Editorial

Vážení čtenáři,
vítáme vás u čtení říjnového Oběžníku GO. Přemýšlela jsem, co typického mě tak k tomuto měsíci napadá, a jako první se mi vybavilo, že v říjnu už všichni začínají brát školu trochu moc vážně. Už nikdo ani nedoufá, že jsou prázdniny a jenom trpí nočními můrami. Tento říjen je navíc očividně typický svým počasím – taky vás už unavují všechny ty předpovědi, že brzo začne sněžit? Pokud vím, tak to hlásí už někdy od začátku měsíce. A pořád nic. Snad to ještě vydrží.
Jako téma pro říjnové číslo jsme vybrali „hvězdy“, a to jak vesmírná tělesa, tak i osobnosti. Do první kategorie spadá například článek o mléčné dráze, o té druhé se zase můžete dočíst třeba v rubrice sport.
Autorství tohoto tématu musíme přiznat našemu drahému panu profesoru Bauerovi, jehož článek – rozhovor s panem profesorem Zajícem – můžete nalistovat o pár stránek dále
Teď už nezbývá než poděkovat paní profesorce Franzlové za čas, který věnovala korektuře, a popřát vám příjemné čtení.

S pozdravem,

Redakce Oběžníku GO
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Slovíčkaření

Hvězdné manýry
Na stránkách http://www.hvezdakancelare.cz/ se můžete dočíst o tom, jak se má chovat „hvězda kanceláře“. List vedou zásady: čekám telefon – musím odejít uprostřed jednání, pracuji v noci, mám plný kalendář, posílám maily po pracovní době nebo neberu každou práci. Hm. Kolegové vás budou milovat.

Hvězdoslav
Jedná se o slovanské jméno, které znamená „ten, kdo slaví hvězdy“. Pokud nějakého Hvězdoslava znáte, tak mu můžete familiárně přezdívat Slávku, Hvězdoni nebo třeba Hvězdíku. Chudák kluk.
Jako umělecké jméno si ho, nebo spíš jeho obdobu, vybral slovenský básník, spisovatel a překladatel Pavol Országh Hviezdoslav. Údajně si tím splnil dětský sen, kdy ho fascinovala noční obloha plná zářivých hvězd.

Vánoční hvězda
Její latinské jméno je Euphorbia pulcherrima, česky ji můžete znát také pod názvem Poisentie. Je to rostlina původem ze Střední Ameriky, přesněji se za její domovinu nejčastěji uvádí Mexiko (jedno z jejích jmen je i „mexické plamen list“). Už staří Aztékové ji považovali za znak čistoty a později si ji křesťané začali přirovnávat k betlémské hvězdě, která označovala Ježíškovo narození. Jistá mexická pověst také vypráví o chudém chlapci, který byl o Štědrém dni smutný, že nemá pro Ježíška na narozeniny žádný dárek, a tak natrhal plevel u cesty a zanesl ho do kostela. Kněz prohlásil, že jakýkoliv dar z upřímné lásky je darem milým, a plevel se brzy zabarvila do červena. Vánoční zázrak. (http://en.friartikkel.com/Hist%C3%B3ria-do-Natal-Plant-poins%C3%A9tia_2100/)

Hvězda slávy
Chodníků slávy je na světě víc a mít svou hvězdu (někdy jde třeba o otisk ruky) je rozhodně prestižní záležitost. Asi nejznámější a nejvýznamnější je Hollywoodský chodník slávy, který se pyšní více jak dvěma tisíci pěticípých hvězd se jmény jejich nositelů – první hvězda byla položena v roce 1960, a to pro herečku Joanne Woodwardovou. Pokud byste měli zájem o vlastní hvězdu, pak budete potřebovat souhlas k uspořádání ceremoniálu (chodník obhospodařuje společnost Hollywood Historic Trust) a 25 000 dolarů. Ovšem pozor na fanoušky – například hvězda Johna Lennona byla nedávno ukradena. Takže vlastně není o co stát.

Lenka Chudomelová, 6. H

Hvězdy na sportovištích

Mnoho sportovních kolektivů má ve svém logu hvězdu – někde symbolizuje touhu dosáhnout na sportovním poli nebeské slávy, někde je pozůstatkem různých dřívějších ideologií. Několik týmu jsem po vás zpracoval v následujícím článku.

