Krásné prázdniny!

Tak už je to konečně tady: Dočkali jsme se prázdnin! Vysvědčení je rozdáno, všechny školní povinnosti jsou pro tento rok za námi a my už se vidíme kdesi na pláži, kde si na nějaký Archimédův zákon, nejvyšší horu Evropy nebo chemické vlastnosti sacharidů ani nevzpomeneme.
Všem našim čtenářům přejeme krásné prázdniny, hodně zábavy a také odpočinku, abychom ten návrat do školy ve zdraví přežili. Načerpejte hodně sil, užívejte si a nenechte si ničím kazit náladu! Ať už jedete k moři, na hory, k babičce nebo prostě zůstáváte doma, mějte se krááásně!
Redakce
P.S.: V září můžete samozřejmě čekat nové číslo, vynasnažíme se pokračovat s časopisem a třeba i přidat nějaké rubriky. Pokud máte zájem o nějaký konkrétní druh článků, tak nám napište, určitě to zohledníme.

Úvodník

Vážení a milí,
držíte v rukou tento školní rok úplně poslední číslo Oběžníku GO, které už je spíše takovou línou malou tečkou za naší úpornou prací během těch uplynulých deseti měsíců, kdy náš školní časopis začal vycházet. Abychom vás naladili na čtení, prozradíme,
že o pár stránek dál najdete třeba rozhovor s paní profesorkou Vinklerovou nebo panem profesorem Růžičkou, což si určitě nenechte ujít! Teď už je ale čas začít přemýšlet, jak si co nejlépe užít prázdniny. Ať už to bude kdekoli, přejeme Vám, abyste si pořádně odpočali a co nejvíce si užili následující dva měsíce! (A pokud se o své zážitky budete chtít podělit, rádi přivítáme Vaše maily, které vyvěsíme v elektronické podobě na našem blogu.)
Redakce

Rock for people

4. - 6. července, tedy od pátku do neděle, se uskuteční už 15. ročník oblíbeného festivalu Rock for People v Hradci Králové, který letos nabízí opravdu hodně známých jmen.
Lépe než Rock for People je na tom už jen festival Pohoda. Mezi headlinery letos patří hlavně Arctic Monkeys, Placebo a Ska-P.
Já osobně bych tam jela hlavně kvůli The Kooks nebo Hadouken! Ale to už je spíš věc názoru a hudebního vkusu. Myslím, že výběr je velký, vystoupí zde celkem 130 účinkujících, mezi které kromě headlinerů patří samozřejmě i kapely jako Vypsaná Fixa, Tata Bojs nebo Sto Zvířat, které jsou už na Rock for People a podobných festivalech jako doma.

Pokud byste se rozhodli, že Rock for People navštívíte, budete ovšem muset počítat s tím, že cena je už v tuto dobu docela vysoká. Například jednodenní vstupenka na místě stojí 1000 Kč. I přesto vám tento festival spousta lidí doporučí a proto myslím, že stojí za to se tam podívat.

Markéta Sedláčková, 4.H

Maškaráda

Divadelní inscenace zeměplošské knihy Soudné sestry slavila úspěch, a tak se Divadlo v Dlouhé rozhodlo pro zpracování další pratchettovky, tentokrát Maškarády.
Jak už název napovídá, příběh se točí kolem Opery v Ankh-Morporku (což je největší, nejnebezpečnější a zaručeně nejšpinavější město Zeměplochy), kde se dějí opravdu podivné věci. Mají tu totiž Ducha nebo-li Fantoma Opery, záhadného maskovaného muže, který okupuje lóži číslo osm a je mu připisováno všechno, co se v Opeře děje. Zvláště pak všechny ty vraždy, po kterých posílá šéfovi Opery dopisy s napsaným šíleným smíchem doprovázeným mnoha vykřičníky.
V této době se ke sboru přidá i lancerská dívka Anežka (Helena Dvořáková) s velmi dobrým hlasem ale postavou, která se do show prostě nehodí, a také Kristýna (Magdalena Zimová),
zpěvačka bez hlasu s ideálním vzhledem a IQ tykve. Ředitel Opery (Miroslav Táborský) a umělecký šéf Sardelli (Jan Vondráček) se rozhodnou tyto dvě dívky spojit v jednu, a tak zatímco
Kristýna hraje, Anežka zpívá její party.
Ovšem o Anežku stojí i lancerské čarodějka Bábi Zlopočasná (Naďa Vicenová) a Stařenka Oggová (Jaroslava Pokorná), které se za ní vydají do Ankh-Morporku a pouští se do zkoumání záhady okolo Fantoma. Můžete si být jistí, že ji vyřeší, a to svým vlastním svérázným způsobem
Maškaráda je opět velmi věrnou adaptací. Divadlo v Dlouhé si upravilo scénář Stephena Briggse a přidalo do hry více scén i vtipů z původní knižní předlohy, takže se rozhodně nemůžete nudit. Vystupuje tu osvědčená postava Smrtě (který tu má krásnou scénu s přesvědčováním labutě, která údajně před smrtí zpívá nejkrásněji, aby mu tedy zazpívala, než ji zbaví života), také je tu konečně Krysí smrť („Že nevěříš v reinkarnaci? Ale reinkarnace věří v tebe!“), dojde na přeměnu kocoura Silvera v člověka a objeví se tu i příslušníci Hlídky (to je ankh-morporská verze policie) Navážka a Noby. Jako vždy jsou všechny postavy naprosto věrohodné a vynalézavě napsané. Musím říct, že většina z nich byla ztvárněna přesně tak, jak jsem si je představovala.

Lenka Chudomelová, 4.H

ČNB

Na Náměstí Republiky v Praze se nachází Česká národní banka. Tato budova je jednou z nejdůležitějších budov v České republice. Národní banka má za úkol kontrolovat hodnotu
koruny v poměru s ostatními měnami a tím celkově hlídat stav české ekonomiky. Kromě samotné banky se v suterénu budovy nachází výstava s názvem Lidé a peníze. Je prý hodně těžké se do této stále expozice dostat, takže jsem opravdu ráda, že jsem mohla být jejím návštěvníkem. Když jsme dorazili do expozice, tak nám průvodci v první řadě pustili krátký dokumentární film o České národní bance a poté také vtipný animovaný film o vývoji peněz v průběhu staletí. V expozici samotné se nachází mnoho předmětů úzce souvisejících s penězi. K takovýmto předmětům patří například mince českých zemí od středověku po současnost. Zajímavá je také ukázka několika padělaných bankovek. Mohli jsme zároveň porovnat bankovky pravé a padělané a zkusit si pod UV lampou rozpoznat pravost bankovek. Dalším lákadlem je unikátní hromada zlatých cihel (každá váží 12 kilo) , které mají celkovou hodnotu mnoha a mnoha milionů. Po tom, co jsme si prošli výstavu, jsme měli zřejmě opravdu neopakovatelnou příležitost potěžkat si jednu zlatou cihlu. My dívky jsme měli opravdu problém ji uzvednout. Na úplný konec naší návštěvy banky nám byl puštěn další film, tentokráte o výrobě peněz. Na rozloučenou udělal ještě pan průvodce malý kvíz s otázkami, které se týkali výstavy. Tři bystří z nás, kteří odpověděli rychle a správně, dostali za odměnu slisované kousíčky bankovek, které byly při výrobě poškozeny a proto se musely takto znehodnotit. Jak už jsem výše zmínila, výstava Lidé a peníze je těžko dostupná a její návštěva je opravdu neopakovatelným zážitkem, protože například tak velké množství zlata asi jen tak v běžném životě neuvidíte...

