•DRUH: mandragora lékařská (Mandragora officinarum)
•ČELEĎ: lilkovité
•VÝSKYT: severní Afrika, východní a jižní Evropa
•LISTY: zvlněné, až 30 cm dlouhé, vyrůstají rovnou z kořene
•KVĚT: fialový, namodralý až zelenožlutý, zvonkovitý, asi 3 cm dlouhý,vyrůstá v hroznech
•PLOD: dužnaté žluté bobule s mnoha drobnými semínky
•KOŘEN: často tvarem připomíná lidské tělo, může růst až do hloubky jednoho metru
•ÚČINNÉ LÁTKY: tropanové alkaloidy, např. atropin, skopolamin, hyosciamin
•UŽÍVANÉ ČÁSTI: kořen, semena, účinné látky v menší míře v celé rostlině
•MOŽNÉ VYUŽITÍ: léčba cukrovky, krevního tlaku, potlačení nádorového bujení, konkrétně leukémie, léčba neplodnosti
•SMRTELNÁ DÁVKA: 10 až 12 bobulí, děti už 3 až 4 bobule
Ve starověké Palestině a Egyptě byla považována za rostlinu lásky, jako jablíčko lásky ji zmiňuje Bible a Píseň písní, Řekové ji považovali za afrodisiakum a pro své narkotické účinky byla využívána jako anastetikum. Hippokratés (460-377 př. n. l.) doporučoval mandragoru na nemoci žlučníku, Avicenna (asi 980-1037), arabský učenec a „otec moderní medicíny“, ji uvádí nejen jako anestetikum, ale i jako lék na bolesti hlavy a epilepsii. Mezi další možné lékařské využití patřily masti na spáleniny, otoky nebo pohmožděniny a v kombinaci s ječnou moukou na bolesti svalů a kloubů. Mandragora byla podávána lidem, kteří byli ukřižováni.
Ve středověké Evropě byla využívána i na léčbu ženské neplodnosti, ale hlavně se tu mandragoře přisuzovala čarodějná moc, a to díky tvaru kořene, který připomíná lidskou postavu. Někdy byl kořen do lidské podoby přiřezáváním upravován. Byla rozlišována mandragora mužská a ženská. Ženská mandragora byla žádanější a více připomínala člověka. Tyto figurky měly chránit člověka před nemocemi a nosit štěstí. Byla využívána do čarodějnických mastí, které navozovali halucinace o létání. Věřilo se, že může růst pouze pod šibenicí, kde ukápla moč či semeno oběšence. Z toho vzniklo lidový název „šibeničník“.
Okolo mandragory se od starověkého Říma tradovala pověra, která přesně určovala okolnosti sběru. Kdo se opovážil mandragoru vykopat, mohl být zabit děsivým křikem, který vydával démon sídlící v kořeni mandragory, když byl vytažen. K ochraně bylo potřeba magického rituálu, v kterém hrál výraznou roli pes, který měl zemřít místo sběratele.
Mandragora lékařská, hlavně její kořen a semena, působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen. Nejčastějším způsobem užívání bývá vtírání mandragory smísené s tukem či olejem do kůže, při tomto způsobu se do těla dostává především skopolamin se silnými halucinogenními účinky. V nižších dávkách navozuje trans a živé sny po dobu několika hodin. Alkaloidy v mandragoře nepříznivě působí na srdeční sval.V současné době také vzrůstá zájem o využití mandragory k léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé obsažené alkaloidy také účinkují proti rakovinovému bujení, především proti leukémii.Halucinogenní účinky, tj. opojení, po kterém následuje narkóza s halucinacemi v přechodném stavu mezi bděním a spánkem, zřejmě způsobuje skopolamin. Tyto alkaloidy se nachází v celé rostlině, ale největší koncentrace je v semenech a v kořenu. Skopolamin a hyoscyamin mohou být použity jako léky i jako jedy.Ve farmaceutickém průmyslu jsou sloučeniny mandragory základem léčivé látky používané na potlačení nádorového bujení.
Sedativní, halucinogenní a narkotické účinky mandragory mohou vyvolat dohady o některých událostech z historie. Zdá se, že Kristovi na kříži byl podán ocet s mandragorou, a to způsobilo stav podobný smrti. Takto vysvětleno vypadá ukřižování a následné zmrtvýchvstání jako logicky vysvětlitelná událost.
Toho, že na některé tvory mandragora nepůsobí, využívali středověcí traviči. Vykrmili králíky mandragorou. Králíky to nezabilo, ale jejich maso se stalo jedovatým.
Kdokoliv tedy s mandragorou zacházel, musel s ní zacházet s tou nejvyšší opatrností, protože stačilo dávku přehnat a kóma, zástava dýchání a smrt na sebe nenechaly dlouho čekat.
Eva Jelínková, 5.H
Žádné komentáře:
Okomentovat