Vážení čtenáři,
už tu máme únor a s ním přichází i další číslo Oběžníku GO. Přemýšlím, co jste si asi tak pomysleli, když jste na titulní stránce uviděli jako téma svatého Valentýna. Ťukali jste si na čelo? Napadlo vás, že už jsme se naprosto zbláznili? Nebo si myslíte, že jsme se dali na podporování tohoto komerčního svátku, o kterém většina lidí u nás mluví jenom pohrdavě?
Abych to vysvětlila: Naše psychická situace je v normálu, děkujeme za starost. Ale řekli jsme si, že téma Valentýna a všeho s tím spojeného je celkem zajímavé pro různě zaměřené články. A nakonec – kdo nechce, ať ho neslaví, ale je to hezká příležitost pro obdarování někoho, koho máme rádi. Nebo jenom pro to, abychom mu řekli něco pěkného.
Na závěr mám na vás, naše čtenáře, menší prosbu. Moc by nám všem, kdo jsme v redakci, pomohlo, kdybyste nám napsali na níže zmíněnou adresu nebo na stránky Oběžníku (kde také najdete všechna předchozí čísla), co si o našem školním časopisu myslíte. Je těžké snažit se zodpovědně dělat něco, na co nemáte vůbec žádnou odezvu. Takže bychom se moc rádi dozvěděli, co naše čtenáře zajímá, co se jim nelíbí, s čím nesouhlasí… A přednostně bychom se rádi ujistili o tom, že nějaké čtenáře máme.
Předem děkujeme a doufáme, že se vám toto číslo bude líbit.
Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com
středa 24. února 2010
Svátek svatého Valentýna
O vzniku tohoto svátku existuje mnoho teorií, ale o všech se leze jen dohadovat. Nemáme žádné důkazy, které by doložily pravdivost některého z tvrzení. Svátek k nám dorazil údajně z Itálie. Mezi legendy o sv. Valentýnovi patří i tyto:
• Claudius II., římský vládce, zakázal všechny sňatky nebo zásnuby, aby jeho vojáci neodešli z vojska. Obával se, že by mohli zůstat doma s rodinami a jeho armáda by tím byla velmi oslabena. Vojákem se navíc mohl stát jen muž svobodný. Jenže jeden z kněží tehdejší doby, Valentýn, je tajně oddával. Následně byl za tuto činnost zajat Claudiovými vojsky. U jeho cely se ale začaly shromažďovat drobné dárky a poděkování od oddaných párů, které, stejně jako Valentýn, věřily v lásku. Kněz byl popraven 14. února roku 269 před naším letopočtem.
• Valentýn byl velmi moudrý, vzdělaný a čestný člověk, který věřil v Boha. V domě římského prefekta Astoria se setkal s jeho mladou nevidomou dcerou. Astorius žádal Valentýna, aby se modlil za navrácení jejího zraku. Valentýn rád uposlechl, protože se do krásné dívky zamiloval. Stal se zázrak a dceři Astoria se opravdu navrátil zrak. Tato zpráva se rychle rozšířila po celém Římě, a jakmile se o ní dozvěděli také pohané, vtrhli do domu prefekta a Valentýna odvedli a oddělili hlavu od těla. Tak se stal Valentýn symbolem věrných a neutuchající lásky.
• Někdo tvrdí, že sv. Valentýn nesouvisí s křesťanstvím. Prý tento svátek vznikl v antice a byl to den oslavy sexu a tělesné lásky.
Jak se svátek svatého Valentýna slaví v:
• České republice: Muž většinou dá ženě rudé růže, pár společně stráví večeři ve dvou nebo si partneři zajdou na romantickou procházku. Češi ale více preferují První máj – lásky čas.
• Francii: Muži svým partnerkám vaří večeři, častým dárkem je také kniha.
• Dánsku: Ženy mohou v tento den požádat svého vyvoleného o ruku. Muži dárky nedostávají.
• Finsku: Svátek svatého Valentýna je zde spíše svátkem přátel než zamilovaných.
• Nizozemí: Oblíbeným dárkem je pozvánka do sauny.
• Velké Británii: V Anglii jsou tradicí valentýnská přáníčka, která nejsou podepsána a adresát musí hádat, od koho přání obdržel. Obálka bývá označena písmeny S.W.A.L.K – Sealed with a loving kiss (Zpečetěné milujícím polibkem).
• Maďarsku: Muži vůbec dárky nedostávají.
• Bulharsku: V tento den se tu připomíná jak svatý Valentýn, tak svatý Trifon Zarezan, patron vinařů.
Pavlína Coufalová, 5. H
• Claudius II., římský vládce, zakázal všechny sňatky nebo zásnuby, aby jeho vojáci neodešli z vojska. Obával se, že by mohli zůstat doma s rodinami a jeho armáda by tím byla velmi oslabena. Vojákem se navíc mohl stát jen muž svobodný. Jenže jeden z kněží tehdejší doby, Valentýn, je tajně oddával. Následně byl za tuto činnost zajat Claudiovými vojsky. U jeho cely se ale začaly shromažďovat drobné dárky a poděkování od oddaných párů, které, stejně jako Valentýn, věřily v lásku. Kněz byl popraven 14. února roku 269 před naším letopočtem.
• Valentýn byl velmi moudrý, vzdělaný a čestný člověk, který věřil v Boha. V domě římského prefekta Astoria se setkal s jeho mladou nevidomou dcerou. Astorius žádal Valentýna, aby se modlil za navrácení jejího zraku. Valentýn rád uposlechl, protože se do krásné dívky zamiloval. Stal se zázrak a dceři Astoria se opravdu navrátil zrak. Tato zpráva se rychle rozšířila po celém Římě, a jakmile se o ní dozvěděli také pohané, vtrhli do domu prefekta a Valentýna odvedli a oddělili hlavu od těla. Tak se stal Valentýn symbolem věrných a neutuchající lásky.
• Někdo tvrdí, že sv. Valentýn nesouvisí s křesťanstvím. Prý tento svátek vznikl v antice a byl to den oslavy sexu a tělesné lásky.
Jak se svátek svatého Valentýna slaví v:
• České republice: Muž většinou dá ženě rudé růže, pár společně stráví večeři ve dvou nebo si partneři zajdou na romantickou procházku. Češi ale více preferují První máj – lásky čas.
• Francii: Muži svým partnerkám vaří večeři, častým dárkem je také kniha.
• Dánsku: Ženy mohou v tento den požádat svého vyvoleného o ruku. Muži dárky nedostávají.
• Finsku: Svátek svatého Valentýna je zde spíše svátkem přátel než zamilovaných.
• Nizozemí: Oblíbeným dárkem je pozvánka do sauny.
• Velké Británii: V Anglii jsou tradicí valentýnská přáníčka, která nejsou podepsána a adresát musí hádat, od koho přání obdržel. Obálka bývá označena písmeny S.W.A.L.K – Sealed with a loving kiss (Zpečetěné milujícím polibkem).
• Maďarsku: Muži vůbec dárky nedostávají.
• Bulharsku: V tento den se tu připomíná jak svatý Valentýn, tak svatý Trifon Zarezan, patron vinařů.
Pavlína Coufalová, 5. H
Meg Cabotová
Většina z vás o této autorce asi slyšela, o ní nebo alespoň o jejích knihách: zvlášť o Deníku princezny. Podle této série už byly natočeny dva filmy, ale nutno říct, že první díl s knihou ještě trochu společného má, ale to, co filmaři vytvořili ve dvojce – no comment.
Ovšem Meg Cabotová je spisovatelka, která má na svém tvůrčím seznamu mnohem více knih a oslovuje čtenáře doslova napříč generacemi. Protože si myslím, že nemá cenu psát životopis této autorky, když ho napsala sama (a ještě doplněný oním jedinečným humorem), tak tady je:
Její život začal prvního února 1967 v Bloomingtonu v Indianě během nadvlády čínského horoskopického Koně (Fire Horse), známého smolařského znamení. Když vyrůstala, tak to lidé v jejím okolí naštěstí brali v potaz, alespoň do té doby, než dvakrát propadla z algebry, což zřejmě nebylo vinou horoskopu. Roku 1991 absolvovala na univerzitě v jejím rodném státě bakalářský stupeň. Poté se přestěhovala do New Yorku, kde se bez valného úspěchu pokoušela o kariéru ilustrátorky. Začala se věnovat své oblíbené činnosti - psaní příběhů. Vystřídala mnoho zaměstnání, pracovala například jako zástupkyně ředitele studentské koleje, což jí občas chybí. V roce 1993 se v aprílový den provdala za básníka Benjamina D. Egnatze.
Vytvořila více než čtyřicet knih pro mládež i dospělé, zřejmě nejznámější se stala série The Princess Diaries (Princezniny deníky), která byla publikována v 37 zemích a dva díly byly zfilmovány. Kromě toho napsala například sérii The Mediator (Mediátor) a 1-800-Where-R-You a mnoho historických romantických příběhů pod pseudonymy.
V květnu 2006 uveřejnily noviny Harvard Crimson, že devatenáctiletá autorka Kaavya Viswanathan okopírovala některé pasáže z Princezniných deníků do svých vlastních knih, které byly následně stáhnuty z prodeje.
V současné době dělí svůj čas mezi NewYork a Key West spolu s její kočkou Henriettou a manželem, který neví, že se oženil s horoskopickým Koněm. Neříkejte mu to, prosím…
Některé její knihy:
Deníky princezny – Série, v níž se seznamujeme s puberťačkou Miou Termopolisovou, která se ke svému neuvěřitelnému překvapení a rozčilení dozví, že je dědičkou trůnu v jednom malém království. Určitě si umíte překvapit, jaké situace z toho můžou vzniknout. Alespoň Meg Cabotová si to rozhodně uměla představit víc než skvěle, protože o tom napsala opravdu hodně knih: Princezniny deníky, Zamilovaná princezna, Místo pro princeznu!, Princeznám sluší růžová, Princezna v zácviku, Princezna nad propastí, Princezna na večírku, Princezna Mia.
Mediátor – Podle mě nejlepší z jejích sérií. Pojednává o jedné schopné dívce jménem Susannah, která, ač jí to někteří nevěří, vidí duchy. A pomáhá mrtvým vyřídit jejich záležitosti na tomto světě, aby mohli v klidu odejít. Ovšem je tu jeden duch, o jehož odchod opravdu nestojí – jmenuje se Jesse, byl zavražděn v jejím pokoji a Susannah je do něj zamilovaná…
Tituly: Krajina plná stínů, Devátá stezka, Temná je noc, Andělé smrti, V pasti, Čtvrtý rozměr lásky.
Hrdinkou snadno a rychle – Kniha o čtrnáctileté Sam, která jednoho krásného dne zachrání prezidenta USA. Velmi vtipné a povedené, opravdu. Druhý díl, Hrdinka říká ano, je bohužel poněkud z jiného těsta. Tady totiž Sam v celé knize řeší svůj vztah s prezidentovým synem – tedy to, jestli říct sexu ano nebo ne.
Velikost L, Velikost XL, Na velikosti nezáleží: Detektivně laděné příběhy o bývalé rockové hvězdičce, která skončila s kariérou a dělá na jedné koleji v New Yorku – a když je třeba, tak tu vyšetřuje zločiny.
Další: Úspěšná smolařka, V kůži supermodelky.
Pokud se o této spisovatelce chcete dozvědět víc, pak se podívejte na její stránky: . Jsou opravdu moc dobře udělané a spisovatelka sem často přispívá, takže tu můžete najít spoustu zajímavých článků.
Lenka Chudomelová, 5.H
Máme rádi zvířata!
Batagur tuntong
(Batagur basca)
Takto je nazýván plaz, přesněji tedy želva. Žije ve sladkých vodách a živí se rostlinami, ale někteří dospělci nepohrdnou ani živočichy. Krunýř (karapax) má délku 65 cm, je okrouhlý s hladkými okraji. Samice kladou 10 – 30 vajíček až třikrát do roka. Nejdříve se dostanou na písčitou pláž, svá vajíčka nakladou do jámy, kterou následně zahrabou a udusají a pak se vrátí zpět do vody. Během období námluv samec svou partnerku láká na své dočasně změněné zbarvení. Kolem nozder se vytvoří modré pole, hlava dostane černou barvu a přední nohy a krk zčervenají. Tato želva, která žije na území Indie, Vietnamu a Sumatry, je kriticky ohrožená a v Evropě ji najdete pouze v ZOO Praha.