Jana Vlčková, 1.V

Bauerovy hlášky

„Tady máme důkaz, že když uvaříme studenta, už nebude chodit do školy, protože ztratí účinnost. Takže je z bílkovin.“

„A my v trávicí šoustavě…“

Student: „Dneska máte hřeben.“
„No mám, ale nevim co s ním.“
„No máte dneska nějaký rozcuchaný vlasy.“
„Já jsem si je přeležel... No ono jak se říká, že si někdo češe pěšinku, tak já si češu náměstíčko. No ale nevýhodu to má. Nemůžu dělat stoj na hlavě.“
„Proč?“
„Protože bych uklouzl.“

Barbora Šimůnková, 4.H

Rozhovory

Paní profesorka Lenka Vinklerová:
Hrajete na nějaký hudební nástroj?
No, tak snažím se.
A na jaký?
Na kytaru.
Akustickou?
Akustickou.
Jaká je vaše oblíbená skupina či zpěvák nebo zpěvačka?
V současné době nemůžu říct, že bych měla nějakou oblíbenou skupinu.I když dá se říct…. Třeba Loreena McKennitt, Sarah Brightman.
Zima nebo léto? Proč?
Tak jednoznačně léto, protože je teplo.
Chodíte často do divadla, či do kina nebo na koncerty?
Asi ani ne.
Čtete? A co?
Moc nečtu. Četla jsem hodně dřív, ale už mám načteno. Když už, tak fyzikální knížky.
Ani časopis?
Málo, málo.
Jak si udržujete své zdraví?
Cvičím.
Sportujete?
Tak, dá se říct. Cejtim, že je dobře.
Jaký máte názor na vegetariány? Držela jste někdy dietu?
Myslim si, že v určité době to může hodně pomoct, v určité době je to zbytečné nebo nebezpečné. Dietu jsem taky někdy držela.
Díváte se na pohádky?
No, ráda, když jsou hezké.
Jaká je vaše oblíbená?
Pyšná princezna.
Káva nebo čaj? Pyžamo nebo noční košile?
Čaj, noční košile.
Chtěla jste být vždycky učitelkou?
Ani ne, jenom když jsem byla malá.
Co vás na své práci baví nejvíce?
Toho je víc. Komunikace s lidmi a i ta fyzika a matika.
V jakém oblečení se cítíte nejlépe?
V pohodlném.

Pan profesor Ludvík Růžička:
Jakou hudbu preferujete?
Eh...starou dobrou…eh..rock až pop, čili skladby typ samozřejmě Beatles potom Pink Floidy á věci tady tohodle ražení. Čili Dail Strejc eh…a podobně. Z téhle doby… horko těžko, abych se přiznal.
Čtete noviny?
Eh…Už ne. V elektronické podobě každej den, a to se namíchnu.
A jaké?
Všecky, všecky portály. To znamená, to jsou takové ty Ídnesy… a Hospodářské noviny… Aktuálně… Právo už ne.
Chodil jste v mládí do tanečních? A co diskotéky, býval jste idolem dívek a žen?
(Bujarý smích) No, idolem jsem určitě byl, ale o tom si toho si nejsem vědom, a ne skrze taneční umění. Do tanečních jsem chodil, více méně z donucení a padla na mě eh… hlavní tanečnice, která se jmenovala Mařena a pronásledovala mě tak, že většinu tanečních jsem strávil na záchodě, vždycky. A co se týče diskoték, tak to jsem , ty začínaly v době, kdy už jsem tomu jako věkově moc neodpovídal, a euh…tak občas jsem tam šel, ale jenom si poslechnout hudbu a strašně se mi líbilo, že najednou nemusim užít to, co jsem se naučil v tanečních, ale že stačí tam stát a jenom se tahle se tam nějak potácet. Takže občas, ale teď už asi ne.
Proč učíte IVT a proč zrovna na Gymnáziu Opatov?
Euh. No…Eh.. .IVT učím, protože jsem se k tomu postupně propracoval přes matematiku a já jsem zezačátku dělal programátora, já jsem byl profesionální programátor. Za komunistů jsem nechtěl učit. Takže do školství jsem šel až po revoluci. No a euh… na Gymnáziu Opatov proto, že se mi naskytl inzerát nějaký, když se více méně zakládala, a měl jsem za sebou zajímavé zkušenosti jen tak ze základky, kde to nebylo špatné, a pak jsem rok učil na soukromé dívčí škole, kde byly samé holky, a bylo to strašně fajn, ale rok bohatě stačil.
Měl jste rád tělocvik? Jakou školu jste navštěvoval?
Chodil jsem na gymnázium, ehm… na Moravě tedy. A eh… Tělocvik jsem měl rád, ale jak co. Ehm… zbožňoval jsem hry a atletiku, nesnášel jsem gymnastiku. To když jsem cvičil, tak všichni přestali cvičit a dívali se na mě, jak propadám bradly, například. Nebo když jsem dělal stoj o rukou, tak jsem se vždycky otloukl paty o parkety, netrefil jsem se na žíněnku. A každej pátej rok se povinně nacvičovala spartakiáda, a to jsem měl vždycky dvojku z tělocviku, protože jsem to parodoval.
A jaká to byla škola? Ehm...To bylo Gymnázium euh…v Ostravě na Mateční ulici, zaměřená teda tenkrát jako to byla experimentální zaměřená jako na počítače, ale počítače jsme nikdy neviděli ještě.
Jaké je vaše nejoblíbenější místo?
Místo? Jedno neřeknu ale určitě je to například ostrov Ischia. Eh… pak mám rád strašně Kamark, čili deltu Rhony. A u nás ehm… možná Beskydy, Jeseníky a nezapomenu na město Sázava, protože jednak je tam hezký okolí a je tam vynikající hospoda.
Co rád jíte a pijete?
Ehm… No… Eh… Jídlo mám nejraději to, které si udělám sám. Teda většinou to jsou cizokrajná jídla. Mám nejraději čínskou kuchyni, italskou kuchyni mám velmi rád. Nesnášim knedlíky a omáčky. To vůbec nejim. Ne. To nejim. Euh…Dost experimentuji. No a na pití nesnášim mlíko to na mě působí, že bych zkolaboval - opravdu. A jinak mám rád cokoliv i alkoholické nápoje - s mírou. Ehm…Samozřejmě všechno. Jo, to znamená pivo i víno a občas nějaký ten panák taky, ale ne současně. A ne ve velkém množství. Jenom občas, s maturanty třeba.
A takže rád vaříte?
Vařím rád. Ehm… Přes víkend si dokonce beru vaření na starost. Žena buď spí nebo - je učitelka- tak taky opravuje věci do školy a relaxuje, a já vařím. A nadávám na děti, protože nechtějí vynést koše odpadkové a takové věci.
Nosil jste někdy rovnátka?
Ne, to za našich časů ani nebylo, abych pravdu řekl.
Jaký šampon používáte?
(smích) Kterej je v akci, ale ze kterého nejsem plešatej, nějakej většinou ten Elsév a takovéhle věci. To nechávám zcela na manželce, ale nesmí to mít takovou teploušskou vůni, řeknu jo...
Také se ve volném čase staráte o pohybový vývoj svého dítěte, jako to dělá pan profesor Knedlík? Nebo ho trávíte někde jinde s někým jiným?
Euh... Ne. Já jsem trénoval iks let jako profesionální trenér, a tak jsem se toho nabažil, že nikoli. Ehm… Moje Děti se pohybově vyžívají sami. Holka chodí do atletiky, závodně. A kluk je...eh… no… takovej trochu všesportovní a nic pořádně. Takže o to se starat nemusím. A jsou v takovém věku, že je nejlepší, když nejsou doma.
A co tedy děláte vy, když nejsou doma, když máte volnou chvilku?
Když no… Jednak tedy zase do školy, občas se dívám na televizi, sport a ehm... hodně čtu odbornou literaturu, takže beletrii jsem neviděl ani nepamatuji.
A co čtete za odbornou literaturu?
Všecko co souvisí s tímhle. To znamená, že dva měsíce když nečtu odbornou literaturu, tak jsem úplně mimo. Zabere to hodně času, no..
Relaxujete rád v přírodě?
Určitě, určitě. Mám rád… relaxuju v přírodě. Máme, máme chatu, takže já jsem vášnivej zahrádkář.
Chodíte na houby?
Chodím, ale musí jich růst strašně moc. A chodím zásadně, ne po nějakých podivných houštinách, ale prostě dělám to jako túru trochu. Jdu normálně po cestě a dívám se, a když rostou tak něco najdu a ne abych se tam někde plížil.
Těšíte se na prázdniny? Kam vyrážíte?
Strašně moc. Těším se, už to nemůžu přežit, pomalu. Jednak chata, jednak jedeme do Francie na poznávací zájezd, Pyreneje a takovýhle věci. A pak na závěr jedeme do Maďarska na takový gastro zájezd, více méně. Čili lázně plus ochutnávky vína a takové věci, se zdokonalím ve vaření guláše.
A máte rád tiramisu?
Docela jo, dalo by se říct.

