Editorial

Vážení čtenáři,
vítáme vás u čtení říjnového Oběžníku GO. Přemýšlela jsem, co typického mě tak k tomuto měsíci napadá, a jako první se mi vybavilo, že v říjnu už všichni začínají brát školu trochu moc vážně. Už nikdo ani nedoufá, že jsou prázdniny a jenom trpí nočními můrami. Tento říjen je navíc očividně typický svým počasím – taky vás už unavují všechny ty předpovědi, že brzo začne sněžit? Pokud vím, tak to hlásí už někdy od začátku měsíce. A pořád nic. Snad to ještě vydrží.
Jako téma pro říjnové číslo jsme vybrali „hvězdy“, a to jak vesmírná tělesa, tak i osobnosti. Do první kategorie spadá například článek o mléčné dráze, o té druhé se zase můžete dočíst třeba v rubrice sport.
Autorství tohoto tématu musíme přiznat našemu drahému panu profesoru Bauerovi, jehož článek – rozhovor s panem profesorem Zajícem – můžete nalistovat o pár stránek dále
Teď už nezbývá než poděkovat paní profesorce Franzlové za čas, který věnovala korektuře, a popřát vám příjemné čtení.

S pozdravem,

Redakce Oběžníku GO
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Slovíčkaření

Hvězdné manýry
Na stránkách http://www.hvezdakancelare.cz/ se můžete dočíst o tom, jak se má chovat „hvězda kanceláře“. List vedou zásady: čekám telefon – musím odejít uprostřed jednání, pracuji v noci, mám plný kalendář, posílám maily po pracovní době nebo neberu každou práci. Hm. Kolegové vás budou milovat.

Hvězdoslav
Jedná se o slovanské jméno, které znamená „ten, kdo slaví hvězdy“. Pokud nějakého Hvězdoslava znáte, tak mu můžete familiárně přezdívat Slávku, Hvězdoni nebo třeba Hvězdíku. Chudák kluk.
Jako umělecké jméno si ho, nebo spíš jeho obdobu, vybral slovenský básník, spisovatel a překladatel Pavol Országh Hviezdoslav. Údajně si tím splnil dětský sen, kdy ho fascinovala noční obloha plná zářivých hvězd.

Vánoční hvězda
Její latinské jméno je Euphorbia pulcherrima, česky ji můžete znát také pod názvem Poisentie. Je to rostlina původem ze Střední Ameriky, přesněji se za její domovinu nejčastěji uvádí Mexiko (jedno z jejích jmen je i „mexické plamen list“). Už staří Aztékové ji považovali za znak čistoty a později si ji křesťané začali přirovnávat k betlémské hvězdě, která označovala Ježíškovo narození. Jistá mexická pověst také vypráví o chudém chlapci, který byl o Štědrém dni smutný, že nemá pro Ježíška na narozeniny žádný dárek, a tak natrhal plevel u cesty a zanesl ho do kostela. Kněz prohlásil, že jakýkoliv dar z upřímné lásky je darem milým, a plevel se brzy zabarvila do červena. Vánoční zázrak. (http://en.friartikkel.com/Hist%C3%B3ria-do-Natal-Plant-poins%C3%A9tia_2100/)

Hvězda slávy
Chodníků slávy je na světě víc a mít svou hvězdu (někdy jde třeba o otisk ruky) je rozhodně prestižní záležitost. Asi nejznámější a nejvýznamnější je Hollywoodský chodník slávy, který se pyšní více jak dvěma tisíci pěticípých hvězd se jmény jejich nositelů – první hvězda byla položena v roce 1960, a to pro herečku Joanne Woodwardovou. Pokud byste měli zájem o vlastní hvězdu, pak budete potřebovat souhlas k uspořádání ceremoniálu (chodník obhospodařuje společnost Hollywood Historic Trust) a 25 000 dolarů. Ovšem pozor na fanoušky – například hvězda Johna Lennona byla nedávno ukradena. Takže vlastně není o co stát.

Lenka Chudomelová, 6. H

Hvězdy na sportovištích

Mnoho sportovních kolektivů má ve svém logu hvězdu – někde symbolizuje touhu dosáhnout na sportovním poli nebeské slávy, někde je pozůstatkem různých dřívějších ideologií. Několik týmu jsem po vás zpracoval v následujícím článku.

SK Slavia Praha (Česká republika, fotbal, r. založení 1892)
Klub byl původně založen jako cyklistický oddíl. Pro svou údajnou protirakouskou činnost byl rozpuštěn, a když v r. 1895 svou činnost obnovil, začal se angažovat i ve fotbalových soutěžích. Po znovuobnovení klubu také jeho rada rozhodla o tom, že se červená a bílá (slovanské barvy) stanou barvami klubu, a kromě nich bude ve znaku i pěticípá hvězda směřující hrotem dolů. Obecně je hvězda symbolem naděje, která pozvedá sportovního ducha a posiluje vůli po vítězství i v dobách nezdarů a neúspěchů.
CSKA Moskva (Rusko, různé sporty, r. založení 1946)
Sportovní impérium ruské armády má za sebou ohromující úspěchy – basketbalisté triumf v prestižní Eurolize, fotbalisté zase vítězství v Poháru UEFA, hokejisté několik sovětských titulů. Hvězda ve znaku všech těchto týmů má být symbolem komunistické tělovýchovy.
Dallas Stars (USA, hokej-NHL, r. založení 1967)
Klub byl původně založen jako Minnesota North Stars a v r. 1993 byl přestěhován do Dallasu. Hvězdy ve znaku už klubu zůstaly. Dallas Stars je držitelem jednoho Stanley Cupu a dvou Presidentových trofejí.
FK Crvena Zvezda (Srbsko, fotbal, r. založení 1945)
Několikanásobný srbský šampión je známý svým tvrdým jádrem fanoušků. Hvězdu do jeho znaku prosadil bývalý prezident země Josip Broz Tito.