Hrabáč(Orycteropus afer)
Hrabáč je, myslím, celkem známé zvíře. Je to savec s až 30 cm dlouhým jazykem, který mu slouží pro obstarání potravy – mravenců nebo termitů. Termitiště (nebo mraveniště) rozhrabe svými silnými drápy a pak použije svůj lepkavý jazyk. Váha tohoto legračně působícího živočicha se pohybuje v rozmezí mezi 40 - 100 kg, délka těla dosahuje až 160 cm. Hrabáči jsou aktivní převážně v noci a jejich povaha je spíše samotářská. Mají špatný zrak, ale ostatní smysly jsou velice dobře vyvinuté. Jejich domovem jsou africká území na jih od Sahary.
Pavlína Coufalová, 5. H
Hledání zlatého medailonu
Kdesi v Praze je ukryt zlatý medailon. 8. března bude vyhlášeno první vodítko a lidé ze všech koutů Prahy tak budou moci začít jejich dobrodružství na cestě k jeho nalezení. Kde jen může být? Jen jeden člověk to ví a nepoví! Řekne Vám jen toto: není výš než 2 metry nad zemí, není na soukromém pozemku, není ve vodě, není zakopaný v zemi, je někde, kde může být nalezen kdykoli v průběhu dne či noci. Můžete ho najít náhodou při procházce, když vynášíte odpadky, když hrajete fotbal či venčíte svého psa. Ale to se s největší pravděpodobností nestane… Nejjistější cesta, jak ho najít, je vyluštit vodítka, která Vás k němu dovedou. Hráč, který najde zlatý medailon, vyhraje celoroční jazykový kurz dle jeho výběru a 2.000Kč. Rozdávat se budou i další ceny pro ostatní výherce. Podívejte se na pokojpokladu.com, kde najdete kompletní seznam cen a kde se také můžete zaregistrovat do hry. Hra začíná 8. března! Máte na to, abyste našli zlatý medailon??
Více informací o hře je k dispozici na www.pokojpokladu.com
Nabídku zaslal pan Daniel Padolsky
Rozhovor s paní vrátnou
•Slavíte svátek svatého Valentýna?
Ne.
•Co to pro vás znamená?
Vůbec nic. Umělý svátek.
•Už jste někdy řídila kombajn?
Ne.
•Vzpomínáte si na váš první vážný vztah? V kolika letech jste ho prožila?
Ano. Patnáct.
•A pamatujete si na nějakou veselou historku z toho vztahu?
Pamatuju. Za mého mládí to bylo jinak a já jsem měla ve škole v lavici vzkaz a vlastně jsem hledala, měla jsem tam plánek, došla jsem k takový stodole a tam jsem měla v plechovce, že mě miluje a bylo tam napsáno: Kdo?.
•(Smích) Jakými cizími jazyky jste schopna říct slovo?
Já nevím, asi rusky, francouzsky, česky, samozřejmě, a už i anglicky.
•A co je podle vás láska?
Láska je slovo.
•A když myslíme lásku jako pocit?
Jako pocit to je šimrání kolem žaludku.
• Máte ráda romantické filmy?
Ne.
•Znáte nějaký citát o lásce?
Ne.
Jste romantička?
No, dá se říct, že ano.
•Které z ročních období máte nejraději?
Jaro, léto, podzim.
•Chutná vám štrúdl?
Jéééžiš, moc!
•Jaká je vaše představa o romantickém prostředí?
Voňavo, svíčky, dobrý jídlo, dobrý pití a dobrá muzika. A hlavně aby on vypadal hezky
Byla jste na střední škole u chlapců žádaná?
Vůbec ne, já byla tlustá jako prase! Vůbec ne.
•Chodila jste do tanečních?
Ne.
Připravila Pavlína Coufalová, 5. H
Ne.
•Co to pro vás znamená?
Vůbec nic. Umělý svátek.
•Už jste někdy řídila kombajn?
Ne.
•Vzpomínáte si na váš první vážný vztah? V kolika letech jste ho prožila?
Ano. Patnáct.
•A pamatujete si na nějakou veselou historku z toho vztahu?
Pamatuju. Za mého mládí to bylo jinak a já jsem měla ve škole v lavici vzkaz a vlastně jsem hledala, měla jsem tam plánek, došla jsem k takový stodole a tam jsem měla v plechovce, že mě miluje a bylo tam napsáno: Kdo?.
•(Smích) Jakými cizími jazyky jste schopna říct slovo?
Já nevím, asi rusky, francouzsky, česky, samozřejmě, a už i anglicky.
•A co je podle vás láska?
Láska je slovo.
•A když myslíme lásku jako pocit?
Jako pocit to je šimrání kolem žaludku.
• Máte ráda romantické filmy?
Ne.
•Znáte nějaký citát o lásce?
Ne.
Jste romantička?
No, dá se říct, že ano.
•Které z ročních období máte nejraději?
Jaro, léto, podzim.
•Chutná vám štrúdl?
Jéééžiš, moc!
•Jaká je vaše představa o romantickém prostředí?
Voňavo, svíčky, dobrý jídlo, dobrý pití a dobrá muzika. A hlavně aby on vypadal hezky
Byla jste na střední škole u chlapců žádaná?
Vůbec ne, já byla tlustá jako prase! Vůbec ne.
•Chodila jste do tanečních?
Ne.
Připravila Pavlína Coufalová, 5. H
…. Autorem je Nagaru Tanigawa , vyšlo 9 knížek a podle některých z nich je i natočený 28 dílů dlouhý anime a 6. února vyšel první film, více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Haruhi_Suzumiya. Překlad zbytku první i dalších kapitol najdete brzy na otakunotomodachi.kx.cz
Prolog
Kdy jsem přestal věřit v Santa Clause? Vlastně pro mě tato hloupá otázka nemá žádný význam. Přesto, kdybyste se mě zeptali, kdy jsem přestal věřit, že ten starý muž v červeném obleku je Santa, mohu v pohodě říct „ Nikdy jsem nevěřil v Santu, nikdy." Já věděl, že ten Santa, který se objevil na mé oslavě ve školce, byl podvod, a teď když nad tím přemýšlím, každý z mých spolužáků měl stejný pohled nevěřícnosti, když sledovali, jak náš učitel předstírá, že je Santa. Přestože jsem nikdy neviděl mámu políbit Santa Caluse, byl jsem již natolik moudrý, abych pochyboval o existenci starého muže, který pracuje jen na Štědrý den.
Přesto mi trvalo něco déle, abych přišel na to, že mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra a zaklínači v těch efektech-plných dobro-versus-zlo kreslených seriálech také neexistují. Ne, počkejte, asi jsem si to uvědomil, jen jsem si to nechtěl přiznat. Hluboko v mém srdci, pořád jsem chtěl, aby se ti mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra, psychici a ďábelské organizace náhle ukázali. V porovnání s mým normálním, nudným životem, ten svět blýskavých show byl mnohem více vzrušující; Chtěl jsem v jednom takovém světě taky žít!
Chtěl jsem být ten, který zachrání holku unesenou mimozemšťany a chycenou v kulaté pevnosti. Chtěl jsem být ten, který použije svou odvahu, inteligenci a mou laserovou pistoli na boj proti ďábelským zločincům z budoucnosti, kteří by chtěli změnit historii pro své vlastní dobro. Chtěl jsem být někým, který by mohl porážet démony a monstra s jediným kouzlem, bojovat proti mutantům a psychikům z ďábelských organizací a zapojovat se do telepatických bojů!
Ale počkat, uklidním se. Kdybych byl opravdu ohrožen mimozemšťany nebo něčím, jak bych asi proti nim mohl bojovat? Nemám žádné speciální schopnosti!
No tak co třeba tohle: Jednoho dne přijde do mé třídy záhadný nový student. Ale ve skutečnosti to bude mimozemšťan nebo z budoucnosti a bude mít telepatické schopnosti. Až se dostane do boje se špatnýma týpkama, musím jen najít způsob, jak se zapojit do jeho války. On bude ten, který bude bojovat a já můžu být jen jeho patolízající parťák. Oh můj bože, tohle je skvělý, jsem tak chytrý!
Nebo možná tohle nefunguje, tak co tohle: Jednoho dne se mě probudí záhadná síla, jako nějaká telekinetická nebo psychická schopnost. Zjistím, že mnoho lidí na světě má podobné schopnosti a pak mě najme nějaká paranormální společnost. Stanu se členem této společnosti a budu chránit svět před ďábelskými mutanty.
Naneštěstí, realita velice krutá… Nikdo nový ke mně do třídy nepřišel. Nikdy jsem neviděl UFO. Když jsem šel na místa, o kterých se říkalo, že na nich straší, nic se nestalo. Dvě hodiny neustálého koukání na tužku jí ani trochu nepohlo a zírání na hlavu mého spolužáka, aby mi byly odhaleny jeho myšlenky, taky nepřineslo žádný užitek. Nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem se špatně z toho, jak normální byly zákony fyziky. Začínal jsem pomalu přestat vyhlížet UFO a dívat se na televizní pořady o paranormálních jevech, protože jsem se konečně přesvědčil, že je to nemožné. Dokonce jsem dosáhl bodu, kdy jsem při pomyšlení na tyto věci měl pocit nostalgie.
Po dokončení základní školy jsem kompletně vyrostl z toho světa fantazie a pevně jsem se přilnul k realitě. Nic se nestalo v roce 1999, i když jsem trochu doufal, že se přece jenom něco stane; Lidstvo neodletělo na měsíc, nebo ještě dál. Hádám, že podle aktuálního stavu věcí budu dlouho mrtvý, než si bude moci člověk objednat let ze Země na Alpha Centauri.
S těmito obyčejnými myšlenkami v hlavě jsem se stal normálním, bezstarostným studentem střední školy.
Tedy alespoň do dne, kdy jsem podkal Haruhi Suzumiji.
První kapitola
Poté, co jsem se zapsal na místní střední školu, brzy jsem toho litoval, protože škola se rozkládala na dlouhém, prudkém kopci. I na jaře mi bylo tak horko a tak jsem se potil, že jsem se cítil, jako kdybych lezl na horu. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněl, spojilo se mi to s faktem, že tam budu chodit ještě tři roky a opakovat svou chůzi nahoru každé ráno, začal jsem se okamžitě cítit unaveně. Trochu jsem dneska zaspal, ale nejspíš proto jsem šel tak rychle, nebo je to proto, že jsem byl tak unavený. Mohl jsem se probudit o deset minut dříve, ale jak všichni víte, nejlíp se spí právě předtím, než je čas se probudit. Nechtěl jsem těmi vzácnými deseti minutami plýtvat. Tak mi došlo, že bych se stejně nikdy nedokázal probudit dříve, což znamenalo, že tuhle ranní rozcvičku budu dělat další tři roky každé ráno. Tohle bylo už opravdu depresivní.
To byl důvod mého otráveného obličeje na vstupní ceremonii. Všichni ostatní v té nepotřebně velké posluchárně měli ten pohled „ začínáme novou cestu“. No víte, ten unikátní pohled: ten plný naděje a přesto naplněný nejistotou, kterou prožívá každý student na nové škole. Pro mě to ale nebylo stejné – hodně mých bývalých spolužáků z mé základky šli na tuhle školu. To Co bylo lepší, bylo mezi nimi několik mých přátel. Proto jsem nevypadal ustaraně – nebo vzrušeně – jako ostatní lidé.
Chlapci museli nosit sako, a holky museli nosit cosi podobné námořnickým uniformám. Páni, to je opravdu podivná kombinace. Možná ředitel, který říkal tu stereotypní přednášku na ceremonii, měl nějakou fetiš na námořní uniformy. Zatímco jsem přemýšlel o těchto nepotřebných věcech, ta hloupá ceremonie konečně skončila. Já, společně s mými ne-tak-přátelskými novými spolužáky vkročil to třídy 1-5.
