Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, tak se to aspoň říká. A lidé to očividně berou dost vážně – vypadá to, že je v módě umět co nejvíc a co nejexotičtějších jazyků. A tak kolem nás létají angličtina, němčina, francouzština, španělština, italština nebo japonština a my nepřestáváme proklínat tu zatracenou Babylonskou věž.
Jazyky mají zvláštní moc lidi rozdělovat i spojovat. Taky jste někdy v cizině promeškali příležitost, protože vám došel smysl celého rozhovoru s hodinovým zpožděním? Nebo jste si ve vyhlášené restauraci museli dát obyčejné filé, protože to bylo to jediné, čemu jste v jídelníčku rozuměli?
A tak se učíme cizí řeči, abychom se takovýmto situacím vyhnuli. Je to skoro jako kouzlo, když promluvíte na cizince jeho vlastním jazykem – vidíte, jak ho to těší, je hrdý na svoji mateřštinu i na vás a hned je připravený odpustit vám jakýkoliv prohřešek. Možná proto si tlučeme do hlavy všechny ty prapodivné časy, slovesné tvary a zákeřné výjimky.
Jsou lidé, kteří si vystačí s češtinou. Třeba jako ten herec, který všechny servírky kdesi na Havaji oslovoval „Pocem kotě!“ a ony přesně věděly, co mu mají přinést, když požadoval „dentisthák“. Nebo jako můj děda, který vytrvale odolal všem pokusům o naučení se cizozemsky, a přesto už léta jezdí do Francie, kde se vždycky ocitne v přátelském vztahu k někomu, s kým si v konverzaci musí vystačit s pantomimou dovedenou k dokonalosti a s pár naučenými slovy, konkrétně se omezuje na slovíčka jako „biére a la pression" (točené pivo) nebo „je suis peintre“ (jsem malíř).
I takoví tedy jsou lidé, kterým stačí být člověkem jenom jednou a z jazykové bariéry si dělají výhodu. Nám ostatním nezbývá než učit se, učit se, učit se.
Lenka Chudomelová, 6. H
Žádné komentáře:
Okomentovat