Úvodník

Právě v ruce držíte první Oběžník GO tohoto školního roku. Odešlo nám několik členů redakce a příprava čísla byla v našem malém počtu trochu chaotická – nejspíš nám bude chvíli trvat, než po prázdninách zase zajedeme do starých kolejí.
Ale hlavní je, že je časopis konečně tady. Pomalu nám totiž začíná podzim, což bude zahrnovat víkendy plné teplého čaje (a ponožek), v křesle s nějakou dobrou knihou…
Celé tohle číslo je plné tipů na podzimní čtení, kterým vévodí speciál věnovaný TOP 12 celonárodní ankety České televize Kniha mého srdce – její finále sledujte již 17. října. Věříme, že pro vás bude inspirací.

Současně bychom chtěli přivítat všechny, kteří jsou v naší škole noví a popřát nejen jim úspěšný školní rok 2009/2010. Stále přijímáme potenciální přispěvatele nebo redaktory, takže pokud rádi píšete a chtěli byste nám pomoci s přípravou školního časopisu, dejte nám vědět.
Starší čísla Oběžníku GO průběžně přidáváme na náš blog, takže pokud jste si některé nestihli přečíst, možná je tam najdete. Rádi přijmeme podnětné reakce na náš časopis. Pokud máte nějaké zajímavé nápady, napište nám e-mail.


Redakce
http://obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com

Citáty o knihách

Volům leží knihy v žaludku. (Gabriel Laub)
Dobrý román říká pravdu o svých hrdinech, špatný o autorovi.(Gilbert Keith Chesterton)
Jedni čtou, aby si zapamatovali, druzí proto, aby zapomněli. (Heinrich Heine)
Skvělá kniha - nejprve ji zhltneme, pak si ji v klidu přečteme a nakonec si ji koupíme.(Marie Ebner-Eschenbachová)
Kniha je zrcadlo. Když do něj nakoukne opice, nemůže z něho vykouknout apoštol. (Georg Christoph Lichtenberg)
Kniha spisovatele B o tom, jak mu manželka udělala ze života peklo, stojí už po léta na listině bestsellerů. Tantiémy za ni dostává teď spisovatelova vdova. (Gabriel Laub)
Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost. Kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám. (John Milton)
Jsem nemocen psaním knih, a stydím se, když je dopíši. (Charles-Louis Montesquieu)
Čtení? Já nikdy nečtu! Čtení by mě nutilo myslet a myšlení narušuje moje předsudky. (N. N.)
Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky. (Bernard Bolzano)
Nikdy nepůjčuj knihy, protože nikdo ti je nikdy nevrátí. Jediné knihy v mé knihovně jsou ty, které mi půjčili jiní. (Anatole France)
Malá tečka ukončí i ten největší román. (Leszek Kumor)
Čteš-li knihu napoprvé, poznáš nového přítele, čteš-li ji podruhé, potkáš starého. (Čínská přísloví)


Převzato z www.citat.sk. Lenka Chudomelová,5.H

Rozhovor od jinud... SŠ hotelová a gastronomická s.r. o (http://www.ssgh-praha.cz/)

*Čím je tvoje škola zvláštní, třeba i oproti dalším podobně zaměřeným školám?
Tak nevím, jestli zrovna zvláštní, ale každopádně já jsem si ji vybrala především proto, že spolupracuje s prestižními restauracemi jako je Movenpick, Café Savoy, Alcron… A taky proto, že nabízela nejvíce hodin praktického vyučování, a to je to, co jsem hledala.
*Proč jsi na tuto školu šla? Myslíš si, že na ní šli tvoji spolužáci ze stejného důvodu?
Tak to je vcelku jasný. Baví mě vařit, baví mě péct, baví mě jíst a vůbec, miluju jídlo! Chci být jednou velká kuchařka, tak proto musím taky něco udělat. V tomhle oboru jde teorie stranou, nejdůležitější je praxe. Čím víc, tím líp. A moji spolužáci? No upřímně si myslím, že tak zapálený jako já je do vaření už jen jeden kluk od nás ze třídy. Jinak je to takový, že ti lidi sice říkají, že sem šli proto, že je baví vařit, ale když se zeptáte na jejich zájmy, tak odpoví fotbal, florbal nebo jiný sport…Někteří sem šli, protože se nedostali na školu, kterou chtěli, někdo nevěděl kam jinam jít a někdo si to zvolil, protože je to blízko. Navíc obor gastronomie je v podstatě kuchař-číšník s maturitou, takže někdo sem šel vyloženě proto, že chce dělat servírku nebo číšníka a ne kuchařku.
*Jaké máte zvláštní předměty oproti jiným školám? Jaké jazyky se učíte? Kolik máte týdně hodin?
Technologii, stolničení a základy přírodních věd (což je vlastně chemie, fyzika a biologie v jednom). Příští rok bychom měli mít snad ještě hodiny výživy a taky potravin a nápojů. Z jazyků máme angličtinu a němčinu. Celkově máme 32 hodin týdně. U nás se to ale střídá tak, že do školy chodíme vždycky jenom jeden celý týden a ten další máme praxi v hotelích a restauracích, které byly každému hned první den školy přiřazeny.
*Jací jsou vaši profesoři a jací studenti?
No… profesoři zde nejsou profesoři, ale učitelé. Budu si zase muset zvykat používat jiné oslovení ;) Naše třídní učitelka je mladá a sympatická a paní učitelka na stolničení je před důchodem a nosí naslouchátko. Většinou neslyší ani zvonění, takže jí musíme připomínat konec hodiny sami. Taky se zajímá o numerologii a takový ty věci, takže hned při první seznamovací hodině téměř celé třídě počítala nějaká životní čísla a kdesi cosi. Bylo to celkem zábavný, je to zvláštní učitelka. A kdo ještě stojí za zmínění je určitě učitel češtiny. Vypadá jako kopie Vašuta a je divnej. Řekl nám, že literatura se nedá učit, že musíme prostě číst. Docela jsem se nasmála, když vezmu v úvahu těch asi 200 A5 popsaných při hodinách literatury s paní profesorkou Franzlovou :-) No a jinak jsou v celku všichni fajn, když pominu prudérní madam Heinzovou, která by s námi ráda měla dobrý vztah, ale při sebemenším štěbetání zmlkne a ptá se, do kolika dneska máme, že bude počítat minuty, které prokecáme, a budeme si je nahrazovat odpoledne. A studenti? No.. no. Nejvýstižnější asi bude, když řeknu, že nejtěžší část dne je dostat se ráno do školy přes dým od cigaret a pak přežít v tom silném náporu sprostých slov, která se střílejí třídou celý den.
*Máte hodně učení co do kvantity? Myslíš si, že využiješ informace, které získáš?
Hodně učení? Mám takový dojem, že to ani nějak nehrozí. Oproti gymplu je to taková flákačka, že bych si mohla vyhodit nohy na stůl a zívat. Tady stačí jen napsat si zápis na konci hodiny, který nám paní učitelka nadiktuje. Informace z technologie si myslím, že ani moc nebudu potřebovat, protože přece jen je to teoretická příprava pokrmů a věcí s tím spojených (například teď jsme brali bezpečnost práce na pracovišti) a skutečnost je pak už krapet jiná. Ale třeba stolničení, to je tak trochu jako etiketa, by mohlo být docela fajn, tak uvidíme.
*Probíhají u vás nějaké školní akce?
Nevím, jestli je to přímo akce, ale od 18let si u nás můžeš udělat barmanský kurz. A pak je tu zaveden taky klub mladého diváka, takže máme možnost chodit do divadla mimo školu za levnější vstupné. O ničem jiném zatím nevím.
*Trochu odbočím, ale máte školní časopis :-)? Angažují se studenti v záležitostech týkajících se chodu školy? (Mám na mysli třeba školní klub nebo organizace jiných akcí).
Školní časopis jsem zatím nezaregistrovala, ale troufám si říct, že to se tu asi nevede. Přece jen v té škole zase tolik nejsme, v podstatě jen 14dní v měsíci. Ale je tu zaveden motivační program, jehož cílem je získat co nejvíce motivačních bodů, za které jsou na konci roku dost vysoké finanční odměny. Čili studenti se snaží angažovat v takových věcech jako den otevřených dveří, na který
přichystají občerstvení, a jsou za to bodově ohodnoceni.
*Baví tě učení na tvé škole? Co si o ní myslíš? Doporučila bys ji lidem s podobnými zálibami, jako máš ty?
Učení je mučení. A to platí asi všude. Třeba takovou matematiku asi nebudu mít ráda nikdy a technologie s tou učitelkou, co teď máme, asi taky ne. Ale třeba angličtina nebo němčina (která mi mimochodem vůbec nejde, protože do ní pořád cpu svoje francouzský „r“) jsou celkem fajn a více méně mě baví. Obecně si myslím, že škola je na dobré úrovni a poměrně dobře vybavená – kamerový systém po chodbách, plazmové televize ve třídách… Ostatním bych ji určitě doporučila, ale zatím jsem tu jen krátce, takže třeba budu za čas zase mluvit jinak. I když osobně doufám, že se mi tu bude líbit pořád stejně, ba třeba i více ;)

