Rock for people

4. - 6. července, tedy od pátku do neděle, se uskuteční už 15. ročník oblíbeného festivalu Rock for People v Hradci Králové, který letos nabízí opravdu hodně známých jmen.
Lépe než Rock for People je na tom už jen festival Pohoda. Mezi headlinery letos patří hlavně Arctic Monkeys, Placebo a Ska-P.
Já osobně bych tam jela hlavně kvůli The Kooks nebo Hadouken! Ale to už je spíš věc názoru a hudebního vkusu. Myslím, že výběr je velký, vystoupí zde celkem 130 účinkujících, mezi které kromě headlinerů patří samozřejmě i kapely jako Vypsaná Fixa, Tata Bojs nebo Sto Zvířat, které jsou už na Rock for People a podobných festivalech jako doma.

Pokud byste se rozhodli, že Rock for People navštívíte, budete ovšem muset počítat s tím, že cena je už v tuto dobu docela vysoká. Například jednodenní vstupenka na místě stojí 1000 Kč. I přesto vám tento festival spousta lidí doporučí a proto myslím, že stojí za to se tam podívat.

Markéta Sedláčková, 4.H

Maškaráda

Divadelní inscenace zeměplošské knihy Soudné sestry slavila úspěch, a tak se Divadlo v Dlouhé rozhodlo pro zpracování další pratchettovky, tentokrát Maškarády.
Jak už název napovídá, příběh se točí kolem Opery v Ankh-Morporku (což je největší, nejnebezpečnější a zaručeně nejšpinavější město Zeměplochy), kde se dějí opravdu podivné věci. Mají tu totiž Ducha nebo-li Fantoma Opery, záhadného maskovaného muže, který okupuje lóži číslo osm a je mu připisováno všechno, co se v Opeře děje. Zvláště pak všechny ty vraždy, po kterých posílá šéfovi Opery dopisy s napsaným šíleným smíchem doprovázeným mnoha vykřičníky.
V této době se ke sboru přidá i lancerská dívka Anežka (Helena Dvořáková) s velmi dobrým hlasem ale postavou, která se do show prostě nehodí, a také Kristýna (Magdalena Zimová),
zpěvačka bez hlasu s ideálním vzhledem a IQ tykve. Ředitel Opery (Miroslav Táborský) a umělecký šéf Sardelli (Jan Vondráček) se rozhodnou tyto dvě dívky spojit v jednu, a tak zatímco
Kristýna hraje, Anežka zpívá její party.
Ovšem o Anežku stojí i lancerské čarodějka Bábi Zlopočasná (Naďa Vicenová) a Stařenka Oggová (Jaroslava Pokorná), které se za ní vydají do Ankh-Morporku a pouští se do zkoumání záhady okolo Fantoma. Můžete si být jistí, že ji vyřeší, a to svým vlastním svérázným způsobem
Maškaráda je opět velmi věrnou adaptací. Divadlo v Dlouhé si upravilo scénář Stephena Briggse a přidalo do hry více scén i vtipů z původní knižní předlohy, takže se rozhodně nemůžete nudit. Vystupuje tu osvědčená postava Smrtě (který tu má krásnou scénu s přesvědčováním labutě, která údajně před smrtí zpívá nejkrásněji, aby mu tedy zazpívala, než ji zbaví života), také je tu konečně Krysí smrť („Že nevěříš v reinkarnaci? Ale reinkarnace věří v tebe!“), dojde na přeměnu kocoura Silvera v člověka a objeví se tu i příslušníci Hlídky (to je ankh-morporská verze policie) Navážka a Noby. Jako vždy jsou všechny postavy naprosto věrohodné a vynalézavě napsané. Musím říct, že většina z nich byla ztvárněna přesně tak, jak jsem si je představovala.