Dominik Hrubý, 6. H

Rozhovor s prof. Petrem Zajícem

Pro tento rozhovor jsem si vybral profesora, jehož tvář na nás shlíží poměrně často z televizní obrazovky. Autor rozhovoru si se zpovídaným tyká, toto bylo zachováno i v následujícím textu.

1. Je pravda, že jsi se zúčastnil několika televizních soutěží o peníze?
Musím odpovídat? Dobrá, nepopírám.
2. Kolik jsi celkem vyhrál?
Musím odpovídat? Dobrá, dalo by se říci, že v jednom případě to bylo více, než je učitelský plat, v ostatních to bylo méně. (Učitelský plat měsíční, nebo roční? pozn. red.)
3. Ví tvoje manželka o tom, že jsi vyhrál nějaké peníze?
Bude to číst manželka?! Dobrá, stejně něco tušila, když jsem se několikrát vrátil domů napudrovanej.
4. Co sis koupil za vyhrané peníze pro sebe?
To, co jsem si celý život přál, tedy nechal jsem zrenovovat naši panelákovou kuchyň a koupelnu.
5. A co manželce?
Manželka dostala přesně to samé. (Aby si mohla vařit a prát. pozn. red.)
6. Jít do tv soutěže byl nápad tvůj, nebo manželky?
Byl to můj nápad a žena mi nebránila. (To ještě nevěděla, že dostane houbičku na nádobí a odstraňovač vodního kamene. pozn. red.)
7. Někteří kolegové si všimli, že se tvé chování k nim změnilo poté, co jsi několikrát vystoupil v televizi. Je to pravda?
Je pravda co? Že si něčeho kolegové všimli? To netuším, musíš se ptát kolegů. A že se mé chování změnilo? Přece se nebudu zahazovat s chudinou, když máme tu novou koupelnu.
8. Jak jsi získával peníze v období před televizními soutěžemi – ukradl jsi například někdy něco?
Do svých zhruba 15 let jsem získával peníze převážně od rodičů (A je to tu! pozn. red.), občas něco od babiček a dědečků (To snad… pozn red.). Pak přibyly brigády (závozník s pivem, stavební dělník, pomocná síla ve zbrojovce…). Na VŠ to bylo stipendium a na vojně jsem dostával tzv. služné nejprve 150 Kčs měsíčně a s povýšením dokonce 180 Kčs. No a od roku 1986 jsem odkázán na výplatu. Na druhou část otázky odmítám odpovídat. (Ach ano, ovšem… pozn. red.)
9. Na závěr krátký test, prosím vždy o označení možnosti, která je ti bližší:
• Škoda Fabia x Lamborghini Gallardo LP560-4
• Žemlovka x Telecí tabulová špička v pažitkovém aspiku, zakápnutá šalotkovou vinaigrette
• Výlet do Babiččina údolí x Seychely, ostrov Praslin
• Byt v paneláku x mezonet na Hradčanském náměstí
• Deník Blesk x Financial Times
• Tuzemák x Chivas Regal 18years Whisky
Bližší (ve smyslu geometrickém) je mi: Š Fabia, žemlovka (lišácky mrkám na tazatele, známého odborníka na tuto potravinu), Staré Bělidlo, panelák, nevím, tuzemák.
A co bych si přál (za ty výhry ☺): Rád bych se projel v tom drahym fáru, stačilo by jednou (Někteří zloději aut to tak dělají, že, pane profesore… pozn red.), ochutnal to jídlo s divnym jménem, podíval se za Krejčířem, zamával z okna panu prezidentovi, naučil se anglicky, abych si přečetl prestižní periodikum a nakonec poválel na jazyku to pití z osmnáctého regálu.

Čtenáři jistě poznali, že se snažíme o nový, investigativní přístup v rozhovorech s našimi profesory. Tento styl otázek se nám zdá atraktivnější, předpokládáme též, že i paní profesorky a páni profesoři si budou klást za čest odpovídat na podobné otázky. Těšme se tedy společně, jaké novinky se dozvíme už v příštím čísle, jehož téma bude tajemství a dotazovanou osobou bude tentokrát paní profesorka Monika Polenová.

Jan Bauer, učitel chemie a biologie

(Poznámka redaktorky: Ačkoli pan profesor Bauer označil své poznámky v závorkách za poznámky redaktora, redaktorem není.)

Scarlett Thomasová: Konec pana Y

Máte rádi napětí ve stylu E. A. Poa, sympatizujete s neobvyklými typy hrdinů a nevadí vám propojení beletrie s rozsáhlými vědeckými úvahami? Pak je Konec pana Y knihou právě pro vás.

Hlavním hrdinou Konce pana Y překvapivě není žádný pan Y, ale mladá literární vědkyně Ariel Mantová. Ariel přispívá do jednoho časopisu, kde má sloupek o náhodných asociacích, ale hlavně píše doktorát, jehož hlavním tématem je pozapomenutý spisovatel E. Lumas. Ariel zná podrobně všechny jeho knihy kromě jedné, které je na světě jen pár kousků – ano, jde právě o knihu Konec pana Y. Říká se, že ji obestírá tajemství, přesněji řečeno prokletí. Podle něj každý, kdo si ji přečte, brzy zemře, a to stejně záhadně, jako zemřel i Lumas chvíli po jejím dopsání. To jsou samozřejmě jenom pověry: Kdo by na ně věřil? Ariel tedy rozhodně ne. Ani kvůli zmizení vedoucího její doktorandské práce, jediného člověka, o kterém s určitostí ví, že tuto knihu na vlastní oči viděl.
Pak ale náhodou v jednom antikvariátu knihu Konec pana Y sama najde a koupí si ji. Zjišťuje, že jde jen o příběh – tak proč všechny ty řeči o prokletí? Začne se na Konec pana Y dívat víc doslova a vyzkouší zvláštní tekutinu, která hlavního hrdinu přenesla do snového světa myšlenek, do Troposféry. Prochází se v tomto záhadném prostředí na hranici reality, kde se návštěvník může stát součástí mysli jiného živého tvora, a najednou pochopí, že prokletí spočívá hlavně v dokonalosti a přitažlivosti Troposféry, která vás nutí navštěvovat ji pořád dokola… a už se nevracet. Navíc tu jsou bývalí agenti CIA, kteří se snaží dostat Ariel i její knihu a rozhodně se neštítí násilí. Odolá Ariel nebezpečí, nebo skončí v zajetí Troposféry stejně jako její předchůdci?