Rozhovor je s Bárou Šimůnkovou, která letos přestoupila na SŠ hotelovou a astronomickou z našeho gymnázia, aby se mohla plně věnovat tomu, čím se chce živit
– vaření.
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí!
Rozhovor připravila Lenka Chudomelová, 5.H

Ojedinělý úspěch české rozhodcovské školy: Česká rozhodčí Damková řídila finále ME žen

Mezi veřejností populární česká fotbalová rozhodčí Dagmar Damková dosáhla jedinečné pocty. Na Mistrovství Evropy ve Finsku jí UEFA svěřila nejdůležitější zápas celého turnaje – finále mezi Německem a Anglií. Pohledný zápas, ve kterém Němky zvítězily 6:2, odřídila bez větších problémů a ukázala, že patří mezi nejlepší ženské rozhodčí na světě.
Damková, která se letos po pauze vrátila do české nejvyšší soutěže, má za sebou již pár podobně důležitých zápasů. Kromě finále Poháru UEFA (v ženské kategorii nejvyšší klubová soutěž v Evropě) v r. 2006 bylo naprostým vrcholem její kariéry finále Olympijských her v Pekingu v r. 2008. Na mezinárodní listině FIFA figuruje plzeňská sudí již od roku 1997.
Z mužských kolegů se jí zatím nikdo nepřiblížil a v dohledné době se neočekává, že by podobný zápas na mužské úrovni byl českému rozhodčímu přidělen. Několik jich sice figuruje na Mezinárodní listině FIFA, nejvýše postavený, Pavel Královec, je nicméně zapsán až ve druhé kategorii evropských sudích. Běžně Češi dostávají na povel zápasy kvalifikace na ME a MS, ale na závěrečném turnaji si již dlouho žádný nezapískal. Naposledy se závěrečného turnaje zúčastnil pomezní Evžen Amler v r. 2002 v Japonsku a Koreji. Od zavedení pravidla, že celá trojice rozhodčích musí být z jednoho státu, se Češi vytratili.
Doufejme, že v budoucnu se podobná osobnost objeví i ve ,,velkém“ mužském fotbale a když už na MS možná nepostoupí naši fotbalisté, budeme na něm mít alespoň takovéto zastoupení. Dominik Hrubý, 5. H

Kniha mého srdce: Hlasujte pro svou oblíbenou knihu!

Projekt České televize Kniha mého srdce jede do finále. Zbývá už jen dvanáct nejoblíbenějších knih, pro které můžete do konce září hlasovat na stránkách: www.knihasrdce.cz. Právě tyto knihy vám chceme představit (uvádíme je v abecedním pořádku).
1)Alchymista (Paolo Coelho) je – jak se můžete dočíst v úvodu knihy – pohádkový, symbolický příběh „o naplnění jednoho životního snu“. Hlavním hrdinou je chlapec Santiago, který jako pastýř cestuje světem a po podivném snu a ještě podivnějších se rozhodne vydat za pokladem k egyptským pyramidám – rozhodne se žít svůj Osobní příběh a jít za svými sny. Po cestě potkává různé zajímavé lidi, například Angličana hledajícího Kámen mudrců nebo Alchymistu (po němž je kniha pojmenovaná, i když vážně nevím proč), který už Kámen mudrců i Elixír života nalezl a teď pomáhá Santiagovi, aby i on uskutečnil svůj Osobní příběh. Chlapec v pouštní oáze pozná svou životní lásku a, stejně jako Alchymista, porozumí světu a všemu, co v něm je. Celý příběh je protkán úvahami o životě a o tom, že cesta je vlastně stejně – nebo i více – důležitá jako cíl. A že když někdo žije svůj Osobní příběh, tedy dělá to, co dělat chce, a míří ke svému vysněnému cíli, tak se celý svět spojí, aby mu pomohl. (lch)

2)Babička (Božena Němcová). Toto klasické dílo asi není třeba moc představovat, protože všichni alespoň tuší, o co tu jde (a musím sebekriticky přiznat, že jsem se ještě nedostala k tomu, abych si to přečetla). Jde o zidealizovaný příběh o jedné pobožné, moudré a oblíbené babičce, dětech, které vychovávala, o zámecké paní nebo o dnes všeobecně známé Viktorce, také je tu o zvycích a tradicích tehdejší doby. (lch)

3)Co život vzal a dal (Betty McDonald). Možná znáte knihu Vejce a já nebo slavné příběhy o kouzelné paní Láry Fáry, nesmrtelné humorné knížky plné krásných příběhů a postřehů. Kniha Co život vzal a dal volně navazuje na první díl pamětí Vejce a já a opět se zde dozvídáme o autorčiných vzpomínkách z dětství nebo o životě na slepičí farmě. Dočtete se o jejích dětech a o velkých změnách, které ve svém životě provedla, o prvních krůčcích k napsání knihy vejce a já, o jejím ne vždy veselém pobytu v sanatoriu pro pacienty s tuberou, o druhém manželství a velkém stěhování a o mnohých dalších zajímavých věcech, při kterých se nebudete nudit.
Co život vzal a dal je skvělá odpočinková četba a ironický náhled Betty MacDonald je dobrým lékem na všechny problémy. Vždyť trable je možné překonat s lehkostí a humorem, jak nám tato výborná autorka dokazuje. (lch)

