeček?
Vánoční stromeček zdobíme tradičně. Ozdoby, řetězy. A jak vypadá můj Štědrý den? Tak já většinou dopoledne připravuju jídlo, odpoledne jdeme na procházku, brzo večeříme a potom si rozdáváme dárky.
Jaký máte názor na testování kosmetických přípravků na zvířatech? Vidíte na tom i nějaké výhody?
Určitě jsem zásadně proti testování, protože vždycky jsou různé možnosti, jak testovat určité látky, a vždycky se dá zvolit možnost, která nebude stát život nějaké zvíře. Takže já jsem pro absolutní zákaz testování.
Píšete dopis Ježíškovi?
Já už jsem velká holka. (smích)
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Všechno. Mám svá oblíbená jídla, určitě italskou kuchyni.
Líbí se vám ďábel medvědovitý?
Ne.(rázně)
Už vám někdy zemřela nějaká rostlina na stáří?
Zemřelo mi spoustu rostlin, moje rostliny přežijí jenom ty, které jsou přizpůsobené na tu trochu péče, kterou jim věnuju.(smích)
Pavlína Coufalová, Lucie Wolfová, Lenka Chudomelová; 5.H
Rozhovor je autorizovaný.
Gerald Durrell a jeho zvířata
Gerald Durrell se narodil 7. ledna 1925 v Džámšedpúru v Indii jako čtvrté a nejmladší dítě anglických přistěhovalců. Jeho otec brzy zemřel, a proto se matka rozhodla i s celou rodinou přesídlit na řecký ostrov Korfu, a to v době, kdy bylo Geraldovi šest let. O období pěti let, které tu strávili obklopeni přírodou, napsal Durrell své nejznámější knihy, zvlášť tu nejslavnější: O mé rodině a jiné zvířeně.
Durrel se o zvířata a vůbec o přírodu zajímal už od útlého věku: Jeho matka trvala na tom, že „zoo“ bylo jeho první slovo, a Durrellova údajně první vzpomínka je na slimáka z Indie. Rodina ovšem dlouhou dobu doufala, že tento zájem nebude celoživotní, protože tato jeho vášeň způsobovala celému okolí značné nepříjemnosti – ať už jde o pokoj plný živých i mrtvých zvířat, které tam tajně nanosil a jenž se občas vydávaly na výlet po domě, o mrtvou želvu, kterou malý Gerald pitval před domem, nebo o nebohé domácí učitele, jejichž jedinou šancí, jak ho něco naučit, bylo zařadit do výuky zvířectvo.
Durrellovi ovšem zájem o přírodu vydržel a po návratu do Londýna (kam se museli přestěhovat kvůli druhé světové válce) pracoval v zoo i obchodě se zvířaty. Z dědictví si financoval tři sběratelské výpravy, jejíž úlovky poté prodal do zoo, další výpravy se poté zúčastnil spolu se svou ženou Jaqueline, se kterou se brali v roce 1951.
Knihy začal Durrell psát na radu svého bratra Larryho, i když mu angličtin nikdy moc nešla. Psaní mu také umožnilo založit si vlastní zoologickou zahradu na ostrově Jersey blízko Anglie (o tomto období pojednává jeho kniha Zoo na zámku – Durrell tu totiž koupil zámek, který později přestavěl na školu zaměřenou na ochranu zvířat). V této době psal knihy z nutnosti, aby mohl zaplatit všechny výdaje spojené s jeho zoo. Kromě psaní se věnoval také přesvědčování bohatých o důležitosti ochrany ohrožených zvířat a natáčel rozhlasové i televizní pořady.
Ale abychom se dostali k samotným Durrellovým knihám. To, co na nich přitahuje čtenáře, je určitě lehký a ironický jazyk a obyčejně neobyčejné příběhy, které jsou jako stvořené pro pobavení a relaxaci. Durrell nás zavádí do své rodiny a představuje nám svoje blízké v realistické, možná trochu přikrášlené podobě a vypráví veselé historky, u kterých si možná občas řeknete, že jsou maličko zveličené, ale jejich pravdivost mu rádi uvěříte.
