• Znakový jazyk je mezinárodní.
Není. Každá země má svůj znakový jazyk, dokonce i v rámci jedné země se můžeme setkat s jeho nářečími, která se většinou šíří do určité oblasti přímo ze škol pro sluchově postižené. Přesto se neslyšící z jednotlivých zemí dokážou navzájem dobře dorozumět.
Nutno ale podotknout, že už nějakou dobu existuje snaha o vytvoření mezinárodního znakového jazyka pro využití zejména v oficiálním prostředí, na konferencích apod.
• Znakový jazyk je doslovným překladem českého jazyka.
Český znakový jazyk má svou vlastní gramatiku, tj. specifický znakosled a vlastní frazeologii. Využívá prostor, směrovost a důležitým rozdílem od českého jazyka je také jeho simultánnost (tzn. vyjádření v jednom znaku více informací). Pro většinu neslyšících (zejména pro děti neslyšících rodičů) je český znakový jazyk mateřským jazykem a čeština cizí řečí.
Naproti tomu se ale také můžeme setkat se znakovanou češtinou, což opravdu je přesný překlad českého jazyka do znaků s maximálním zachováním jeho gramatiky. Je výhodný pro neslyšící ovládající český jazyk a je jakousi pomůckou pro odezírání – co slovo, to znak.
• Nerozuměl jsi? Tak si to přečti.
Jak už jsme vysvětlili, většina neslyšících považuje češtinu za obtížný cizí jazyk a musíme tedy počítat s tím, že jejich znalosti českého jazyka i v písemné podobě mohou být na velmi nízké úrovni. Často je proto problematické přesné porozumění i jednoduché informaci. Pro písemnou komunikaci s neslyšícím si tedy musíme nejprve ověřit jeho češtinářské schopnosti, protože řada neslyšících v obavě, že budou považováni za nechápavé, předstírají, že napsanému textu rozumějí.
Samozřejmě se ale můžeme setkat i s neslyšícími, kteří v českém jazyku chodí jako v pohodlných botách.
• Neslyšící při komunikaci dělají zbytečně přehnané grimasy doprovázené neobvyklými zvuky.
Grimasami v českém znakovém jazyce rozumíme mimické komponenty a neobvyklými zvuky zase orální komponenty, přičemž oboje je nedílnou součástí tohoto jazyka a jsou nezbytné pro doplnění významu znaků. Rozhodně nejsou náhodné, mají své zákonitosti a můžou naprosto změnit význam znaku. Pro slyšícího člověka, který se učí znakový jazyk, jsou právě tyto prvky jedny z nejtěžších nejen co do obtížnosti a pochopení, ale hlavně kvůli jejich přijetí. Mnoho lidí nemá problém se znaky, ale má jisté zábrany s „pitvořením se“ na veřejnosti.
Musíme si proto uvědomit, že kultura slyšících a neslyšících je rozdílná, stejně jako jejich zvyklosti vycházející z pouze vizuálně chápaného světa.
• Zajímavé rozdíly v kulturách slyšících a neslyšících
- Zatímco u slyšících dětí úměrně s chápáním mluvené řeči mizí chápání neverbálních projevů, u neslyšících se tato schopnost během života naopak rozvíjí.
- Mezi slyšícími a neslyšícími může dojít k nedorozumění už při obyčejném zdravení. Neslyšící mají ve zvyku zdravit své známé už zdálky, když jsou na dohled, zatímco slyšící potřebují pro oslovení dotyčného přijít blíž, na doslech. Neslyšící proto může nabýt dojmu, že mu slyšící neodpověděl, a přestat si ho všímat, takže jeho slyšící známý brzy nabude stejného dojmu, když ho přátelsky zdraví z pro něj obvyklé blízkosti a nedočká se reakce.
- V kultuře neslyšících je nyní moderní simultánní neboli stínové tlumočení divadelních představení, kdy každý herec má svého tlumočníka, který se s ním zároveň pohybuje po jevišti a zároveň s tlumočením i hraje.
- Také je možné setkat se s tlumočenými koncerty vážné i populární hudby.Neslyšící mají své vtipy založené na znakovém jazyku, jakési obdoby našich slovních hříček. Tyto vtipy jsou do češtiny nepřeveditelné.
Použitá literatura: Věra Strnadová: Hádej, co říkám
Tento článek vznikl složitou kooperací Lady a Lenky Chudomelových, matky a dcery, z nichž jedna pracuje a znakuje v oboru.
Žádné komentáře:
Okomentovat