Náš třídní učitel, Okabe, který nejspíš aspoň hodinu cvičil před zrcadlem úsměv, vkráčel do třídy a představil se. Nejdřív řekl, že učí tělocvik a že byl trenérem týmu házené. Pak se přesunul k jeho školním dnům, jak že prý na univerzitě hrával házenou, že dokonce jeho tým vyhrál šampionát, a že v jeho třídě byla házená opravdu populární, že kdokoli v týmu byl okamžitě přijat do všech part. A pak pokračoval s tím, jak je házená zajímavý sport a tak dále a tak dále… Když už jsem si začínal myslet, že skončil, najednou z něj vypadlo:
"Tak proč se teď postupně nepředstavíte?"
Takováto otázka se dala čekat, tak jsem moc překvapený nebyl.
Nejdříve se začínali představovat jeden po druhém spolužáci z levé řady. Zvedali své ruce a říkali svá jména, jména svých starých škol a další obyčejné věci, jako byly jejich koníčky a oblíbená jídla. Někteří to jen tak odmumlali, trocha z nich se zajímavě představila, zatímco někteří se snažili říct různé vtipy, které trochu ubrali na té napjaté atmosféře. Jak se lidé postupně představovali, blížili se ke mě. Začínal jsem být nervózní! Musíte chápat, jak jsem se cítil, že jo?
Poté, co se mi podařilo dokončit mé promyšlené, krátké představení, bez toho, abych se nezasekával, co nejvíce mi to šlo, sednul jsem si a cítil jsem, že jsem úspěšně dokončil něco nepříjemného, ale přesto nevyhnutelného. Osoba za mnou se postavila, protože byla na řadě - tohle nejspíše do konce života nezapomenu – a řekla slova, která se stala legendárními.
"Mé jméno je Haruhi Suzumija. Přešla jsem sem z Východní Základní školy."
Do této chvíle bylo její představení naprosto normální, tak jsem se ani neobtěžoval se otáčet. Pořád jsem se díval dopředu a poslouchal její rázný hlas.
"Normální lidé mě nezajímají. Jestli je tu někdo mimozemšťan, cestovatel v čase nebo psychik, prosím, přijďte ke mně! To je vše."
Poté, co jsem to zaslechl, nemohl jsem si pomoci a otočil jsem se.
Měla dlouhé černé vlasy. Její roztomilý obličej měl také odvážný a vyzývavý pohled, když se na ní celá třída dívala. Její vážnost a odhodlání zářila v jejích lesklých očích s dlouhými obočími. Její tenké rty byly pevně sevřené. Tohle byl můj první dojem téhle holky.
Pořád si pamatuji, jak vypadala se svým bledým krkem — jak tam stála, vypadala opravdu krásně.
Haruhi, s jejíma provokativníma očima, projela místnost a zastavila se na mě (měl jsem otevřenou pusu), a pak si sedla bez jakéhokoli náznaku úsměvu.
Mělo to být vtipné?
Věřím, že v tu chvíli měli všichni v hlavách otazníky a divili se, jak by měli reagovat. "Máme se smát?" To nikdo nevěděl.
No když soudím z toho, jak to skončilo, nebyl to vtip ani nic k pousmání, protože Haruhi nikdy nic takového neřekla.
Byla vždy vážná.
Je to založeno na mé vlastní zkušenosti — nemůžu se splést.
Poté, co asi třicet vteřin se v naší třídě neozvalo nic jiného než výdechy studentů, třídní učitel, trochu váhající, dal signál, aby další osoba pokračovala. A tak byla konečně odstraněna napjatá atmosféra.
Tak jsme se poprvé potkali.
Upřímě přísahám – vážně jsem chtěl věřit, že je to jen náhoda.
Konec první části. Pokračování příště.
Přeložil Tadeáš Jojko, 5. H
Prolog
Kdy jsem přestal věřit v Santa Clause? Vlastně pro mě tato hloupá otázka nemá žádný význam. Přesto, kdybyste se mě zeptali, kdy jsem přestal věřit, že ten starý muž v červeném obleku je Santa, mohu v pohodě říct „ Nikdy jsem nevěřil v Santu, nikdy." Já věděl, že ten Santa, který se objevil na mé oslavě ve školce, byl podvod, a teď když nad tím přemýšlím, každý z mých spolužáků měl stejný pohled nevěřícnosti, když sledovali, jak náš učitel předstírá, že je Santa. Přestože jsem nikdy neviděl mámu políbit Santa Caluse, byl jsem již natolik moudrý, abych pochyboval o existenci starého muže, který pracuje jen na Štědrý den.
Přesto mi trvalo něco déle, abych přišel na to, že mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra a zaklínači v těch efektech-plných dobro-versus-zlo kreslených seriálech také neexistují. Ne, počkejte, asi jsem si to uvědomil, jen jsem si to nechtěl přiznat. Hluboko v mém srdci, pořád jsem chtěl, aby se ti mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra, psychici a ďábelské organizace náhle ukázali. V porovnání s mým normálním, nudným životem, ten svět blýskavých show byl mnohem více vzrušující; Chtěl jsem v jednom takovém světě taky žít!
Chtěl jsem být ten, který zachrání holku unesenou mimozemšťany a chycenou v kulaté pevnosti. Chtěl jsem být ten, který použije svou odvahu, inteligenci a mou laserovou pistoli na boj proti ďábelským zločincům z budoucnosti, kteří by chtěli změnit historii pro své vlastní dobro. Chtěl jsem být někým, který by mohl porážet démony a monstra s jediným kouzlem, bojovat proti mutantům a psychikům z ďábelských organizací a zapojovat se do telepatických bojů!
Ale počkat, uklidním se. Kdybych byl opravdu ohrožen mimozemšťany nebo něčím, jak bych asi proti nim mohl bojovat? Nemám žádné speciální schopnosti!
No tak co třeba tohle: Jednoho dne přijde do mé třídy záhadný nový student. Ale ve skutečnosti to bude mimozemšťan nebo z budoucnosti a bude mít telepatické schopnosti. Až se dostane do boje se špatnýma týpkama, musím jen najít způsob, jak se zapojit do jeho války. On bude ten, který bude bojovat a já můžu být jen jeho patolízající parťák. Oh můj bože, tohle je skvělý, jsem tak chytrý!
Nebo možná tohle nefunguje, tak co tohle: Jednoho dne se mě probudí záhadná síla, jako nějaká telekinetická nebo psychická schopnost. Zjistím, že mnoho lidí na světě má podobné schopnosti a pak mě najme nějaká paranormální společnost. Stanu se členem této společnosti a budu chránit svět před ďábelskými mutanty.
Naneštěstí, realita velice krutá… Nikdo nový ke mně do třídy nepřišel. Nikdy jsem neviděl UFO. Když jsem šel na místa, o kterých se říkalo, že na nich straší, nic se nestalo. Dvě hodiny neustálého koukání na tužku jí ani trochu nepohlo a zírání na hlavu mého spolužáka, aby mi byly odhaleny jeho myšlenky, taky nepřineslo žádný užitek. Nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem se špatně z toho, jak normální byly zákony fyziky. Začínal jsem pomalu přestat vyhlížet UFO a dívat se na televizní pořady o paranormálních jevech, protože jsem se konečně přesvědčil, že je to nemožné. Dokonce jsem dosáhl bodu, kdy jsem při pomyšlení na tyto věci měl pocit nostalgie.
Po dokončení základní školy jsem kompletně vyrostl z toho světa fantazie a pevně jsem se přilnul k realitě. Nic se nestalo v roce 1999, i když jsem trochu doufal, že se přece jenom něco stane; Lidstvo neodletělo na měsíc, nebo ještě dál. Hádám, že podle aktuálního stavu věcí budu dlouho mrtvý, než si bude moci člověk objednat let ze Země na Alpha Centauri.
S těmito obyčejnými myšlenkami v hlavě jsem se stal normálním, bezstarostným studentem střední školy.
Tedy alespoň do dne, kdy jsem podkal Haruhi Suzumiji.
První kapitola
Poté, co jsem se zapsal na místní střední školu, brzy jsem toho litoval, protože škola se rozkládala na dlouhém, prudkém kopci. I na jaře mi bylo tak horko a tak jsem se potil, že jsem se cítil, jako kdybych lezl na horu. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněl, spojilo se mi to s faktem, že tam budu chodit ještě tři roky a opakovat svou chůzi nahoru každé ráno, začal jsem se okamžitě cítit unaveně. Trochu jsem dneska zaspal, ale nejspíš proto jsem šel tak rychle, nebo je to proto, že jsem byl tak unavený. Mohl jsem se probudit o deset minut dříve, ale jak všichni víte, nejlíp se spí právě předtím, než je čas se probudit. Nechtěl jsem těmi vzácnými deseti minutami plýtvat. Tak mi došlo, že bych se stejně nikdy nedokázal probudit dříve, což znamenalo, že tuhle ranní rozcvičku budu dělat další tři roky každé ráno. Tohle bylo už opravdu depresivní.
To byl důvod mého otráveného obličeje na vstupní ceremonii. Všichni ostatní v té nepotřebně velké posluchárně měli ten pohled „ začínáme novou cestu“. No víte, ten unikátní pohled: ten plný naděje a přesto naplněný nejistotou, kterou prožívá každý student na nové škole. Pro mě to ale nebylo stejné – hodně mých bývalých spolužáků z mé základky šli na tuhle školu. To Co bylo lepší, bylo mezi nimi několik mých přátel. Proto jsem nevypadal ustaraně – nebo vzrušeně – jako ostatní lidé.
Chlapci museli nosit sako, a holky museli nosit cosi podobné námořnickým uniformám. Páni, to je opravdu podivná kombinace. Možná ředitel, který říkal tu stereotypní přednášku na ceremonii, měl nějakou fetiš na námořní uniformy. Zatímco jsem přemýšlel o těchto nepotřebných věcech, ta hloupá ceremonie konečně skončila. Já, společně s mými ne-tak-přátelskými novými spolužáky vkročil to třídy 1-5.
Náš třídní učitel, Okabe, který nejspíš aspoň hodinu cvičil před zrcadlem úsměv, vkráčel do třídy a představil se. Nejdřív řekl, že učí tělocvik a že byl trenérem týmu házené. Pak se přesunul k jeho školním dnům, jak že prý na univerzitě hrával házenou, že dokonce jeho tým vyhrál šampionát, a že v jeho třídě byla házená opravdu populární, že kdokoli v týmu byl okamžitě přijat do všech part. A pak pokračoval s tím, jak je házená zajímavý sport a tak dále a tak dále… Když už jsem si začínal myslet, že skončil, najednou z něj vypadlo:
"Tak proč se teď postupně nepředstavíte?"
Takováto otázka se dala čekat, tak jsem moc překvapený nebyl.
Nejdříve se začínali představovat jeden po druhém spolužáci z levé řady. Zvedali své ruce a říkali svá jména, jména svých starých škol a další obyčejné věci, jako byly jejich koníčky a oblíbená jídla. Někteří to jen tak odmumlali, trocha z nich se zajímavě představila, zatímco někteří se snažili říct různé vtipy, které trochu ubrali na té napjaté atmosféře. Jak se lidé postupně představovali, blížili se ke mě. Začínal jsem být nervózní! Musíte chápat, jak jsem se cítil, že jo?
Poté, co se mi podařilo dokončit mé promyšlené, krátké představení, bez toho, abych se nezasekával, co nejvíce mi to šlo, sednul jsem si a cítil jsem, že jsem úspěšně dokončil něco nepříjemného, ale přesto nevyhnutelného. Osoba za mnou se postavila, protože byla na řadě - tohle nejspíše do konce života nezapomenu – a řekla slova, která se stala legendárními.
"Mé jméno je Haruhi Suzumija. Přešla jsem sem z Východní Základní školy."
Do této chvíle bylo její představení naprosto normální, tak jsem se ani neobtěžoval se otáčet. Pořád jsem se díval dopředu a poslouchal její rázný hlas.