Na tomto románu je kromě všech dějových linií, které jsem naznačila výše, zajímavá také rovina vztahů, na které Ariel rozhodně není žádný přeborník. Snaží se vypořádat se svým nepříliš šťastným dětstvím a sklonem k sebepoškozování, se vztahem s ženatým Patrickem i s láskou k bývalému knězi Adamovi, kterou vidí jako něco nepatřičného.
Možná nebudete s Ariel souhlasit ve všech aktivitách, do kterých se vrhá, ale rozhodně se vám dostane pod kůži. Scarlett Thomasová je totiž mistr skvěle vystavěných charakterů, a uvěříte jí všechno, ať už se jedná o návštěvu mysli puberťačky, nešťastného homosexuála nebo vyplašené myši. A pokud si knihu oblíbíte, tak si můžete zajít do knihkupectví i pro novou knihu Thomasové s názvem PopCo.

Lenka Chudomelová, 6. H

Mléčná dráha

Co je to mléčná dráha?
Již staří Řekové* pojmenovali tento mysteriózní úkaz právě podle jeho mléčného zabarvení. K tomu se zároveň váže legenda, podle níž jedné noci podstrčil otec bohů Zeus své spící manželce Héře k prsu svého nevlastního syna Hérakla, který však sál tak dychtivě až se Héra probudila a dítě prudce odstrčila. Její mléko se pak vytrysknutím rozšířilo po celé obloze. A tak tedy získala jméno galaxie, v níž se nachází naše Slunce i s celou sluneční soustavou, jež leží na okraji jednoho z vnějších spirálních ramen Mléčné dráhy. Ramena vycházejí z jasně protáhlého středu Mléčné dráhy a jsou tvořena hvězdami, prachem a plynem.

Pozorování mléčné dráhy
Chcete-li vidět mléčnou dráhu v celé její kráse jako zářící ,,oblak‘‘ na obloze, musíte si k pozorování vybrat stanoviště zahalené tmou – daleko od civilizace ve volné krajině. V létě však musíte počkat minimálně do půlnoci, až se opravdu dostatečně setmí. Avšak všechny zářící oblasti noční oblohy neuvidíte hned – až zhruba po čtvrt hodině si vaše oči opravdu přivyknou na tmu. Pak teprve můžete vidět každý detail galaxie.
Při pozorování pouhým okem se Mléčná dráha jeví jako jasný oblak. Až při sledování hvězdářským dalekohledem zjistíte, že ,,oblaka‘‘ na nočním nebi jsou mohutná hvězdná seskupení tvořená bezpočtem jednotlivých hvězd.
Směrem k souhvězdí Střelce lze především v létě pozorovat střed naší galaxie – Mléčnou dráhu. V létě se Mléčná dráha táhne napříč celou oblohou od severu na jih. V zimním období náš pohled vychází ze středu galaxie do okrajových oblastí, a proto není v zimě Mléčná dráha tak jasná. Na podzim prochází Mléčná dráha od východu na západ, a dá se tedy ještě pozorovat. Jaro je asi nejméně vhodná doba pro pozorování Mléčné dráhy, protože tehdy probíhá blízko horizontu a její zřetelný pás se ztrácí v atmosféře.

*speciálně pro paní profesorku Jahelkovou

Jana Vlčková, 2. V

Máme rádi zvířata!

Krtek hvězdonosý
Tento druh krtka spadá do čeledě krtkovitých, do které je zařazeno celkem 29 druhů dalších krtků. Krtek hvězdonosý žije v Severní Americe a své jméno dostal podle svého čenichu, na jehož konci je dvacet dva velmi citlivých výrůstků, které mu slouží k rychlému rozpoznání kořisti (stačí mu na to asi 0,008s). Světovými vědci je považován za savce, který je schopen nejrychleji spolknout svou potravu. Podle Kennetha Catanii z Vanderbildt University v USA se tento krtek dostal svým reakčním časem (0,227s) na samou hranici fyziologických možností nervové soustavy savců. Zvláštností je, že má tři mozková centra určená pro zpracování hmatových podnětů, většina savců má pouze dvě centra. Od krtka obecného se liší svou schopností plavat a na rozdíl od něj se také často pohybuje a loví na povrchu země. Živí se převážně vodním a suchozemským hmyzem. Má široké přední nohy, díky kterým si lépe vyhrabává podzemní chodby. Rodí dvě až sedm mláďat a žije tři až pět let.

Hvězdice
Hvězdice jsou mořští živočichové, které bezpečně poznáme podle jejich souměrného těla podle středu. Většina hvězdic má pět ramen (některé severoamerické druhy jich mají až padesát), na nichž jsou nepřeberná množství panožek zakončených přísavkami, díky kterým se živočichové pohybují po mořském dně nebo na korálových útesech. Hvězdice nemají hlavu ani mozek, jejich tělo má pouze horní a spodní stranu. Mnohé druhy se zahrabávají do písku, aby unikly pozornosti nepřátel. Velikosti i barvy hvězdic jsou různé, největší průměr je asi 140 cm. Potravou jsou mořské rostliny a měkkýši, ale také ostatní hvězdice. Dýchají žábrami, díky vychlípitelnému žaludku jsou schopny trávit mimotělně a známy jsou i schopností regenerace. Pokud si hvězdice zachová tělní terč (střed těla) a alespoň jedno rameno, stále má šanci na přežití.

Pavlína Coufalová, 6. H

Langhans galerie opět otevřena!

Ve Vodičkově ulici byla v úterý 19. 10. 2010 zahájena výstava fotografií známých osobností dvacátých let.

