Označit Roberta Fulghuma (nar. 4. června 1937) za amerického spisovatele by bylo krajně nepřesné. Tento muž je totiž vpravdě
renesančním člověkem: Působil jako unitářský pastor i učitel, malíř, kytarista nebo zpěvák, často cestuje, vyzkoušel si mimo jiné dirigování Beethovenovy Deváté symfonie a svými krátkými texty přímo volá po přízvisku filozofa. (Nevím, jak vy, ale já si pod pojmem „filozof“ představím důstojného antického myslitele v tóze a kožených sandálech s plnovousem. Fulghum se, pokud vím, obléká jako Američan a na důstojnost moc nedá, takže odpovídají snad jen ty vousy. Narodil se ve státě Texas, je manželem, otcem a dědečkem a teď má rok rozdělený do období, kdy bydlí v Seattlu (tady má svůj pověstný houseboat, na němž nejdřív žil a teď ho používá jako pracovnu), v malé vesničce na Krétě (kde má mnoho přátel) nebo v horách, kam jezdí psát – vlastně vede takový obyčejně neobyčejný život, o kterém také píše (o tomto způsobu mírně kočovného života se můžete dočíst v knížce Co jsem to proboha udělal?).
Většina Fulghumových knih se skládá z krátkých úvah a postřehů o životě okolo něj, přičemž se tento bystrý pán na všechny situace dívá trochu jiným než obvyklým – možná filozofickým – pohledem. Komentuje chování sousedů i realitních agentů, líčí své zážitky ze svateb i pohřbů (kterých se jako pastor účastnil) nebo prostě popisuje setkání s přáteli či kolegy. Nikdy neuráží, a když kritizuje, tak jen vlídně a lehce, přičemž se často sám stává objektem své kritiky. Díky Fulghumovu stylu jsou jeho knížečky neuvěřitelně optimistickou a vtipnou četbou, občas sentimentální a teatrální, při které si krásně odpočinete, pobavíte se a ještě si z nich můžete – ale opravdu jen můžete – vzít i něco víc. (A rozhodně se nejde vymlouvat, na to, že jsou moc tlusté: V průměru mají okolo dvou set stránek.)
Vlastně už samotné názvy jeho knih dokážou upoutat: Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (první sbírka vydaná v roce 1988), Už hořela, když jsou si do ní lehal, Ach jo aneb některé postřehy z obou částí ledničky, Možná, možná ne, Slova, která jsem si přál napsat sám, Co jsem to proboha udělal? a jiné. Dlouho jsem přemýšlela, kterou z knížek bych doporučila, ale opravdu nevím: Asi je nejlepší začít od první, ale vlastně je to jedno.
Robert Fulghum je také autorem rozsáhlého románu Třetí přání, ovšem zatím jsem se nedostala k jeho přečtení, takže s informacemi nemůžu sloužit. Neumím si představit jeho styl psaní ve spojitosti s dílem rozměrů Třetího přání, ale třeba budu mile překvapena. Pokud jste to někdo četl, pak budu ráda, když mi napíšete a rozšíříte mi obzory!
Několik citátů (převzato z Wikicitátů):
· Představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
· A co Alenka? Dostala se pak ve středních letech zpátky do Říše divů, když už by jí trocha vzrůša opravdu přišla vhod? Samozřejmě že ne. K zrcadlu se pak přibližovala jedině ve chvíli, kdy si potřebovala vylepšit make-up. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
· Opravdu mohla Sněhurka už napořád šťastně žít, jestliže princ věděl, že nějakou dobu sdílela domácnost se sedmi velmi malými muži? Ani náhodou. Při každé rodinné hádce by jí to určitě připomněl.(Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
renesančním člověkem: Působil jako unitářský pastor i učitel, malíř, kytarista nebo zpěvák, často cestuje, vyzkoušel si mimo jiné dirigování Beethovenovy Deváté symfonie a svými krátkými texty přímo volá po přízvisku filozofa. (Nevím, jak vy, ale já si pod pojmem „filozof“ představím důstojného antického myslitele v tóze a kožených sandálech s plnovousem. Fulghum se, pokud vím, obléká jako Američan a na důstojnost moc nedá, takže odpovídají snad jen ty vousy. Narodil se ve státě Texas, je manželem, otcem a dědečkem a teď má rok rozdělený do období, kdy bydlí v Seattlu (tady má svůj pověstný houseboat, na němž nejdřív žil a teď ho používá jako pracovnu), v malé vesničce na Krétě (kde má mnoho přátel) nebo v horách, kam jezdí psát – vlastně vede takový obyčejně neobyčejný život, o kterém také píše (o tomto způsobu mírně kočovného života se můžete dočíst v knížce Co jsem to proboha udělal?).
Většina Fulghumových knih se skládá z krátkých úvah a postřehů o životě okolo něj, přičemž se tento bystrý pán na všechny situace dívá trochu jiným než obvyklým – možná filozofickým – pohledem. Komentuje chování sousedů i realitních agentů, líčí své zážitky ze svateb i pohřbů (kterých se jako pastor účastnil) nebo prostě popisuje setkání s přáteli či kolegy. Nikdy neuráží, a když kritizuje, tak jen vlídně a lehce, přičemž se často sám stává objektem své kritiky. Díky Fulghumovu stylu jsou jeho knížečky neuvěřitelně optimistickou a vtipnou četbou, občas sentimentální a teatrální, při které si krásně odpočinete, pobavíte se a ještě si z nich můžete – ale opravdu jen můžete – vzít i něco víc. (A rozhodně se nejde vymlouvat, na to, že jsou moc tlusté: V průměru mají okolo dvou set stránek.)
Vlastně už samotné názvy jeho knih dokážou upoutat: Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (první sbírka vydaná v roce 1988), Už hořela, když jsou si do ní lehal, Ach jo aneb některé postřehy z obou částí ledničky, Možná, možná ne, Slova, která jsem si přál napsat sám, Co jsem to proboha udělal? a jiné. Dlouho jsem přemýšlela, kterou z knížek bych doporučila, ale opravdu nevím: Asi je nejlepší začít od první, ale vlastně je to jedno.
Robert Fulghum je také autorem rozsáhlého románu Třetí přání, ovšem zatím jsem se nedostala k jeho přečtení, takže s informacemi nemůžu sloužit. Neumím si představit jeho styl psaní ve spojitosti s dílem rozměrů Třetího přání, ale třeba budu mile překvapena. Pokud jste to někdo četl, pak budu ráda, když mi napíšete a rozšíříte mi obzory!
Několik citátů (převzato z Wikicitátů):
· Představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
· A co Alenka? Dostala se pak ve středních letech zpátky do Říše divů, když už by jí trocha vzrůša opravdu přišla vhod? Samozřejmě že ne. K zrcadlu se pak přibližovala jedině ve chvíli, kdy si potřebovala vylepšit make-up. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
· Opravdu mohla Sněhurka už napořád šťastně žít, jestliže princ věděl, že nějakou dobu sdílela domácnost se sedmi velmi malými muži? Ani náhodou. Při každé rodinné hádce by jí to určitě připomněl.(Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
Lenka Chudomelová, 5. H
Žádné komentáře:
Okomentovat