"Normální lidé mě nezajímají. Jestli je tu někdo mimozemšťan, cestovatel v čase nebo psychik, prosím, přijďte ke mně! To je vše."
Poté, co jsem to zaslechl, nemohl jsem si pomoci a otočil jsem se.
Měla dlouhé černé vlasy. Její roztomilý obličej měl také odvážný a vyzývavý pohled, když se na ní celá třída dívala. Její vážnost a odhodlání zářila v jejích lesklých očích s dlouhými obočími. Její tenké rty byly pevně sevřené. Tohle byl můj první dojem téhle holky.
Pořád si pamatuji, jak vypadala se svým bledým krkem — jak tam stála, vypadala opravdu krásně.
Haruhi, s jejíma provokativníma očima, projela místnost a zastavila se na mě (měl jsem otevřenou pusu), a pak si sedla bez jakéhokoli náznaku úsměvu.
Mělo to být vtipné?
Věřím, že v tu chvíli měli všichni v hlavách otazníky a divili se, jak by měli reagovat. "Máme se smát?" To nikdo nevěděl.
No když soudím z toho, jak to skončilo, nebyl to vtip ani nic k pousmání, protože Haruhi nikdy nic takového neřekla.
Byla vždy vážná.
Je to založeno na mé vlastní zkušenosti — nemůžu se splést.
Poté, co asi třicet vteřin se v naší třídě neozvalo nic jiného než výdechy studentů, třídní učitel, trochu váhající, dal signál, aby další osoba pokračovala. A tak byla konečně odstraněna napjatá atmosféra.
Tak jsme se poprvé potkali.
Upřímě přísahám – vážně jsem chtěl věřit, že je to jen náhoda.
Konec první části. Pokračování příště.
Přeložil Tadeáš Jojko, 5. H
-ák
Pan Novák si koupil barák, byl to panelák na sídlišti Jižák. Bydlel v něm Polák, co pil kávu Dadák, vlez na střechu když byl fičák, zapomněl si padák, když sebou dole flák byl to vážně krvák. Na moři blikal maják, venku byl zrovna pařák, my sme měly děják a hned potom tělák. Sebral sem školní vak, doma vypnul sporák, zatímco mladej vydlák pil okurkovej lák, potom za panákem panák, ožral se jak čurák, bundu mu posral pták. Klížil se mu zrak, on vytáhnul prak, trefil autovrak, odřel mu jeho lak, ale ujel mu vlak. Rozvinul si spacák na nádraží Hlavák, našel tam hřib pravák, rybářskej podběrák a taky starej foťák. Cítil se jak Antonín Dvořák, na sobě měl frak, vysokej krevní tlak a v hubě zubní plak. Rozhod se pak, že zaseje mák a z něj uvaří herák. Nebyl to chlapák, ale spíš chcípák - před nim stál feťák a lázeňskej švihák. Ze školou odjel na lyžák, na horu Cukrák, poslouchal z rádia živák když si nabyl čumák. Odvez ho pohřebák, teď ho žere chrobák. Chudák…
Autor si vyhrazuje právo, aby text nikdo needitoval a nepokoušel se o jeho převedení na gramatický a spisovný!
Dominik Hrubá, 5.H
Autor si vyhrazuje právo, aby text nikdo needitoval a nepokoušel se o jeho převedení na gramatický a spisovný!
Dominik Hrubá, 5.H
Zápisník aneb slovo na závěr
Láska kvete v každém věku, alespoň to jsem si říkala, když jsem se nedávno v metru usadila naproti páru ve středním věku. Měli se k sobě možná i víc než někteří mladí lidé, na které dnes můžeme narazit, jak jsou na sobě přilepení kdesi v průchodu - ne že by mi do toho něco bylo – ale to bych odbíhala.
Takže tihle dva – oba vypadali jako velmi sebejistí a úspěšní lidé, přinejmenším manažeři nebo podnikatelé – se chovali, jako by byli v tom poměrně plném metru sami, a vedli hlasitou konverzaci, kterou nebylo možné neposlouchat. Bavili se o práci, o jejím synovi a o tom, co všechno jí provádí, potom přešli na téma její manžel a dále se dostali k inspirujícímu rozhovoru ohledně jeho ženy. Tedy abych byla přesná, dostali se k podezření ohledně toho, že je mu jeho manželka nevěrná. Dostalo se mu pohotového ujištění od milenky, že si něco takového neumí představit – tedy neumí si představit, „že by o tu krávu někdo stál“.
Přemýšlela jsem, jak se asi ti dva musí cítit, když takhle všem na očích podvádí svou rodinu. Cítí se jako úžasní hrdinové, že se nebojí, že je jednou potká známý jejich poloviček nebo samotný manžel/manželka? Nebo je jim vlastně jedno, kdo si co myslí? A jak se asi bude cítit jejich manželka/manžel, až na to přijde?
Láska má různé podoby a asi k ní patří i tato konkrétní. Nechci tady soudit nebo moralizovat, ale upřímně doufám, že zrovna tuto stranu mince nikdy nepoznám. A hlavně doufám, že se nedostanu do pozice manželky, kterou bude její muž se svou milenkou pomlouvat a říkat o ní, jaká je to kráva.
Lenka Chudomelová, 5.H
Takže tihle dva – oba vypadali jako velmi sebejistí a úspěšní lidé, přinejmenším manažeři nebo podnikatelé – se chovali, jako by byli v tom poměrně plném metru sami, a vedli hlasitou konverzaci, kterou nebylo možné neposlouchat. Bavili se o práci, o jejím synovi a o tom, co všechno jí provádí, potom přešli na téma její manžel a dále se dostali k inspirujícímu rozhovoru ohledně jeho ženy. Tedy abych byla přesná, dostali se k podezření ohledně toho, že je mu jeho manželka nevěrná. Dostalo se mu pohotového ujištění od milenky, že si něco takového neumí představit – tedy neumí si představit, „že by o tu krávu někdo stál“.
Přemýšlela jsem, jak se asi ti dva musí cítit, když takhle všem na očích podvádí svou rodinu. Cítí se jako úžasní hrdinové, že se nebojí, že je jednou potká známý jejich poloviček nebo samotný manžel/manželka? Nebo je jim vlastně jedno, kdo si co myslí? A jak se asi bude cítit jejich manželka/manžel, až na to přijde?
Láska má různé podoby a asi k ní patří i tato konkrétní. Nechci tady soudit nebo moralizovat, ale upřímně doufám, že zrovna tuto stranu mince nikdy nepoznám. A hlavně doufám, že se nedostanu do pozice manželky, kterou bude její muž se svou milenkou pomlouvat a říkat o ní, jaká je to kráva.
Lenka Chudomelová, 5.H
pátek 5. února 2010
Editorial
Vážení čtenáři,
Tentokrát jsme vybrali téma cestování a snažili jsme se mu přizpůsobit většinu článků. Jeden z nich se týká změn v pražské dopravě a měl by tedy zajímat valnou většinu studentů, kteří ji využívají takřka denně. Rozhovor s paní profesorkou Gabrielou Lyachovou je také plný otázek a odpovědí vztahujících se k cestování, které nám poskytují nové informace o nové profesorce. Asi obsahově nejrozsáhlejším příspěvkem je Paříž od A do Z, který ke každému písmenu z abecedy přiřazuje stručný text týkající se Paříže. Pokud jste ve Francii byli, máte možnost zavzpomínat, pokud ne, třeba se něco nového dozvíte. Všechny články si určitě stojí za to přečíst, alespoň vám čas ve škole rychleji uplyne. Hezké čtení!
Redakce Oběžníku GO
www.obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
Tentokrát jsme vybrali téma cestování a snažili jsme se mu přizpůsobit většinu článků. Jeden z nich se týká změn v pražské dopravě a měl by tedy zajímat valnou většinu studentů, kteří ji využívají takřka denně. Rozhovor s paní profesorkou Gabrielou Lyachovou je také plný otázek a odpovědí vztahujících se k cestování, které nám poskytují nové informace o nové profesorce. Asi obsahově nejrozsáhlejším příspěvkem je Paříž od A do Z, který ke každému písmenu z abecedy přiřazuje stručný text týkající se Paříže. Pokud jste ve Francii byli, máte možnost zavzpomínat, pokud ne, třeba se něco nového dozvíte. Všechny články si určitě stojí za to přečíst, alespoň vám čas ve škole rychleji uplyne. Hezké čtení!
Redakce Oběžníku GO
www.obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
Fotbalový rok zakončila Silvestrovské derby
Jak už bývá poslední den roku zvykem, i v roce 2009 se ,,na Silvestra“ sešli bývalí hráči Sparty a Slavie, aby odehráli 24. Silvestrovské derby internacionálů. Poprvé se derby ,,vysloužilých“ příslušníků největších pražských klubů odehrálo v roce 1986 a skončilo remízou 5:5. Od r. 2001 s e koná také zápas veteránů nad 50 let. V něm letos vedli Sparťané již 4:2, ovšem ředitel profesionálního fotbalu ČMFS Ivo Lubas a trenér 1. FC Brno Miroslav Beránek hrající v dresu Slavie vyrovnali na 4:4, a tak zápas i skončil. Potvrdila se tak vyrovnaná bilance v této věkové kategorii – jednalo se o čtvrtou remízu, oba týmy si v historii připsaly po dvou vítězstvích.
Největší pozornost byla ovšem upřena na hlavní zápas – derby internacionálů nad 35 let. Poprvé jsem ho já mohl sledovat na vlastní oči na umělé trávě v Edenu. Musím přiznat, že je to velký fotbalový zážitek, vidět pohromadě tolik bývalých reprezentantů, z nichž mnozí jsou mistři Evropy z roku 1986 a někteří olympijští vítězové z roku 1980. Premiéru v tomto zápase si odbyl i vicemistr Evropy z r. 1996 Vladimír Šmicer. Slavia začala dobře, když se dvakrát dostala blízko k brance Sparty a Sparťané museli dvakrát odvrátit na roh. Jak je v derby internacionálů tradicí, rohy se nekopou, ovšem pokud některý tým dosáhne třetího, kope se pokutový kop. Slavia také dala první gól, v 9. minutě brankář Sparty Sova vyrazil střelu jednoho z mladších účastníků derby Luďka Zelenky jen pod nohy Jaromíra Jindráčka a ten měl pozici lehkou - 1:0. Nedlouho poté odvrátil bývalý střelec Sparty Horst Siegel na třetí rohový kop, takže měla Slavia výhodu penalty. Postavil se k ní bojovník Pavel Řehák, ovšem Milan Sova v brance byl úspěšnější, a tak se skóre neměnilo. Do poločasu po rychlé akci (tedy alespoň na poměry Silvestrovského derby) srovnal nynější fotbalový komentátor ČT Josef Němec – 1:1. Slavia ovšem byla lepší, asi i díky početnějšímu a mladšímu kádru.
V přestávce si Sparťan Zdeněk Svoboda a slávista Vladimír Šmicer zastříleli na na břevně zavěšené šampaňské. Šmicer trefil první střelou přesně šibenici, ovšem láhev těsně minul, Svoboda byl také dost blízko. Zatímco Šmicer druhou ránu poslal nad, trenér sparťanského béčka trefil přesně a mohl si láhev s oblíbeným silvestrovským nápojem odnést. Pak už začal druhý poločas. Někdejší kanonýr Pavel Kuka posadil na zadek bývalého brouska obrany Sparty Petra ,,Bédu“ Vrabce a dal na 2:1. Zajímavostí je, že Vrabec, který během hráčské kariéry působil dlouhá léta ve Spartě, pracuje nyní po boku Pavla Řeháka jako asistent trenéra Karla Jarolíma ve Slavii. Další gól přidal Roman Janoušek po přihrávce Řeháka, který tak napravil neproměněnou penaltu – 3:1. Svoje oproti ostatním účastníkům mladší nohy využil poté znovu Pavel Kuka a zvýšil na 4:1. Poté se však do hry vložil úspěšný ,,šampaňský“ střelec Zdeněk Svoboda. Slávisté odvrátili taktéž na třetí rohový kop a Svoboda si vedl při penaltě lépe než jeho kolega Řehák – 4:2. Další gól přidal po nahrávce Svobody vtipnou patičkou zády k bráně Josef Němec – 4:3. A když už se zdálo, že si Slavie udrží těsnou výhru, vyrovnal Zdeněk Svoboda na 4:4, přičemž dal skutečně poslední gól roku 2009. Derby tak skončilo stejným výsledkem jako zápas veteránů. Zástupci toho mladšího z obou celků – Vladimír Šmicer a Horst Siegel – pak společně s šéfem sportu na ČT1 Otakarem Černým obstarali tradiční přípitek. Doufejme, že se většina hráčů opět za rok sejde k dalšímu zápasu.
