„Padá hvězda, něco si přej!“ říká se odnepaměti. Zajímalo by mě, kam si lidé mysleli, že ta hvězda padá. A taky jak dlouho už se na kouzlo padající hvězdy věří. Jako by nějakou hvězdu naše přání zajímala, nehledě na to, že – jak nám říká moderní věda – padající hvězda ani žádnou hvězdou není.
Dřív ovšem lidem jejich obdoba vědy (případně náboženství) říkala něco jiného. Věřilo se, že Země je placka, a lidé si představovali velkou želvu, která ji nese na krunýři. Jindy se zase připouštělo, že naše planeta sice je kulatá, ale také je středem vesmíru. Nebo je středem vesmíru aspoň naše Slunce. To dá přece rozum.
Musel to být krásný pocit, když se člověk podíval na nebe a cítil, že je středem všeho. Nebo když ve všech těch světýlkách viděl bohy, kteří na něj dávají pozor. A potom tu je předpovídání budoucnosti z postavení hvězd. K tomu mě napadá citát z knihy Douglase Adamse: „Ani na vteřinu nezastával názor, že by nějaké obrovské rotující kamenné hroudy vzdálené tisíce světelných let věděly o vašem dni něco, co vy sami nevíte.“ Tak tolik ke skepsi ohledně horoskopů. Určitě si taky s potěšením čtete o tom, jak se váš partnerský vztah bude dneska pozitivně vyvíjet, když přitom žádného partnera nemáte.
Takže, co si myslíte, když se podíváte na hvězdné nebe? Myslíte na mimozemšťany a na nejnovější výzkumy vesmíru, které slibují možnost existence života na planetě tak vzdálené, že je jisté, že se potvrzení těchto teorií dočkáte tak v přespříštím životě? Snažíte se počítat hvězdy? Přemýšlíte o smyslu života? Nebo si prostě jen říkáte, jak moc je to krásná podívaná?
Možná, že ten poslední přístup je nejlepší. Asi bychom se všichni měli aspoň jednou za čas podívat na krásnou pohádku Neila Gaimana Hvězdný prach, v níž spadne z oblohy hvězda v podobě krásné dívky, a potom si vyjet někam za město mimo světla a čekat, až nějaká ta hvězda spadne pro nás. Ale připravme si předem přání, protože padající hvězdy nečekají a bylo by škoda nesvěřit se jim. Kdo ví, třeba nás vyslyší.
Lenka Chudomelová, 6. H
Dřív ovšem lidem jejich obdoba vědy (případně náboženství) říkala něco jiného. Věřilo se, že Země je placka, a lidé si představovali velkou želvu, která ji nese na krunýři. Jindy se zase připouštělo, že naše planeta sice je kulatá, ale také je středem vesmíru. Nebo je středem vesmíru aspoň naše Slunce. To dá přece rozum.
Musel to být krásný pocit, když se člověk podíval na nebe a cítil, že je středem všeho. Nebo když ve všech těch světýlkách viděl bohy, kteří na něj dávají pozor. A potom tu je předpovídání budoucnosti z postavení hvězd. K tomu mě napadá citát z knihy Douglase Adamse: „Ani na vteřinu nezastával názor, že by nějaké obrovské rotující kamenné hroudy vzdálené tisíce světelných let věděly o vašem dni něco, co vy sami nevíte.“ Tak tolik ke skepsi ohledně horoskopů. Určitě si taky s potěšením čtete o tom, jak se váš partnerský vztah bude dneska pozitivně vyvíjet, když přitom žádného partnera nemáte.
Takže, co si myslíte, když se podíváte na hvězdné nebe? Myslíte na mimozemšťany a na nejnovější výzkumy vesmíru, které slibují možnost existence života na planetě tak vzdálené, že je jisté, že se potvrzení těchto teorií dočkáte tak v přespříštím životě? Snažíte se počítat hvězdy? Přemýšlíte o smyslu života? Nebo si prostě jen říkáte, jak moc je to krásná podívaná?
Možná, že ten poslední přístup je nejlepší. Asi bychom se všichni měli aspoň jednou za čas podívat na krásnou pohádku Neila Gaimana Hvězdný prach, v níž spadne z oblohy hvězda v podobě krásné dívky, a potom si vyjet někam za město mimo světla a čekat, až nějaká ta hvězda spadne pro nás. Ale připravme si předem přání, protože padající hvězdy nečekají a bylo by škoda nesvěřit se jim. Kdo ví, třeba nás vyslyší.
Lenka Chudomelová, 6. H
Žádné komentáře:
Okomentovat