Lenka Chudomelová, 4.H

ČNB

Na Náměstí Republiky v Praze se nachází Česká národní banka. Tato budova je jednou z nejdůležitějších budov v České republice. Národní banka má za úkol kontrolovat hodnotu
koruny v poměru s ostatními měnami a tím celkově hlídat stav české ekonomiky. Kromě samotné banky se v suterénu budovy nachází výstava s názvem Lidé a peníze. Je prý hodně těžké se do této stále expozice dostat, takže jsem opravdu ráda, že jsem mohla být jejím návštěvníkem. Když jsme dorazili do expozice, tak nám průvodci v první řadě pustili krátký dokumentární film o České národní bance a poté také vtipný animovaný film o vývoji peněz v průběhu staletí. V expozici samotné se nachází mnoho předmětů úzce souvisejících s penězi. K takovýmto předmětům patří například mince českých zemí od středověku po současnost. Zajímavá je také ukázka několika padělaných bankovek. Mohli jsme zároveň porovnat bankovky pravé a padělané a zkusit si pod UV lampou rozpoznat pravost bankovek. Dalším lákadlem je unikátní hromada zlatých cihel (každá váží 12 kilo) , které mají celkovou hodnotu mnoha a mnoha milionů. Po tom, co jsme si prošli výstavu, jsme měli zřejmě opravdu neopakovatelnou příležitost potěžkat si jednu zlatou cihlu. My dívky jsme měli opravdu problém ji uzvednout. Na úplný konec naší návštěvy banky nám byl puštěn další film, tentokráte o výrobě peněz. Na rozloučenou udělal ještě pan průvodce malý kvíz s otázkami, které se týkali výstavy. Tři bystří z nás, kteří odpověděli rychle a správně, dostali za odměnu slisované kousíčky bankovek, které byly při výrobě poškozeny a proto se musely takto znehodnotit. Jak už jsem výše zmínila, výstava Lidé a peníze je těžko dostupná a její návštěva je opravdu neopakovatelným zážitkem, protože například tak velké množství zlata asi jen tak v běžném životě neuvidíte...

Jana Vlčková, 1.V

Bauerovy hlášky

„Tady máme důkaz, že když uvaříme studenta, už nebude chodit do školy, protože ztratí účinnost. Takže je z bílkovin.“

„A my v trávicí šoustavě…“

Student: „Dneska máte hřeben.“
„No mám, ale nevim co s ním.“
„No máte dneska nějaký rozcuchaný vlasy.“
„Já jsem si je přeležel... No ono jak se říká, že si někdo češe pěšinku, tak já si češu náměstíčko. No ale nevýhodu to má. Nemůžu dělat stoj na hlavě.“
„Proč?“
„Protože bych uklouzl.“

Barbora Šimůnková, 4.H

Rozhovory

Paní profesorka Lenka Vinklerová:
Hrajete na nějaký hudební nástroj?
No, tak snažím se.
A na jaký?
Na kytaru.
Akustickou?
Akustickou.
Jaká je vaše oblíbená skupina či zpěvák nebo zpěvačka?
V současné době nemůžu říct, že bych měla nějakou oblíbenou skupinu.I když dá se říct…. Třeba Loreena McKennitt, Sarah Brightman.
Zima nebo léto? Proč?
Tak jednoznačně léto, protože je teplo.
Chodíte často do divadla, či do kina nebo na koncerty?
Asi ani ne.
Čtete? A co?
Moc nečtu. Četla jsem hodně dřív, ale už mám načteno. Když už, tak fyzikální knížky.
Ani časopis?
Málo, málo.
Jak si udržujete své zdraví?
Cvičím.
Sportujete?
Tak, dá se říct. Cejtim, že je dobře.
Jaký máte názor na vegetariány? Držela jste někdy dietu?
Myslim si, že v určité době to může hodně pomoct, v určité době je to zbytečné nebo nebezpečné. Dietu jsem taky někdy držela.
Díváte se na pohádky?
No, ráda, když jsou hezké.
Jaká je vaše oblíbená?
Pyšná princezna.
Káva nebo čaj? Pyžamo nebo noční košile?
Čaj, noční košile.
Chtěla jste být vždycky učitelkou?
Ani ne, jenom když jsem byla malá.
Co vás na své práci baví nejvíce?
Toho je víc. Komunikace s lidmi a i ta fyzika a matika.
V jakém oblečení se cítíte nejlépe?
V pohodlném.