Dominik Hrubý, 5. H
Citáty o cestování
• Dokud budeme muset jezdit na letiště autem, bude cestování letadlem stále nebezpečné. Federico Fellini
• Smyslem cestování je regulovat představu realitou. Samuel Johnson
• Cestování letadlem má proti jinému tu výhodu, že se při něm se svými spolucestujícími nudíte mnohem kratší dobu. Oldřich Fišer
• Cestování učí snášenlivosti. Benjamin lord Beaconsfield Disraeli
• Hranice je imaginární čára, oddělující imaginární práva jednoho národa od imaginárních práv jiného. Ambrose Bierce
• Půjdeš-li pomalu nebo rychle, cesta před tebou zůstává stejná. Čínské přísloví
• Dokud můžeš po cestě, nenastupuj na loď. Čínské přísloví
• Za tři roky se může člověk stát učencem, avšak ani za deset let zkušeným cestovatelem. Čínské přísloví
• Na daleké cestě není lehkých břemen. Čínské přísloví
• Na cestách neukazuj své stříbro. Čínské přísloví
• Cestování je dokonalá bída: roztrháš si šaty, a není nikoho, kdo by je spravil. Čínské přísloví
• Cestování dělá mladého muže starého zkušenostmi. Čínské přísloví
Vložila Lenka Chudomelová, 5. H
• Smyslem cestování je regulovat představu realitou. Samuel Johnson
• Cestování letadlem má proti jinému tu výhodu, že se při něm se svými spolucestujícími nudíte mnohem kratší dobu. Oldřich Fišer
• Cestování učí snášenlivosti. Benjamin lord Beaconsfield Disraeli
• Hranice je imaginární čára, oddělující imaginární práva jednoho národa od imaginárních práv jiného. Ambrose Bierce
• Půjdeš-li pomalu nebo rychle, cesta před tebou zůstává stejná. Čínské přísloví
• Dokud můžeš po cestě, nenastupuj na loď. Čínské přísloví
• Za tři roky se může člověk stát učencem, avšak ani za deset let zkušeným cestovatelem. Čínské přísloví
• Na daleké cestě není lehkých břemen. Čínské přísloví
• Na cestách neukazuj své stříbro. Čínské přísloví
• Cestování je dokonalá bída: roztrháš si šaty, a není nikoho, kdo by je spravil. Čínské přísloví
• Cestování dělá mladého muže starého zkušenostmi. Čínské přísloví
Vložila Lenka Chudomelová, 5. H
Dobrý den!
dovolali jste se na automatickou ústřednu naší školy. Pro spojení se správným zaměstnancem si vyslechněte všechny možnosti výběru.
Sneak a peek if you’re having problems to understand it.
Chcete-li lhát o tom, proč Vaše dítě není přítomno, stiskněte 1.
Chcete-li se vymlouvat, proč Vaše dítě neudělalo domácí úkoly, stiskněte 2.
Chcete-li si stěžovat na to, co děláme, stiskněte 3.
Chcete-li nadávat zaměstnancům, stiskněte 4.
Chcete-li se zeptat, proč jste nedostali informace, které Vám byly již několikrát písemně zaslány, stiskněte 5.
Chcete-li, abychom vychovávali Vaše dítě za Vás, stiskněte 6.
Chcete-li někoho popadnout, dát mu facku nebo někoho udeřit, stiskněte 7.
Chcete-li požádat o jiného učitele (letos již potřetí), stiskněte 8.
Chcete-li si stěžovat na školní dopravu, stiskněte 9.
Chcete-li si stěžovat na školní obědy, stiskněte 0.
Pokud si uvědomujete, že toto je reálný svět a Vaše dítě musí být odpovědné za své chování, práci ve třídě a domácí úkoly, a že není chybou učitele, když vaše dítě neprojevuje žádnou snahu, zavěste a mějte hezký den!
Jestli tohle chcete slyšet v jiném jazyce, přestěhujte se do země, která jím hovoří.
Děkujeme za Váš zájem o všeobecné a veřejné vzdělávání.
Vložila Lenka Chudomelová, 5. H
Rozhovor s paní profesorkou Lyachovou (aj)
• Jaké země jste už navštívila? Ve které z nich jste pobývala nejdéle?
• Anglie, Amerika, Francie, Dánsko, Německo, Rakousko. V Anglii jsem byla třikrát, z toho jednou na Normanských ostrovech. Nejdéle jsem byla v Americe.
• Kde se vám nejvíce líbilo a proč? Studovala jste v cizí zemi?
• To je těžká otázka, protože každá země má své specifikum, takže nemůžu specifikovat. Většinou jsem tyto jmenované země navštívila o prázdninách nebo o dovolené. Při mém pobytu v Londýně jsem navštěvovala kurs anglického jazyka v tamní jazykové škole- ještě v době studií na vysoké škole.
• Odkud jste k nám, na Gymnázium Opatov, přicestovala? Na kterých školách jste dříve působila?
• Já jsem se narodila v Pardubicích, jinak celý život jsem vlastně prožila na Jižním Městě. Moji rodiče bydlí na Jižním Městě a chcete vědět, kde jsem pracovala jako před tím? Nejprve jsem učila na Základní škole Donovalské, pak jsem učila na Obchodní akademii v Žatci a potom jsem učila na soukromém Česko-Italském Gymnáziu v Hloubětíně.
• Takže umíte i italsky?
• Italsky neumím. Jenom angličtinu a ruštinu.
• Jaké dopravní prostředky používáte pro přepravu do školy? Jak dlouho vám cesta do školy trvá?
• Autobus. Půl hodiny.
• Jakého původu je vaše příjmení?
• (Smích) Tak… ukrajinského.
• Ochutnala jste už někdy oliheň?
• Ne, myslím, že ne.
• Do které země byste se nechtěla podívat? Proč?
• Nechtěla? No, asi bych nechtěla někam do Afriky, do pouště, protože nemám ráda horko.
• Čím se zabavíte, když dlouho cestujete?
• Většinou si povídám spolu se spolucestujícími, anebo koukám na krajinu.
• Strávila byste svou dovolenou raději v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku? Proč?
• Čechy, Morava, Slezsko… Tak vzhledem k tomu, že ve Slezsku jsem byla jenom jednou, tak asi v tom Slezsku, když ho neznám (smích).
• Už jste někdy jela ponorkou?
• Ne.
• Jezdíte na kolečkových bruslích?
• Ne (smích).
• Chtěla byste být astronautkou?
• Ne.
Rozhovor byl mírně upraven na přání dotazované.
Kurzíva značí poznámky redaktora rozhovoru.
Rozhovor připravila Pavlína Coufalová, 5. H
• Anglie, Amerika, Francie, Dánsko, Německo, Rakousko. V Anglii jsem byla třikrát, z toho jednou na Normanských ostrovech. Nejdéle jsem byla v Americe.
• Kde se vám nejvíce líbilo a proč? Studovala jste v cizí zemi?
• To je těžká otázka, protože každá země má své specifikum, takže nemůžu specifikovat. Většinou jsem tyto jmenované země navštívila o prázdninách nebo o dovolené. Při mém pobytu v Londýně jsem navštěvovala kurs anglického jazyka v tamní jazykové škole- ještě v době studií na vysoké škole.
• Odkud jste k nám, na Gymnázium Opatov, přicestovala? Na kterých školách jste dříve působila?
• Já jsem se narodila v Pardubicích, jinak celý život jsem vlastně prožila na Jižním Městě. Moji rodiče bydlí na Jižním Městě a chcete vědět, kde jsem pracovala jako před tím? Nejprve jsem učila na Základní škole Donovalské, pak jsem učila na Obchodní akademii v Žatci a potom jsem učila na soukromém Česko-Italském Gymnáziu v Hloubětíně.
• Takže umíte i italsky?
• Italsky neumím. Jenom angličtinu a ruštinu.
• Jaké dopravní prostředky používáte pro přepravu do školy? Jak dlouho vám cesta do školy trvá?
• Autobus. Půl hodiny.
• Jakého původu je vaše příjmení?
• (Smích) Tak… ukrajinského.
• Ochutnala jste už někdy oliheň?
• Ne, myslím, že ne.
• Do které země byste se nechtěla podívat? Proč?
• Nechtěla? No, asi bych nechtěla někam do Afriky, do pouště, protože nemám ráda horko.
• Čím se zabavíte, když dlouho cestujete?
• Většinou si povídám spolu se spolucestujícími, anebo koukám na krajinu.
• Strávila byste svou dovolenou raději v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku? Proč?
• Čechy, Morava, Slezsko… Tak vzhledem k tomu, že ve Slezsku jsem byla jenom jednou, tak asi v tom Slezsku, když ho neznám (smích).
• Už jste někdy jela ponorkou?
• Ne.
• Jezdíte na kolečkových bruslích?
• Ne (smích).
• Chtěla byste být astronautkou?
• Ne.
Rozhovor byl mírně upraven na přání dotazované.
Kurzíva značí poznámky redaktora rozhovoru.
Rozhovor připravila Pavlína Coufalová, 5. H
Změny MHD v Praze
Od sedmého března nás čeká mnoho změn týkajících se pohybu po našem hlavním městě, jistě jste o tom již slyšeli. Dopravní podnik musí šetřit kvůli loňským ztrátám, takže počínaje letošním rokem se za jízdu bude platit reálná cena, proto je naplánováno zrušení 5% všech spojů (z toho 20 autobusových linek) a nejrůznější omezení.
Co se třeba metra týče, už se nestane, že by vám jedna souprava ujela a hned přijela druhá. Intervaly se o minutu nebo i delší dobu prodlouží. Navíc přijdeme o první a poslední spoje, včetně autobusů, které na ně navazují. Budeme se muset zcela spolehnout na noční autobusy či tramvaje. Co bychom si ale nalhávali, může se stát, že bez využití metra se z vyražení za zábavou tak snadno nedostanete. Buď existuje náhradní varianta, která je potom komplikovaná mnoha přestupy nebo jezdí v čase, kdy se vám to zrovna nehodí. A nebo jinou možnost nemáte vůbec. Budeme muset v budoucnu omezit čas strávený na večerních akcích? Nebo tam naopak budeme sedět až do zavíračky, přestože se nám zrovna moc nechce?
Další na řadě jsou autobusy. Počítejme se změnami tras a navrhovaným zrušením mimo jiné linek 271, 170 a 203, které všichni jistě známe (obzvlášť proti zrušení 271, kterou využívá i hodně našich studentů, se strhla vlna protestu). Děje se tak kvůli možné náhradě jinými dopravními prostředky (místo 271 by na Háje měla jezdit 183… ovšem není mi zrovna moc jasné, proč potom DP investoval do koupě pětidveřových autobusů, leda by nahradily stávající vozidla linky 183, z nichž většina není v příliš dobrém stavu – a hlavně se do nich vejde mnohem méně osob).
Tramvaje čekají změny minimální. Zrušení linky 19 a omezení na jeden vůz ze dvou ráno a večer. Tramvají jezdím jen výjimečně, takže moc nemohu posoudit tuto změnu, ale domnívám se, že to bude velice nepříjemné, až pojedete pozdě večer a v tramvaji bude sedět nějaký nemytý bezdomovec. Vždycky se dalo nastoupit do druhého vozu. Teď to budete muset vydržet.
Iveta Keiffmanová, 7. P
Paříž od A do Z...