Langhans ateliér, který byl před revolucí nejznámějším fotoateliérem v Čechách vůbec, měl kromě Prahy ještě jiné pobočky, kde vznikaly vskutku úžasné portréty třebas i zahraničních císařů, či králů a nejznámějších herců, hereček, hudebníků… Při znárodňování v období komunismu došlo k odebrání a vyvrakování celého domu. Skleněné destičky s negativy fotek byly vyvezeny na skládku a dle popisů ještě následně rozježděny na střepy.
Štěstí však stálo alespoň trochu na straně dobra, a tak po navrácení majetku rodinným příbuzným pana Langhanse se ve zdevastovaném domě našla zamknutá skříň ukrývající devět tisíc negativů slavných osobností. Paní Zuzana Meisnerová se rozhodla je ukázat světu a po rekonstrukci celého domu do původní podoby a náročných přípravách byla ve Vodičkově ulici č. 37 otevřená výstava těchto negativů a fotek z nich zhotovených. Krom těchto krásných portrétů lidí, je k dispozici i krátký film týkající se celé historie Langhans ateliéru.

Výstavu bych doporučila každému, kdo má alespoň nějaký vztah k fotografování nebo fotkám vůbec. Portréty, na které můžete nahlédnout, jsou tak na vysoké profesionální úrovni, že vás téměř donutí přenést se zpět do roku 1920 a dovolí vám nasávat atmosféru ateliéru, jako byste právě vy byli tím fotografem, jež portrét tvoří. Ano, píši tvoří, neboť fotografie dvacátých let jsou opravdu uměním.
A pokud se rozhodnete na výstavu opravdu vyrazit, nezapomeňte se podívat na reklamní plakáty tehdejšího ateliéru Langhans - jsou totiž vskutku vtipné.

Výstava probíhá od 20. 10. 2010 do 2. 1. 2011 denně kromě pondělí od 13:00 do 19:00 hodin a studentské vstupné činí 30Kč.

Barbora Šimůnková, bývalá studentka GO

Rozhovor s paní profesorkou Věrou Jahelkovou

Profesorka Věra Jahelková učí na naší škole matematiku a fyziku. Rozhovor probíhal i za účasti paní profesorky Ničové, která se k interview občas přidala.

1. Jak dlouho učíte na Gymnáziu Opatov? Shledáváte v tomto zaměstnání dostatečné naplnění vašich představ o práci vašich snů?
Tak, učím tady dlouho, asi patnáctý rok, nebo jak dlouho. A naplnění mých snů… no, tak to nevím, to už je moc dávno, co jsem měla nějaké sny. Ale tak v podstatě ano.
2. Takže jste si vždycky přála být učitelkou?
Ano.
3. Chtěla byste být mediální hvězdou? Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody tohoto společenského postavení?
Ne. Tak výhody snad… upřímně řečeno, já žádné výhody nevidím, ale asi jsou nějaké výhody, že. Pro ty lidi, pokud mají pocit, že chtějí být mediálními hvězdami, tak jim to asi musí přinášet nějaký pocit zadostiučinění. A nevýhody, no, pokud člověk není rád středem pozornosti, no tak mu to vadí, ale potom nemůže být mediální hvězda. Takže já si myslím, že každý hledá to, co jemu přináší nějaké uspokojení nebo to, co shledává za vhodné, zábavné nebo prostě to, co chce.
4. Čeho si v životě vážíte?
Klasických hodnot: rodina, děti, poctivost, pracovitost. Tedy nekradu, nepodvádím, chovám se na tuto dobu poněkud atypicky a možná z hlediska některých velice hloupě.
5. Jak trávíte váš volný čas, kterého, jistě jako většina učitelů, nemáte mnoho?
Když mám nějaký volný čas, tak musím přiznat, že se hodně dívám na televizi, protože jsem tak unavená, že už nezvládám dělat nic jiného, a televizi spíš považuji za kulisu při opravování různých písemných prací nebo domácích pracích. A jinak mám chalupu, mám syna a už není co. Pak samozřejmě nějaká divadla, návštěvy, na koncertě jsem nebyla ani nepamatuju. Sem tam si pustím nějakou hudbu, snažila jsem se učit anglicky – už jsem to vzdala, protože nemůžu. Ale pozor, zase jsem to nevzdala úplně, ano (ukazuje na stole knihu v angličtině).
10. A jakou hudbu máte ráda?
Spíš poloklasiku nebo klasiku a jinak - z té taneční hudby nebo jak by se to řeklo- tak 70., 80. a 90. léta. Žádný metal, ne. Metal mám ve škole, tam řvou žáci dost.
11. Zpět k té televizi: Jaké druhy filmů upřednostňujete?
Čím jsem starší, tak tím mám méně ráda akční filmy. I když, samozřejmě, většina dobrých filmů musí mít nějakou akci, protože vlastně psychologické filmy, na ty jsem schopna a ochotná se dívat jenom na konci prázdnin.
12. Jaký je váš názor na státní maturity? Myslíte si, že potřebují nějakou změnu?
Můžu to nechat bez komentáře? Já bych to nechala bez komentáře.
14. No, můžete. Takže se dá říct, že nejste spokojená?
Co na to můžu říct? Státní maturity ještě nezačaly, tohle byla generálka jenom logistiky, čili já nevím, co to přinese. Co se týká peněz, tak na to mám názor: ano, maturity byly solidně drahé, ale myslím si, že kvalita těch maturit nebude odpovídat těm penězům. A hlavně, na středních školách je tolik žáků, kteří by neprošli díky těm státním maturitám, takže nakonec z toho možná bude paskvil. Kdo ví, jak to bude.
15. Kdybyste vyhrála vysoký obnos peněz, řekněme třeba pět milionů korun, jak byste s ním naložila?
Pět milionů korun nepovažuji za vysoký obnos peněz (smích). Ale jak bych s ním naložila? Tak to by byl opravdu problém. Asi bych si nechala přestavět jádro, tedy kuchyň, a možná bych na chalupě zavedla ústřední topení. Anebo bych jela na cestu kolem světa, to ještě nevím. Velký obnos by byl sto milionů korun a tam by to bylo zajímavé. Při výhře sto milionů korun bych přestala učit.
Profesorka Ničová: A při pěti milionech ne?
Při pěti milionech asi ne. To bych přeci jenom dotáhla to eSko k maturitě.
16. Kterému tématu se nejraději věnujete při výkladu učiva fyziky?
Střídavým proudům.
17. Jíte kozí sýr?
No, když ho mám, tak ho jím. Na mě je moc drahý, respektive s mým platem je velice drahý. Jako malá jsem dokonce pila kozí mléko. Koza mi nevadí, dneska už mi to trochu vadí, už to není ono. Když jsem byla malá, nevadilo mi to.
18. Kolik času strávíte cestou do školy?
To je osobní otázka. Sedm minut.