Pan profesor Ludvík Růžička:
Jakou hudbu preferujete?
Eh...starou dobrou…eh..rock až pop, čili skladby typ samozřejmě Beatles potom Pink Floidy á věci tady tohodle ražení. Čili Dail Strejc eh…a podobně. Z téhle doby… horko těžko, abych se přiznal.
Čtete noviny?
Eh…Už ne. V elektronické podobě každej den, a to se namíchnu.
A jaké?
Všecky, všecky portály. To znamená, to jsou takové ty Ídnesy… a Hospodářské noviny… Aktuálně… Právo už ne.
Chodil jste v mládí do tanečních? A co diskotéky, býval jste idolem dívek a žen?
(Bujarý smích) No, idolem jsem určitě byl, ale o tom si toho si nejsem vědom, a ne skrze taneční umění. Do tanečních jsem chodil, více méně z donucení a padla na mě eh… hlavní tanečnice, která se jmenovala Mařena a pronásledovala mě tak, že většinu tanečních jsem strávil na záchodě, vždycky. A co se týče diskoték, tak to jsem , ty začínaly v době, kdy už jsem tomu jako věkově moc neodpovídal, a euh…tak občas jsem tam šel, ale jenom si poslechnout hudbu a strašně se mi líbilo, že najednou nemusim užít to, co jsem se naučil v tanečních, ale že stačí tam stát a jenom se tahle se tam nějak potácet. Takže občas, ale teď už asi ne.
Proč učíte IVT a proč zrovna na Gymnáziu Opatov?
Euh. No…Eh.. .IVT učím, protože jsem se k tomu postupně propracoval přes matematiku a já jsem zezačátku dělal programátora, já jsem byl profesionální programátor. Za komunistů jsem nechtěl učit. Takže do školství jsem šel až po revoluci. No a euh… na Gymnáziu Opatov proto, že se mi naskytl inzerát nějaký, když se více méně zakládala, a měl jsem za sebou zajímavé zkušenosti jen tak ze základky, kde to nebylo špatné, a pak jsem rok učil na soukromé dívčí škole, kde byly samé holky, a bylo to strašně fajn, ale rok bohatě stačil.
Měl jste rád tělocvik? Jakou školu jste navštěvoval?
Chodil jsem na gymnázium, ehm… na Moravě tedy. A eh… Tělocvik jsem měl rád, ale jak co. Ehm… zbožňoval jsem hry a atletiku, nesnášel jsem gymnastiku. To když jsem cvičil, tak všichni přestali cvičit a dívali se na mě, jak propadám bradly, například. Nebo když jsem dělal stoj o rukou, tak jsem se vždycky otloukl paty o parkety, netrefil jsem se na žíněnku. A každej pátej rok se povinně nacvičovala spartakiáda, a to jsem měl vždycky dvojku z tělocviku, protože jsem to parodoval.
A jaká to byla škola? Ehm...To bylo Gymnázium euh…v Ostravě na Mateční ulici, zaměřená teda tenkrát jako to byla experimentální zaměřená jako na počítače, ale počítače jsme nikdy neviděli ještě.
Jaké je vaše nejoblíbenější místo?
Místo? Jedno neřeknu ale určitě je to například ostrov Ischia. Eh… pak mám rád strašně Kamark, čili deltu Rhony. A u nás ehm… možná Beskydy, Jeseníky a nezapomenu na město Sázava, protože jednak je tam hezký okolí a je tam vynikající hospoda.
Co rád jíte a pijete?
Ehm… No… Eh… Jídlo mám nejraději to, které si udělám sám. Teda většinou to jsou cizokrajná jídla. Mám nejraději čínskou kuchyni, italskou kuchyni mám velmi rád. Nesnášim knedlíky a omáčky. To vůbec nejim. Ne. To nejim. Euh…Dost experimentuji. No a na pití nesnášim mlíko to na mě působí, že bych zkolaboval - opravdu. A jinak mám rád cokoliv i alkoholické nápoje - s mírou. Ehm…Samozřejmě všechno. Jo, to znamená pivo i víno a občas nějaký ten panák taky, ale ne současně. A ne ve velkém množství. Jenom občas, s maturanty třeba.
A takže rád vaříte?
Vařím rád. Ehm… Přes víkend si dokonce beru vaření na starost. Žena buď spí nebo - je učitelka- tak taky opravuje věci do školy a relaxuje, a já vařím. A nadávám na děti, protože nechtějí vynést koše odpadkové a takové věci.
Nosil jste někdy rovnátka?
Ne, to za našich časů ani nebylo, abych pravdu řekl.
Jaký šampon používáte?
(smích) Kterej je v akci, ale ze kterého nejsem plešatej, nějakej většinou ten Elsév a takovéhle věci. To nechávám zcela na manželce, ale nesmí to mít takovou teploušskou vůni, řeknu jo...
Také se ve volném čase staráte o pohybový vývoj svého dítěte, jako to dělá pan profesor Knedlík? Nebo ho trávíte někde jinde s někým jiným?
Euh... Ne. Já jsem trénoval iks let jako profesionální trenér, a tak jsem se toho nabažil, že nikoli. Ehm… Moje Děti se pohybově vyžívají sami. Holka chodí do atletiky, závodně. A kluk je...eh… no… takovej trochu všesportovní a nic pořádně. Takže o to se starat nemusím. A jsou v takovém věku, že je nejlepší, když nejsou doma.
A co tedy děláte vy, když nejsou doma, když máte volnou chvilku?
Když no… Jednak tedy zase do školy, občas se dívám na televizi, sport a ehm... hodně čtu odbornou literaturu, takže beletrii jsem neviděl ani nepamatuji.
A co čtete za odbornou literaturu?
Všecko co souvisí s tímhle. To znamená, že dva měsíce když nečtu odbornou literaturu, tak jsem úplně mimo. Zabere to hodně času, no..
Relaxujete rád v přírodě?
Určitě, určitě. Mám rád… relaxuju v přírodě. Máme, máme chatu, takže já jsem vášnivej zahrádkář.
Chodíte na houby?
Chodím, ale musí jich růst strašně moc. A chodím zásadně, ne po nějakých podivných houštinách, ale prostě dělám to jako túru trochu. Jdu normálně po cestě a dívám se, a když rostou tak něco najdu a ne abych se tam někde plížil.
Těšíte se na prázdniny? Kam vyrážíte?
Strašně moc. Těším se, už to nemůžu přežit, pomalu. Jednak chata, jednak jedeme do Francie na poznávací zájezd, Pyreneje a takovýhle věci. A pak na závěr jedeme do Maďarska na takový gastro zájezd, více méně. Čili lázně plus ochutnávky vína a takové věci, se zdokonalím ve vaření guláše.
A máte rád tiramisu?
Docela jo, dalo by se říct.