4)Děti z Bullerbynu (Astrid Lindgrenová). Nejznámější dílo nejznámější švédské spisovatelky; existuje jen málo lidí, kterým by název Děti z Bullerbynu (což mimochodem švédsky znamená „Hlučná vesnice“) nic neřekl. Umístění této knihy v TOP 12 možná někoho trochu zaskočil, ostatně je to jediná čistě dětská kniha, která se do ní dostala. Těší mě to, protože některé její části znám téměř nazpaměť (a i teď, když jsem ji kvůli tomuto textu vytáhla ze své knihovny, jsem si některé pasáže přečetla).
Je to vlastně docela obyčejný příběh o jedné vesnici, ve které jsou jenom tři statky – v jednom bydlí sourozenci Lissa (která celý příběh vypráví), Lasse a Bosse, ve druhém Anna a Britta a ve třetím Olle (a později taky jeho malá sestřička). Všechny děti se spolu kamarádí a zažívají společně mnoho různých příhod, na kterých autorka ilustruje, jak důležité je přátelství, láska rodičů, ale i úcta ke stáří a další základní hodnoty. Tohle všechno totiž platí nejen pro děti, ale i pro všechny ostatní, a to knize dává úplně jiný rámec. Jakoby Děti z Bullerbynu vůbec nestárly, i když od jejich prvního vydání nás dnes dělí už přes padesát let.
V knize s dětmi prožijeme s dětmi celý rok na švédském venkově, takže si užijeme radovánky, které přináší každé z ročních období. Ty jsou popsané ve třech částech (postupně vycházely v letech 1952, 1953 a 1957, česky později). Pro české čtenáře je toto nestárnoucí dílo spojeno taky s nádhernými ilustracemi Heleny Zmatlíkové – bez nich by to jaksi „nebylo ono“.
Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že Děti z Bullerbynu jsou jedna z nejkrásnějších dětských knížek všech dob. (mh)

5)Egypťan Sinuhet (Mika Waltari). Egypťan Sinuhet je bezesporu jeden z nejdůležitějších historických románů vůbec. Odehrává se ve dnes velice atraktivním prostředí starověkého Egypta, za vlády faraona Achnatona. Popisuje kruté období svržení boha Amona a nastolení toho nového – Atona. Kniha je psaná z pohledu lékaře Sinuheta, který se začne stále hlouběji zaplétat do politických mašinérií, což postupně vede k neveselému konci… Je neuvěřitelně osvěžující projít si celý život jednoho člověka, od začátku až do konce a zaznamenat všechny jeho dobré i špatné činy.
Všechny události se dají převést rovněž na nedávnou minulost 2. světové války, během níž dílo vznikalo, ale také ještě dál do dnešní doby. Co na celé knize fascinuje nejvíc – Mika Waltari v Egyptě nikdy nebyl, a přesto dokázal „zaznamenat“ (po důkladném studiu) tehdejší život tak dovedně, že si připadáte, jako byste v té době (okolo 1300 př. n. l.) skutečně byli. (mh)

6)Harry Potter (Joanne Rowling). Když se v roce 1997 v britských knihkupectvích objevila celkem nenápadná knížka s názvem Harry Potter a Kámen mudrců od úplně neznáme autorky Joanne K. Rowling, nejspíš nikdo nehádal, že se bude ještě několik let držet na předních místech žebříčků prodejnosti a na její další díly se budou stát fronty v desítkách zemí světa. Důvody, proč se tento čarodějný příběh stal celosvětovým bestsellerem, se vysvětlují různě, ale jisté je, že svět to v danou dobu prostě potřeboval. Od té doby se vyrojil nepředstavitelný počet fantasy ság a mnohadílných sérií – které mají stálý úspěch. Možná, že právě Harry Potter byl tou vlaštovkou, která odstartovala jistou potřebu lidí trochu si odpočinout od světa a mít pocit, že je tu něco mnohem důležitějšího. Rowling vytvořila čarodějný svět s vlastními zákonitostmi, který je postaven na tom, že čarodějky a kouzelníci žijí v našem světě (především v Británii, ale v knihách jsou zmínky také o Francii a Rumunsku) – buď ve vlastních vesnicích, nebo i ve vlastních ulicích v našich (mudlovských) městech. Dovedně se skrývají, takže je nikdy neodhalíme (přece jenom, „lidské oko vidí jenom to, co vidět chce“). Od prvního dílu, skoro roztomilé pohádky, až k temným závěrečným knihám, uplyne sedm let. Mnoho čtenářů (troufám si mezi ně zařadit i sebe) s Harrym Potterem vyrostli a nemohli se dočkat každého dalšího dílu (poslední, sedmý, vyšel v červenci roku 2007, česky potom v lednu 2008). Na závěr můžeme dodat, že podle údajů Wikipedie se knihy o Harrym Potterovi přeložily do 67 jazyků (včetně latiny nebo starořečtiny) a celosvětově se jich prodalo přes 400 milionů kusů.
(Málokdo ví, že Joanne Rowling ve skutečnosti nemá prostřední jméno Kathleen, jak se často uvádí. Nakladatelství Bloomsbury, které jako jediné v roce 1997 svolilo k vydání Harryho Pottera, chtělo, aby autorka měla na přebalu knihy jen dvě iniciály. Obávalo se totiž, že kdyby vyšlo najevo, že autorem je žena, vedlo by to k měnšímu prodeji úvodního dílu. Jméno Kathleen si Rowling vybrala po své babičce.)
(Hodně se spekuluje o tom, co chce Joanne Rowling psát dál. Na jejích oficiálních stránkách -které jsou hodně špatně aktualizované – poslední aktualita je stará téměř rok, před vydáním Bajek barda Beedleho, knížky, která se v čarodějném světě čte všem malým dětem - se píše, že by možná chtěla psát něco úplně jiného nebo pokračovat v nějakých starých črtách. Často se ale také mluví o tom, že píše encyklopedii světa Harryho Pottera, kde by se shrnulo úplně všechno. Prý na ní pracuje, ale informace se různí – za nějaký čas se určitě dozvíme, kolik na tom bylo pravdy.) (mh)

7)Malý princ (Antoine de Saint-Exupéry). Když letec se svým letadlem ztroskotá kdesi v pustině, potká tu malého chlapečka. Tento chlapeček je z malé planetky, na které každý den vymetá vulkány, pečuje o svou pyšnou květinu a vytrhává ze země baobaby, aby mu nepřerostly a neroztrhaly planetku. Mužíček letci vypráví o svém životě, o cestě, kterou podnikl, a o lidech, jež potkal: O králi, který přikazoval hvězdám, aby svítily, o zaneprázdněném vědci zeměpisci nebo o lištičce, která chtěla, aby si ji ochočil.
Tato knížka je často popisovaná jako pohádka, ale jde o dnes již kultovní příběh s velkými životními moudry a pravdami, která není určena pro určitý věk a každým opakovaným čtení se v ní dají nacházet stále nové a nové věci. Malý princ je tu zachycen jako nevinné dítě, které chápe svět a jeho hodnoty mnohem lépe než dospělý člověk, ale naopak mu je občas záhadou lidské chování. Letec si k němu vytvoří zvláštní ochranitelský vztah a – jak už to tak bývá – lecčemus se od něj přiučí.
Myslím si, že by si Malého prince měl přečíst každý, kvůli jeho poselství a krásnému nevinnému vyprávění, ze kterého toho ve čtenáři hodně zůstane. (lch)