Pavlína Coufalová, 6. H

Vtipy

• Na co myslí blondýnka, když si prohlíží hvězdy? Na nic, nemůže dělat dvě věci naráz.

• Víte, co má společného blondýnka a hvězdy ve vesmíru? Ani na jedné se nenašly stopy inteligence.

• Sherlock Holmes a Watson se rozhodnou stanovat. Stráví pěkný večer u ohníčku, postaví stan a jdou si lehnout. Uprostřed noci se Sherlock Holmes probudí, dívá se na noční oblohu a říká Watsonovi: „Drahý příteli, co vám říkají hvězdy?" Watson se zamyslí: „Mohly by být tak tři hodiny. Astronom by vám řekl, že ve vesmíru je milión galaxií a miliardy hvězd. Z astrologického hlediska bych řekl, že Saturn je ve znamení Lva a meteorolog by řekl, že zítra bude pěkně. A co říká obloha Vám, drahý příteli?" „Watsone, jste idiot, někdo nám ukradl stan."

• Sedí malý Pepíček s tatínkem večer na lavičce v parku a ptá se. „Rád bych, tatínku, věděl, jestli jsou na hvězdičkách lidé." „Určitě! Vidíš, že se tam svítí."

• Tři trempové leží ve spacácích a pozorují oblohu. Ticho náhle přeruší hlas prvního trempa: „Podívejte, velký vůz, krása, co?" „Ano, to je přímo nadpozemské," zasní se druhý. A zatímco ti dva zírají do tmy, třetí vyskočí a křičí: „Tak konečně utečte, nebo vás ten náklaďák přejede!"

• Dívají se dva policajti na hvězdy a jeden říká: „Ten velký vůz nějak divně svítí, asi mu seberu techničák."

Zdroj: http://www.smisek.cz/

Slovo na konec

„Padá hvězda, něco si přej!“ říká se odnepaměti. Zajímalo by mě, kam si lidé mysleli, že ta hvězda padá. A taky jak dlouho už se na kouzlo padající hvězdy věří. Jako by nějakou hvězdu naše přání zajímala, nehledě na to, že – jak nám říká moderní věda – padající hvězda ani žádnou hvězdou není.
Dřív ovšem lidem jejich obdoba vědy (případně náboženství) říkala něco jiného. Věřilo se, že Země je placka, a lidé si představovali velkou želvu, která ji nese na krunýři. Jindy se zase připouštělo, že naše planeta sice je kulatá, ale také je středem vesmíru. Nebo je středem vesmíru aspoň naše Slunce. To dá přece rozum.
Musel to být krásný pocit, když se člověk podíval na nebe a cítil, že je středem všeho. Nebo když ve všech těch světýlkách viděl bohy, kteří na něj dávají pozor. A potom tu je předpovídání budoucnosti z postavení hvězd. K tomu mě napadá citát z knihy Douglase Adamse: „Ani na vteřinu nezastával názor, že by nějaké obrovské rotující kamenné hroudy vzdálené tisíce světelných let věděly o vašem dni něco, co vy sami nevíte.“ Tak tolik ke skepsi ohledně horoskopů. Určitě si taky s potěšením čtete o tom, jak se váš partnerský vztah bude dneska pozitivně vyvíjet, když přitom žádného partnera nemáte.
Takže, co si myslíte, když se podíváte na hvězdné nebe? Myslíte na mimozemšťany a na nejnovější výzkumy vesmíru, které slibují možnost existence života na planetě tak vzdálené, že je jisté, že se potvrzení těchto teorií dočkáte tak v přespříštím životě? Snažíte se počítat hvězdy? Přemýšlíte o smyslu života? Nebo si prostě jen říkáte, jak moc je to krásná podívaná?
Možná, že ten poslední přístup je nejlepší. Asi bychom se všichni měli aspoň jednou za čas podívat na krásnou pohádku Neila Gaimana Hvězdný prach, v níž spadne z oblohy hvězda v podobě krásné dívky, a potom si vyjet někam za město mimo světla a čekat, až nějaká ta hvězda spadne pro nás. Ale připravme si předem přání, protože padající hvězdy nečekají a bylo by škoda nesvěřit se jim. Kdo ví, třeba nás vyslyší.