Pavlína Coufalová a Bára Šimůnková, 4.H

Nikdykde

Richard Mahyew je normální mladý muž s obvyklým a nudným životem: Pracuje jako úředník, žije v malém bytě v Londýně, má dobrého přítele a snoubenku, se kterou chodí po galeriích, a jedinou neobvyklou věcí v jeho životě je sbírka figurek trolů, kterou má na pracovním stole. To všechno se však změní ve chvíli, kdy najde na ulici zraněnou dívku a rozhodne se jí pomoci. Richardův život se náhle rozpadá na miliony kousků: Jeho snoubenka se s ním rozchází, vyhrožují mu neznámí lidé a dívka jménem Dvířka, kterou zachránil, mluví o velice zvláštních věcech, jenž prostě nemůžou existovat. Ale ani potom, co Dvířka zmizí tak záhadně, jako se objevila, se věci nevyřeší – právě naopak. Richard zjišťuje, že pro všechny přestal existovat. Nikdo ho nezná, jeho byt je prodán, jeho kreditní karta je neplatná. A tak se musí vydat do Podlondýna,světa pod světem, ze kterého pochází tajemná Dvířka, a nezbývá mu než pokusit se získat zpět svůj život.
Nikdykde je krásný příběh plný fantastických tvorů a legendárních postav a Podlondýn je nebezpečným, ale pohádkovým místem. Richard se tu musí naučit věřit tomu, co vidí, místo toho, co si myslí, že je pravda. Kromě lady Dvířky, která se snaží zjistit, proč její rodinu vyvraždili, se tu setkáváme s dalšími zajímavými postavami: legendární bojovnicí Hunter, většinou důvěryhodným markýzem de Carabase, dvojicí dokonalých a neomylných zabijáků panem Croupem a Vandemarem nebo nefalšovaným andělem pamatujícím Atlantidu. Jedním
z problémů ovšem je, že Podlondýn je zrádné místo a, jak se hrdinové
brzy přesvědčí, je velmi těžké určit, komu můžou věřit.
Pro ty, kdo mají rádi fantasy, je Nikdykde něčím jako povinnou četbou. Je tu všechno, co by mělo ve správném fantasy být: nepředvídatelné prostředí, tajemné bytosti, nebezpečí i přátelství. Pokud ale holdujete hrdinskému fantasy, tak jeho prvků tady asi moc nenajdete, jediná Hunter by se do tohoto žánru dala zařadit. Hlavní hrdina Richard je naopak vcelku ustrašený ( slovo zbabělý bych radši nepoužila) a občas i neschopný, i když postupně se mění. Nakonec stojí před rozhodnutím, zda zůstane v tomto neskutečném světě Podlondýna, nebo se vrátí ke svému nudnému normálnímu životu. Co si myslíte, že si vybere?