8)Osudy dobrého vojáka Švejka (Jaroslav Hašek). Nevím jak vy, ale já mám tuhle nádhernou knihu spojenou s ilustracemi Josefa Lady a hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského. Obrázek na první pohled natroublého „obyčejného“ muže, který je nucen sloužit svému pánovi a dělá to „po svém“ způsobu je asi všeobecně zešířený. Zajímavé však je, že hodně z Haškových postav vychází ze skutečných lidí, které bychom v autorově době mohli potkat na ulici nebo v hospodě – jenom u samotného Švejka není příliš jasné, kdo byl jeho předobrazem. Stejně tak se vedou dalekosáhlé spory okolo zásadní otázky: Byl Švejk hloupý prostý muž – úředně potvrzený blb, jak by neopomněl připomenout , nebo to byl naopak velmi inteligentní člověk, který věděl, jak udělat blby z lidí okolo sebe? (lch)
9) Pán Prstenů (J. R. R. Tolkien). Kdo by dnes neměl alespoň matnou představu, o čem je tato nesmrtelná trilogie? Hrdinský boj dobra se zlem, naděje s beznadějnou situací, krásy se zrůdností a hrdým pevným duchem se zbabělostí a podlostí, příběh o přátelství, oddanosti úkolu i lásce, to všechno si asi vybavíte, pokud jste viděli velkolepý film Petera Jacksona. A čtenáři vědí, že Tolkien pro své příběhy vymyslel nádherné jazyky (někteří si tvrdí, že příběh i samotnou Středozemi vymyslel proto, aby do nich mohl zasadit své vymyšlené řeči, kterými se opravdu dá mluvit) a samozřejmě tu najdete opravdu propracované pohádkové prostředí.
Pán Prstenů má všechno, co by měla „správná“ kniha mít: Je v ní láska, přátelství, boj dobrého versus špatného, uvěřitelné postavy jako z masa a krve (v některých případech i příslovečné modré krve) a samozřejmě velkolepý dobrý konec! (Teď doufám, že mě nenařknete z šíření spoilerů, ale upřímně: Kdo by čekal něco jiného?!) Knihy jsou psány krásným jazykem a hlavně jsou tak uvěřitelné… No, přiznávám, že je to můj favorit.(lch)

10)Rychlé šípy (Jaroslav Foglar). Teď je ta správná doba pro přiznání, že knihy Jaroslava Foglara nemám ráda (přiznejme si, že jejich čtenáři a cílovou skupinou je spíš mužská část populace). Ovšem objektivně řečeno: Rychlé šípy je původně komiksové vyprávění party pěti hochů, kteří zažívají různá dobrodružství v uličkách Starého Města, bojují s „konkurenčními“ partami a snaží se přijít na kloub různým tajemstvím. První díl vyšel v roce 1938 a tento komiksový seriál přežil válku, kdy byl okupanty zakázán, i komunistickou éru, během níž se Foglar opět stal zakázaným autorem, a je dodnes velmi zajímavý pro mnoho čtenářů. Dobrodružné příběhy kamarádů, s nimiž se mladší čtenáři můžou ztotožnit, jsou stále přitažlivé. (lch)
11)Saturnin (Zdeněk Jirotka). Tato klasická kniha z mírně idealizovaného období první republiky už dnes také patří ke zlatému fondu české literatury. Příběh svérázného sluhy Saturnina, který svého nového zaměstnavatele Jiřího úplně nejdříve ze všeho přestěhuje na loď na Vltavu plnou zvířecích trofejí, o kterých tvrdí, že je Jiří sám zastřelil (takže pro poněkud křehce vypadajícího Jiřího jednou přijdou ze ZOO, aby jim pomohl s nezvladatelnou lvicí Markem Aureliem), čtenáře stále rozesmává svým milým českým humorem. Nejde o typický román, spíš mnoho historek a také fejetonů (někdy se mu říká fejetonistický román) a nadete tu tedy mnoho vtipných a milých situací. Není možné nefandit Saturninovi v „boji“ proti tetě Kateřině vyzbrojené sebedůvěrou a příslovími a proti jejímu synovi Miloušovi, který se snaží stejně jako Jiří získat srdce půvabné slečny Barbory, nebo nebavit se při slavné „koblihové scéně“, kdy Saturnin úmyslně vysype koblihy v kavárně Slavie (která mimochodem stále existuje), což mu připadá jako dobré zpestření situace.
Saturnin byl i zfilmován (v titulních rolích s naprosto skvělým Oldřichem Víznerem jako Saturninem a Ondřejem Havelkou v roli Jiřího) a tento film se opravdu povedl! Pokud nejste velcí čtenáři, pak se na něj alespoň podívejte: Určitě nebudete litovat! Já už ho viděla asi desetkrát a pořád se neuvěřitelně bavím . (lch)

12)Stmívání (Stephenie Meyer). Pokud jsem u Rychlých šípů napsala, že jde o příběhy cílené spíše na mužskou část společnosti, tak tato slavná sága je naopak určená hlavně dívkám. Stmívání je prvním dílem romantické upíří ságy vyprávějícím o obyčejné puberťačce Belle, která prožívá svou velkou lásku s … ehm… upírem. Zakázané ovoce chutná nejlépe, přesně tak zní motto knih i filmu, který byl nedávno natočen (a v listopadu jde do kin druhý díl!). Samozřejmě nemůžete očekávat, že se v knize potkáte s upíry takovými, jaké je možná znáte z hororů: Tito jsou nádherní a dokonalí, nespí v rakvích, nemají okolo domu příkopy a ti hlavní se neživí lidskou krví. Tedy většinou.
Bella s Edwardem – tak se jmenuje upír, do kterého se hlavní hrdinka zamiluje – prožívají zakázanou lásku plnou hrozeb a omezení, která je však příliš silná, než aby ji mohli zapřít. A tak se rozjíždí kolotoč událostí a situací, které budou nebezpečné i zábavné, dojímavé i vtipné… Najdete si tu to svoje.
Nedokážu si neodpustit jednu poznámku: Jsem vážně zvědavá, jak dlouho popularita této knižní série vydrží. Její hvězda stále stoupá a ještě stoupat bude, zvlášť díky filmům, a teď u nás vyšla další kniha od Meyerové – Hostitel. Takže, zůstane Twilight sága, novodobá variace na Romea a Julii (ne že by to mělo stejný konec, nerada bych, aby došlo k nějakému nedorozumění!) na vrcholcích žebříčků oblíbenosti? To ukáže čas.
Stejně jako u všech ostatních knih. Pro začátek si je přečtěte a užijte si to!


Magdalena Hergottová (mh) a Lenka Chudomelová (lch), 5.H

CO DOKÁŽE MANDRAGORA

•DRUH: mandragora lékařská (Mandragora officinarum)
•ČELEĎ: lilkovité
•VÝSKYT: severní Afrika, východní a jižní Evropa
•LISTY: zvlněné, až 30 cm dlouhé, vyrůstají rovnou z kořene
•KVĚT: fialový, namodralý až zelenožlutý, zvonkovitý, asi 3 cm dlouhý,vyrůstá v hroznech
•PLOD: dužnaté žluté bobule s mnoha drobnými semínky
•KOŘEN: často tvarem připomíná lidské tělo, může růst až do hloubky jednoho metru
•ÚČINNÉ LÁTKY: tropanové alkaloidy, např. atropin, skopolamin, hyosciamin
•UŽÍVANÉ ČÁSTI: kořen, semena, účinné látky v menší míře v celé rostlině
•MOŽNÉ VYUŽITÍ: léčba cukrovky, krevního tlaku, potlačení nádorového bujení, konkrétně leukémie, léčba neplodnosti
•SMRTELNÁ DÁVKA: 10 až 12 bobulí, děti už 3 až 4 bobule