...a když píši od A do Z, tak to myslím do slova a do písmene! Svůj článek o Paříži jsem totiž pojala trochu netradičně a rozhodla jsem se ke každému písmenu abecedy vybrat jeden pojem, který alespoň trochu souvisí s Paříží. U některých písmen to bylo jednoduché (napadalo mě dokonce i více výrazů), ale u jiných (jako např. X, Z) jsem nakonec musela zvolit slovo z francouzského jazyka nebo z Francie jako takové. Doufám, že se vám článek bude líbit a že se možná dozvíte něco, co vám nebylo známo .
A- L´Arc de triomphe de l´Étoile, neboli Vítězný oblouk, který se nachází na Place de l´Étoile
(jinak také Place Charles de Gaulle), je jednou z nejznámějších památek Paříže a zároveň je to druhý největší vítězný oblouk světa. Je vysoký 51 metrů, široký 45 metrů a byl stavěn v letech 1806-1836 na objednávku císaře Napoleona Bonaparte. Stavba má vyjadřoval Napoleonovu sílu a moc v bitvách a není tedy náhodou, že si ho nechal postavit po slavné vítězné bitvě u Slavkova (1805). Oblouk je zdoben řadou plastik, které zobrazují právě Napoleonovy vítězné bitvy, mezi nimi samozřejmě i tu u Slavkova. Uvnitř se nachází muzeum zaměřené na historii památky a na samotném vrcholu oblouku je vyhlídka, z níž je krásný výhled na centrum Paříže. U pařížského vítězného oblouku se také každoročně ukončuje známý cyklistický závod Tour de France.
B- Bastille (Bastila) byla původní pevnost v centru města, založená roku 1369 na obranu proti Angličanům ve stoleté válce. Tato stavba byla později vězením; i samotný název „Bastille“ znamená ve francouzském překladu hrad, pevnost. Nejvýznamněji je spojena se 14. červencem 1789, kdy došlo ke známému dobytí Bastily pařížským lidem. To byl úplný začátek Velké francouzské revoluce, díky níž se stala Francie republikou, a která měla také celosvětové dopady a přinesla mnoho změn. A právě datum 14. 7. je ve Francii jedním z nejvýznamnějších státních svátků. Samotná pevnost byla později zbořena a dnes se na jejím místě nachází kruhový objezd se známým Červencovým sloupem připomínajícím události roku 1789.
C- Coco Chanel, vlastním jménem Gabrielle Bonheur Chanel, byla jednou z nejvýraznějších osobností módního návrhářství minulého století. Původem byla děvče z venkova a ve svých začátcích vypomáhala své tetě v obchodě s oděvy a také si po večerech přivydělávala zpíváním v kavárnách. Tady získala svou přezdívku Coco, pod kterou se později proslavila po celém světě. Měla neobyčejnou povahu, toužila po nezávislosti a předběhla svou dobu tím, jak moc prosazovala ženskou přirozenost. Již ve 20. a 30 letech přepracovala pánské střihy na pohodlné dámské oblečení pro volný čas. Už tehdy se naprosto vymykala zajetým standardům. Mezi její nejproslulejší výroky patří věta: ,,Není ošklivých žen; jsou jen ženy, které se neumějí udělat krásnými”. Stala se módní ikonou a oblékala i tak významné osobnosti jako byly Audrey Hepburn a Jacquelin Kennedy. Významně se proslavila také svými parfémy a především pak klasickým parfémem Coco Chanel No. 5 z roku 1921, který je dodnes jednou z nejdražších a zároveň nejprodávanějších vůní. Coco Chanel zemřela v roce 1971 jako slavná světová módní návrhářka.
D- La Défanse je název pařížské obchodní čtvrti, která se nachází zhruba pět kilometrů od historického centra a je charakteristická svými supermoderními budovami většinou mrakodrapového rázu. Tato originální čtvrť se rozléhá na ploše sto šedesáti hektarů a má celkem dvanáct sektorů. Nachází se zde obchodní i obytné stavby ve stylu moderní architektury a je to svým způsobem město ve městě. Stavba této čtvrti začala v roce 1958 založením Centre des nouvelles Industries et Technologies (Centrum mode rního průmyslu a technologií). Stavba moderních budov se později rozšířila a La Défense se rozrůstá dodnes. V budoucnu zde má stát jeden z nejvyšších mrakodrapů světa, který je již ve výstavbě. S centrem Paříže je moderní čtvrť propojena metrem, tramvají i příměstským vlakem.
E- Le tour Eiffel je asi vůbec nejnavštěvovanějším místem Paříže a je také typickým symbolem tohoto města. Tato ocelová stavba byla postavena u příležitosti stého výročí Velké francouzské revoluce a zároveň konání Světové výstavy v roce 1889. Název má po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi a původně měla stát pouze 20 let do roku 1909. Stala se ale významnou meteorologickou stanicí a později i televizním a rozhlasovým vysílačem, a proto byla zachována. Z počátku ji Pařížané nenáviděli a brali ji jako něco, co jim kazí město. Nyní je ale ''Eiffelovka'' významným turistickým cílem lidí z celého světa. Ve své době byla nejvyšší stavbou světa a dnes i s televizní anténou dosahuje celkové výšky 324 metrů. Z její vyhlídky ve výšce bezmála 300 metrů máte celou Paříž jako na dlani. V roce 1891 se konala Světová výstava i v Praze, kde byla postavena o mnoho nižší Petřínská rozhledna právě podle vzoru své francouzské sestry.
F- Fragonard. Pod tímto názvem se skrývá francouzská firma vyrábějící parfémy. Byla založena ve městě Grasse na jihu Francie. V tomto městě se v roce 1732 narodil známý francouzský malíř pozdního rokoka Jean Honoré Fragonard. Firma nese název právě po něm, protože jeho otec měl co do činění s ''parfumérstvím'' na dvoře krále Ludvíka XV. Firma Fragonard provozuje celkem tři muzea parfémů - dvě v Paříži v blízkosti opery a jedno přímo v sídle Grasse. V těchto muzeích probíhají komentované prohlídky a máte možnost vidět zde předměty související s výrobou parfému (např. flakony - i historické kousky apod.) a dozvíte se také něco o historii výroby parfémů. Součástí prohlídek muzeí Fragonard je také návštěva firemní prodejny, kde můžete nakoupit prvotřídní francouzské parfémy za velmi výhodné výrobní ceny.G- La Grande Arche je zřejmě nejvýraznější stavbou moderní čtvrti La Défanse. Má tvar vítězného oblouku, je vysoká 110 metrů a její značnou část tvoří především sklo a bílý mramor. ,Velký oblouk´ byl dostavěn v roce 1989 u příležitosti výročí 200 let od Velké francouzské revoluce. Jeho váha se odhaduje na 30000 tun, je zakotven dvanácti pilíři pod zemí a na výšku by se do něj vešla katedrála Notre-Dame. Archa je postavena na pomyslné spojnici mezi Vítězným obloukem a Malým vítězným obloukem u muzea Louvre a při dobré viditelnosti odtud můžete dohlédnout právě až k Malému vítěznému oblouku u Louvru. Právě na této spojnici vedla za vlády Ludvíka XV. alej a místo Velké archy zde stál mlýn.
H- Honoré de Balzac byl významným francouzským spisovatelem realismu a romantismu, žijící v letech 1799-1850. Je považován za zakladatele kriticko-realistického románu. Pocházel z bohaté rodiny, avšak byl poslán do klášterní školy a později proti své vůli vystudoval práva. Celý život se snažil dostat do vysoké společnosti a s tím byly spojeny i jeho velké finanční potíže a hektická literární tvorba. Několikrát za svůj život se také pokusil o sebevraždu. Ve svých dílech měl velký smysl pro detailní popis prostředí i postav. Snažil se popsat různé typy šlechticů a jejich životní situace. Jeho nejvýraznější dílo - cyklus Lidská komedie - obsahuje 97 románů a povídek a zobrazuje francouzskou společnosti 19. století. Nejvýznamnějšími a nejznámějšími částmi toho cyklu jsou Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán. Honoré de Balzac je pohřben na slavném pařížském hřbitově Pére Lachaise.
Ch- Avenue des Champs-Elysées je luxusní pařížský bulvár, jež v překladu znamená Elysejská pole, ale celosvětově je známý právě francouzský název. Tato třída je dlouhá zhruba dva kilometry a spojuje Place de la Concorde (Náměstí Svornosti) s Place Charles de Gaulle. Je to jedna z nejluxusnějších ulic světa, což se projevuje i vysokými nájmy bytů, které jsou třetí nejvyšší na světě. Ve spodní části bulváru se nachází zahrady a parky a v horní části jsou rezidence, třídu tu lemují luxusní obchody, kina a kavárny. Často se zde také konají vojenské přehlídky a denně tudy proudí davy turistů a nákupu chtivých Pařížanů.
I- Île-de-France je jedním ze šestadvaceti francouzských administrativních regionů a je sice jeden z nejmenších regionů, ale zároveň je jedním z nejlidnatějších. Ve středověku v této oblasti sídlil královský rod Kapetovců, který si odtud podmanil velkou část Francie. Zrodila se zde také gotická architektura, která se později rozšířila po celé Evropě. Region zahrnuje samozřejmě i hlavní město Paříž, je to tedy metropolitní oblast. Region v dnešní podobě zde vznikl v roce 1976 a nahradil původní Region Paříž, avšak tento původní název je hojně používaný ještě dnes.
J- Jardin du Lucembourg čili Lucemburské zahrady jsou největším veřejným parkem Paříže. Rozkládají se na ploše dvaceti pěti hektarů a nachází se na levém břehu řeky Seiny. V zahradách je situován i Lucemburský palác, který je v současnosti sídlem francouzského senátu. Stavba paláce započala v roce 1611 a byl původně vdovským sídlem královny Marie Medicejské, jejíž manžel král Jindřich IV. Navarrský byl v roce 1610 zavražděn. V zahradě samotné se kromě krásného paláce nachází mimo jiné i pomník významného francouzského malíře Christiana Delacroixe, socha patronky Paříže sv. Jenovéfy, ale i hřiště, zahradní kavárna, hudební podium, tenisové hřiště a mnoho dalších lákadel. Krásnou památkou v zahradách je také kašna s názvem La Fontaine Médicis. V zahradě jsou vysázené krásné voňavé květiny a toto místo je vyhledávaným místem všech Pařížanů, najdou zde totiž klid, krásu a harmonii. Často se do Lucemburských zahrad chodí učit studenti z nedalekých fakult.
K- Kiosque. V našich končinách známe pojem kiosek jako stánek s rychlým občerstvením. Ale ve Francii a především v Paříži tento výraz označuje stánky s novinami, které jsou ve velké většině provedeny v secesním stylu a jsou to vlastně obdoby našich obchodů s novinami. Akorát s tím rozdílem, že v Paříži vypadá i takovýto malý novinový stánek reprezentativně a čistě. Druhým typem francouzského kiosku může být i stánek s květinami. Květiny se v Paříži dají sehnat kromě stánků také na mnoha rozsáhlých květinových trzích.
L- Le musée du Louvre je místo, na kterém se nachází jedny z největších uměleckých sbírek na světě. Budova, ve které dnes sídlí světoznámé muzeum, je původním královským sídlem. Původ samotné sbírky muzea sahá až do šestnáctého století, ale až v roce 1793 se sbírky, čítající mnoho cenných památek, do té doby roztroušených po hradech, zámcích a klášterech, otevřely veřejnosti. V dnešní době je na nádvoří paláce velká skleněná pyramida, v níž se nachází pokladny, kavárny a informační stánky. Samotná expozice je ve třech křídlech: Denon, Sully a Richelieu. Sbírky čítají 198 sálů, ve kterých je mnoho soch, obrazů i jiných uměleckých děl z celého světa a všech dob. Umění se zde dělí do sedmi oddělení: Egyptské starožitnosti; Stará Antická a Orientální keramika; Řecké a Římské starožitnosti; Malby, kresby, mědirytiny - 13.-19. století; Skulptury středověku, renesance a Moderní doby; Malé umělecké předměty světové historie; Námořnictví a etnografie. Zřejmě světově nejznámějším dílem, které se nachází v Louvru, je často diskutovaný obraz Leonarda da Vinci Mona Lisa.