• Neil Gaiman je anglický autor fantasya sci-fi, známý třeba díky sérii komiksů Sandman, Američtí bohové, Anansiho chlapci nebo úspěšné knize i filmu Hvězdný prach. Spolupracoval také s T. Pratchettem na výborné knize Dobrá znamení. V jeho knihách se často objevují mytologické motivy.
• Nikdykde vzniklo v roce 1991 jako scénář k seriálu a ve stejném roce i jako román, nyní se údajně připravuje filmová verze.

Lenka Chudomelová, 4.H

Galaktické nákupy

Přestože přestupní termín v evropských fotbalových soutěžích začíná až 1.7., některé kluby začaly nakupovat už teď. Mezi všemi vyčnívá španělský gigant Real Madrid. V posledních sezonách se více dařilo konkurenční Barceloně, a tak vzal situaci v královském klubu z Madridu po pár letech opět Florantino Peréz. Již před pár lety vytvořil v Madridu tým nazývaný ,,Galacticos“, který se zdál býti nepřemožitelným. Nakoupil do něj Zidana, Figa, Carlose, Beckhama a později brazilského mladíka Robihna. Vrcholem týmu byl triumf v Lize Mistrů, jenže pak přišly roky bez trofeje a to i v domácí lize. Dnes jsou všichni jmenovaní už v jiných klubech (Zidane ukončil kariéru). Vypadalo to, že éra Galacticos je nenávratně pryč. Jenže megaloman Peréz se rozhodl zopakovat svůj obdivuhodný kousek znovu. A začal ve velkém stylu – ještě před začátkem přestupního termínu provedl nejdražší nákup historie a ve stejné statistice se ještě dostal na třetí místo. Jako předkrm si vybral brazilského hračičku s komickou přezdívkou Kaká. Hráč, který si udělal velké jméno v AC Milán, ho přišel na 68 miliónů eur. V tu chvíli to byl druhý největší nákup historie (první udělal taktéž Peréz, když kupoval do Realu Zinedina Zidana). Vypadalo to, že Kaká bude jedinou velkou ránou nejen co se týče Realu Madrid, ale vůbec v celém přestupovém období. Prezident Realu ale chystal ještě větší nákup – Christiana Ronalda! Chlapec, který chce být nejkrásnější na celém světě, ho stál 80 miliónů eur, což je největší nákup v celé historii sportu zvaného fotbal. Ani Pelé, Maradona nebo nikdo jiný nestáli nikdy víc peněz! Metrosexuál z Madeiry Ronaldo tak už není jen nejlepším hráčem současnosti, ale podle finančního měřítka i celé historie. Přitom nemá zůstat jen u těchto dvou hráčů. Peréz plánuje vybudovat druhý tým Galacticos, druhou nepřemožitelnou partu, která vyhraje vše, co bude možné. Kéž by takových bohatých lidí působilo ve fotbale víc, třeba i v tom českém…

Dominik Hrubý, 4.H

Votvírák 2009: Lidová zábava. Ale s dobrým programem

Vstup zdarma. To je pro většinu Čechů skoro kouzelné zaklínadlo, na něž vsadili také organizátoři milovického hudebního festivalu Votvírák. Ve dnech 12. až 14. června přišlo přes 100 tisíc lidí, a tak je vidět, že to zabralo. Když jsme ale viděli plakáty, mohli jsme být trochu překvapení: Lucie Bílá? Michal David? Lunetic?