Pavlína Coufalová a Bára Šimůnková, 4.H

Nikdykde

Richard Mahyew je normální mladý muž s obvyklým a nudným životem: Pracuje jako úředník, žije v malém bytě v Londýně, má dobrého přítele a snoubenku, se kterou chodí po galeriích, a jedinou neobvyklou věcí v jeho životě je sbírka figurek trolů, kterou má na pracovním stole. To všechno se však změní ve chvíli, kdy najde na ulici zraněnou dívku a rozhodne se jí pomoci. Richardův život se náhle rozpadá na miliony kousků: Jeho snoubenka se s ním rozchází, vyhrožují mu neznámí lidé a dívka jménem Dvířka, kterou zachránil, mluví o velice zvláštních věcech, jenž prostě nemůžou existovat. Ale ani potom, co Dvířka zmizí tak záhadně, jako se objevila, se věci nevyřeší – právě naopak. Richard zjišťuje, že pro všechny přestal existovat. Nikdo ho nezná, jeho byt je prodán, jeho kreditní karta je neplatná. A tak se musí vydat do Podlondýna,světa pod světem, ze kterého pochází tajemná Dvířka, a nezbývá mu než pokusit se získat zpět svůj život.
Nikdykde je krásný příběh plný fantastických tvorů a legendárních postav a Podlondýn je nebezpečným, ale pohádkovým místem. Richard se tu musí naučit věřit tomu, co vidí, místo toho, co si myslí, že je pravda. Kromě lady Dvířky, která se snaží zjistit, proč její rodinu vyvraždili, se tu setkáváme s dalšími zajímavými postavami: legendární bojovnicí Hunter, většinou důvěryhodným markýzem de Carabase, dvojicí dokonalých a neomylných zabijáků panem Croupem a Vandemarem nebo nefalšovaným andělem pamatujícím Atlantidu. Jedním
z problémů ovšem je, že Podlondýn je zrádné místo a, jak se hrdinové
brzy přesvědčí, je velmi těžké určit, komu můžou věřit.
Pro ty, kdo mají rádi fantasy, je Nikdykde něčím jako povinnou četbou. Je tu všechno, co by mělo ve správném fantasy být: nepředvídatelné prostředí, tajemné bytosti, nebezpečí i přátelství. Pokud ale holdujete hrdinskému fantasy, tak jeho prvků tady asi moc nenajdete, jediná Hunter by se do tohoto žánru dala zařadit. Hlavní hrdina Richard je naopak vcelku ustrašený ( slovo zbabělý bych radši nepoužila) a občas i neschopný, i když postupně se mění. Nakonec stojí před rozhodnutím, zda zůstane v tomto neskutečném světě Podlondýna, nebo se vrátí ke svému nudnému normálnímu životu. Co si myslíte, že si vybere?

• Neil Gaiman je anglický autor fantasya sci-fi, známý třeba díky sérii komiksů Sandman, Američtí bohové, Anansiho chlapci nebo úspěšné knize i filmu Hvězdný prach. Spolupracoval také s T. Pratchettem na výborné knize Dobrá znamení. V jeho knihách se často objevují mytologické motivy.
• Nikdykde vzniklo v roce 1991 jako scénář k seriálu a ve stejném roce i jako román, nyní se údajně připravuje filmová verze.

Lenka Chudomelová, 4.H

Galaktické nákupy

Přestože přestupní termín v evropských fotbalových soutěžích začíná až 1.7., některé kluby začaly nakupovat už teď. Mezi všemi vyčnívá španělský gigant Real Madrid. V posledních sezonách se více dařilo konkurenční Barceloně, a tak vzal situaci v královském klubu z Madridu po pár letech opět Florantino Peréz. Již před pár lety vytvořil v Madridu tým nazývaný ,,Galacticos“, který se zdál býti nepřemožitelným. Nakoupil do něj Zidana, Figa, Carlose, Beckhama a později brazilského mladíka Robihna. Vrcholem týmu byl triumf v Lize Mistrů, jenže pak přišly roky bez trofeje a to i v domácí lize. Dnes jsou všichni jmenovaní už v jiných klubech (Zidane ukončil kariéru). Vypadalo to, že éra Galacticos je nenávratně pryč. Jenže megaloman Peréz se rozhodl zopakovat svůj obdivuhodný kousek znovu. A začal ve velkém stylu – ještě před začátkem přestupního termínu provedl nejdražší nákup historie a ve stejné statistice se ještě dostal na třetí místo. Jako předkrm si vybral brazilského hračičku s komickou přezdívkou Kaká. Hráč, který si udělal velké jméno v AC Milán, ho přišel na 68 miliónů eur. V tu chvíli to byl druhý největší nákup historie (první udělal taktéž Peréz, když kupoval do Realu Zinedina Zidana). Vypadalo to, že Kaká bude jedinou velkou ránou nejen co se týče Realu Madrid, ale vůbec v celém přestupovém období. Prezident Realu ale chystal ještě větší nákup – Christiana Ronalda! Chlapec, který chce být nejkrásnější na celém světě, ho stál 80 miliónů eur, což je největší nákup v celé historii sportu zvaného fotbal. Ani Pelé, Maradona nebo nikdo jiný nestáli nikdy víc peněz! Metrosexuál z Madeiry Ronaldo tak už není jen nejlepším hráčem současnosti, ale podle finančního měřítka i celé historie. Přitom nemá zůstat jen u těchto dvou hráčů. Peréz plánuje vybudovat druhý tým Galacticos, druhou nepřemožitelnou partu, která vyhraje vše, co bude možné. Kéž by takových bohatých lidí působilo ve fotbale víc, třeba i v tom českém…

Dominik Hrubý, 4.H

Votvírák 2009: Lidová zábava. Ale s dobrým programem

Vstup zdarma. To je pro většinu Čechů skoro kouzelné zaklínadlo, na něž vsadili také organizátoři milovického hudebního festivalu Votvírák. Ve dnech 12. až 14. června přišlo přes 100 tisíc lidí, a tak je vidět, že to zabralo. Když jsme ale viděli plakáty, mohli jsme být trochu překvapení: Lucie Bílá? Michal David? Lunetic?