Ve starověké Palestině a Egyptě byla považována za rostlinu lásky, jako jablíčko lásky ji zmiňuje Bible a Píseň písní, Řekové ji považovali za afrodisiakum a pro své narkotické účinky byla využívána jako anastetikum. Hippokratés (460-377 př. n. l.) doporučoval mandragoru na nemoci žlučníku, Avicenna (asi 980-1037), arabský učenec a „otec moderní medicíny“, ji uvádí nejen jako anestetikum, ale i jako lék na bolesti hlavy a epilepsii. Mezi další možné lékařské využití patřily masti na spáleniny, otoky nebo pohmožděniny a v kombinaci s ječnou moukou na bolesti svalů a kloubů. Mandragora byla podávána lidem, kteří byli ukřižováni.
Ve středověké Evropě byla využívána i na léčbu ženské neplodnosti, ale hlavně se tu mandragoře přisuzovala čarodějná moc, a to díky tvaru kořene, který připomíná lidskou postavu. Někdy byl kořen do lidské podoby přiřezáváním upravován. Byla rozlišována mandragora mužská a ženská. Ženská mandragora byla žádanější a více připomínala člověka. Tyto figurky měly chránit člověka před nemocemi a nosit štěstí. Byla využívána do čarodějnických mastí, které navozovali halucinace o létání. Věřilo se, že může růst pouze pod šibenicí, kde ukápla moč či semeno oběšence. Z toho vzniklo lidový název „šibeničník“.
Okolo mandragory se od starověkého Říma tradovala pověra, která přesně určovala okolnosti sběru. Kdo se opovážil mandragoru vykopat, mohl být zabit děsivým křikem, který vydával démon sídlící v kořeni mandragory, když byl vytažen. K ochraně bylo potřeba magického rituálu, v kterém hrál výraznou roli pes, který měl zemřít místo sběratele.
Mandragora lékařská, hlavně její kořen a semena, působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen. Nejčastějším způsobem užívání bývá vtírání mandragory smísené s tukem či olejem do kůže, při tomto způsobu se do těla dostává především skopolamin se silnými halucinogenními účinky. V nižších dávkách navozuje trans a živé sny po dobu několika hodin. Alkaloidy v mandragoře nepříznivě působí na srdeční sval.V současné době také vzrůstá zájem o využití mandragory k léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Některé obsažené alkaloidy také účinkují proti rakovinovému bujení, především proti leukémii.Halucinogenní účinky, tj. opojení, po kterém následuje narkóza s halucinacemi v přechodném stavu mezi bděním a spánkem, zřejmě způsobuje skopolamin. Tyto alkaloidy se nachází v celé rostlině, ale největší koncentrace je v semenech a v kořenu. Skopolamin a hyoscyamin mohou být použity jako léky i jako jedy.Ve farmaceutickém průmyslu jsou sloučeniny mandragory základem léčivé látky používané na potlačení nádorového bujení.
Sedativní, halucinogenní a narkotické účinky mandragory mohou vyvolat dohady o některých událostech z historie. Zdá se, že Kristovi na kříži byl podán ocet s mandragorou, a to způsobilo stav podobný smrti. Takto vysvětleno vypadá ukřižování a následné zmrtvýchvstání jako logicky vysvětlitelná událost.
Toho, že na některé tvory mandragora nepůsobí, využívali středověcí traviči. Vykrmili králíky mandragorou. Králíky to nezabilo, ale jejich maso se stalo jedovatým.
Kdokoliv tedy s mandragorou zacházel, musel s ní zacházet s tou nejvyšší opatrností, protože stačilo dávku přehnat a kóma, zástava dýchání a smrt na sebe nenechaly dlouho čekat.
Eva Jelínková, 5.H

Rozhovor s paní profesorkou Jitkou Kučerovou

*Měla jste někdy nějakou přezdívku? Jakou?
No, ehm, neměla. Neměla jsem nějakou výraznou přezdívku.
* Nelitujete občas toho, že jste si jako povolání zvolila býti profesorem? O jakých dalších povoláních jste někdy snila nebo uvažovala?
Jo, občas toho lituju, samozřejmě (smích), ehm, myslím, že takové povolání, kterého si vážím, je lékař… Nebo je to jedno z těch, který si myslím, že jsem nad tím hodně uvažovala, a ehm potom další to už jsou takový ty, jako že bych třeba ráda v nějakým muzikálu tancovala nebo něco takovýho. (Smích).
* Takže vás baví tanec?
Rozhodně. (Smích)
*Chováte doma nějaké zvíře ; jaké?
(Dlouhý smích). Zatím mám jenom jedno šestileté a jedno tříleté zvířátko doma, ale (smích) jinak si myslím, že se ke zvířátkům dostaneme, ale v podstatě postupně až se zájmem dětí, a zatím to vypadá možná na nějakého toho malého zakrslého králíčka nebo něco takového zkusíme, no… Rybičky jsou hodně náročné, ty asi ne, i když by byly jako… To udržování a celkově. (Smích.)
*Vyplníte volný čas četbou, poslechem hudby nebo raději zhlédnete nějaký dobrý film?
Holky, všechno, cokoliv, já bych to rozdělila, jako ten volný čas. Ráda čtu, určitě ráda poslouchám hudbu, ale spíš při ní ráda tancuju a ráda jdu na hezký film. V podstatě cokoliv, co člověka zrelaxuje, jinak co musí dělat, že jo, to co je povinnost…
*A máte ráda spíš akční filmy nebo třeba odpočinkový, takový pohodový?
Ehm, mám raději pohodové odpočinkové filmy, i když poslední, na kterém jsem byla, byli Hanebný parchanti (smích). To je pravý opak těch odpočinkových. (Smích.)
*Vaše děti jistě znají píseň „Když se zamiluje kůň“ a také jistě vědí, kde se zamiluje. Vzpomenete si i vy na další slova této písničky? Jakou hudbu máte ráda?
(Smích.) No, tak je pravda, že „Když se zamiluje kůň“, myslím si, že zvládám, že mám celkově Svěrákovy písničky ráda, že si je i ráda zahraju na klávesy, to určitě. Ehm, co jsi říkala dalšího? Jakou hudbu mám ráda? Já to nemám nijak vymezený, já mám ráda hodně, hodně širokou škálu, prostě vzhledem k tomu, že jsem z Moravy, tak snesu i cimbálovku, mám ráda moderní hudbu, poslouchám v podstatě to, co mě nějakým způsobem osloví.
*A vy jste zmínila ty klávesy, takže hrajete…?
Pro radost no, pro radost. Já jsem chodila ten základní cyklus, jo, těch sedm let jak se chodí… Na klavír, teda, a ty klávesy mám doma pro radost, aby mi připomínaly, že jsem kdysi hrála, ale člověk to úplně nezapomene, že jo.
*Jaké cizí jazyky ovládáte?
(Smích). No tak, určitě když jsem studovala, tak jsem se učila němčinu, ruštinu, no a teď stále pracuji na angličtině. Jestli počítáte mezi cizí jazyky slovenštinu tak to jo, ten jazyk se mi velmi líbí, ale myslím si, že není cizí.
*Jaký jste mívala prospěch? Byla jste spíše průměrná žačka nebo přímo premiantka třídy? Ve kterém předmětu se vám nejvíce dařilo?
To druhé. Jako měla jsem velice dobrý prospěch. (Dlouhý smích.) Neměla jsem nikdy problémy nějaký se známkama a já mám pocit, že se mi dařilo ve všech předmětech, co jsem se nemusela moc učit zpaměti, že více m=ně co se dalo odvodit, tak jsem neměla zas takový problém. Problém byl třeba s daty nebo tak.
*Takže předpokládám, že matematika a biologie…
A tak ta biologie je taky pamětní, jako tam je spousta věcí, který si musíš pamatovat… Těch pojmů a všeho, to není lehký. Ale biologie člověka je mi bližší než třeba biologie rostlin.
*U jaké činnosti nejraději relaxujete?
(Ticho.) Jé, teď v létě se mi líbilo sedět na balkóně u moře, poslouchat šumění moře, číst si knížku a relaxovat. (Smích.) Ale ne, pak i ten pohyb a podobně, čili to se dá zase vrátit zpátky k těm předchozím otázkám, že jo, to je pořád dokolečka.
*Máte nějakou metodu, jak uklidnit velmi hlučnou třídu?
(Velmi dlouhý smích). Holky, vás něco napadá?
*No my se ptáme vás…
Já vím, ale vy jste položily tu otázku, tak jestli vás něco napadá… (Smích.) Jak utišit velmi hlučnou třídu. No jako velmi hlučnou asi ne… Jo, já myslím, že více méně když chcete utišit třídu, tak musíte pracovat s hlasem, to je důležitá věc. Prvně na ně zakřičíte, že jo, pak ztišíte, ale přesný návod vám neřeknu, podle situace.