M- Montmartre je vrcholek na severním okraji Paříže a je to nejvýše položené pařížské místo-130 m. n. m. Paříž je jinak v celku rovinatá, což je dobře zřetelné z Eiffelovy věže. Pod pojmem Montmartre se skrývá také název naprosto jedinečné čtvrti, která je úžasným pařížským unikátem. Jsou zde úzké křivolaké uličky, malé domečky a všude na vás dýchá bohémská a zároveň romantická atmosféra. Nachází se zde mimo jiné nejstarší zastávka pařížského metra, známý kabaret Moulin rouge, kde se tancoval již v 19. století na svou dobu nestydatý tanec kankán, ale asi největší a nejznámější památkou Montmartru je bazilika Sacre-Cœur. Jak je známo, na Montmartru žilo a stále žije mnoho bohémů a umělců někdy i světového věhlasu. Z nejznámějších zmíním znamenitého malíře Vincenta van Gogha, či známého francouzského herce minulého století Jeana Maraise, který zde i zemřel.
N- Notre-Dame je katedrála, která je jednou z nejvýznamnějších památek gotické architektury. Překlad tohoto názvu znamení se vyložit jako Naše paní, myšleno Panna Marie. Pod jménem Notre-Dame je známo mnoho katedrál (např. v Remeši, Štrasburku, Chartes apod.). Tento název nesou ale i různé instituce a katolické řády. Pařížskou katedrálu Notre-Dame nalezneme na pařížském ostrově Île de la Cité. Stavba katedrály byla započata již v roce 1163, ale dokončena byla až po 182 letech. Díky tomuto časovému rozpětí je na ní jasně zřetelný přechod z románského do gotického slohu. Dominantou sedmilodní katedrály jsou dvě 69 metrů vysoké věže. Během staletí zde došlo k mnoha zásadním událostem. Korunován zde byl nejen král Jindřich IV. Navarrský,(1594) ale i císař Napoleon Bonaparte (1804). V roce 1970 zde byl pohřben generál Charles de Gaulle. Katedrála vně i vevnitř působí naprosto impozantně a určitě stojí za návštěvu. Krásně vypadá také ze strany, zejména když absolvujete projížďku lodí po Seině.
O- Museé d´Orsay neboli Orsayské muzeum je vzdálené na dohled od Louvru a je druhým významným pařížským muzeum. Sbírky muzea jsou mnohem skromnější než sbírky Louvru a jsou specializované především na francouzské umění období let 1848 až 1914. Muzeum sídlí v budově bývalého nádraží d´Orsay, které bylo otevřeno v roce 1900 u příležitosti Světové výstavy. Orsayské muzeum zde bylo zřízeno po rekonstrukci nádražní budovy v roce 1986. Nejvýznamnější částí sbírek je soubor impresionistických děl mistrů věhlasných jmen. Z těchto umělců zmíním alespoň některé: Vincent van Gogh, Edouart Manet, Henri de Toulouse-Lautrec, Piere-Auguste Renoir, Paul Gauguin, Paul Cézanne a další, a další.
P- Pére Lachaise je největším hřbitovem Paříže a zároveň jedním z nejznámějších míst posledního odpočinku na světě, už jen kvůli tomu, kolik známých světových osobností je zde pohřbeno. Jeho název znamená v doslovném překladu otec Lachaise. Hřbitov je totiž pojmenován podle pátera a zpovědníka francouzského krále Ludvíka XIV. François d’Aix de Lachaise, z jehož zahrady byl v roce 1804 Napoleonem Bonaparte zřízen hřbitov. Dnes je zde přibližně 70000 hrobů, ale první pohřeb se zde konal již 21. května 1804. Své posmrtné místo zde našlo velké množství slavných osobností, z nichž nejvýznamnější jsou spisovatel Honoré de Balzac, hudební skladatel Georges Bizet, spisovatel Savinien Cyrano de Bergerac, malíř Eugène Delacroix, hudební skladatel Frédéric Chopin, bajkař Jean de la Fontaine, spisovatel Jean-Baptiste Poquelin- Molière, zpěvák Jim Morrson, šansoniérka Edith Piaf, dramatik Oscar Wilde a mnoho dalších.
Q- Quartier Latin, česky Latinská čtvrť, se rozprostírá na levém břehu Seiny a není městskou čtvrtí současného správního členění Paříže, takže nemá jasně vymezené hranice. Rozkládá se na pahorku sv. Jenovéfy a nachází se zde většina pařížských vysokých škol. S tím je i spojen její název, který vychází ze skutečnosti, že až do Velké francouzské revoluce byla latina jazykem studentů a profesorů, kteří tvořili a tvoří většinu zdejšího obyvatelstva. Kromě univerzit a vysokých škol je zde dnes mnoho knihoven, antikvariátů, mezinárodních a ryze francouzských restaurací, muzeí, ale i kostelů a chrámů, z nichž zřejmě nejvýznamnějším je Panthéon, kde jsou pohřbeni osobnosti jako Victor Hugo, Voltaire, Jean-Jacques Rousseau a jako jediná žena Marie Curie-Skłodowska. Nejproslulejším ulicí Latinské čtvrti je bulvár Saint-Michel, kde na vás dýchne skvělá a výjimečná pařížská atmosféra.
R- RER=Réseau Express Régional, do češtiny přeložitelné jako Regionální rychlodrážní síť. V Paříži je velmi hustá dopravní síť (57 linek autobusů, 383 stanic metra na čtrnácti linkách, 4 tramvajové linky). Dalším dopravním prostředkem je právě RER, které funguje jako rychlá příměstská železnice a doplňuje klasické pařížské metro. První trasy se začaly budovat již v 60. letech minulého století a v současné době má pařížské RER pět linek: A, B, C, D, E. Příměstskou železnicí se můžete dopravit do moderní čtvrti La Défanse, či na zámek Versailles. Obdobný systém příměstských linek se stejným názvem - RER - funguje i v jiných francouzských městech a také ve francouzsky mluvící části Švýcarska.
S- Basilique du Sacré-Cœur je kostelem Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Tato budova je svým způsobem dominantou Paříže, protože je postavena na nejvýše položeném místě města. Bazilika je neodmyslitelnou součástí Montmartru. Její stavba byla zahájena v roce 1875 podle plánů architekta Paula Abedie, ale až do roku 1914 zůstala stavba nedokončena a první bohoslužby se zde konaly až v roce 1919. Kostel je to sice katolický, ale připomíná spíše chrámy orientálního stylu. Příčinou toho je nezvyklé smíšení byzantského a románského slohu. Součástí baziliky je 84 metrů vysoká zvonice, v níž je umístěn zvon zvaný „Savoyarde´´, který se svou váhou 19 tun patří k nejtěžším zvonům světa. Ke kostelu vede velké množství schodů, které jsou stejně jako památka samotná postaveny z bílého mramoru.
T- Tabac. Přesný překlad tohoto slova je sice tabák, či tabákově hnědý, ale může označovat i trafiku. A právě tyto trafiky, označené bílým nápisem v červeném poli, jsou v Paříži opravdu na každém rohu. Fungují trochu jinak než naše a především jsou charakteristické tím, že v nich můžete pořídit poštovní známky, což ve většině našich trafik není možné.
U- Université de la Sorbonne je nejstarší francouzskou universitou, jež byla založena okolo roku 1160, čímž je zároveň jednou z nejstarších evropských univerzit. Její jméno je odvozeno od teologické fakulty vzniklé v roce 1257 a pojmenované podle svého zakladete Roberta de Sorbon. Její hlavní původní budova se nachází v Latinské čtvrti, ale v současnosti není Sorbonna samostatnou univerzitou, nýbrž součástí Pařížské univerzity. Univerzita poskytuje široké spektrum studijních oborů a studují zde lidé z celého světa. Mezi nejznámější absolventy a profesory Sorbonny patří středověký teolog a filosof Tomáš Akvínský, současný papež Benedikt VI., již mnohokrát zmíněný spisovatel Honoré de Balsac, nositelé Nobelovy ceny a manželé Marie a Piere Curie, manželka zavražděného amerického prezidenta Jacquelin Kennedy, český filosof Jan Patočka, ale i ,prokletý´ básník François Villon.
V- Vincent van Gogh byl jedním z významných obyvatel čtvrti bohémů-Montmartru. Přestěhoval se sem v roce 1886 a žil v domku společně se svým bratrem Theem. Měl možnost poznat mnoho svých významných kolegů, mezi kterými byli Edgar Degas, Camill Pisarro či Henri de Toulouse-Loutrec. Van Gogh zde získal mnoho malířských vědomostí a poznal nové techniky malby, avšak soužití s jeho bratrem nebylo úplně bezproblémové. Proto vydržel v Paříži pouze dva roky a již roku 1888 se odstěhoval do francouzského Arles, kde namaloval mnoho svých známých obrazů, především pak originální a nenapodobitelný obraz Slunečnice. Ale známé jsou i Goghovy obrazy, které zachycují Paříž.
W- omlouvám se všem, kteří čekali nějakou francouzskou senzaci na ,w´, ale bohužel se mi nepodařilo vymyslet nic rozumného, jedině Waterloo, ale to by při mém rozepisování se zabralo asi tak stránku... takže ,w´ se nekoná .
X- Xénophobie-xenofobie- je výrazem známým i u nás. Je to výraz ze sociologie, který znamená nenávist k cizincům, či jen k něčemu cizímu na základě předsudků. Toto slovo uvádím v souvislosti s Paříží, protože je všeobecně známo, že Francouzi jsou značně nafoukaní, nacionalističtí a zároveň i částečně xenofobní vůči ,nefrancouzským´ lidem. Je na každém, aby to posoudil, ale já osobně s tímto názorem nesouhlasím. Mám Francouze ve vzdáleném příbuzenstvu a je sice pravda, že Francouzi jsou velmi osobití, ale podle mě určitě ne nesnášenliví k cizincům.
Y- y je zvláštní francouzské příslovce, které se dá překládat jako tam a nejčastěji se s ním setkáváme ve spojení ′Il y a´, které znamená něco podobného jako v angličtině There is/are. Francouzi toto spojení používají hodně často a proto je pro každého, kdo se alespoň trochu zajímá o francouzštinu, dobré ho (i přes jeho nezvyklost) znát.
Z- Zut!. Pojem na písmeno z byl pro mě také těžkým oříškem, ale nakonec jsem pro zajímavost vybrala ze slovníku tento výraz, který znamená ve familiárním prostředí ,,To by tak hrálo!”. Jiným významem tohoto prazvláštního slova je také ,,Dej(te) mi pokoj!”, či ,,Houby!” Ve spojení se slovem alors! Se dostáváme k významu ,,Kruci!”; ,,Hrome!”; ,,To je ale mrzuté!”.
Doufám, že to byla zajímavá tečka na závěr .
Jana Vlčková, 2. V
Karel Čapek
Karel Čapek má, alespoň jsem o tom hluboce přesvědčená, jedinečné postavení v českých dějinách i našem podvědomí. Vnímáme ho jako jednoho z představitelů první republiky, geniálního spisovatele, jehož díla tvoří nedílnou část zlatého fondu české literatury a také základ našich knihoven, a jako autora, kterého budou mít i příští generace v učebnicích českého jazyka jako příklad spisovatele používajícího nádhernou květnatou češtinu. Letos devátého ledna jsme si připomněli sto dvacáté výročí jeho narození.
Narodil se jako mladší z obou slavných bratrů a to v Trutnově v roce 1890. Vystudoval filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Fridricha Wilhelma v Berlíně i Sorbonny, nakonec obhájil doktorát v Praze. Bydlel a psal ze začátku spolu se svým bratrem, výtvarníkem Josefem – po nějaké době se na spisovatelské dráze rozdělili.