Skutečně, organizátoři u třetího ročníku vsadili na jinou, značně popovější sestavu hudebníků – minulý rok byly za hlavní hvězdy kapely jako Kryštof, Mig 21, Kontrafakt, No Name, nebo taky zpěvačky Anna K a Aneta Langerová. Ale i když letošní zaměření bylo značně přímočařejší, pořád se musí nechat, že Votvírák je multižánrový festival. Na čtyřech stageích se vystřídá široká paleta žánrů – od hip hopu přes pop nebo funky až k tvrdému rocku, takže na své si přijde vážně téměř každý.
Pokud jste přišli s dostatečným předstihem, třeba okolo čtvrté, měli jste ještě dost času na obhlédnutí areálu letiště, kde se festival konal, dokud se program nepřehoupl do té zajímavější půlky. Vzápětí jste tedy zjistili, že vstupné je sice zdarma, ale organizátoři musí někde vydělat a jídlo a pití je asi dvakrát dražší než běžně. Jak se ale vyjádřil programový ředitel festivalu Artur Kaiser, „když někdo přijede, zaparkuje ve městě a přinese si svůj řízek s chlebem, tak třeba začas nebude mít kam jet“. Poplatek za stan činil 50 korun, parkovací místo stálo 250 korun.

Krátce po čtvrté svoje vystoupení na jednom z vedlejších pódií zahájila Iva Frühlingová. Nemůžu se ubránit pocitu, že její hudba nezaujme širší publikum. Že je sice na jednu stranu zajímavá,
ale na druhou jistým způsobem nudí… Hrstku lidí, která se na ni přišla podívat, nerozproudila. Připadá mi, že tento čas je na festivalové vystoupení tak trochu nevděčný, lidé se rozkoukávají a do varu se mají dostat až o několik hodin později… Ewa Farna už rozhodně měla nejen (mnohem) víc diváků, ale i víc opravdu se účastnících diváků, nejenom tupě postávajících na místě. Většina mých vrstevníků tvrdí, že její hudba je naprosto strašná, ale jsem si jistá, že kdyby měli příležitost vidět Ewu vystupovat na živo, šli by se aspoň podívat, už jen aby zjistili „jaké to je“. Já jejich názor nesdílím, myslím si, že Ewa je skvělý talent, i když texty některých skladeb jsou někdy trochu jednoduché… (Ale zamyslete se, o čem jiném něž o opačném pohlaví by mohla zpívat, když je jí patnáct? Téměř všechny generace zpěvaček o nich zpívají, ale to už je jiná věc…) Takže ano, zpívá skvěle, a i když i tento čas vystoupení byl trochu nevděčný, ale bylo vidět, že plno přítomných texty písniček zná a že je rozhodně neslyší poprvé.

Přiznám se, že během vystoupení Buty na hlavní stagei jsem nebyla úplně pozorným divákem (přece jen patřím do už trochu mladší generace a jejich největší slávu jsem úplně nezaznamenala), ale Františka jsem si samozřejmě zazpívala. Prostor před hlavním pódiem se začal pomalu, ale velice jistě zaplňovat. Po skončení tohoto koncertu ale ne poprvé za tento den zasáhlo počasí – teď však zdaleka nejsilněji. Spustil se prudký déšť a hodně se ochladilo. Většina přítomných hledala nevhodnější místo k úkrytu. (Odměnou nám bylo, že jsme mohli vidět krásnou duhu. I když to nepřevážilo fakt, že jsme měli hrozně mokré oblečení.) Posunul se také čas vystoupení Lucie Bílé, a to skoro o hodinu. Nikdy jsem její hudbu neposlouchala, vážně nikdy jsem ji nevyhledávala. Takhle asi může mluvit hodně z vás. Pravdou je, že ta hudba si nějak našla mě, a já objevila, že znám (skoro) všechny skladby, které Bílá zazpívala (je pravda, že vybrala hlavně hitovky). Jen tak namátkou – eSeMeS, Most přes minulost, Requiem, Miluji tě. Nebylo důležité, jestli se mi líbí. Prostě je znám, a tak můžu zpívat, stejně jako všichni lidé, kteří se i přes nepřízeň počasí dostavili před stage. Lucie Bílá není častým hostem festivalů (které jsou zadarmo), a proto její vystoupení mohlo přitáhnout mnoho lidí, které určitě nemohla zklamat.

Dalším „headlinerem“ byli Lunetic. Pro mě v uvozovkách, ale stovky diváků, nadšených z toho, že hochy mohou vidět ve stejné sestavě po více než deseti letech spolu, je evidentně braly naprosto vážně. Většinou to byly ženy okolo třicítky, které uměly nazpaměť všechny texty,
a světe div se, při bývalé hitovce Máma zpívalo téměř veškeré osazenstvo letiště. Na trapnosti vystoupení ale ještě přidávaly rádoby vtipné hlášky, které co přestávku do davu pokřikl některý ze členů „nejslavnějšího českého boybandu“ (pravděpodobně aby pořádně rozproudil dav) a taky dost odvážné aranže – nejspíš to nebylo to, co publikum chtělo, tedy vzpomínku na staré časy, ale nic nového.

Hlavní hvězdou pátečního dne měl původně být Karel Gott – bohužel, den předtím, 11. června, se konal jeho velký narozeninový koncert, a tak jeho úlohu vlastně převzal Michal David (v závěsu s Lucií Bílou), na jehož „diskopárty“ se sice čekalo dost dlouho, ale stála za to. Nevadí, že většina z osazenstva (teď už se dá říct, že plocha před pódiem byla naprosto plná) Majkla Dejvida v jeho největší slávě nikdy nezažila. Všichni na diskopárty pijí kolu, sbírají céčka a žijí nonstop, a tak to má být. Zapomeňte na všechno a bavte se.

Pokud jste chtěli, mohli jste v pátek ještě zůstat, ale většina lidí odcházela. Třeba připravit se na další den.

Můj původní plán byli Sunshine v 15.40, ale to se později ukázalo jako poměrně nereálné. Sobotní festivalový den pro mě tedy začal až okolo sedmé na plzeňské ska kapele Tleskač. Bohužel mi utekla první třetina (ono by se to nestalo, kdyby tahle stage nebyla až úplně vzadu – nejdřív jste museli celý areál obejít, abyste se dostali k hlavnímu vstupu). Působilo až trochu komicky, kolik lidí se tísnilo před tímto pódiem, jedním z menších (a další desítky jich přibyly na Sto zvířat o něco později). Je vidět, že Tleskač má nepopiratelně u českých festivalových návštěvníků zvuk a dav rozproudí skoro bez námahy. Kapela zahrála všechny nejznámější hity jako Příběh Jana Tleskače, Zelená je tráva, Pavlačová story nebo Loupežnická. Na krátko se tahle stage proměnila ve ska zónu. Sto zvířat sice hrají o něco méně taneční ska, ale to vlastně vůbec nevadí. Je docela jedno, o čem to je, hlavně, že se na to dá pařit. U ska to platí dvojnásob.
Mezitím se na hlavním pódiu odehrával koncert kapely Medvěd 009. Doteď jsem ji znala jen jako „vedlejšák“ Vaška z Divokýho Billa, ale zjistila jsem, že je to docela fajn hudba, navíc tam jsou i dechy. Dokonce i s poměrně inteligentními texty (na rozdíl od trhaných, snadno zapamatovatelných popěvků Divokýho Billa).