Dodatečné otázky k tématu čísla:
*Jakou četbu preferujete ve svém volném čase?
Četbu z medicínského prostředí, detektivní četbu, potom také Harryho Pottera. Oblíbený autor je Dick Francis.
*Jak často čtete?
Dříve jsem četla hodně, ale teď mám děti, takže toho času není tolik… Tak jednu za dva měsíce.
*Jaké je vaše nejoblíbenější kniha, ke které se třeba vracíte?
Teď se snažím vzpomenout si, jestli jsem nějakou knihu četla dvakrát… Mám ráda třeba toho Harryho Pottera nebo knihy od Dicka Francise.
* Jaká kniha vás v poslední době zaujala?
Třeba jsem teď nedávno četla Šifru mistra Leonarda, nebo Svěrákovy Povídky, to je humor, který mám ráda.

Děkujeme za rozhovor!

Připravily: Pavlína Coufalová, Zuzana Mašková, Lenka Chudomelová, 5.H

Bílá masajka

O prázdninách jsem si konečně našla čas na knihu, kterou mi kdysi půjčila babička, tudíž se mi do ní moc nechtělo. Jmenuje se Bílá Masajka, napsala ji Corinne Hofmann a rozhodně mě zaujala stejně jako všechny ostatní, jež ji četli a měla jsem tu možnost slyšet nebo číst jejich názor.

Příběh o skutečné události psaný ich formou vypráví o sedmadvacetileté Švýcarce jedoucí s přítelem na dovolenou do Keni, kde tráví čas v blízkosti Mombasy, jednoho z měst u moře. Zde se oba seznamují s Masajem Lketingou - naneštěstí pro Marca, autorčina přítele, mezi Lketingou a Corinne přeskočí nejen jiskra, dokonce celý oheň. Corinne se trápí touhou, až to jednoho rána poví Marcovi, ten si však myslí, že po dovolené ji to přejde.

Nepřešlo. Corinne si na Keňu znovu udělá čas a opětovně se tam vydá. Zase se setkává s Lketingou, tentokrát už ovšem jako milenecká dvojice. Netrvá dlouho, a Corinne se vzdá všeho, co měla ve Švýcarsku, jen pro lásku a odstěhuje se do Afriky, ke svému Masaji. Trvá docela dlouho, než ho objeví, poněvadž Masajové jsou válečníci a jako takoví hodně cestují. A tento se zrovna vrátil domů k mamě. Corinne se nevzdává a v drsných podmínkách cestuje za svým milým stovky kilometrů keňskými autobusy až do Barsaloi, kde se s ním konečně setkává. Začíná žít s ním a jeho mamou v maňatě. Věru, není to lehký život. Denně se musí chodit pro vodu k řece, zároveň ručně vyprat prádlo, vyhnat zvířata (hlavně kozy) na pastvu a o neustálém odhánění mračen moskytů ani nemluvím. Corinne bývá často nemocná (hlavním riziko tvořila malárie). Pro zlehčení nesnadného života se rozhodne pořídit si auto, což je v Keni docela problém. Sežene starý landrover, ale i za ten je vděčná. Jezdí do města pro potraviny, aby ve vesnici měli vůbec co jíst, i na návštěvy za svými přítelkyněmi - běloškami taktéž žíjícími s černochy. Docela jí vadí, že pokaždé musí naložit i mnoho Masajů, kteří se chtějí svézt. Aby si něco přivydělala na benzin, zavede tedy odvoz za poplatek. Po nějaké době se koná rituál, kde Lketinga již přestává být válečníkem, a může se tudíž ženit. Stojí to spoustu byrokracie, lítání po úřadech z jednoho města do druhého, ale nakonec se mohou oddat. Dostanou vlastní, novou maňatu, ale moc dlouho ji nevyužívají, neboť Corinne si pořídí ve vesnici obchod a radši bydlí v něm, aby to měla blíž. Obchod sklízí úspěch, bohužel náklady (hlavně cena za transport zboží) stále převyšují výdaje, proto do něj musí investovat stále víc peněz. Po čase zjistí, že je těhotná a podvyživená. Proto na nějaký čas, než porodí, bydlí u přítelkyně Sofie v Maralal, kde je dostupná i nemocenská péče. Tehdy začnou problémy s Lketingou, jenž příšerně žárlí a rozhodně neschvaluje fakt, že jeho žena stráví nějaký čas na zotavenou a spravení se bez něj. Tyto problémy se neustále stupňují, zvlášť když začne mít auto poruchy - a jako na potvoru jen tehdy, když jede Corinne bez manžela. Navíc onemocní žloutenkou a zase potřebuje pobyt v nemocnici. Po návratu si pořídí nové auto, které oproti starému jezdí perfektně. Všechno se zdá být na kratičkou chvíli v pořádku, nicméně Lketinga svou ženu stále obviňuje z nevěry a hodně pije alkohol. Corinne se s ním sice pokusí začít znovu v Mombase, ale nefunguje to, a tak nakonec prchá i s Napirai zpět do Švýcarska.

Pokud vás zaujme tato napínavá a velice zajímavá kniha, kde se dozvíte spoustu informací o životě mezi domorodými Afričany, jistě neváhejte a sáhněte i po pokračování - Zpátky z Afriky (popis návratu domů) a Shledání v Barsaloi (setkání s Lketingou po čtrnácti letech). Kniha byla dokonce zfilmovaná pod stejným názvem.

Iveta Keifmannová, 7.P

Vyšlo zářijové číslo

Tak už máte ve třídách nejnovější číslo Oběžníku - a pokud ne, tak se někam schovalo, protože jsme ho do všech tříd doručili. Snad se k tomu někdo brzy dostane a dá ho i sem...
Za celou redakci doufám, že se vám časopis líbí. Tentokrát vyšel rozhovor jen s jedním profesorem, což není nové pravidlo ale jenom nedostatek pracovních sil :-) Určitě se polepšíme.
V zářijovém Oběžníku jsme zvolili téma "Kniha, knížka, knížečka" a do toho příštího zase zamýšlíme dát víc článků o hudbě, takže pokud má někdo z vás nějakou oblíbenou zpěvačku/zpěváka/kapelu a chtěl by o ní napsat, nechť nám dá vědět.
Přejeme příjemný zbytek září a začátku října, na konci příštího měsíce nás čekejte s dalším číslem!
Redakce

Obsah

Strana 1 | Úvodník

Strana 2 | Jak to chodí na Gymnáziu Na Pražačce, Co je skauting?