(Lenka Chudomelová, 5.H)
Durrel se o zvířata a vůbec o přírodu zajímal už od útlého věku: Jeho matka trvala na tom, že „zoo“ bylo jeho první slovo, a Durrellova údajně první vzpomínka je na slimáka z Indie. Rodina ovšem dlouhou dobu doufala, že tento zájem nebude celoživotní, protože tato jeho vášeň způsobovala celému okolí značné nepříjemnosti – ať už jde o pokoj plný živých i mrtvých zvířat, které tam tajně nanosil a jenž se občas vydávaly na výlet po domě, o mrtvou želvu, kterou malý Gerald pitval před domem, nebo o nebohé domácí učitele, jejichž jedinou šancí, jak ho něco naučit, bylo zařadit do výuky zvířectvo.
Durrellovi ovšem zájem o přírodu vydržel a po návratu do Londýna (kam se museli přestěhovat kvůli druhé světové válce) pracoval v zoo i obchodě se zvířaty. Z dědictví si financoval tři sběratelské výpravy, jejíž úlovky poté prodal do zoo, další výpravy se poté zúčastnil spolu se svou ženou Jaqueline, se kterou se brali v roce 1951.
Knihy začal Durrell psát na radu svého bratra Larryho, i když mu angličtin nikdy moc nešla. Psaní mu také umožnilo založit si vlastní zoologickou zahradu na ostrově Jersey blízko Anglie (o tomto období pojednává jeho kniha Zoo na zámku – Durrell tu totiž koupil zámek, který později přestavěl na školu zaměřenou na ochranu zvířat). V této době psal knihy z nutnosti, aby mohl zaplatit všechny výdaje spojené s jeho zoo. Kromě psaní se věnoval také přesvědčování bohatých o důležitosti ochrany ohrožených zvířat a natáčel rozhlasové i televizní pořady.
Ale abychom se dostali k samotným Durrellovým knihám. To, co na nich přitahuje čtenáře, je určitě lehký a ironický jazyk a obyčejně neobyčejné příběhy, které jsou jako stvořené pro pobavení a relaxaci. Durrell nás zavádí do své rodiny a představuje nám svoje blízké v realistické, možná trochu přikrášlené podobě a vypráví veselé historky, u kterých si možná občas řeknete, že jsou maličko zveličené, ale jejich pravdivost mu rádi uvěříte.
(Lenka Chudomelová, 5.H)
Víte, že...?
…císař František I. Štěpán Lotrinský zásoboval v době sedmileté války nejen rakouskou, ale také nepřátelskou pruskou armádu?
...v Irsku byly rozvody zakázány až do roku 1997?
...společnost Google má svůj název odvozen od slova „googol“, které značí jedničku se sto nulami za sebou, čili 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000?
...zvířetem, které ročně usmrtí (nepřímo) nejvíce lidí je komár? Kvůli jeho bodnutí už nenávratně opustí naši planetu asi 1,5 milionu lidí. Důvodem smrti je malárie, kterou způsobují paraziti žijící v komárech.
...lidské oko dokáže rozlišit 10 milionů různých barevných odstínů?
...v Irsku byly rozvody zakázány až do roku 1997?
...společnost Google má svůj název odvozen od slova „googol“, které značí jedničku se sto nulami za sebou, čili 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000?
...zvířetem, které ročně usmrtí (nepřímo) nejvíce lidí je komár? Kvůli jeho bodnutí už nenávratně opustí naši planetu asi 1,5 milionu lidí. Důvodem smrti je malárie, kterou způsobují paraziti žijící v komárech.
...lidské oko dokáže rozlišit 10 milionů různých barevných odstínů?
Zápisník aneb slovo na závěr
„Jaké je tvoje oblíbené zvíře?“
Takovou otázku někdy dostal snad každý z nás, nejspíš ve stádiu seznamování se s potenciálním kamarádem, kdy se vzájemně opatrně oťukáváme a nenápadně se snažíme zjistit, jestli máme s tím druhým něco společného. Určitě jste takové rozhovory někdy vedli: „Kam chodíš do školy? Co tě baví? Jakou muziku posloucháš? Co čteš? Kočka nebo pes?“
Otevřeně se přiznávám, že patřím mezi psí lidi. Jak se to projevuje? No, na stole mám psí kalendář (se psími jmény na každý den, abych mohla slavit svátek psích miláčků, které znám), otočím se za každým štěknutím a k nevelké radosti mých bližních jsem schopná zaseknout se a dlouhou dobu zírat na štěně, které si hraje na podlaze dopravního prostředku, a rozplývat se nad ním takovým způsobem, který i mě samotnou překvapí. A nejvíc překvapí a otráví kočičí lidi, kteří jsou zrovna se mnou.