A teď už se všechno blížilo k absolutnímu vrcholu - Monkey Bussines nechávali čekat publikum opravdu dlouho, pódium bylo zakryté. Další hudební objev letošního Votvíráku: Monkey Bussines jsou skvělá kapela, vážně. Mix stylů, z nichž nejvíc se to podobá asi funky, je vážně docela šťavnatý, k tomu víc barevných světel a kouře než na kterémkoliv předchozím vystoupení. Sice jsem neviděla úplně celý koncert, ale Matěj Ruppert si získal naprosto každého. Dokáže zazpívat i Pavarottiho. Hraje na housle. Při tom všem stíhá bravurně pobíhat po pódiu a zpívat – víte, že má vážně skvělý hlas? Zní to trochu jako o něco hlubší Michael Jackson.

Proč se tedy nakonec zabývat tím, co organizátorům festivalu pořád moc nejde (konkrétně – aspoň částečný úklid odpadků, převážně kelímků od piva, jichž bylo v sobotu nechutně hodně, případně častější čistění toitoiek)? Jistě že Votvírák je naprosto prvoplánově zaměřen na lidovou zábavu a nelze od něj čekat nic navíc. Ale proč se nepobavit
zadarmo? Bylo to skvělé a příští rok jedu určitě zase. Třeba nalákám i někoho z vás.

Magdalena Hergottová, 4.H

We want Sweet

We want Sweet! We want Sweet! Přesně to křičeli fanoušci legendární skupiny 70. let ve čtvrtek 11. 6. 2009 v Lidovém domě Kbely.
Britská skupina Sweet dorazila do ČR a vystoupila dokonce třikrát. Ve čtvrtek v Praze, v pátek a sobotu, společně se skupinou Slade, ve Čkyni a Výravě. Do Kbel jsme vyrazily i my. Jako správní nadšenci jsme přišly do klubu mezi prvními, abychom si zabraly
ta nejlepší místa u pódia. Nicméně ani to nebylo zapotřebí. Moc lidí totiž nepřišlo. Jejich smůla. Dohromady nás mohlo být maximálně 300, z toho většina seděla u stolečků. A ti co stáli,
byli k našemu překvapení prostě suchaři. Jinak se to říct nedá, protože stát jak tvrdé y na Hell Raiser, která zazněla hned jako první, nebo Fox On the Run, Funny Funny či Co-Co nebo Poppa Joe, to se prostě nedá. My, jakožto omladina s několika dalšími v našem věku, jsme skákali, řvali, ječeli, zpívali, tleskali, tancovali, až skoro plakali, když hráli Love Is Like Oxygen.
Z původní kapely The Sweet byl zde už jen téměř 60 letý Andy Scott, který má stále typicky sweetovské dlouhé vlasy. Během hodiny a půl zazněly všechny známé hity a další písničky z cd Sweet Fanny Adams.
Skupina The Sweet má čtyři členy, kteří nejsou zrovna nejmladší, ale jejich hlasy jsou naprosto bezkonkurenční. Velmi nás udivilo, že Sweet zpívají naprosto čistě a zní stejně jako na nahrávkách. Všichni členové nám byli sympatičtí, někteří od nás byli vzdáleni jen asi na pouhé dva metry, takže jsme si všechny hudební zážitky naprosto vychutnaly, rock jsme cítily až v kostech. Součástí koncertu bylo sólo bubeníka Bruce Bislanda, které nás naprosto uchvátilo, a divily jsme se, že mu neupadla noha.
Když už Swíti hráli „poslední“ píseň, pískající publikum je naposled přivolalo zpět a jako poslední hit zahráli naprosto srdcervoucí dech beroucí
Ballroom Blitz. Po skončení akce jsme nastoupily do autobusu a bylo nám vlastně jedno, kam jedeme. Nakonec jsme šťastně dorazily do metra, kde se k nám přihrnulo ještě mnoho lidí, kteří právě odcházeli z koncertu Karla Gotta, který na Swíty určitě nemá. •

Barbora Šimůnková a Pavlína Coufalová, 4.H

Víte, že...?

• Elvis Aaron Presley měl dvojče? (Jeho bratr Jesse Garon zemřel těsně po narození.)

• Člověk mrká jednou až dvakrát za 10 vteřin? (Každé mrknutí trvá asi třetinu vteřiny. To znamená, že během dne mrkáte celkem asi 25 minut. Novorozeňata nemrkají vůbec, začínají až v šesti měsících.)

• Největší známý druh tučňáka - tučňák císařský- může dosahovat hmotnosti až 50 kg?

• České různobarevné čokoládové bonbony ve tvaru čočky nesoucí název Lentilky se začaly v Česku vyrábět v Holešově již v roce 1907? (Předběhly tak i Smarties nebo M&M’s, které se objevily až od roku 1937.)

Pavlína Coufalová, 4H

Úvodník

Milí čtenáři,

blížíme se do finále. Brzy se za námi definitivně zaklapnou dveře naší školy a my vykročíme vstříc létu a prázdninám. Zbývá jenom několik věcí – dopsat testy, „zmáknout“ pár zkoušení nebo dodělat referáty. Stejně všichni víme, že už pár dní před koncem června, po uzavření známek, si můžeme začít užívat a na školu zapomenout (aspoň na dva měsíce, ale to vypadá jako věčnost).

Uběhl celý školní rok a my bychom se za ním měli ohlédnout – nelze říct, že to byl „rok Oběžníku“, to určitě ne. Rozhodně je ale vidět, jak se nenápadně vplížil do všech tříd a ke všem lidem. Na konci září, když vyšlo první číslo, nás nikdo nechtěl přijmout, ale teď už se o každý nový výtisk přetahujete. Máme dokonce i nové stránky, které jsou jen a jen naše – jděte na obeznikgo.blogspot.com. Pokud nechcete publikovat do tištěného Oběžníku, ale máte radši elektronickou formu, pošlete nám článek a my ho vložíme. Není nic jednoduššího!

Zbývá už asi jen popřát všem krásné léto. •

Redakce

http://obeznikgo.blogspot.com

obeznikgo@gmail.com

Marley a já

John Grogan: Marley a já aneb Život s nejhorším psem na světě

Mladí manželé John a Jenny si pořizovali psa s představou klidného věrného zvířete a dokonalého ochránce, který bude poslouchat na slovo a bude s nimi sdílet radostné i smutné chvíle. Ale už když John vezl malého labradora Marleyho domů, bylo mu jasné, že tenhle pejsek je všechno, jenom ne klidný a poslušný.

Marley byl učebnicový příklad hyperaktivního tvora. Trhal a žral všechno, na co přišel (včetně šperků, kusů nábytku nebo těhotenského testu). Trpěl záchvaty úzkosti ve chvílích, kdy přicházela bouřka, při nichž devastoval byt. Jindy zas projevoval nadšení tak nevázaně, že to každého odrazovalo . Marley byl prostě hravý pes.

