Votvírák 2009: Lidová zábava. Ale s dobrým programem

Vstup zdarma. To je pro většinu Čechů skoro kouzelné zaklínadlo, na něž vsadili také organizátoři milovického hudebního festivalu Votvírák. Ve dnech 12. až 14. června přišlo přes 100 tisíc lidí, a tak je vidět, že to zabralo. Když jsme ale viděli plakáty, mohli jsme být trochu překvapení: Lucie Bílá? Michal David? Lunetic?

Skutečně, organizátoři u třetího ročníku vsadili na jinou, značně popovější sestavu hudebníků – minulý rok byly za hlavní hvězdy kapely jako Kryštof, Mig 21, Kontrafakt, No Name, nebo taky zpěvačky Anna K a Aneta Langerová. Ale i když letošní zaměření bylo značně přímočařejší, pořád se musí nechat, že Votvírák je multižánrový festival. Na čtyřech stageích se vystřídá široká paleta žánrů – od hip hopu přes pop nebo funky až k tvrdému rocku, takže na své si přijde vážně téměř každý.
Pokud jste přišli s dostatečným předstihem, třeba okolo čtvrté, měli jste ještě dost času na obhlédnutí areálu letiště, kde se festival konal, dokud se program nepřehoupl do té zajímavější půlky. Vzápětí jste tedy zjistili, že vstupné je sice zdarma, ale organizátoři musí někde vydělat a jídlo a pití je asi dvakrát dražší než běžně. Jak se ale vyjádřil programový ředitel festivalu Artur Kaiser, „když někdo přijede, zaparkuje ve městě a přinese si svůj řízek s chlebem, tak třeba začas nebude mít kam jet“. Poplatek za stan činil 50 korun, parkovací místo stálo 250 korun.

Krátce po čtvrté svoje vystoupení na jednom z vedlejších pódií zahájila Iva Frühlingová. Nemůžu se ubránit pocitu, že její hudba nezaujme širší publikum. Že je sice na jednu stranu zajímavá,
ale na druhou jistým způsobem nudí… Hrstku lidí, která se na ni přišla podívat, nerozproudila. Připadá mi, že tento čas je na festivalové vystoupení tak trochu nevděčný, lidé se rozkoukávají a do varu se mají dostat až o několik hodin později… Ewa Farna už rozhodně měla nejen (mnohem) víc diváků, ale i víc opravdu se účastnících diváků, nejenom tupě postávajících na místě. Většina mých vrstevníků tvrdí, že její hudba je naprosto strašná, ale jsem si jistá, že kdyby měli příležitost vidět Ewu vystupovat na živo, šli by se aspoň podívat, už jen aby zjistili „jaké to je“. Já jejich názor nesdílím, myslím si, že Ewa je skvělý talent, i když texty některých skladeb jsou někdy trochu jednoduché… (Ale zamyslete se, o čem jiném něž o opačném pohlaví by mohla zpívat, když je jí patnáct? Téměř všechny generace zpěvaček o nich zpívají, ale to už je jiná věc…) Takže ano, zpívá skvěle, a i když i tento čas vystoupení byl trochu nevděčný, ale bylo vidět, že plno přítomných texty písniček zná a že je rozhodně neslyší poprvé.

Přiznám se, že během vystoupení Buty na hlavní stagei jsem nebyla úplně pozorným divákem (přece jen patřím do už trochu mladší generace a jejich největší slávu jsem úplně nezaznamenala), ale Františka jsem si samozřejmě zazpívala. Prostor před hlavním pódiem se začal pomalu, ale velice jistě zaplňovat. Po skončení tohoto koncertu ale ne poprvé za tento den zasáhlo počasí – teď však zdaleka nejsilněji. Spustil se prudký déšť a hodně se ochladilo. Většina přítomných hledala nevhodnější místo k úkrytu. (Odměnou nám bylo, že jsme mohli vidět krásnou duhu. I když to nepřevážilo fakt, že jsme měli hrozně mokré oblečení.) Posunul se také čas vystoupení Lucie Bílé, a to skoro o hodinu. Nikdy jsem její hudbu neposlouchala, vážně nikdy jsem ji nevyhledávala. Takhle asi může mluvit hodně z vás. Pravdou je, že ta hudba si nějak našla mě, a já objevila, že znám (skoro) všechny skladby, které Bílá zazpívala (je pravda, že vybrala hlavně hitovky). Jen tak namátkou – eSeMeS, Most přes minulost, Requiem, Miluji tě. Nebylo důležité, jestli se mi líbí. Prostě je znám, a tak můžu zpívat, stejně jako všichni lidé, kteří se i přes nepřízeň počasí dostavili před stage. Lucie Bílá není častým hostem festivalů (které jsou zadarmo), a proto její vystoupení mohlo přitáhnout mnoho lidí, které určitě nemohla zklamat.

