…. Autorem je Nagaru Tanigawa , vyšlo 9 knížek a podle některých z nich je i natočený 28 dílů dlouhý anime a 6. února vyšel první film, více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Haruhi_Suzumiya. Překlad zbytku první i dalších kapitol najdete brzy na otakunotomodachi.kx.cz
Prolog
Kdy jsem přestal věřit v Santa Clause? Vlastně pro mě tato hloupá otázka nemá žádný význam. Přesto, kdybyste se mě zeptali, kdy jsem přestal věřit, že ten starý muž v červeném obleku je Santa, mohu v pohodě říct „ Nikdy jsem nevěřil v Santu, nikdy." Já věděl, že ten Santa, který se objevil na mé oslavě ve školce, byl podvod, a teď když nad tím přemýšlím, každý z mých spolužáků měl stejný pohled nevěřícnosti, když sledovali, jak náš učitel předstírá, že je Santa. Přestože jsem nikdy neviděl mámu políbit Santa Caluse, byl jsem již natolik moudrý, abych pochyboval o existenci starého muže, který pracuje jen na Štědrý den.
Přesto mi trvalo něco déle, abych přišel na to, že mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra a zaklínači v těch efektech-plných dobro-versus-zlo kreslených seriálech také neexistují. Ne, počkejte, asi jsem si to uvědomil, jen jsem si to nechtěl přiznat. Hluboko v mém srdci, pořád jsem chtěl, aby se ti mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra, psychici a ďábelské organizace náhle ukázali. V porovnání s mým normálním, nudným životem, ten svět blýskavých show byl mnohem více vzrušující; Chtěl jsem v jednom takovém světě taky žít!
Chtěl jsem být ten, který zachrání holku unesenou mimozemšťany a chycenou v kulaté pevnosti. Chtěl jsem být ten, který použije svou odvahu, inteligenci a mou laserovou pistoli na boj proti ďábelským zločincům z budoucnosti, kteří by chtěli změnit historii pro své vlastní dobro. Chtěl jsem být někým, který by mohl porážet démony a monstra s jediným kouzlem, bojovat proti mutantům a psychikům z ďábelských organizací a zapojovat se do telepatických bojů!
Ale počkat, uklidním se. Kdybych byl opravdu ohrožen mimozemšťany nebo něčím, jak bych asi proti nim mohl bojovat? Nemám žádné speciální schopnosti!
No tak co třeba tohle: Jednoho dne přijde do mé třídy záhadný nový student. Ale ve skutečnosti to bude mimozemšťan nebo z budoucnosti a bude mít telepatické schopnosti. Až se dostane do boje se špatnýma týpkama, musím jen najít způsob, jak se zapojit do jeho války. On bude ten, který bude bojovat a já můžu být jen jeho patolízající parťák. Oh můj bože, tohle je skvělý, jsem tak chytrý!
Nebo možná tohle nefunguje, tak co tohle: Jednoho dne se mě probudí záhadná síla, jako nějaká telekinetická nebo psychická schopnost. Zjistím, že mnoho lidí na světě má podobné schopnosti a pak mě najme nějaká paranormální společnost. Stanu se členem této společnosti a budu chránit svět před ďábelskými mutanty.
Naneštěstí, realita velice krutá… Nikdo nový ke mně do třídy nepřišel. Nikdy jsem neviděl UFO. Když jsem šel na místa, o kterých se říkalo, že na nich straší, nic se nestalo. Dvě hodiny neustálého koukání na tužku jí ani trochu nepohlo a zírání na hlavu mého spolužáka, aby mi byly odhaleny jeho myšlenky, taky nepřineslo žádný užitek. Nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem se špatně z toho, jak normální byly zákony fyziky. Začínal jsem pomalu přestat vyhlížet UFO a dívat se na televizní pořady o paranormálních jevech, protože jsem se konečně přesvědčil, že je to nemožné. Dokonce jsem dosáhl bodu, kdy jsem při pomyšlení na tyto věci měl pocit nostalgie.
Po dokončení základní školy jsem kompletně vyrostl z toho světa fantazie a pevně jsem se přilnul k realitě. Nic se nestalo v roce 1999, i když jsem trochu doufal, že se přece jenom něco stane; Lidstvo neodletělo na měsíc, nebo ještě dál. Hádám, že podle aktuálního stavu věcí budu dlouho mrtvý, než si bude moci člověk objednat let ze Země na Alpha Centauri.
S těmito obyčejnými myšlenkami v hlavě jsem se stal normálním, bezstarostným studentem střední školy.
Tedy alespoň do dne, kdy jsem podkal Haruhi Suzumiji.
První kapitola
Poté, co jsem se zapsal na místní střední školu, brzy jsem toho litoval, protože škola se rozkládala na dlouhém, prudkém kopci. I na jaře mi bylo tak horko a tak jsem se potil, že jsem se cítil, jako kdybych lezl na horu. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněl, spojilo se mi to s faktem, že tam budu chodit ještě tři roky a opakovat svou chůzi nahoru každé ráno, začal jsem se okamžitě cítit unaveně. Trochu jsem dneska zaspal, ale nejspíš proto jsem šel tak rychle, nebo je to proto, že jsem byl tak unavený. Mohl jsem se probudit o deset minut dříve, ale jak všichni víte, nejlíp se spí právě předtím, než je čas se probudit. Nechtěl jsem těmi vzácnými deseti minutami plýtvat. Tak mi došlo, že bych se stejně nikdy nedokázal probudit dříve, což znamenalo, že tuhle ranní rozcvičku budu dělat další tři roky každé ráno. Tohle bylo už opravdu depresivní.