Lenka Chudomelová, 6. H

Editorial

Vážení čtenáři,
už je to tu zase. Září, měsíc návratu do školy, k rutině, učení, každodenním starostem. Taky vám ty prázdniny tak rychle utekly? Vážně nevím, jak se to stalo, že už jsou za námi. Připadám si jako v tom filmu, kde zrychlovali čas pomocí ovladače. Člověk si toho na ty dva měsíce tolik naplánuje – všechny ty věci, na které v průběhu školního roku nemá čas nebo chuť, všechna ta místa, která by rád navštívil, až nebude mít nic jiného na práci… A pak najednou zjistí, že mu zase začínají povinnosti a že vlastně nic z toho nestihl. Vždyť to znáte.
Doufáme, že jste si pořádně odpočinuli. Na našem časopisovém blogu během prázdnin běželo hlasování, kterého se bohužel zúčastnilo poměrně málo lidí, ale vyplývá z něj, že nejvíc studentů jelo na tábor, na druhém místě je dovolená v cizině a nastejno skončily kolonky „zůstávám doma“ a „jedu na dovolenou v ČR“. Ať tak či tak, snad jste si to užili.
Pokud jde o tento školní rok, tak je jisté, že se budeme muset vyrovnat se změnami. Teď nemluvím jenom o tradiční změně rozvrhu a profesorů, hlavně myslím rozbíhající se tzv. „nové“ maturity. Všem maturantům i profesorům moc držíme palce. Velká změna ovšem také nastává pro naše primány, takže doufáme, že se u nás brzo zabydlí a bude se jim na našem gymnáziu líbit, že si brzy najdou ty příslovečné koleje, do kterých se zajedou. Jejich pozici jim tedy nijak nezávidíme.
Ještě bych se asi měla zmínit o obsahu tohoto čísla. V první řadě musím upozornit na článek o změnách – ano, další změny – které nastanou v samé koncepci časopisu. Původně jsme chtěli informovat o těchto věcech přímo v editorialu, ale myslíme si, že ho moc lidí nečte – takže prosíme, zkuste věnovat výše zmíněnému článku pozornost. Kromě toho uvnitř časopisu také najdete už tradiční rubriky s rozhovory, článek o zvířátkách nebo o knihách – a další zajímavé články, například na téma „jazyky“ vybrané kvůli Evropskému dni jazyků, který připadl na 26. září.
A ještě poslední změna. Moc děkujeme paní profesorce Franzlové za korekturu – naše žurnalistické snažení se díky ní posouvá zase na trochu vyšší úroveň. Děkujeme!
Teď už nezbývá než popřát hodně štěstí a úspěchů v novém školním roce a mnoho zábavy při četbě tohoto časopisu.
Zdraví vás

Redakce Oběžníku GO
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Sportovní kurz tříd G, H, X

Sportovní kurz se konal 13. -17. 9. 2010 již tradičně v Horním Poříčí u Střelských Hoštic v jižních Čechách – letos pro třídy 6. G, 6. H a 2. X.


Na cestu jsme se vypravili v pondělí po deváté hodině a za necelé tři hodiny úmorné cesty jsme byli na místě. Po příjezdu jsme se ubytovali v chatkách (s lehce tenkými stěnami, takže usínání nebylo vždycky úplně jednoduché:-)).
Hned po ubytování nás čekaly tři hodiny sportování, během kterých jsme museli stihnout 6 různých aktivit, včetně lodí, takže někdo okusil i studenou Otavu, ale všichni první várku sportu přežili ve zdraví a mohli se vypravit na večeři, která byla, stejně jako všechna jídla tady výborná. A potom jsme už měli až do večera klid a mohli jsme se věnovat klidnějším činnostem, ale našli se i tací, kteří neměli sportování dost a dokud bylo světlo (možná i když nebylo) byli na venkovních hřištích, kterých tu bylo víc než dost.
Druhý den po budíčku (7: 30) a nástupu (8:40), který se ale většinou trochu protáhl, jelikož ne všichni byli přesně informováni :-), nás čekaly další tři hodiny běhání, skákání, pádlování, pinkání apod. V pravé poledne byl připraven oběd, na který se už všichni těšili. Pak byl samozřejmě polední klid, abychom načerpali nové síly na další tři hodiny sportování, kterými se nás snažili naši profesoři úplně unavit, ale ne u každého se jim to povedlo. Za celý den jsme stihli volejbal, lodě, florbal/basketball, ping-pong/tenis, softball a frisbee.
Středa byla malinko klidnější než předcházející dny. Pan profesor Knedlík pro nás připravil krátký orientační běh centrem Poříčí, ale pro většinu to byla spíš orientační chůze s nákupem v místním konzumu :-). S panem profesorem Novákem jsme měli hodinu zdravovědy, ve které jsme se naučili ošetření různých zranění – od popálenin až po omrzliny. Pan profesor Hála s lezeckým instruktorem pro nás připravili základní lezecký výcvik - slaňování ze skály, na které si sice netroufli všichni, ale ti kteří tam byli, slaňovali (nebo se o to aspoň pokoušeli) jako profesionálové. Až na pár odřenin a jednu vážnější pohmožděninu to všichni účastníci přežili vcelku ve zdraví. S paní profesorkou Farskou jsme po dvou náročných dnech konečně pořádně protáhli všechny namožené svaly a pak jsme si zahráli brannball (tj. oblíbená pálková hra podobná softballu či baseballu).
S paní profesorkou Žabovou jsme měli hodinu ping- pongu, během které se někteří zodpovědně připravovali na nadcházející turnaj a paní profesorka Kučerová dohlížela na fotbal, což byla někdy opravdu tvrdá hra…:-)
Náš předposlední večer byl zakončen „Poříčským bálem“, který probíhal pod taktovkou pana profesora Knedlíka - ve znamení country a pana profesora Hály – tentokrát v klasickém stylu.
Ale ani ostatní profesoři/profesorky a studenti našeho gymnázia se nedali zahanbit a ukázali, co v nich je =D Asi si všichni dokážete představit, jak to vypadalo. :-)
Ve čtvrtek jsme den odstartovali velkým orientačním během, opět připraveným panem profesorem Knedlíkem. Třídy byly rozdělené do skupin a ty nejlepší opravdu běžely, což bylo vzhledem k mírně kopcovitému terénu docela náročné (teda aspoň pro mě =D, Radka). V čele se umístila skupina s časem okolo jedné hodiny a čtvrt.
Někdo se kochal krásným okolím, a komu to nestačilo, podíval se ještě o kus dál (i když asi ne úplně záměrně). Abychom se na konci nějak osvěžili, museli jsme přebrodit řeku (nebo si zajít pár kilometrů k nejbližšímu mostu). Někdo si i zaplaval (také ne zcela dobrovolně =D, Lucka).
Po takto náročném dopoledni nás čekalo pro někoho ještě náročnější odpoledne, protože následovaly sportovní turnaje mezi třídami. Na programu byl florbal, fotbal, softball, basketball, volejbal a frisbee. Jednotlivé týmy většinou podávaly celkem vyrovnané výkony, takže se jednotlivé zápasy neobešly bez vydatného hlasitého povzbuzování a skandování :-) Všichni si to bezpochyby skvěle užívali!
Večer proběhlo slavnostní vyhlášení jednotlivých výsledků a účastníci si odnesli sladké odměny :-)
Páteční dopoledne už probíhalo ve znamení příprav na zpáteční cestu, ale ještě jsme stihli dlouho očekávaný závod na kánoích, ke kterému byly z každé třídy vybrány 3 smíšené dvojice (s výjimkou iXka, protože toho většina z 6 kluků měla po týdnu plné zuby, takže závodily pouze dívčí posádky). Trasa nebyla příliš dlouhá, ale vedla do zatáčky a pak proti proudu pod jez a zpět. Jelikož se závod startoval ze souše a záleželo i na rychlosti, s jakou se první posádky nalodí, byly první momenty velmi zmatené a napínavé. Dvě ze tří posádek start zvládly téměř bez problémů, ale třetí už takové štěstí neměla a dvakrát se jim podařilo loď převrátit (v téhle chvíli ještě netušili, že nejsou jediní, kterým se to povedlo), než se konečně vydali za svými soupeři. Celý závod probíhal formou štafety jednotlivých posádek – už zpočátku si vedení udržovaly lodě poháněné závodníky z iXka, ale ani Háčko a Géčko se nedalo zahanbit a poslední trojice se musely hodně snažit, aby změnily dosavadní průběh závodu. Háčku se to nakonec podařilo a tak se závodníci mohli radovat z těžce dobytého vítězství!
No a to byl vlastně konec našeho týdenního sportování – zbývalo už jen vyklidit chatky, odnést všechna zavazadla a sportovní náčiní, naobědvat se a naskládat se do autobusů (což také nebylo úplně jednoduché, vzhledem k množství lidí, batohů, tašek, tenisových raket, míčů, florbalek atd.)
Doufáme, že si to všichni účastníci užili přinejmenším tolik jako my. :-) :-) :-)