SK Slavia Praha (Česká republika, fotbal, r. založení 1892)
Klub byl původně založen jako cyklistický oddíl. Pro svou údajnou protirakouskou činnost byl rozpuštěn, a když v r. 1895 svou činnost obnovil, začal se angažovat i ve fotbalových soutěžích. Po znovuobnovení klubu také jeho rada rozhodla o tom, že se červená a bílá (slovanské barvy) stanou barvami klubu, a kromě nich bude ve znaku i pěticípá hvězda směřující hrotem dolů. Obecně je hvězda symbolem naděje, která pozvedá sportovního ducha a posiluje vůli po vítězství i v dobách nezdarů a neúspěchů.
CSKA Moskva (Rusko, různé sporty, r. založení 1946)
Sportovní impérium ruské armády má za sebou ohromující úspěchy – basketbalisté triumf v prestižní Eurolize, fotbalisté zase vítězství v Poháru UEFA, hokejisté několik sovětských titulů. Hvězda ve znaku všech těchto týmů má být symbolem komunistické tělovýchovy.
Dallas Stars (USA, hokej-NHL, r. založení 1967)
Klub byl původně založen jako Minnesota North Stars a v r. 1993 byl přestěhován do Dallasu. Hvězdy ve znaku už klubu zůstaly. Dallas Stars je držitelem jednoho Stanley Cupu a dvou Presidentových trofejí.
FK Crvena Zvezda (Srbsko, fotbal, r. založení 1945)
Několikanásobný srbský šampión je známý svým tvrdým jádrem fanoušků. Hvězdu do jeho znaku prosadil bývalý prezident země Josip Broz Tito.

Dominik Hrubý, 6. H

Rozhovor s prof. Petrem Zajícem

Pro tento rozhovor jsem si vybral profesora, jehož tvář na nás shlíží poměrně často z televizní obrazovky. Autor rozhovoru si se zpovídaným tyká, toto bylo zachováno i v následujícím textu.

1. Je pravda, že jsi se zúčastnil několika televizních soutěží o peníze?
Musím odpovídat? Dobrá, nepopírám.
2. Kolik jsi celkem vyhrál?
Musím odpovídat? Dobrá, dalo by se říci, že v jednom případě to bylo více, než je učitelský plat, v ostatních to bylo méně. (Učitelský plat měsíční, nebo roční? pozn. red.)
3. Ví tvoje manželka o tom, že jsi vyhrál nějaké peníze?
Bude to číst manželka?! Dobrá, stejně něco tušila, když jsem se několikrát vrátil domů napudrovanej.
4. Co sis koupil za vyhrané peníze pro sebe?
To, co jsem si celý život přál, tedy nechal jsem zrenovovat naši panelákovou kuchyň a koupelnu.
5. A co manželce?
Manželka dostala přesně to samé. (Aby si mohla vařit a prát. pozn. red.)
6. Jít do tv soutěže byl nápad tvůj, nebo manželky?
Byl to můj nápad a žena mi nebránila. (To ještě nevěděla, že dostane houbičku na nádobí a odstraňovač vodního kamene. pozn. red.)
7. Někteří kolegové si všimli, že se tvé chování k nim změnilo poté, co jsi několikrát vystoupil v televizi. Je to pravda?
Je pravda co? Že si něčeho kolegové všimli? To netuším, musíš se ptát kolegů. A že se mé chování změnilo? Přece se nebudu zahazovat s chudinou, když máme tu novou koupelnu.
8. Jak jsi získával peníze v období před televizními soutěžemi – ukradl jsi například někdy něco?
Do svých zhruba 15 let jsem získával peníze převážně od rodičů (A je to tu! pozn. red.), občas něco od babiček a dědečků (To snad… pozn red.). Pak přibyly brigády (závozník s pivem, stavební dělník, pomocná síla ve zbrojovce…). Na VŠ to bylo stipendium a na vojně jsem dostával tzv. služné nejprve 150 Kčs měsíčně a s povýšením dokonce 180 Kčs. No a od roku 1986 jsem odkázán na výplatu. Na druhou část otázky odmítám odpovídat. (Ach ano, ovšem… pozn. red.)
9. Na závěr krátký test, prosím vždy o označení možnosti, která je ti bližší:
• Škoda Fabia x Lamborghini Gallardo LP560-4
• Žemlovka x Telecí tabulová špička v pažitkovém aspiku, zakápnutá šalotkovou vinaigrette
• Výlet do Babiččina údolí x Seychely, ostrov Praslin
• Byt v paneláku x mezonet na Hradčanském náměstí
• Deník Blesk x Financial Times
• Tuzemák x Chivas Regal 18years Whisky
Bližší (ve smyslu geometrickém) je mi: Š Fabia, žemlovka (lišácky mrkám na tazatele, známého odborníka na tuto potravinu), Staré Bělidlo, panelák, nevím, tuzemák.
A co bych si přál (za ty výhry ☺): Rád bych se projel v tom drahym fáru, stačilo by jednou (Někteří zloději aut to tak dělají, že, pane profesore… pozn red.), ochutnal to jídlo s divnym jménem, podíval se za Krejčířem, zamával z okna panu prezidentovi, naučil se anglicky, abych si přečetl prestižní periodikum a nakonec poválel na jazyku to pití z osmnáctého regálu.