Strana 3 | Jižní Morava: IV. trh tradičních produktů a řemesel

Strana 4 | Gymnázium Opatov oslavilo 15!

Strana 9 | Hlášky z hodin pana profesora Bauera, Rozhovory s pány profesory Knedlíkem a Urbancem

Strana 12 | Sport: Praha je červenobílá

Strana 13 | Sport: Prazvláštní gól anglického Readingu..., Výroky měsíce

Strana 14 | Sportovní turnaj 2008/09 na GO, Sport: Reprezentace to projela

Strana 15 | Úžasná zeměplocha

Strana 16 | Coldplay v Praze!

Strana 17 | Hadouken!

Strana 18 | Temný rytíř

Strana 19 | Kdo se podílel na tomto čísle

Úvodník

Když jsme první číslo Oběžníku roznášeli do tříd, ne všude to vyvolalo nadšení. V některých ze tříd se ozývaly dokonce i vulgární nadávky od těch, které dění na škole nezajímá a nechtějí se ho účastnit. Rozhodli jsme se jít proti proudu a rozhýbat (trochu strnulé) dění na naší škole. Jsme rádi, že si časopis našel své čtenáře a získává další.

Všeobecně se asi nejvíc líbil rozhovor, v minulém čísle s panem profesorem Bauerem, a proto si teď můžete přečíst hned dva, s pány profesory Knedlíkem a Urbancem.

Chtěli bychom Oběžník neustále vylepšovat a rádi budeme reagovat na Vaše připomínky k obsahu. Na ně čekáme buď na mailu naší redakce nebo na blogu Studentského klubu. Nestyďte se nám napsat:-).

Další číslo vychází na konci listopadu.

Redakce

Jak to chodí na gymnáziu Na Pražačce

1) Adame, proč sis vybral právě toto gymnázium? Bylo to kvůli jeho zaměření?

Ano, bylo to kvůli jeho zaměření.

2) Jaký byl Tvůj první dojem z nové školy?

No já nevim, no. Prostě dobrý, no.

3) Fungují u Vás na škole nějaké mimoškolní aktivity?

No o moc věcech nevim, ale vim, že tam jsou ňáký sportovní kroužky - basket a tak.

4) Jaké je technické vybavení Vaší školy?

No dobrý je, že je v přízemí krám, ve kterym si můžeš koupit jídlo, dělaj tam i tousty. Ve školní jídelně

vařej docela dobře a je nově zrekonstruovaná. Počítačů tam máme asi 20 a jsou lepší než ba základce.

5) A nakonec: Jsi na této škole spokojen? Odpověz ANO nebo NE

Ano.

JANA VLČKOVÁ, 1.V

(Odpovědi jsou psány tak nespisovně, jak byly odpovězeny)

Co je skauting?

Na tuto otázku opravdu nejde odpovědět jednoznačně. První odpověd může být, že skating je celosvětové výchovné hnutí, které v roce 1907 založil sir Robert Baden Powel, když si chtěl ověřit svoje zkušenosti. Někdo jiný by možná odpověděl, že skauting je životní styl člověka, který se slibem zavázal plnit povinnosti a řídit se skautským zákonem a hlavně být dobrým člověkem a bojovat se zlem. Život v přírodě, soulad s přírodou a poznávání přírody, ani tohle rozhodně není špatná definice. Skaut totiž znamená stopař, a je to ten, který umí vidět krásu přírody a nést za ní zodpovědnost. Věřící skauti říkají, žě skauting znamená hledání Božích stop v přírodě. Na závěr ještě jednu odpověď, která pochází z Baden-Powellovy slavné příručky Scouting for Boys, která

také vedla k rychlému rozšíření skautingu do celého světa: Skauting je výchova dobrého občana cestou lesní moudrosti. Možná, že při velkém zjednodušení se záměrem zvolit nejstručnější definici skautingu, myslím, že by to byla právě tato, i když asi každý skaut je skautem z jiného důvodu než ostatní.

Eva Jelínková, 4.H

Jižní Morava: IV. Trh tradičních produktů a řemesel

V neděli 21. září 2008 se v areálu Milotického zámku konal již IV. ročník Trhu tradičních produktů a řemesel. Možná si říkáte, co se na této akci vůbec mohlo dít. Nikdo z blízkého okolí vám o tom jistě neoznámí více, než právě tento článek.

Milotice. Obec, která se nachází na Jižní Moravě, blízko Hodonína. Zde stojí, očím velmi lahodící, zámek Milotice. A právě v jeho areálu se trh konal. Jedná se o přehlídku řemesel obcí blízko přilehlých: Skoronice, Vlkoš, Vacenovice, Svatobořice-Mistřín, Ratíškovice a samotné Milotice. Počasí se sice moc nevydařilo, ale to mě neodradilo. Po vstupu do areálu jsem zaplatila nízké vstupné a začala jsem se rozhlížet okolo sebe. Hned vedle vstupu byl menší stánek, kde dvě ženy v tradičním kroji vařily švestky, ze kterých (následkem vaření) vznikla teplá povidla. Povidla se musí neustále míchat, aby se nepřipálila. Můžete si je zakoupit a pochutnávat si J. Musím uznat, že i moje chuťové buňky poskakovaly radostí a to moc na sladké nejsem. Dále jste se mohli kochat krásně zhotovenými kraslicemi přímo od autorek, které mi ochotně pózují na následující fotografii. Na vedlejší fotce jsou další ukázky kraslic.

Výstava se konala i uvnitř zámku, kde byly informační tabule o jednotlivých vsích a také tradiční

oblečení dřívějšího obyvatelstva. Ovšem i dnes se často používají (pokud se tedy jedná o oblast Jižní Moravy). Šatstvo zhlédnete též na fotografiích.

Na trhu byla ještě spousta řemesel: pletení pomlázek, pečení tamějších palačinek a koláčů, výstava drobného zvířectva, tombola…. Jak jsem se do kraje vinic vůbec dostala? Na to je lehké odpovědět. Přímo ve Vacenovicích mám totiž prarodiče a psa Baryka, které velice ráda a často navštěvuji. Tudíž mi taková akce nemohla uniknout. Možná by vás to některé ani nelákalo, ale za zkoušku nic nedáte .

Pavlína Coufalová, 4.H

(Omlouváme se za odkazy na fotky, které tu nenajdete.)

Gymnázium Opatov oslavilo 15. výročí!

Tak, a je to za námi. Měsíc plný očekávání a přemýšlení, co že se to skrývá za tajemným pokladem a kdeže se vlastně po celých těch 10 let ukrývá... je pryč. Mnohé nějaký poklad vůbec nevzrušoval a ani závěrečné oslavy se nezúčastnili, což je, myslím, opravdu škoda. Nicméně my, kteří rádi vítáme každé zpestření programu a zapojili jsme se do "akce poklad", jsme se bavili.