Skutečně, organizátoři u třetího ročníku vsadili na jinou, značně popovější sestavu hudebníků – minulý rok byly za hlavní hvězdy kapely jako Kryštof, Mig 21, Kontrafakt, No Name, nebo taky zpěvačky Anna K a Aneta Langerová. Ale i když letošní zaměření bylo značně přímočařejší, pořád se musí nechat, že Votvírák je multižánrový festival. Na čtyřech stageích se vystřídá široká paleta žánrů – od hip hopu přes pop nebo funky až k tvrdému rocku, takže na své si přijde vážně téměř každý.
Pokud jste přišli s dostatečným předstihem, třeba okolo čtvrté, měli jste ještě dost času na obhlédnutí areálu letiště, kde se festival konal, dokud se program nepřehoupl do té zajímavější půlky. Vzápětí jste tedy zjistili, že vstupné je sice zdarma, ale organizátoři musí někde vydělat a jídlo a pití je asi dvakrát dražší než běžně. Jak se ale vyjádřil programový ředitel festivalu Artur Kaiser, „když někdo přijede, zaparkuje ve městě a přinese si svůj řízek s chlebem, tak třeba začas nebude mít kam jet“. Poplatek za stan činil 50 korun, parkovací místo stálo 250 korun.

Krátce po čtvrté svoje vystoupení na jednom z vedlejších pódií zahájila Iva Frühlingová. Nemůžu se ubránit pocitu, že její hudba nezaujme širší publikum. Že je sice na jednu stranu zajímavá,
ale na druhou jistým způsobem nudí… Hrstku lidí, která se na ni přišla podívat, nerozproudila. Připadá mi, že tento čas je na festivalové vystoupení tak trochu nevděčný, lidé se rozkoukávají a do varu se mají dostat až o několik hodin později… Ewa Farna už rozhodně měla nejen (mnohem) víc diváků, ale i víc opravdu se účastnících diváků, nejenom tupě postávajících na místě. Většina mých vrstevníků tvrdí, že její hudba je naprosto strašná, ale jsem si jistá, že kdyby měli příležitost vidět Ewu vystupovat na živo, šli by se aspoň podívat, už jen aby zjistili „jaké to je“. Já jejich názor nesdílím, myslím si, že Ewa je skvělý talent, i když texty některých skladeb jsou někdy trochu jednoduché… (Ale zamyslete se, o čem jiném něž o opačném pohlaví by mohla zpívat, když je jí patnáct? Téměř všechny generace zpěvaček o nich zpívají, ale to už je jiná věc…) Takže ano, zpívá skvěle, a i když i tento čas vystoupení byl trochu nevděčný, ale bylo vidět, že plno přítomných texty písniček zná a že je rozhodně neslyší poprvé.

Přiznám se, že během vystoupení Buty na hlavní stagei jsem nebyla úplně pozorným divákem (přece jen patřím do už trochu mladší generace a jejich největší slávu jsem úplně nezaznamenala), ale Františka jsem si samozřejmě zazpívala. Prostor před hlavním pódiem se začal pomalu, ale velice jistě zaplňovat. Po skončení tohoto koncertu ale ne poprvé za tento den zasáhlo počasí – teď však zdaleka nejsilněji. Spustil se prudký déšť a hodně se ochladilo. Většina přítomných hledala nevhodnější místo k úkrytu. (Odměnou nám bylo, že jsme mohli vidět krásnou duhu. I když to nepřevážilo fakt, že jsme měli hrozně mokré oblečení.) Posunul se také čas vystoupení Lucie Bílé, a to skoro o hodinu. Nikdy jsem její hudbu neposlouchala, vážně nikdy jsem ji nevyhledávala. Takhle asi může mluvit hodně z vás. Pravdou je, že ta hudba si nějak našla mě, a já objevila, že znám (skoro) všechny skladby, které Bílá zazpívala (je pravda, že vybrala hlavně hitovky). Jen tak namátkou – eSeMeS, Most přes minulost, Requiem, Miluji tě. Nebylo důležité, jestli se mi líbí. Prostě je znám, a tak můžu zpívat, stejně jako všichni lidé, kteří se i přes nepřízeň počasí dostavili před stage. Lucie Bílá není častým hostem festivalů (které jsou zadarmo), a proto její vystoupení mohlo přitáhnout mnoho lidí, které určitě nemohla zklamat.