Čtenáři jistě poznali, že se snažíme o nový, investigativní přístup v rozhovorech s našimi profesory. Tento styl otázek se nám zdá atraktivnější, předpokládáme též, že i paní profesorky a páni profesoři si budou klást za čest odpovídat na podobné otázky. Těšme se tedy společně, jaké novinky se dozvíme už v příštím čísle, jehož téma bude tajemství a dotazovanou osobou bude tentokrát paní profesorka Monika Polenová.

Jan Bauer, učitel chemie a biologie

(Poznámka redaktorky: Ačkoli pan profesor Bauer označil své poznámky v závorkách za poznámky redaktora, redaktorem není.)

Scarlett Thomasová: Konec pana Y

Máte rádi napětí ve stylu E. A. Poa, sympatizujete s neobvyklými typy hrdinů a nevadí vám propojení beletrie s rozsáhlými vědeckými úvahami? Pak je Konec pana Y knihou právě pro vás.

Hlavním hrdinou Konce pana Y překvapivě není žádný pan Y, ale mladá literární vědkyně Ariel Mantová. Ariel přispívá do jednoho časopisu, kde má sloupek o náhodných asociacích, ale hlavně píše doktorát, jehož hlavním tématem je pozapomenutý spisovatel E. Lumas. Ariel zná podrobně všechny jeho knihy kromě jedné, které je na světě jen pár kousků – ano, jde právě o knihu Konec pana Y. Říká se, že ji obestírá tajemství, přesněji řečeno prokletí. Podle něj každý, kdo si ji přečte, brzy zemře, a to stejně záhadně, jako zemřel i Lumas chvíli po jejím dopsání. To jsou samozřejmě jenom pověry: Kdo by na ně věřil? Ariel tedy rozhodně ne. Ani kvůli zmizení vedoucího její doktorandské práce, jediného člověka, o kterém s určitostí ví, že tuto knihu na vlastní oči viděl.
Pak ale náhodou v jednom antikvariátu knihu Konec pana Y sama najde a koupí si ji. Zjišťuje, že jde jen o příběh – tak proč všechny ty řeči o prokletí? Začne se na Konec pana Y dívat víc doslova a vyzkouší zvláštní tekutinu, která hlavního hrdinu přenesla do snového světa myšlenek, do Troposféry. Prochází se v tomto záhadném prostředí na hranici reality, kde se návštěvník může stát součástí mysli jiného živého tvora, a najednou pochopí, že prokletí spočívá hlavně v dokonalosti a přitažlivosti Troposféry, která vás nutí navštěvovat ji pořád dokola… a už se nevracet. Navíc tu jsou bývalí agenti CIA, kteří se snaží dostat Ariel i její knihu a rozhodně se neštítí násilí. Odolá Ariel nebezpečí, nebo skončí v zajetí Troposféry stejně jako její předchůdci?