John s Jenny zažívali se svým čtyřnohým kamarádem různé velmi zajímavé situace, které je v té chvíli přiváděly k šílenství, ale zpětně působí jako dokonalé historky k pobavení. Tato kniha je jich plná – ale není jen o Marleym, ale také o životě jeho pánů v době, kdy ho vlastnili.

Marley byl s nimi, když se jim po několika samovolných potratech narodily tři děti, stěhoval se s nimi z města na venkov, doprovázel je na slavnostní večeři (která také kvůli němu předčasně skončila), chránil je ve čtvrti, kde se vraždilo jako na běžícím pásu.Po těch třinácti šťastných letech se postupně ukázalo, že přes všechno očekávání Marley má kromě veselé povahy i jakési zbytky ochranářského pudu a nakonec dokonce zvládl úplné základy povelů, když byl kvůli neposlušnosti skoro vyhozen z domu. Hlavně to ale byl neuvěřitelně věrný a vděčný pes, čímž kompenzoval všechno včetně inteligence.

Marley a já je velmi vtipná kniha, při které si určitě odpočinete. Kromě zábavných historek o Marleyho kouscích je tu ale také, protože zachycuje celý jeho život, poslední část, kdy už je Marley starý a nemocný a potřebuje jen péči a lásku, což mu celá rodina obětavě dává. Až s jeho odchodem si John s Jenny uvědomují, jak moc jim toho Marley dal; a že brát život jako velkou legraci, kterou je potřeba pořádně si užít, dokud to jde, vlastně není zas tak špatná filosofie. •

Lenka Chudomelová 4.H

Gambrinus liga

O Mistrovi a prvním sestupujícím je rozhodnuto!!!

Minulý týden se definitivně rozhodlo o tom, že Mistrem ČR ve fotbale pro sezonu 2008/2009 je SK Slavia Praha. Červenobílí po skvělém výkonu vyhráli nad Žižkovem díky dvěma gólům Pavla Fořta 3:1 a dvě kola před koncem mohli slavit. Naopak jejich soupeř o týden později prohrál s přímým konkurentem na záchranu Příbramí 3:0 a po dvou sezonách v nejvyšší soutěži padá zpátky do 2. ligy. O druhém sestupujícím se rozhodne v posledním kole mezi právě Příbramí, Kladnem a Zlínem. Moravané mají cestu k záchraně nejtěžší – pokud jejich soupeři vyhrají, sestupují bez ohledu na výsledek svého zápasu s Brnem.

Slávisté šli za titulem od úvodních zápasů, kromě prvních pěti kol byli celou dobu na prvním místě a získávají druhý titul za sebou. Střelecky se na něm nejvíce podílel mladý útočník Tomáš Necid, a to přestože v polovině sezóny odešel do CSKA Moskwa. Fanoušci Slavie musí být také vděčni trenérovi Karlu Jarolímovi, který ustálil kádr a zastavil nekonečnou sérii přestupů. O druhé místo se na dálku popere Sparta a Liberec. Sparta má náskok dvou bodů, avšak o ten může přijít kontumací posledního zápasu s Jabloncem. K tomu nastoupil sedmnáctiletý útočník Václav Kadlec, a to i přesto, že měl odcestovat s reprezentační “19“ ke kvalifikaci na ME. Sparta tím hrubě porušila svazové normy a čeká jí jednání před disciplinární komisí.

Naopak Žižkov od úvodních kol směřoval k sestupu, přezimoval na předposledním místě a během jara dokonce ještě spadl na poslední. Se zoufalou koncovkou se potýkali žižkovští celou sezonu a nakonec po zásluze sestupují.

Slávistickým fotbalistům můžeme popřát hodně štěstí v příštím ročníku LM a Gambrinus ligy. •

Dominik Hrubý, 4.H

Andělé a démoni

Andělé a démoni je již druhý film natočený podle knižní předlohy Dana Browna. Děj je stejně dramatický a komplikovaný jako předešlá Šifra mistra Leonarda. V hlavní roli můžeme opět vidět Toma Hankse jako univerzitního profesora Roberta Langtona.

Ve Vatikánu zemřel papež a kolem jeho smrti je mnoho záhad, kvůli kterým je Robert jakožto ikonolog z Harvardu povolán, aby je vyřešil. Dozvídá se o bombě z elektricky nabité antihmoty, která je skrytá někde uprostřed Vatikánu a kvůli které hrozí zničení celého papežského města. Vše se točí kolem tajemného bratrstva iluminátů a kolem živlů ohně, vzduchu, vody a země. Za tajemných okolností jsou zavražděni tři kardinálové, které se Robert podle indicií schovaných v kostelích snaží najít. Přijede však vždy pozdě a podaří se mu zachránit jen čtvrtého kardinála Baggia. Tou dobou se ve Vatikánu koná konkláve (tj. volba nového papeže). Konkláve je však všemi nešťastnými okolnostmi a hrozbou výbuchu bomby přerušeno. Papežský sekretář Patrick McKenn se zprvu jeví jako kladná postava, protože zachrání Řím před výbuchem bomby a sám při tom riskuje vlastní život. Později se však ukazuje, že je hlavním spiklencem. Proto se sám upálí. I přes drastický průběh vše nakonec dobře dopadne a novým papežem se stává onen zachráněný kardinál Baggio.

Celý děj a celková podoba filmu jsou velice velkolepé a dramatické. Andělé a démoni jsou však podle mě natočeni až přespříliš velkolepě, což vede k tomu, že se divák občas ztrácí v ději. Každého ale jistě dostanou všechny záhady a tajemno, kterými je protkán celý film. Kdybych měla film známkovat jako ve škole, dostal by ode mě 2-3.

Tento snímek bych doporučila všem, co mají rádi napětí a nepřemýšlí příliš nad historickými souvislostmi a ostatními detaily. •

Jana Vlčková, 1.V

Dětská opera Praha - Ogaři

V Praze funguje pro pěvecky nadané děti Dětská opera, kterou navštěvují dívky i chlapci od nejmladších dětských let až téměř po dospělost. Jedním z představení Dětské opery je dětská opera Jaroslava Křičky s názvem Ogaři. Byla napsána v roce 1918, má dvě dějství a pojednává o radovánkách malých valašských pastevců a skvěle ukazuje na prostředí i atmosféru Valašska.

Hlavní hrdinkou je Rozinka ( Zuzana Kopřivová ), která má hned dva nápadníky: hodného a milého Ozefka Glabajů a loupežníka Tomšíka Martinů ( Josef Moravec a Jana Levicová-Horáková ). V příběhu si děti hrají na svatbu a oba nápadníci o krásnou Rozinku Schovajsovou bojují. V pozadí vystupují malé selky v podání ani ne desetiletých dívek a banda loupežníku ztvárněná mladými chlapci. Operu doprovází orchestr Dětské opery Praha a jsou v ní něžnými dětskými hlasy zpívány veselé písně z valašského prostředí. Představení Dětské opery se odehrávají v divadle Kolowrat na Ovocném trhu a uměleckým šéfem všech představení je Jiřina Marková-Kryslíková.

Myslím si, že představení Dětské opery jsou opravdu skvělá, a to především díky dětské šikovnosti a bezprostřednost. Dle mého názoru děti hravě překonávají dospělé.