Dalším „headlinerem“ byli Lunetic. Pro mě v uvozovkách, ale stovky diváků, nadšených z toho, že hochy mohou vidět ve stejné sestavě po více než deseti letech spolu, je evidentně braly naprosto vážně. Většinou to byly ženy okolo třicítky, které uměly nazpaměť všechny texty,
a světe div se, při bývalé hitovce Máma zpívalo téměř veškeré osazenstvo letiště. Na trapnosti vystoupení ale ještě přidávaly rádoby vtipné hlášky, které co přestávku do davu pokřikl některý ze členů „nejslavnějšího českého boybandu“ (pravděpodobně aby pořádně rozproudil dav) a taky dost odvážné aranže – nejspíš to nebylo to, co publikum chtělo, tedy vzpomínku na staré časy, ale nic nového.

Hlavní hvězdou pátečního dne měl původně být Karel Gott – bohužel, den předtím, 11. června, se konal jeho velký narozeninový koncert, a tak jeho úlohu vlastně převzal Michal David (v závěsu s Lucií Bílou), na jehož „diskopárty“ se sice čekalo dost dlouho, ale stála za to. Nevadí, že většina z osazenstva (teď už se dá říct, že plocha před pódiem byla naprosto plná) Majkla Dejvida v jeho největší slávě nikdy nezažila. Všichni na diskopárty pijí kolu, sbírají céčka a žijí nonstop, a tak to má být. Zapomeňte na všechno a bavte se.

Pokud jste chtěli, mohli jste v pátek ještě zůstat, ale většina lidí odcházela. Třeba připravit se na další den.

Můj původní plán byli Sunshine v 15.40, ale to se později ukázalo jako poměrně nereálné. Sobotní festivalový den pro mě tedy začal až okolo sedmé na plzeňské ska kapele Tleskač. Bohužel mi utekla první třetina (ono by se to nestalo, kdyby tahle stage nebyla až úplně vzadu – nejdřív jste museli celý areál obejít, abyste se dostali k hlavnímu vstupu). Působilo až trochu komicky, kolik lidí se tísnilo před tímto pódiem, jedním z menších (a další desítky jich přibyly na Sto zvířat o něco později). Je vidět, že Tleskač má nepopiratelně u českých festivalových návštěvníků zvuk a dav rozproudí skoro bez námahy. Kapela zahrála všechny nejznámější hity jako Příběh Jana Tleskače, Zelená je tráva, Pavlačová story nebo Loupežnická. Na krátko se tahle stage proměnila ve ska zónu. Sto zvířat sice hrají o něco méně taneční ska, ale to vlastně vůbec nevadí. Je docela jedno, o čem to je, hlavně, že se na to dá pařit. U ska to platí dvojnásob.
Mezitím se na hlavním pódiu odehrával koncert kapely Medvěd 009. Doteď jsem ji znala jen jako „vedlejšák“ Vaška z Divokýho Billa, ale zjistila jsem, že je to docela fajn hudba, navíc tam jsou i dechy. Dokonce i s poměrně inteligentními texty (na rozdíl od trhaných, snadno zapamatovatelných popěvků Divokýho Billa).

A teď už se všechno blížilo k absolutnímu vrcholu - Monkey Bussines nechávali čekat publikum opravdu dlouho, pódium bylo zakryté. Další hudební objev letošního Votvíráku: Monkey Bussines jsou skvělá kapela, vážně. Mix stylů, z nichž nejvíc se to podobá asi funky, je vážně docela šťavnatý, k tomu víc barevných světel a kouře než na kterémkoliv předchozím vystoupení. Sice jsem neviděla úplně celý koncert, ale Matěj Ruppert si získal naprosto každého. Dokáže zazpívat i Pavarottiho. Hraje na housle. Při tom všem stíhá bravurně pobíhat po pódiu a zpívat – víte, že má vážně skvělý hlas? Zní to trochu jako o něco hlubší Michael Jackson.