Dalším „headlinerem“ byli Lunetic. Pro mě v uvozovkách, ale stovky diváků, nadšených z toho, že hochy mohou vidět ve stejné sestavě po více než deseti letech spolu, je evidentně braly naprosto vážně. Většinou to byly ženy okolo třicítky, které uměly nazpaměť všechny texty,
a světe div se, při bývalé hitovce Máma zpívalo téměř veškeré osazenstvo letiště. Na trapnosti vystoupení ale ještě přidávaly rádoby vtipné hlášky, které co přestávku do davu pokřikl některý ze členů „nejslavnějšího českého boybandu“ (pravděpodobně aby pořádně rozproudil dav) a taky dost odvážné aranže – nejspíš to nebylo to, co publikum chtělo, tedy vzpomínku na staré časy, ale nic nového.

Hlavní hvězdou pátečního dne měl původně být Karel Gott – bohužel, den předtím, 11. června, se konal jeho velký narozeninový koncert, a tak jeho úlohu vlastně převzal Michal David (v závěsu s Lucií Bílou), na jehož „diskopárty“ se sice čekalo dost dlouho, ale stála za to. Nevadí, že většina z osazenstva (teď už se dá říct, že plocha před pódiem byla naprosto plná) Majkla Dejvida v jeho největší slávě nikdy nezažila. Všichni na diskopárty pijí kolu, sbírají céčka a žijí nonstop, a tak to má být. Zapomeňte na všechno a bavte se.

Pokud jste chtěli, mohli jste v pátek ještě zůstat, ale většina lidí odcházela. Třeba připravit se na další den.

Můj původní plán byli Sunshine v 15.40, ale to se později ukázalo jako poměrně nereálné. Sobotní festivalový den pro mě tedy začal až okolo sedmé na plzeňské ska kapele Tleskač. Bohužel mi utekla první třetina (ono by se to nestalo, kdyby tahle stage nebyla až úplně vzadu – nejdřív jste museli celý areál obejít, abyste se dostali k hlavnímu vstupu). Působilo až trochu komicky, kolik lidí se tísnilo před tímto pódiem, jedním z menších (a další desítky jich přibyly na Sto zvířat o něco později). Je vidět, že Tleskač má nepopiratelně u českých festivalových návštěvníků zvuk a dav rozproudí skoro bez námahy. Kapela zahrála všechny nejznámější hity jako Příběh Jana Tleskače, Zelená je tráva, Pavlačová story nebo Loupežnická. Na krátko se tahle stage proměnila ve ska zónu. Sto zvířat sice hrají o něco méně taneční ska, ale to vlastně vůbec nevadí. Je docela jedno, o čem to je, hlavně, že se na to dá pařit. U ska to platí dvojnásob.
Mezitím se na hlavním pódiu odehrával koncert kapely Medvěd 009. Doteď jsem ji znala jen jako „vedlejšák“ Vaška z Divokýho Billa, ale zjistila jsem, že je to docela fajn hudba, navíc tam jsou i dechy. Dokonce i s poměrně inteligentními texty (na rozdíl od trhaných, snadno zapamatovatelných popěvků Divokýho Billa).

A teď už se všechno blížilo k absolutnímu vrcholu - Monkey Bussines nechávali čekat publikum opravdu dlouho, pódium bylo zakryté. Další hudební objev letošního Votvíráku: Monkey Bussines jsou skvělá kapela, vážně. Mix stylů, z nichž nejvíc se to podobá asi funky, je vážně docela šťavnatý, k tomu víc barevných světel a kouře než na kterémkoliv předchozím vystoupení. Sice jsem neviděla úplně celý koncert, ale Matěj Ruppert si získal naprosto každého. Dokáže zazpívat i Pavarottiho. Hraje na housle. Při tom všem stíhá bravurně pobíhat po pódiu a zpívat – víte, že má vážně skvělý hlas? Zní to trochu jako o něco hlubší Michael Jackson.

Proč se tedy nakonec zabývat tím, co organizátorům festivalu pořád moc nejde (konkrétně – aspoň částečný úklid odpadků, převážně kelímků od piva, jichž bylo v sobotu nechutně hodně, případně častější čistění toitoiek)? Jistě že Votvírák je naprosto prvoplánově zaměřen na lidovou zábavu a nelze od něj čekat nic navíc. Ale proč se nepobavit
zadarmo? Bylo to skvělé a příští rok jedu určitě zase. Třeba nalákám i někoho z vás.

Magdalena Hergottová, 4.H