Začalo to krátce po zahájení školního roku. Po zdech a dveřích se vyskytovaly nejrůznější nápisy, jako například "Cesta do školy, cesta za pokladem" či "Ema má maso, ty můžeš mít poklad". Dále následovaly různé úkoly, z nichž za zmínku určitě stojí rozpoznání fotek našich profesorů zamlada. Myslím, že řada z nás se nasmála zejména po zveřejnění správných jmen. Zajímavé taky bylo dozvědět se, že na naší škole učí celkem 42 profesorů nebo že v historii našeho gymnázia byla i třída Cháčka a pojmenování tříd vzniklo tak, že zakládající třídy oddělené od Gymnázia Na Vítězné pláni byly zvyklé na svá písmena a nechtělo se jim je měnit, a proto si vymyslely jakousi raritu, že žádné písmeno se na škole nesmí opakovat.

Za každý splněný úkol jsme dostávali kusy mapy k pokladu a úkol nový. Díky předposlednímu úkolu jsem taky zjistila, jak velkou nohu má pan profesor Zajíc :-). Na papírku totiž stálo, ať si připravíme "něco", co uložíme jako další poklad, který se bude vykopávat v magickém roce 2023, ale to "něco" nesmí být větší než noha pana profesora Zajíce. A tak nezbývalo nic jiného, než se pana profesora zeptat ;-). Mimochodem má pantofle číslo 41, což mě osobně docela překvapilo a váhala jsem, jestli se tam tedy vejde první číslo našeho časopisu :-).

Ve středu 15. října 2008 oslava vypukla! Každý, kdo se chtěl zúčastnit, na sobě měl mít masku nějaké pohádkové, filmové či literární postavy a umět nějakou její hlášku. Kvůli tomu mnoho lidí nepřišlo, což je škoda. Byla to legrace :-). Zejména převleky našich profesorů a profesorek byly vskutku pozoruhodné. Nicméně námi připravená hláška postavy nebyla vůbec potřeba.

Vyučování bylo zkráceno pouze na 4 vyučovací hodiny. Ke konci poslední úmorné hodiny zazněl v rozhlase prapodivný hlas oznamující poslední úkol. Jakmile zazvonilo, zaplnila se "místnost za zrcadlem" zástupci z různých tříd a všichni rychle plnili poslední úkol, který spočíval ve vymýšlení pěti slov rýmujících se se slovem poklad. A pak, 15 minut po zvonění, následovalo velkolepé vykopávání onoho pokladu v atriu školy. Dva tajemní mniši vyhlásili vítěze celé "honby za pokladem", jímž se stala 7.M, a za pomoci dvou zástupců z této třídy spatřil poklad denní světlo.

Ještě předtím mělo Emko tu čest pokřtít našeho opatovského opata na Konstantina, což bylo jméno, které vzešlo právě z jednoho úkolu, který jsme dostali, a o kterém jsme následně

hlasovali.

Poklad byl tedy vytažen a jeho obsah ukázán světu. Ukrýval v sobě například dlouhatánský list papíru, na němž byly vzkazy od jednotlivých studentů, kteří v našem ústavu studovali před deseti lety, album fotek či sbírku odznáčků. Všechny tyto předměty byly vystaveny ve studovně, takže byla možnost podívat se na ně znovu a zblízka. Poté následovalo vytváření pokladu nového. Zástupce z každé třídy vhodil do plastové bandasky nějaký předmět, například aro pivo, Oběžník, peníze, fotky a hudbu na CD a jiná tajemství. Poklad starý by měl být zakopán společně s novým.

Na závěr nezapomněl pan profesor Bauer alias tajuplný mnich poděkovat společnosti TESLA, jelikož veškerá aparatura - bedničky, mikrofony, zesilovač - byla právě od této společnosti :-). Pak nastala pauza na oběd a po ní se už všechny masky a maskouni scházeli v atriu. Celým odpolednem nás provázel Sherlock Holmes a Hercule Poirot. Program sice trochu vázl - trénovat scénku z Lakomce či Romea a Julie se nikomu nějak nechtělo, i když nakonec pár scének zahráno bylo. Další soutěž, která proběhla, byla v poznávání masek - každý dostal pět svorek a v průběhu odpoledne se snažil uhodnout, kdo má představovat jakou postavu, a tím získával více a více svorek. Některým jedincům nezbyla po patnácti minutách ani jedna svorka, poněvadž všichni věděli, koho znázorňují. I když program tedy nebyl nic moc, jídla a pití bylo ažaž a každý toho využil, seč mohl, a tak po chvíli bylo téměř vybíleno. Jako zpestření programu byla v půlce vsazena vražda pana profesoraVondrlíka, za níž byla následně odsouzena polednice v podobě paní profesorky Krchové. Dalšími podezřelými byl pan profesor Bauer, který byl ale v okamžiku vraždy v Číně na olympiádě, takže vraždu spáchat nemohl, a paní profesorky Kuřátková a Bursíková.

Konec oslavy nastal úderem šestnácté hodiny, kdy dohrála poslední písnička, na níž pařili až do konce někteří nadšenci pro tanec :-). Hudební doprovod byl zajištěn po celou dobu programu, takže o zábavu bylo postaráno. Já neustále pendlovala mezi stoly s jídlem a improvizovaným tanečním parketem. Takže pokud nebyl zrovna nějaký soutěžní program, mohli jste se vybít na parketě či debužírovat u obložených táců.

Myslím, že ve finále se oslava docela povedla :-).

Barbora Šimůnková, 4.H

Jakožto správní redaktoři časopisu jsme pro Vás také připravili pár krátkých rozhovorů s účastníky a organizátory slavnostního programu. Zde si tedy můžete přečíst jejich hodnocení a zasmát se i nad některými vtipnými odpověďmi od našich profesorů i profesorek.

Studentka: "Je to tu super, boží, cool. Jídlo? Skvělý! Hudba ujde. A panu profesorovi Bauerovi to sluší."

Studentky: "Hrozně se nám tu líbí, ale je tu málo jídla. Scénky? Jó, dobrý. Hudba? Skvělýýýý, pořád tancujeme. Jsme velmi spokojení ."

Student: "Líbí se mi tady, je to povedený. Je tady hodně jídla a hodně lidí. Možná právě kvůli

tomu jídlu. Dobrá hudba ."

Moderátoři: "Akce se připravovala od začátku školního roku. Jsme tu spokojeni a doufáme, že

spokojeni budou i studenti GO. "

Organizátorka: "Akci jsme chtěli uspořádat už minulý rok, ale nakonec jsme ji přesunuli až k této

příležitosti. Potřebovali jsme sehnat peníze, nakoupit jídlo a ceny, vymyslet tento program, zajistit hudbu… Největší přípravy probíhaly od pondělka. Zatím jsem tu spokojena a snad se to líbí i ostatním."

Pan profesor Zajíc: "Nad oděvem jsem dlouho nepřemýšlel. Teď hledám Eurydiku a dokud ji nenajdu, tak budu nešťastnej. Moc se mi tu líbí, ale zatím jsem nenašel Eurydiku. Zatím jsem si

nic dobrého nedal. Dokud nenajdu Eurydiku, tak nejím."

Paní profesorka Kučerová: "Moc se mi tu líbí, jen převlek byl trochu náročný. "

Pan profesor Urbanec: "Hajný je lesa pán. Je tady výborná atmosféra. Byl jsem překvapen, že se dochovalo hodně informací, ale informace, které byly zakopány mou bývalou třídou (4. P) , se

bohužel nepodařily najít. "

Paní profesorky Bursíková a Žabová: "Je to skvělé setkání, jsme spokojeny. Mile mě překvapilo množství studentů v převlecích a myslím, že kdo nepřišel, je to jeho škoda. Dokonce se zde objevují literární postavy, které neznám. Občerstvení je výborné. "

Pavlína Coufalová, 4.H