Proč se tedy nakonec zabývat tím, co organizátorům festivalu pořád moc nejde (konkrétně – aspoň částečný úklid odpadků, převážně kelímků od piva, jichž bylo v sobotu nechutně hodně, případně častější čistění toitoiek)? Jistě že Votvírák je naprosto prvoplánově zaměřen na lidovou zábavu a nelze od něj čekat nic navíc. Ale proč se nepobavit
zadarmo? Bylo to skvělé a příští rok jedu určitě zase. Třeba nalákám i někoho z vás.

Magdalena Hergottová, 4.H

We want Sweet

We want Sweet! We want Sweet! Přesně to křičeli fanoušci legendární skupiny 70. let ve čtvrtek 11. 6. 2009 v Lidovém domě Kbely.
Britská skupina Sweet dorazila do ČR a vystoupila dokonce třikrát. Ve čtvrtek v Praze, v pátek a sobotu, společně se skupinou Slade, ve Čkyni a Výravě. Do Kbel jsme vyrazily i my. Jako správní nadšenci jsme přišly do klubu mezi prvními, abychom si zabraly
ta nejlepší místa u pódia. Nicméně ani to nebylo zapotřebí. Moc lidí totiž nepřišlo. Jejich smůla. Dohromady nás mohlo být maximálně 300, z toho většina seděla u stolečků. A ti co stáli,
byli k našemu překvapení prostě suchaři. Jinak se to říct nedá, protože stát jak tvrdé y na Hell Raiser, která zazněla hned jako první, nebo Fox On the Run, Funny Funny či Co-Co nebo Poppa Joe, to se prostě nedá. My, jakožto omladina s několika dalšími v našem věku, jsme skákali, řvali, ječeli, zpívali, tleskali, tancovali, až skoro plakali, když hráli Love Is Like Oxygen.
Z původní kapely The Sweet byl zde už jen téměř 60 letý Andy Scott, který má stále typicky sweetovské dlouhé vlasy. Během hodiny a půl zazněly všechny známé hity a další písničky z cd Sweet Fanny Adams.
Skupina The Sweet má čtyři členy, kteří nejsou zrovna nejmladší, ale jejich hlasy jsou naprosto bezkonkurenční. Velmi nás udivilo, že Sweet zpívají naprosto čistě a zní stejně jako na nahrávkách. Všichni členové nám byli sympatičtí, někteří od nás byli vzdáleni jen asi na pouhé dva metry, takže jsme si všechny hudební zážitky naprosto vychutnaly, rock jsme cítily až v kostech. Součástí koncertu bylo sólo bubeníka Bruce Bislanda, které nás naprosto uchvátilo, a divily jsme se, že mu neupadla noha.
Když už Swíti hráli „poslední“ píseň, pískající publikum je naposled přivolalo zpět a jako poslední hit zahráli naprosto srdcervoucí dech beroucí
Ballroom Blitz. Po skončení akce jsme nastoupily do autobusu a bylo nám vlastně jedno, kam jedeme. Nakonec jsme šťastně dorazily do metra, kde se k nám přihrnulo ještě mnoho lidí, kteří právě odcházeli z koncertu Karla Gotta, který na Swíty určitě nemá. •

Barbora Šimůnková a Pavlína Coufalová, 4.H

Víte, že...?

• Elvis Aaron Presley měl dvojče? (Jeho bratr Jesse Garon zemřel těsně po narození.)

• Člověk mrká jednou až dvakrát za 10 vteřin? (Každé mrknutí trvá asi třetinu vteřiny. To znamená, že během dne mrkáte celkem asi 25 minut. Novorozeňata nemrkají vůbec, začínají až v šesti měsících.)

• Největší známý druh tučňáka - tučňák císařský- může dosahovat hmotnosti až 50 kg?

• České různobarevné čokoládové bonbony ve tvaru čočky nesoucí název Lentilky se začaly v Česku vyrábět v Holešově již v roce 1907? (Předběhly tak i Smarties nebo M&M’s, které se objevily až od roku 1937.)

Pavlína Coufalová, 4H