Lucie Wolfová a Radka Kostelecká, 6. H

První florbalový zápas v nové hale na Jižním Městě

Jak se můžeme dozvědět z mnoha billboardů a plakátů, na Jižním Městě, kde se nachází mimo jiné i naše gymnázium a bydlí zde mnoho našich studentů, vyrostla nová multifunkční sportovní hala. Je vybavena multifunkční časomírou a může sloužit k zápasům ve florbalu, v házené, futsalu a dokonce i v boxlacrossu. Ale první oficiální zápas se zde odehrál až během minulého víkendu.

Šlo o utkání Fortuna extraligy florbalu mezi domácím TJ JM Chodov a SSK Future. Domácí chtěli pokřtít nové působiště vítězstvím. Po 5 minutách hry se Chodov dostal do vedení. Mladý tým SSK Future ale nakonec ukázal, proč se řadí spolu se Střešovicemi a týmem z Vítkovic mezi horké favority naší nejvyšší soutěže. Když zlepšil zejména útočnou hru, vyhrál 7:5. Přes porážku si domácí florbalisté jistě svůj první zápas v nové hale užili.

V hale, která má být chloubou Jižního Města, jistě uvidíme spoustu krásných zápasů. Florbaloví fanoušci mohou navštívit další klání Fortuna extraligy již 7.10, kdy na „Jižák“ zavítají florbalisté FBC Kladno.

Dominik Hrubý, 6. H

Máme rádi zvířata!

Korálovka Ruthvenova
Korálovka je plaz, který se hojně vyskytuje v oblastech Jižní Ameriky v listnatých a smíšených lesích. Živí se malými obratlovci a ptačími vejci, není jedovatý, měří až 120 cm a samice kladou 7 – 12 vajec. Má velmi nápadné zbarvení (bílé, černé a oranžové pruhy), díky kterému je schopen napodobovat jedovaté druhy korálovce. Korálovku Ruthvenovu najdete i v ZOO Praha

Chameleon jemenský
Chameleoni jsou známí především díky schopnosti měnit barvu, dívat se každým okem jinam a vystřelovat svůj dlouhý jazyk za účelem získání potravy, která se v tomto případě skládá z lezoucího i létajícího hmyzu nebo malých obratlovců. V přírodě se vyskytuje v oblastech Arabského poloostrova, Saudské Arábie a Jemenu, kde pobývá v okolí řek s hustou vegetací. Chameleon jemenský žije samotářsky a k ostatním jedincům se chová velmi agresivně. Sameček dorůstá velikosti až šedesát cm, kdežto samička zhruba poloviny délky. Život tohoto živočicha trvá poměrně krátkou dobu, zhruba pět let. Několikrát do roka naklade samička asi třicet vajíček, která zahrabe do země a ze kterých se po pěti měsících vylíhnou mláďata.
Pavlína Coufalová, 6. H

Rozhovor s paní profesorkou Evou Bouchalovou

Eva Bouchalová (AJ) zodpovídala rozhovor po internetu

· Na jaké škole/školách jste dříve vyučovala a jak dlouho už učíte? Co vás přimělo k působení na Gymnáziu Opatov?

Kantořině se věnuji celý svůj profesní život. A ráda. Učit jsem začala na základní škole. Potom jsem působila na šestiletém gymnáziu a na střední průmyslové škole. Pokud mi to časové možnosti dovolily, pracovala jsem jako lektorka v jedné společnosti. Důvodem mého odchodu z minulého pracoviště byla dopravní situace na Barrandovském mostě a v přilehlých oblastech. Denně jsem proseděla hodiny v autě a plýtvala časem. Opatov je pro mě dobře dostupná lokalita.

· Jaké jazyky ovládáte? Který z nich máte nejradši a který je nejtěžší na učení? Je nějaký jazyk, který byste ráda uměla?

Státní zkoušku jsem vykonala z angličtiny a z ruštiny. Na vysoké škole jsem se učila německy. Moje znalosti jsou bohužel slabé. S potěšením používám v Itálii základy italštiny. To mě baví. V té bych se chtěla zdokonalovat.