Karel Čapek přispíval do několika deníků, ke konci života hlavně do Lidových novin. Psal povídky (Povídky z jedné a druhé kapsy), romány (Válka s mloky, Továrna na absolutno), cestopisy (Italské a Anglické listy), politická díla (Proč nejsem komunistou?, Hovory s T. G. M.) či dramata (Bílá nemoc, Krakatit, R. U. R), ke kterým vytvářel jeho bratr Josef scénografii, byl režisérem a dramaturgem Vinohradského divadla. Stal se také členem PEN klubu (tj. mezinárodní společenství spisovatelů) a byl nominován na Nobelovu cenu. Velmi přispěl k popularizaci české literatury, protože jeho díla byla přeložena do mnoha jazyků (např. Dášeňka byla přeložena i do japonštiny).
Před blížící se válkou se jako novinář i spisovatel aktivně zapojil do protestů proti okupaci a odmítl emigraci do Anglie (řekl, že musí zůstat s národem). Svým dílem výrazně odsuzujícím jak válku, tak všechny druhy násilí (připomeňme třeba Bílou nemoc, kde chce geniální lékař předat svůj lék jen výměnou za mír) a kvůli své politické orientaci se samozřejmě stal velmi nepohodlným (byl jedním z Pátečníků, takže se stýkal s prezidentem Masarykem nebo Benešem a dalšími osobnostmi).
Zemřel 25. prosince 1938 v osmačtyřiceti letech na následky chřipky a zánětu ledvin, jen pár měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Pohřben byl nakonec na Vyšehradě mezi českými velikány. Jeho bratr Josef tehdy řekl: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. „Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku.” Což se také stalo: Josef Čapek zemřel v roce 1945 v táboře Bergen – Belsen na tyfus.
Pokud si chcete přečíst něco z díla Karla Čapka, tak stačí klinout na stránky městské knihovny, která tu nabízí všechna jeho díla ke stažení:
http://www.mlp.cz/karelcapek/
Velmi zajímavé je také Čapkovo muzeum na Strži, kde nějaký čas pobýval. Můžete tu vidět vystavené knihy a popsán jeho život, navíc je tu místnost věnovaná Peroutkovi a Čapkově ženě Olze Scheinpflugové. Je to místo, které rozhodně stojí za návštěvu.
Lenka Chudomelová, 5. H
Výlet do přírody
6. dubna, 21hodin
Milý deníčku, tak zítra konečně pojedu na ten výlet. Sbaleno mám už týden. Do batůžku jsem si dal i pláštěnku, nožík, svetr, teplé ponožky a svačinu. Maminka by měla určitě radost, vždycky mi přibalila něco teplého na sebe. Tu svačinu jsem si přidal k ostatním věcem až dnes, aby byla čerstvá, to dá rozum. Ráno u mne byl na návštěvě bratr. Docela dlouho jsme si povídali a pěkně jsme si zavzpomínali. Třeba na to, jak jsme si s bratrem vyhrabali na naší zahradě takovou skrýš pod tou velkou hrušní. Ten strom tam už nestojí, shořel tenkrát, když jsme zkoušeli ten ohňostroj od tatínka. Však se na něj maminka ještě dlouho hněvala a nepromluvila na něj ani slovo až do bratrových narozenin. Nebo jak jsme si hráli s dřevěnými pistolkami a jak jsme lovili tygry, hady a jiná tuze nebezpečná zvířata. Slíbil jsem bratrovi, že ho také navštívím, jen co budu moci.
Ale zpátky k tomu zítřku, milý deníčku. Strašně se těším, že to bude náramně dobrodružné! Chtěl jsem vzít s sebou i svého kamaráda odvedle, ale nějak se mu nechtělo. Asi mu nevyhovuje, že chci vyrazit tak brzy ráno, vlastně to bude ještě v noci. Mohl bych samozřejmě vyrazit až po rozednění, ale naplánoval jsem si trochu delší trasu, tak mám strach, jestli všechno stihnu. Chtěl bych třeba taky navštívit místa, kde jsme si s bratrem tolikrát hráli na schovávanou.
Tak teď ještě vyčistit zuby a hajdy na kutě! Jsem hrozně nervózní, nevím, jestli vůbec usnu. Horší by bylo, kdybych zaspal! To neměla maminka ráda, vždycky mě za to docela hubovala. Jo, a abych nezapomněl, musím si zítra cestou vyzvednout nějaké peníze!
Tak dobrou noc, milý deníčku, už se mi klíží oči a zítra mě čeká perný den! Ale neboj, hned zítra večer ti, milý deníčku, zase všecičko řeknu.
Zpráva ČTK:
V noci z 6. na 7. dubna uprchl z věznice Mírov jeden z odsouzených. Dle informací tiskové mluvčí věznice, Bc. Magdy Petříkové, se jedná o čtyřikrát trestaného muže ve věku 48let. Aktuálně si odpykával patnáctiletý trest za vraždu. „Je zřejmé, že útěk byl předem dokonale připraven,“ uvedla Petříková, „na útěku se musel podílet i někdo zvenčí. Pravděpodobně byl zapojen i bratr odsouzeného muže, který ho byl právě 6. dubna navštívit a zatím neznámým způsobem mu předal věci
potřebné pro útěk. K podrobnostem útěku se Bc. Petříková nechtěla vyjadřovat. Příslušník Vězeňské služby ČR, který nechtěl být jmenován, však popsal okolnosti takto: „Dotyčný umístil do odpadního potrubí balíček s asi 2kg zábavné pyrotechniky, zabalené v dětské pláštěnce. Po výbuchu a v nastalém zmatku se ukryl v předem připraveném úkrytu na pozemku věznice. Zde setrval několik hodin. Pak se nezjištěným způsobem dostal mimo areál věznice, zřejmě však právě poničeným odpadním potrubím.“ Uprchlý vězeň v nedaleké Mohelnici přepadl s nožem obsluhu čerpací stanice, odnesl si hotovost asi 80 000,-Kč a odcizil jeden ze zaparkovaných automobilů. Tento vůz zn. Škoda Octavia stříbrné barvy byl pak 9. dubna nalezen v lese blízko Břeclavi. Přes veškerou snahu je pátrání po uprchlíkovi prozatím bezvýsledné. „Vzhledem k místu, kde byl nalezen odcizený vůz, je pravděpodobné, že (vězeň) je už na území Rakouska. Zde totiž žil s rodiči až do svých dvaceti let,“ uzavřela Petříková.
prof. Jan Bauer
Milý deníčku, tak zítra konečně pojedu na ten výlet. Sbaleno mám už týden. Do batůžku jsem si dal i pláštěnku, nožík, svetr, teplé ponožky a svačinu. Maminka by měla určitě radost, vždycky mi přibalila něco teplého na sebe. Tu svačinu jsem si přidal k ostatním věcem až dnes, aby byla čerstvá, to dá rozum. Ráno u mne byl na návštěvě bratr. Docela dlouho jsme si povídali a pěkně jsme si zavzpomínali. Třeba na to, jak jsme si s bratrem vyhrabali na naší zahradě takovou skrýš pod tou velkou hrušní. Ten strom tam už nestojí, shořel tenkrát, když jsme zkoušeli ten ohňostroj od tatínka. Však se na něj maminka ještě dlouho hněvala a nepromluvila na něj ani slovo až do bratrových narozenin. Nebo jak jsme si hráli s dřevěnými pistolkami a jak jsme lovili tygry, hady a jiná tuze nebezpečná zvířata. Slíbil jsem bratrovi, že ho také navštívím, jen co budu moci.
Ale zpátky k tomu zítřku, milý deníčku. Strašně se těším, že to bude náramně dobrodružné! Chtěl jsem vzít s sebou i svého kamaráda odvedle, ale nějak se mu nechtělo. Asi mu nevyhovuje, že chci vyrazit tak brzy ráno, vlastně to bude ještě v noci. Mohl bych samozřejmě vyrazit až po rozednění, ale naplánoval jsem si trochu delší trasu, tak mám strach, jestli všechno stihnu. Chtěl bych třeba taky navštívit místa, kde jsme si s bratrem tolikrát hráli na schovávanou.
Tak teď ještě vyčistit zuby a hajdy na kutě! Jsem hrozně nervózní, nevím, jestli vůbec usnu. Horší by bylo, kdybych zaspal! To neměla maminka ráda, vždycky mě za to docela hubovala. Jo, a abych nezapomněl, musím si zítra cestou vyzvednout nějaké peníze!
Tak dobrou noc, milý deníčku, už se mi klíží oči a zítra mě čeká perný den! Ale neboj, hned zítra večer ti, milý deníčku, zase všecičko řeknu.
Zpráva ČTK:
V noci z 6. na 7. dubna uprchl z věznice Mírov jeden z odsouzených. Dle informací tiskové mluvčí věznice, Bc. Magdy Petříkové, se jedná o čtyřikrát trestaného muže ve věku 48let. Aktuálně si odpykával patnáctiletý trest za vraždu. „Je zřejmé, že útěk byl předem dokonale připraven,“ uvedla Petříková, „na útěku se musel podílet i někdo zvenčí. Pravděpodobně byl zapojen i bratr odsouzeného muže, který ho byl právě 6. dubna navštívit a zatím neznámým způsobem mu předal věci
potřebné pro útěk. K podrobnostem útěku se Bc. Petříková nechtěla vyjadřovat. Příslušník Vězeňské služby ČR, který nechtěl být jmenován, však popsal okolnosti takto: „Dotyčný umístil do odpadního potrubí balíček s asi 2kg zábavné pyrotechniky, zabalené v dětské pláštěnce. Po výbuchu a v nastalém zmatku se ukryl v předem připraveném úkrytu na pozemku věznice. Zde setrval několik hodin. Pak se nezjištěným způsobem dostal mimo areál věznice, zřejmě však právě poničeným odpadním potrubím.“ Uprchlý vězeň v nedaleké Mohelnici přepadl s nožem obsluhu čerpací stanice, odnesl si hotovost asi 80 000,-Kč a odcizil jeden ze zaparkovaných automobilů. Tento vůz zn. Škoda Octavia stříbrné barvy byl pak 9. dubna nalezen v lese blízko Břeclavi. Přes veškerou snahu je pátrání po uprchlíkovi prozatím bezvýsledné. „Vzhledem k místu, kde byl nalezen odcizený vůz, je pravděpodobné, že (vězeň) je už na území Rakouska. Zde totiž žil s rodiči až do svých dvaceti let,“ uzavřela Petříková.
prof. Jan Bauer
Máme rádi zvířata!
Tapír jihoamerický (tapirrus terrestris)
Tapír jihoamerický je savec z čeledi tapírovitých. Ve volné přírodě byste ho mohli potkat na procházce v deštném lese na území Jižní Ameriky východně od And. Živí se různými částmi rostlin, pro jeho oblíbené rostliny si zajde na vodní dno. Vodu má velmi rád, dobře plave a potápí se a také se v ní schovává před nebezpečím. Jeho délka je 170-250 cm a váží 110-250 kg, což je hmotnost srovnatelná se lvem. Příroda se vyhrála hlavně na malých tapírcích (mláďatech), která mají po celém těle ochranou kresbu (bíle tečky a proužky na tmavé srsti). Jestli si ho někdy všimnete v ZOO, budete mít štěstí, protože tapíři jsou aktivní většinou v noci.
Morčák velký (Mergus merganser)Možná byste si řekli, že to asi bude nějaký hlodavec. Kdepak. Morčák je pták z čeledi kachnovitých. Na délku měří asi 60 cm, a to, myslím, vysvětluje jeho druhé jméno. Jeho potravou jsou ryby, obojživelníci a i malí savci. Samice snáší 8-12 vajec, které ukryje v hnízdě v dutém stromě. Stejně jako u kachen, samec se od samice nějak liší. V tomto případě má tmavě zbarvenou hlavu a černý hřbet, kdežto samice má boky a hřbet šedé. Obě pohlaví mají úzký zobák se zahnutou špičkou směřující dolů. Při lovu ponoří hlavu do vody, vyhledá si kořist a následně se pro ni potopí. Morčák velký si právě plave někde v Severní Americe nebo v Evropě.
Pavlína Coufalová, 5. H
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)