Na tomto románu je kromě všech dějových linií, které jsem naznačila výše, zajímavá také rovina vztahů, na které Ariel rozhodně není žádný přeborník. Snaží se vypořádat se svým nepříliš šťastným dětstvím a sklonem k sebepoškozování, se vztahem s ženatým Patrickem i s láskou k bývalému knězi Adamovi, kterou vidí jako něco nepatřičného.
Možná nebudete s Ariel souhlasit ve všech aktivitách, do kterých se vrhá, ale rozhodně se vám dostane pod kůži. Scarlett Thomasová je totiž mistr skvěle vystavěných charakterů, a uvěříte jí všechno, ať už se jedná o návštěvu mysli puberťačky, nešťastného homosexuála nebo vyplašené myši. A pokud si knihu oblíbíte, tak si můžete zajít do knihkupectví i pro novou knihu Thomasové s názvem PopCo.

Lenka Chudomelová, 6. H

Mléčná dráha

Co je to mléčná dráha?
Již staří Řekové* pojmenovali tento mysteriózní úkaz právě podle jeho mléčného zabarvení. K tomu se zároveň váže legenda, podle níž jedné noci podstrčil otec bohů Zeus své spící manželce Héře k prsu svého nevlastního syna Hérakla, který však sál tak dychtivě až se Héra probudila a dítě prudce odstrčila. Její mléko se pak vytrysknutím rozšířilo po celé obloze. A tak tedy získala jméno galaxie, v níž se nachází naše Slunce i s celou sluneční soustavou, jež leží na okraji jednoho z vnějších spirálních ramen Mléčné dráhy. Ramena vycházejí z jasně protáhlého středu Mléčné dráhy a jsou tvořena hvězdami, prachem a plynem.

Pozorování mléčné dráhy
Chcete-li vidět mléčnou dráhu v celé její kráse jako zářící ,,oblak‘‘ na obloze, musíte si k pozorování vybrat stanoviště zahalené tmou – daleko od civilizace ve volné krajině. V létě však musíte počkat minimálně do půlnoci, až se opravdu dostatečně setmí. Avšak všechny zářící oblasti noční oblohy neuvidíte hned – až zhruba po čtvrt hodině si vaše oči opravdu přivyknou na tmu. Pak teprve můžete vidět každý detail galaxie.
Při pozorování pouhým okem se Mléčná dráha jeví jako jasný oblak. Až při sledování hvězdářským dalekohledem zjistíte, že ,,oblaka‘‘ na nočním nebi jsou mohutná hvězdná seskupení tvořená bezpočtem jednotlivých hvězd.
Směrem k souhvězdí Střelce lze především v létě pozorovat střed naší galaxie – Mléčnou dráhu. V létě se Mléčná dráha táhne napříč celou oblohou od severu na jih. V zimním období náš pohled vychází ze středu galaxie do okrajových oblastí, a proto není v zimě Mléčná dráha tak jasná. Na podzim prochází Mléčná dráha od východu na západ, a dá se tedy ještě pozorovat. Jaro je asi nejméně vhodná doba pro pozorování Mléčné dráhy, protože tehdy probíhá blízko horizontu a její zřetelný pás se ztrácí v atmosféře.

*speciálně pro paní profesorku Jahelkovou

Jana Vlčková, 2. V

Máme rádi zvířata!

Krtek hvězdonosý
Tento druh krtka spadá do čeledě krtkovitých, do které je zařazeno celkem 29 druhů dalších krtků. Krtek hvězdonosý žije v Severní Americe a své jméno dostal podle svého čenichu, na jehož konci je dvacet dva velmi citlivých výrůstků, které mu slouží k rychlému rozpoznání kořisti (stačí mu na to asi 0,008s). Světovými vědci je považován za savce, který je schopen nejrychleji spolknout svou potravu. Podle Kennetha Catanii z Vanderbildt University v USA se tento krtek dostal svým reakčním časem (0,227s) na samou hranici fyziologických možností nervové soustavy savců. Zvláštností je, že má tři mozková centra určená pro zpracování hmatových podnětů, většina savců má pouze dvě centra. Od krtka obecného se liší svou schopností plavat a na rozdíl od něj se také často pohybuje a loví na povrchu země. Živí se převážně vodním a suchozemským hmyzem. Má široké přední nohy, díky kterým si lépe vyhrabává podzemní chodby. Rodí dvě až sedm mláďat a žije tři až pět let.

