„Jaké je tvoje oblíbené zvíře?“
Takovou otázku někdy dostal snad každý z nás, nejspíš ve stádiu seznamování se s potenciálním kamarádem, kdy se vzájemně opatrně oťukáváme a nenápadně se snažíme zjistit, jestli máme s tím druhým něco společného. Určitě jste takové rozhovory někdy vedli: „Kam chodíš do školy? Co tě baví? Jakou muziku posloucháš? Co čteš? Kočka nebo pes?“
Otevřeně se přiznávám, že patřím mezi psí lidi. Jak se to projevuje? No, na stole mám psí kalendář (se psími jmény na každý den, abych mohla slavit svátek psích miláčků, které znám), otočím se za každým štěknutím a k nevelké radosti mých bližních jsem schopná zaseknout se a dlouhou dobu zírat na štěně, které si hraje na podlaze dopravního prostředku, a rozplývat se nad ním takovým způsobem, který i mě samotnou překvapí. A nejvíc překvapí a otráví kočičí lidi, kteří jsou zrovna se mnou.
Onehdy jsem šla mezi kopci za naší školou právě v době největšího venčení a pozorovala jsem všechno to hemžení ocasů, zamotaných vodítek a páníčků vlajících za svými miláčky. Vypadalo to na slušný psí sraz. Pyšní majitelé se už zdaleka zdravili a typickým naoko rozzlobeným tónem si vyprávěli o tom, co ten jejich čtyřnohý kamarád včera vyvedl a kolik za něj dali u zvěrolékaře, zatímco jejich pejsci na vodítku prováděli uvítací tanečky. Zvlášť mě zaujala společnost retrívrů, očividně krasavců od různých majitelů. Najednou se okolo mě začali plést a pobíhat mi pod nohama s veselou bezstarostností, jako by mi říkali :„Ty uhni, ty spadneš z větší výšky.“
Snažila jsem se vymotat, když jsem za sebou uslyšela příjemný, přátelský hlas paní ve středních letech: „To je Lady, že jo?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že mluví na mě a ptá se na jméno elegantního retrívra, který se právě velmi intenzívně seznamoval s tím jejím. I ona paní brzy pochopila, že k té psí krásce nepatřím, a šla pátrat po opravdovém majiteli. Hned jsem zalitovala, že jsem se k fence nehlásila – líbilo by se mi být na chvíli její paničkou a přidat se do toho přátelského a pohodového spolku hrdých páníčků.
Berou každého – podmínkou je pes a dobrá nálada. Aspoň tak mi to připadá, když se podívám z okna gymnázia a vidím tu různorodou psí partu, jak lítá z jednoho kopce na druhý. A je jim úplně jedno, že někteří lidé jsou kočičí.
Lenka Chudomelová, 5.H
Žádné komentáře:
Okomentovat