· Líbí se vám na Gymnáziu Opatov? Proč? Uvítala byste nějakou změnu?

Po třech týdnech strávených na zcela nové půdě si netroufám cokoliv hodnotit. Rozhlížím se, sleduji, učím se. Můj první dojem – milí lidé. Jsem opravdu vděčná kolegům za laskavé přijetí.

· Odkud pocházíte? Bydlíte nyní v Praze?

Narodila jsem se v Ledči nad Sázavou, kde jsem však nikdy nebydlela. Jsem Pražačka již několik let žijící u lesa na okraji Ladových Hrusic.

· Jak jste si užila letní prázdniny?

Byly prima. Nezapomenutelný zážitek? Atmosféra ve vlastním automobilu během průjezdů Londýnem.

· Jaký je váš názor na státní maturity?

Názorů už byla vyslovena spousta. Nechci se již stresovat rozbory procesu tvoření a podoby státních maturit. Kostky jsou v tuto chvíli vrženy. Budu hrát novou hru, jak nejlépe budu schopna. Nemusí dopadnout úplně špatně.

· Hrajete na hudební nástroj? Co děláte ve volném čase? Věnujete se nějakému sportu?

Dělám ráda všechno. Baví mě jakkoliv trávit čas s dcerou a se synem. Občas ale spotřebovávají až příliš mého času. Chybí mi, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Jenom tak pro sebe. Nejraději poslouchám piano. Svoje ambice v tomto ohledu přesouvám na syna. Poměrně často navštěvuji místa, kterými prošla historie. Dějepis je můj druhý obor. V posledních letech vlastně jenom záliba.

Sportuji pouze rekreačně. A zásadně v přírodě. Jezdím na kole, lyžuji, chodím na výlety. Nejspokojenější jsem na horách. Tam se mi fakt dobře „dýchá“.

· Jako jídlo máte nejraději? Co naopak nejíte?

Jím prakticky všechno. Zejména nejsem vybíravá, pokud mi někdo jídlo připraví. Nenápadně se vyhýbám pochoutkám z české „zabijačky“.

· Máte nějaké oblíbené anglické slovo? Které roční období máte nejraději?

Od té doby, co bydlím v přírodě, jsem našla zalíbení v každém ročním období. Nad otázkou oblíbené slovní zásoby v angličtině jsem se nikdy nezamýšlela. Dívky, zaskočily jste mě. Všechna slova jsou důležitá. Je dobré jich znát a umět používat co nejvíc. Potom můžeme slovy dobře mířit a lépe si navzájem porozumět.

Pavlína Coufalová, 6. H

(text nebyl podroben korektuře)

Cormac McCarthy: Cesta

Vítejte na postapokalyptické Zemi, kdesi v šedivé a prázdné budoucnosti. Svět se pomalu rozpadá, civilizace pohltila sebe samu – a tam, mezi opuštěnými polorozpadlými městy, mrtvolami lidí a umírající přírodou putují s nadlidskou vytrvalostí otec a syn, tlačící v nákupním vozíku všechny své věci.

Jdou na jih k oceánu, za teplem, a po cestě se snaží v ruinách starého světa najít zbytky surovin potřebných pro život a přitom se vyhnout tlupám lidí, které přežívají jen díky kanibalismu a dalším nejnižším a nejpodlejším praktikám, které v sobě probudily.

Muž a chlapec (autor jejich jména důsledně tají, stejně jako všechny další konkrétní údaje) musí překonat hory, nástrahy počasí, nemoci, hlad i smrtelné vyčerpání. Celou knihou se prolíná hlasitá otázka, jak dlouho ještě dokážou přežít, a ještě jedna nenápadnější: Pokud opravdu dojdou k oceánu, jakou záchranu si myslí, že u něj najdou?

Mohla bych se rozpovídat o tom, kdo na tuto knihu napsal jaké ódy, ale nejvýstižnější je prostě napsat, že získala Pulitzerovu cenu za rok 2007. O její popularitě také svědčí to, že byla zfilmována (v hlavní roli s Viggo Mortensenem; bohužel jsem tento film neviděla, takže nemůžu referovat, ale nedovedu si to dost dobře představit), a pokud máte záhadnou a nevysvětlitelnou antipatii ke čtení, tak si můžete celou načtenou knihu poslechnout v podání skvělého Jiřího Ornesta (vydalo Tympanum ve formátu mp3, celkový čas skoro sedm hodin). Rozhodně to ale není četba pro slabé povahy.

Nečekejte žádný akční triller – moc té akce se nedočkáte. Jde hlavně o mistrný popis neutěšeného světa – takový, že máte nutkání kašlat z toho všudypřítomného popílku, o velmi naturalistické vyprávění hrůz, ze kterých čtenáře mrazí, i nádherně vystižený vztah dvou na sobě naprosto závislých lidí, kteří žijí jen pro toho druhého a pro přežití samo. Napětí je tu udržované hlavně v pocitové poloze – vždycky si myslíte, že hrdinové nemůžou být v neutěšenější situaci, a autor vás vždy znovu a znovu přesvědčí o opaku.

Mnohem víc než je u sci-fi románů obvyklé se tu ale objevuje filozofický nádech, ať už při rozhovorech muže s chlapcem, v nichž se ho snaží přesvědčit, aby se nikdy nevzdával, nebo při otcových vnitřních úvahách, kdy sám pochybuje, jestli jejich životy neměl už dávno skončit spolu s chlapcovou matkou.

Cormac McCarthy vytvořil svět příliš plastický a uvěřitelný, než aby vás nechal klidnými, a jeho otázky jsou velmi naléhavé. Existuje Bůh? („Možná věří v Boha.“ „Ono ho to brzo přejde.“) Dokážeme si za všech okolností udržet své morální zásady – a kde je jejich hranice? A jsme pořád ještě ti dobří? Připravte se na silný příběh, na který jen tak nezapomenete.

Lenka Chudomelová, 6. H