Hvězdice
Hvězdice jsou mořští živočichové, které bezpečně poznáme podle jejich souměrného těla podle středu. Většina hvězdic má pět ramen (některé severoamerické druhy jich mají až padesát), na nichž jsou nepřeberná množství panožek zakončených přísavkami, díky kterým se živočichové pohybují po mořském dně nebo na korálových útesech. Hvězdice nemají hlavu ani mozek, jejich tělo má pouze horní a spodní stranu. Mnohé druhy se zahrabávají do písku, aby unikly pozornosti nepřátel. Velikosti i barvy hvězdic jsou různé, největší průměr je asi 140 cm. Potravou jsou mořské rostliny a měkkýši, ale také ostatní hvězdice. Dýchají žábrami, díky vychlípitelnému žaludku jsou schopny trávit mimotělně a známy jsou i schopností regenerace. Pokud si hvězdice zachová tělní terč (střed těla) a alespoň jedno rameno, stále má šanci na přežití.

Pavlína Coufalová, 6. H

Langhans galerie opět otevřena!

Ve Vodičkově ulici byla v úterý 19. 10. 2010 zahájena výstava fotografií známých osobností dvacátých let.

Langhans ateliér, který byl před revolucí nejznámějším fotoateliérem v Čechách vůbec, měl kromě Prahy ještě jiné pobočky, kde vznikaly vskutku úžasné portréty třebas i zahraničních císařů, či králů a nejznámějších herců, hereček, hudebníků… Při znárodňování v období komunismu došlo k odebrání a vyvrakování celého domu. Skleněné destičky s negativy fotek byly vyvezeny na skládku a dle popisů ještě následně rozježděny na střepy.
Štěstí však stálo alespoň trochu na straně dobra, a tak po navrácení majetku rodinným příbuzným pana Langhanse se ve zdevastovaném domě našla zamknutá skříň ukrývající devět tisíc negativů slavných osobností. Paní Zuzana Meisnerová se rozhodla je ukázat světu a po rekonstrukci celého domu do původní podoby a náročných přípravách byla ve Vodičkově ulici č. 37 otevřená výstava těchto negativů a fotek z nich zhotovených. Krom těchto krásných portrétů lidí, je k dispozici i krátký film týkající se celé historie Langhans ateliéru.

Výstavu bych doporučila každému, kdo má alespoň nějaký vztah k fotografování nebo fotkám vůbec. Portréty, na které můžete nahlédnout, jsou tak na vysoké profesionální úrovni, že vás téměř donutí přenést se zpět do roku 1920 a dovolí vám nasávat atmosféru ateliéru, jako byste právě vy byli tím fotografem, jež portrét tvoří. Ano, píši tvoří, neboť fotografie dvacátých let jsou opravdu uměním.
A pokud se rozhodnete na výstavu opravdu vyrazit, nezapomeňte se podívat na reklamní plakáty tehdejšího ateliéru Langhans - jsou totiž vskutku vtipné.

Výstava probíhá od 20. 10. 2010 do 2. 1. 2011 denně kromě pondělí od 13:00 do 19:00 hodin a studentské vstupné činí 30Kč.

Barbora Šimůnková, bývalá studentka GO

Rozhovor s paní profesorkou Věrou Jahelkovou

Profesorka Věra Jahelková učí na naší škole matematiku a fyziku. Rozhovor probíhal i za účasti paní profesorky Ničové, která se k interview občas přidala.