Pro toho, kdo se chce skvěle odreagovat a vrátit se zpět do dětských let, jsou představení Dětské opery tou pravou volbou. Jedině je mi líto, že tak nadané děti mají k dispozici pouze malé půdní prostoty Kolowratského paláce, protože by si určitě zasloužily prostory větší! •

Jana Vlčková, 1.V

Rozhovory (Ing. Ilona Strečková, PhDr. Věra Hrubanová)

Ing. ILONA STREČKOVÁ

Co děláte o velkých prázdninách?

Odpočívám a nemyslím na studenty.

Cestujete ráda?

Strašně moc.

Jak obvykle trávíte svůj volný čas?

To záleží na situaci. Někdy jdu běhat, někdy jedeme na kole, někdy uklízím, vařím, někdy jdeme do restaurace.

Pijete alkohol? Chodíte na večírky?

Na večírky chodím zřídka. Tvrdý alkohol nepiju vůbec, a když, tak dobré bílé suché víno.

Máte domácího mazlíčka?

Ano, jmenuje se Harry, je to labrador a je mu šest let. Je to nejlepší a nejspolehlivější člen naší rodiny.

Zpíváte ráda?

Ne! Ne, ne! A když, tak jenom ve sboru, abych nebyla slyšet, protože zpívám falešně (smích).

Také posloucháte rádio Beat jako většina našich profesorů?

Ne, to ani nevím, že existuje. Poslouchám Evropu 2 (smích).

Jaký je váš oblíbený herec/herečka a film?

Nemám oblíbeného herce ani herečku. Líbí se mi film Zamilovaný Shakespear.

Díváte se často na televizi?

Často… Dívám se každý den – na zprávy.

Bydlíte v Praze? Je vám tam blaze?

Bydlím na kraji Prahy a je mi tam velmi blaze.

V jaké zemi, kterou jste navštívila, se vám líbilo nejvíce?

Itálie.

Proč?

Příroda, moře, lidi, jídlo, pití, dobré víno.

Jedla už jste ústřice? Máte ráda krevety?

Ústřice jsme jedli (celá rodina), když je můj manžel se synem nalovili z moře a pak jsme to nějakým způsobem upravili. Akce trvala celé odpoledne a pak nám po tom bylo nějak divně… (smích). A krevety jsou moc dobrý, ale ty neumím připravovat, takže si je dávám jenom v restauraci.

A co vůbec jíte?

Všechno, všechno. Mám strašně ráda pizzu, zeleninové saláty, špagety, krůtí, kuřecí, ryby, plody moře – na všechny způsoby.

Proč jste si pořídila dítě?

Já jsem si je nepořizovala, ono to přišlo. To příroda, ne já (smích).

Máte jen jedno?

Mám dvě (smích).

Jaká byla vaše první láska?

Můj současný manžel. •

PhDr. VĚRA HRUBANOVÁ

Žila jste někdy ve Francii?

No žila, ano.

Odkud pocházíte?

Z Prahy.

A jak dlouho jste žila ve Francii?

Dostala jsem tam stipendium, tak asi deset měsíců.

Bojíte se žraloků? Jezdíte k moři?

K moři moc nejezdím a žraloků se tudíž nebojím. Ale kdybych se koupala v moři, tak bych se jich asi bála, kdyby tam byli.

Máte děti?

Mám.

A kolik? Holku/kluka?

Dvě - obojí. Jednu holku, jednoho kluka.

A kolik jim je let?

Klukovi je třicet a holce je dvacet sedm.

Vlastníte nějaké zvíře?

Ne.

Máte ráda rychlá auta? Umíte řídit?

Řídit umím, ale neřídím. Teda umím – mám řidičák, že jo. Rychlá auta nemám ráda.

V kolik hodin chodíte spát? Co obvykle provádíte před spaním?

V deset večer, prosím. Čtu si.

A českou nebo francouzskou literaturu?

To přijde na to. Většinou teda, abych byla upřímná, českou, před spaním, abych usnula, ale někdy čtu i francouzskou. Tu čtu většinou odpoledne nebo tak.

Máte ráda štrúdl? Jídlo? Déšť?

Štrúdl mám ráda, jídlo mám taky moc ráda a déšť? No, to nejsem schopná takhle říct. Jako když je to příjemný deštíček v létě, tak je to příjemné, že jo. Když je to v zimě, studený, nemám deštník, tak to se mi moc nelíbí.

Dělal s vámi již někdo rozhovor?

To si teď teda nevzpomínám, ale myslím, že snad ani ne. Nebo možná jednou…?

Jak jste vyrůstala?

Dobře (smích).

Kde jste vyrůstala, co jste ráda dělala a tak?

No, já jsem bydlela ve středu města, takže jsem vyrůstala prostě uprostřed Prahy. V době, kdy já jsem vyrůstala, to ještě byla idylka. Nebylo tolik aut, no tak jsme sportovali, hráli jsme si, chodili jsme do školy, všechno bylo blízko. Chodili jsme pěšky, nejezdili jsme dopravními prostředky, protože to nebylo zapotřebí.

Jste vdaná? Byla to svatba vašich snů?

Ano! To nevím (smích), ale byla to dobrá svatba.

Posloucháte Edit Piaf? Co děláte, když nic neděláte?

No, mně se málokdy stane, že bych nic nedělala a Edit Piaf poslouchám, ale v podstatě jenom ve škole, já si teda doma moc hudbu nepouštím. •

Pavlína Coufalová a Barbora Šimůnková, 4.H

Sporťák P, Q, Z

V týdnu od jedenáctého do patnáctého května se naše třída, péčko, zúčastnila spolu s quéčkem a zetkem sportovního kurzu v Dubronicích blízko Bechyně (to je poblíž Tábora). V pondělí si pro nás ke škole přijely dva autobusy a nějak jsme se do nich poskládali. Plánovaný odjezd byl samozřejmě o nějakou dobu posunut, jelikož se čekalo na opozdilce, a taky se ještě musely naložit lodičky, neboť součástí výjezdu byly základy vodáctví.

S menšími komplikacemi po cestě jsme šťastně dorazili na místo. Zmateně jsem hledala ty chatky, ve kterých se ubytujeme, protože z předchozích výjezdů mě nenapadlo, že bychom mohli bydlet v takových pěkných, které stály všude kolem. Kvůli povodním v roce 2002 se ty původní totiž musely zbourat a na jejich místo se postavily zcela nové. Sportovištím se taky nedalo nic vytknout – vypadala vskutku nádherně. Hřiště na beach, antuka, terakotové basketbalové, fotbalové, florbalové a tenisové a na louce zapuštěné mety na soft. Záchody a umývárny nám připadaly jako z dobré restaurace… vlastně připomínaly Centrum Chodov. Hned pod areálem protékala Lužnice a všude okolo byly lesy.

Jakmile jsme se ubytovali v chatkách po třech či po čtyřech, zjistili jsme, že ačkoli jsou krásné, jsou i dost malé. Dvě palandy, dvě skříně, stůl a botník. Židle jsme radši přestěhovali na verandu. Brzy jsme dostali informace ohledně našeho programu. Snídaně v osm, oběd ve dvanáct, večeře v šest. Mezi jídlem, pro které jsme si chodili s ešusy nebo talířem a STRAVENKAMI k okénku v jedné budově, jsme se vždycky zapsali na různé sportovní aktivity. První den jsme se střídali (nebo spíš měli střídat ) na tenisu, streetu, beachi, volejbalu a ping pongu po skupinách. Kdo si troufl, vlezl i do lodě a projel se. Počasí hned po příjezdu přálo, takže první den jsme si docela užili.