To byl důvod mého otráveného obličeje na vstupní ceremonii. Všichni ostatní v té nepotřebně velké posluchárně měli ten pohled „ začínáme novou cestu“. No víte, ten unikátní pohled: ten plný naděje a přesto naplněný nejistotou, kterou prožívá každý student na nové škole. Pro mě to ale nebylo stejné – hodně mých bývalých spolužáků z mé základky šli na tuhle školu. To Co bylo lepší, bylo mezi nimi několik mých přátel. Proto jsem nevypadal ustaraně – nebo vzrušeně – jako ostatní lidé.
Chlapci museli nosit sako, a holky museli nosit cosi podobné námořnickým uniformám. Páni, to je opravdu podivná kombinace. Možná ředitel, který říkal tu stereotypní přednášku na ceremonii, měl nějakou fetiš na námořní uniformy. Zatímco jsem přemýšlel o těchto nepotřebných věcech, ta hloupá ceremonie konečně skončila. Já, společně s mými ne-tak-přátelskými novými spolužáky vkročil to třídy 1-5.
Náš třídní učitel, Okabe, který nejspíš aspoň hodinu cvičil před zrcadlem úsměv, vkráčel do třídy a představil se. Nejdřív řekl, že učí tělocvik a že byl trenérem týmu házené. Pak se přesunul k jeho školním dnům, jak že prý na univerzitě hrával házenou, že dokonce jeho tým vyhrál šampionát, a že v jeho třídě byla házená opravdu populární, že kdokoli v týmu byl okamžitě přijat do všech part. A pak pokračoval s tím, jak je házená zajímavý sport a tak dále a tak dále… Když už jsem si začínal myslet, že skončil, najednou z něj vypadlo:
"Tak proč se teď postupně nepředstavíte?"
Takováto otázka se dala čekat, tak jsem moc překvapený nebyl.
Nejdříve se začínali představovat jeden po druhém spolužáci z levé řady. Zvedali své ruce a říkali svá jména, jména svých starých škol a další obyčejné věci, jako byly jejich koníčky a oblíbená jídla. Někteří to jen tak odmumlali, trocha z nich se zajímavě představila, zatímco někteří se snažili říct různé vtipy, které trochu ubrali na té napjaté atmosféře. Jak se lidé postupně představovali, blížili se ke mě. Začínal jsem být nervózní! Musíte chápat, jak jsem se cítil, že jo?
Poté, co se mi podařilo dokončit mé promyšlené, krátké představení, bez toho, abych se nezasekával, co nejvíce mi to šlo, sednul jsem si a cítil jsem, že jsem úspěšně dokončil něco nepříjemného, ale přesto nevyhnutelného. Osoba za mnou se postavila, protože byla na řadě - tohle nejspíše do konce života nezapomenu – a řekla slova, která se stala legendárními.
"Mé jméno je Haruhi Suzumija. Přešla jsem sem z Východní Základní školy."
Do této chvíle bylo její představení naprosto normální, tak jsem se ani neobtěžoval se otáčet. Pořád jsem se díval dopředu a poslouchal její rázný hlas.
"Normální lidé mě nezajímají. Jestli je tu někdo mimozemšťan, cestovatel v čase nebo psychik, prosím, přijďte ke mně! To je vše."
Poté, co jsem to zaslechl, nemohl jsem si pomoci a otočil jsem se.
Měla dlouhé černé vlasy. Její roztomilý obličej měl také odvážný a vyzývavý pohled, když se na ní celá třída dívala. Její vážnost a odhodlání zářila v jejích lesklých očích s dlouhými obočími. Její tenké rty byly pevně sevřené. Tohle byl můj první dojem téhle holky.
Pořád si pamatuji, jak vypadala se svým bledým krkem — jak tam stála, vypadala opravdu krásně.
Haruhi, s jejíma provokativníma očima, projela místnost a zastavila se na mě (měl jsem otevřenou pusu), a pak si sedla bez jakéhokoli náznaku úsměvu.
Mělo to být vtipné?
Věřím, že v tu chvíli měli všichni v hlavách otazníky a divili se, jak by měli reagovat. "Máme se smát?" To nikdo nevěděl.
No když soudím z toho, jak to skončilo, nebyl to vtip ani nic k pousmání, protože Haruhi nikdy nic takového neřekla.
Byla vždy vážná.
Je to založeno na mé vlastní zkušenosti — nemůžu se splést.
Poté, co asi třicet vteřin se v naší třídě neozvalo nic jiného než výdechy studentů, třídní učitel, trochu váhající, dal signál, aby další osoba pokračovala. A tak byla konečně odstraněna napjatá atmosféra.
Tak jsme se poprvé potkali.
Upřímě přísahám – vážně jsem chtěl věřit, že je to jen náhoda.
Konec první části. Pokračování příště.
Přeložil Tadeáš Jojko, 5. H