1. Jak dlouho učíte na Gymnáziu Opatov? Shledáváte v tomto zaměstnání dostatečné naplnění vašich představ o práci vašich snů?
Tak, učím tady dlouho, asi patnáctý rok, nebo jak dlouho. A naplnění mých snů… no, tak to nevím, to už je moc dávno, co jsem měla nějaké sny. Ale tak v podstatě ano.
2. Takže jste si vždycky přála být učitelkou?
Ano.
3. Chtěla byste být mediální hvězdou? Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody tohoto společenského postavení?
Ne. Tak výhody snad… upřímně řečeno, já žádné výhody nevidím, ale asi jsou nějaké výhody, že. Pro ty lidi, pokud mají pocit, že chtějí být mediálními hvězdami, tak jim to asi musí přinášet nějaký pocit zadostiučinění. A nevýhody, no, pokud člověk není rád středem pozornosti, no tak mu to vadí, ale potom nemůže být mediální hvězda. Takže já si myslím, že každý hledá to, co jemu přináší nějaké uspokojení nebo to, co shledává za vhodné, zábavné nebo prostě to, co chce.
4. Čeho si v životě vážíte?
Klasických hodnot: rodina, děti, poctivost, pracovitost. Tedy nekradu, nepodvádím, chovám se na tuto dobu poněkud atypicky a možná z hlediska některých velice hloupě.
5. Jak trávíte váš volný čas, kterého, jistě jako většina učitelů, nemáte mnoho?
Když mám nějaký volný čas, tak musím přiznat, že se hodně dívám na televizi, protože jsem tak unavená, že už nezvládám dělat nic jiného, a televizi spíš považuji za kulisu při opravování různých písemných prací nebo domácích pracích. A jinak mám chalupu, mám syna a už není co. Pak samozřejmě nějaká divadla, návštěvy, na koncertě jsem nebyla ani nepamatuju. Sem tam si pustím nějakou hudbu, snažila jsem se učit anglicky – už jsem to vzdala, protože nemůžu. Ale pozor, zase jsem to nevzdala úplně, ano (ukazuje na stole knihu v angličtině).
10. A jakou hudbu máte ráda?
Spíš poloklasiku nebo klasiku a jinak - z té taneční hudby nebo jak by se to řeklo- tak 70., 80. a 90. léta. Žádný metal, ne. Metal mám ve škole, tam řvou žáci dost.
11. Zpět k té televizi: Jaké druhy filmů upřednostňujete?
Čím jsem starší, tak tím mám méně ráda akční filmy. I když, samozřejmě, většina dobrých filmů musí mít nějakou akci, protože vlastně psychologické filmy, na ty jsem schopna a ochotná se dívat jenom na konci prázdnin.
12. Jaký je váš názor na státní maturity? Myslíte si, že potřebují nějakou změnu?
Můžu to nechat bez komentáře? Já bych to nechala bez komentáře.
14. No, můžete. Takže se dá říct, že nejste spokojená?
Co na to můžu říct? Státní maturity ještě nezačaly, tohle byla generálka jenom logistiky, čili já nevím, co to přinese. Co se týká peněz, tak na to mám názor: ano, maturity byly solidně drahé, ale myslím si, že kvalita těch maturit nebude odpovídat těm penězům. A hlavně, na středních školách je tolik žáků, kteří by neprošli díky těm státním maturitám, takže nakonec z toho možná bude paskvil. Kdo ví, jak to bude.
15. Kdybyste vyhrála vysoký obnos peněz, řekněme třeba pět milionů korun, jak byste s ním naložila?
Pět milionů korun nepovažuji za vysoký obnos peněz (smích). Ale jak bych s ním naložila? Tak to by byl opravdu problém. Asi bych si nechala přestavět jádro, tedy kuchyň, a možná bych na chalupě zavedla ústřední topení. Anebo bych jela na cestu kolem světa, to ještě nevím. Velký obnos by byl sto milionů korun a tam by to bylo zajímavé. Při výhře sto milionů korun bych přestala učit.
Profesorka Ničová: A při pěti milionech ne?
Při pěti milionech asi ne. To bych přeci jenom dotáhla to eSko k maturitě.
16. Kterému tématu se nejraději věnujete při výkladu učiva fyziky?
Střídavým proudům.
17. Jíte kozí sýr?
No, když ho mám, tak ho jím. Na mě je moc drahý, respektive s mým platem je velice drahý. Jako malá jsem dokonce pila kozí mléko. Koza mi nevadí, dneska už mi to trochu vadí, už to není ono. Když jsem byla malá, nevadilo mi to.
18. Kolik času strávíte cestou do školy?
To je osobní otázka. Sedm minut.