Onehdy jsem šla mezi kopci za naší školou právě v době největšího venčení a pozorovala jsem všechno to hemžení ocasů, zamotaných vodítek a páníčků vlajících za svými miláčky. Vypadalo to na slušný psí sraz. Pyšní majitelé se už zdaleka zdravili a typickým naoko rozzlobeným tónem si vyprávěli o tom, co ten jejich čtyřnohý kamarád včera vyvedl a kolik za něj dali u zvěrolékaře, zatímco jejich pejsci na vodítku prováděli uvítací tanečky. Zvlášť mě zaujala společnost retrívrů, očividně krasavců od různých majitelů. Najednou se okolo mě začali plést a pobíhat mi pod nohama s veselou bezstarostností, jako by mi říkali :„Ty uhni, ty spadneš z větší výšky.“
Snažila jsem se vymotat, když jsem za sebou uslyšela příjemný, přátelský hlas paní ve středních letech: „To je Lady, že jo?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že mluví na mě a ptá se na jméno elegantního retrívra, který se právě velmi intenzívně seznamoval s tím jejím. I ona paní brzy pochopila, že k té psí krásce nepatřím, a šla pátrat po opravdovém majiteli. Hned jsem zalitovala, že jsem se k fence nehlásila – líbilo by se mi být na chvíli její paničkou a přidat se do toho přátelského a pohodového spolku hrdých páníčků.
Berou každého – podmínkou je pes a dobrá nálada. Aspoň tak mi to připadá, když se podívám z okna gymnázia a vidím tu různorodou psí partu, jak lítá z jednoho kopce na druhý. A je jim úplně jedno, že někteří lidé jsou kočičí.
Lenka Chudomelová, 5.H
Takovou otázku někdy dostal snad každý z nás, nejspíš ve stádiu seznamování se s potenciálním kamarádem, kdy se vzájemně opatrně oťukáváme a nenápadně se snažíme zjistit, jestli máme s tím druhým něco společného. Určitě jste takové rozhovory někdy vedli: „Kam chodíš do školy? Co tě baví? Jakou muziku posloucháš? Co čteš? Kočka nebo pes?“
Otevřeně se přiznávám, že patřím mezi psí lidi. Jak se to projevuje? No, na stole mám psí kalendář (se psími jmény na každý den, abych mohla slavit svátek psích miláčků, které znám), otočím se za každým štěknutím a k nevelké radosti mých bližních jsem schopná zaseknout se a dlouhou dobu zírat na štěně, které si hraje na podlaze dopravního prostředku, a rozplývat se nad ním takovým způsobem, který i mě samotnou překvapí. A nejvíc překvapí a otráví kočičí lidi, kteří jsou zrovna se mnou.
Onehdy jsem šla mezi kopci za naší školou právě v době největšího venčení a pozorovala jsem všechno to hemžení ocasů, zamotaných vodítek a páníčků vlajících za svými miláčky. Vypadalo to na slušný psí sraz. Pyšní majitelé se už zdaleka zdravili a typickým naoko rozzlobeným tónem si vyprávěli o tom, co ten jejich čtyřnohý kamarád včera vyvedl a kolik za něj dali u zvěrolékaře, zatímco jejich pejsci na vodítku prováděli uvítací tanečky. Zvlášť mě zaujala společnost retrívrů, očividně krasavců od různých majitelů. Najednou se okolo mě začali plést a pobíhat mi pod nohama s veselou bezstarostností, jako by mi říkali :„Ty uhni, ty spadneš z větší výšky.“
Snažila jsem se vymotat, když jsem za sebou uslyšela příjemný, přátelský hlas paní ve středních letech: „To je Lady, že jo?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že mluví na mě a ptá se na jméno elegantního retrívra, který se právě velmi intenzívně seznamoval s tím jejím. I ona paní brzy pochopila, že k té psí krásce nepatřím, a šla pátrat po opravdovém majiteli. Hned jsem zalitovala, že jsem se k fence nehlásila – líbilo by se mi být na chvíli její paničkou a přidat se do toho přátelského a pohodového spolku hrdých páníčků.
Berou každého – podmínkou je pes a dobrá nálada. Aspoň tak mi to připadá, když se podívám z okna gymnázia a vidím tu různorodou psí partu, jak lítá z jednoho kopce na druhý. A je jim úplně jedno, že někteří lidé jsou kočičí.
Lenka Chudomelová, 5.H
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)