Pavlína Coufalová, 6. H

Vtipy

• Na co myslí blondýnka, když si prohlíží hvězdy? Na nic, nemůže dělat dvě věci naráz.

• Víte, co má společného blondýnka a hvězdy ve vesmíru? Ani na jedné se nenašly stopy inteligence.

• Sherlock Holmes a Watson se rozhodnou stanovat. Stráví pěkný večer u ohníčku, postaví stan a jdou si lehnout. Uprostřed noci se Sherlock Holmes probudí, dívá se na noční oblohu a říká Watsonovi: „Drahý příteli, co vám říkají hvězdy?" Watson se zamyslí: „Mohly by být tak tři hodiny. Astronom by vám řekl, že ve vesmíru je milión galaxií a miliardy hvězd. Z astrologického hlediska bych řekl, že Saturn je ve znamení Lva a meteorolog by řekl, že zítra bude pěkně. A co říká obloha Vám, drahý příteli?" „Watsone, jste idiot, někdo nám ukradl stan."

• Sedí malý Pepíček s tatínkem večer na lavičce v parku a ptá se. „Rád bych, tatínku, věděl, jestli jsou na hvězdičkách lidé." „Určitě! Vidíš, že se tam svítí."

• Tři trempové leží ve spacácích a pozorují oblohu. Ticho náhle přeruší hlas prvního trempa: „Podívejte, velký vůz, krása, co?" „Ano, to je přímo nadpozemské," zasní se druhý. A zatímco ti dva zírají do tmy, třetí vyskočí a křičí: „Tak konečně utečte, nebo vás ten náklaďák přejede!"

• Dívají se dva policajti na hvězdy a jeden říká: „Ten velký vůz nějak divně svítí, asi mu seberu techničák."

Zdroj: http://www.smisek.cz/

Slovo na konec

„Padá hvězda, něco si přej!“ říká se odnepaměti. Zajímalo by mě, kam si lidé mysleli, že ta hvězda padá. A taky jak dlouho už se na kouzlo padající hvězdy věří. Jako by nějakou hvězdu naše přání zajímala, nehledě na to, že – jak nám říká moderní věda – padající hvězda ani žádnou hvězdou není.
Dřív ovšem lidem jejich obdoba vědy (případně náboženství) říkala něco jiného. Věřilo se, že Země je placka, a lidé si představovali velkou želvu, která ji nese na krunýři. Jindy se zase připouštělo, že naše planeta sice je kulatá, ale také je středem vesmíru. Nebo je středem vesmíru aspoň naše Slunce. To dá přece rozum.
Musel to být krásný pocit, když se člověk podíval na nebe a cítil, že je středem všeho. Nebo když ve všech těch světýlkách viděl bohy, kteří na něj dávají pozor. A potom tu je předpovídání budoucnosti z postavení hvězd. K tomu mě napadá citát z knihy Douglase Adamse: „Ani na vteřinu nezastával názor, že by nějaké obrovské rotující kamenné hroudy vzdálené tisíce světelných let věděly o vašem dni něco, co vy sami nevíte.“ Tak tolik ke skepsi ohledně horoskopů. Určitě si taky s potěšením čtete o tom, jak se váš partnerský vztah bude dneska pozitivně vyvíjet, když přitom žádného partnera nemáte.
Takže, co si myslíte, když se podíváte na hvězdné nebe? Myslíte na mimozemšťany a na nejnovější výzkumy vesmíru, které slibují možnost existence života na planetě tak vzdálené, že je jisté, že se potvrzení těchto teorií dočkáte tak v přespříštím životě? Snažíte se počítat hvězdy? Přemýšlíte o smyslu života? Nebo si prostě jen říkáte, jak moc je to krásná podívaná?
Možná, že ten poslední přístup je nejlepší. Asi bychom se všichni měli aspoň jednou za čas podívat na krásnou pohádku Neila Gaimana Hvězdný prach, v níž spadne z oblohy hvězda v podobě krásné dívky, a potom si vyjet někam za město mimo světla a čekat, až nějaká ta hvězda spadne pro nás. Ale připravme si předem přání, protože padající hvězdy nečekají a bylo by škoda nesvěřit se jim. Kdo ví, třeba nás vyslyší.

Lenka Chudomelová, 6. H