To se bohužel změnilo dny následující a jako každý výjezd se pokazilo a začalo nám pršet. Nepršelo pořád, ale stejně musím říct, že nám to dost ubralo chuť do všech naplánovaných aktivit. Šli jsme i orienťák a slaňovali se ze skály. Asi třetí den se začaly hrát turnaje mezi třídami. Měli jsme za úkol vytvořit co nejlepší družstva, což mi přišlo dost diskriminační vůči těm méně sportovně nadaným (akorát těm očividně nevadilo, že si nezahrají). Samozřejmě že nějak se to nepovedlo tak, jak by si naši profesoři (Knedlík, Novák, Hauptmann, Hála, Farská a Synáčková) představovali a já třeba reprezentovala naši třídy v ping pongu, přičemž na sporťáku jsem pálku držela podruhé v životě. A bylo to znát. Mezi soutěžní aktivity patřil i florbal, fotbal (ale pouze chlapecký, holky měly hraní přísně zakázáno), soft, volejbal či přehazka, jistý zajímavý orienťák, kdy se třída rozdělila na skupiny jako byli estéti, běžci či mozkovna, a na závěr výjezdu i závody na lodích.

Pokud bych tomuto kurzu měla něco určitě vytknout, tak to je absence dívčího fotbalového turnaje (přiznávám, že za to mohlo počasí, protože na tartanu se nedá hrát, když je mokrý) a fotbalu vůbec a pochopitelně ten neustálý vlezlý déšť. Jinak myslím, že se to dalo zvládnout.•

Iveta Kiefmannová, 6.P

Star Trek

Velkolepý návrat kapitána Kirka a jeho lodi Enterprise.

Pokusit se oživit legendu jako je Star Trek, k tomu je potřeba dost odvahy,obzvlášť po několika nepovedených pokusech (např. Star Trek:Nemesis). Filmaři však udělali chytrý tah: Rozhodli se oprostit od původní posádky a přijít s novým týmem, vlastně s tím samým, ale z jiné reality. Rozehrávají zde alternativní skutečnost, ale i v ní se mladý temperamentní hrdina James Tiberius Kirk (Chris Pine) nakonec – i když oklikou – dostane do Hvězdné flotily Federace (společenství planet), aby tu sloužil na vesmírné lodi Enterprise a stal se jejím velitelem.

Od kapitánského křesla ho však na začátku filmu dělí dlouhá cesta: kázeňské problémy v Akademii, rozepře s mladým komandérem Spockem (Zachary Quinto), naprosto zaměřeným na svou bezchybnou logiku, a hlavně šílený Romulan Nero (Eric Bana) rozhodnutý zničit svět Federaci za selhání, které se ještě nestalo. Sice je to první cesta slavné posádky, ale se rozhodně nebude nudit. Zachraňování světa je poměrně náročný úkol a moc volného času si taky neužijete.

Nový Star Trek je rozhodně tím, čím by měl být – akční podívanou plnou ideálů, techniky z budoucnosti i mimozemských tvorů. Najdete tu také odlehčující humor tak typický pro Star Trek a samozřejmě mnoho zajímavých vztahů, zvlášť ten mezi kapitánem Kirkem a prvním důstojníkem Spockem, který se vyvine velmi zajímavě (tedy pokud už o něm nevíte ze seriálu).

Star Trek je typickým představitelem sci-fi a dělá mu dobré jméno. Pokud vůbec netušíte, o čem v tomto kultovním velepříběhu jde, nevadí – budete se dobře bavit a rozhodně pochopíte děj i bez předchozí průpravy. Pokud ho ovšem znáte, tak v něm najdete mnohem víc: Narážky, charaktery postav, které se teprve rozvíjí, nebo postavy, které můžete znát – od Spockových rodičů po kapitána Pika. Opravdovým dárkem pro fanoušky je, že se na plátně objeví i Leonard Nimoy, původní představitel Spocka.

Takže pokud se počítáte za fanoušky science fiction, pak hurá do kin. Nový Star Trek je prostě fascinující. •

Lenka Chudomelová 4.H

Zdravý životní styl

Co to vlastně je? Co to obnáší? Všude píší a radí, ať jíme zdravě, vyváženě… Ale co si pod tím představit? Jíst do páté hodiny večerní? Vyhýbat se sladkostem, které mnozí z nás přímo milují? Nebo snad radikálně změnit náš dosavadní jídelníček a dát se jen na ovoce a zeleninu, či se snad stát vegetariánem? BLBOST!

Tělo, jakožto zásobárna energie pro jakýkoli náš pohyb potřebuje dodávat „palivo“ každé 2-3 hodiny. Pokud se tak nestane, začne šetřit a náš metabolismus se zpomalí. Pokud jsme například zvyklí nesnídat a naším prvním jídlem je až oběd, naše tělo si uloží veškeré živiny na horší časy, tedy na dobu, kdy ho necháme zase více jak 3hodiny hladovět. Je dokázáno, že snídající lidé jsou zpravidla štíhlejší než ti, kteří do sebe dostanou první jídlo až v poledne. Ti navíc často dostanou k večeru tzv. vlčí hlad a sní na co přijdou, čímž si zakládají na obezitu. Pravidelná strava je tedy velice důležitá. Optimální je 4-6 porcí jídla za den.

Nejdůležitější jsou tři hlavní jídla – snídaně, oběd, večeře.

K tomu, abychom se po ránu mohli pořádně probrat, potřebujeme náš organismus „nakopnout“. I když se to nezdá, v noci naše tělo stále pracuje, protože musí udržovat stálou tělesnou teplotu, funkci orgánů atp., a tudíž potřebuje energii do dalšího dne, především na dopoledne, kdy pracuje nejaktivněji. A proto je vhodné dát si mezi snídaní a obědem ještě svačinku.

Oběd by měl být v podstatě největším jídlem dne. Takový záchytný bod oddělující od sebe první část dne od druhé.

Odpoledne už nemusí být strava tak vydatná, pokud vás zrovna nečeká sportovní trénink. Svačina by měla být přibližně velká jako dopolední, např. jogurt + ovoce, obložený chleba/rohlík.

Večeře má tvořit, stejně jako snídaně, asi ¼ našeho denního příjmu energie. Vhodná jsou lehčí jídla (ryba a brambory, těstoviny, rýže…) s větším množstvím zeleniny, kterou je dobré konzumovat při každém jídle. Denně bychom měli snít alespoň 400g zeleniny (tj. přibližně 4 velká rajčata nebo ¾ salátové okurky) a asi dvě porce ovoce.

Dále pak záleží na době, kdy chodíme spát, ale ani druhá večeře není k zahození. Tři hodiny před spaním si můžeme dopřát ještě třeba hrnek mléka/ malý jogurt/ ovoce. Kdybychom večeřeli již např. v 17 hodin a šli spát v jedenáct, naše tělo by už bylo vyhladovělé a nemělo by v noci z čeho čerpat.

K zdravému životnímu stylu patří také pohyb. Denně bychom měli nachodit alespoň 4km. Odborníci tvrdí, že optimální je až 10 000 kroků, což nachodíme cca při 5hodinách nakupování. Sport je všeobecně dobrý pro tělo i ducha. Při sportu se totiž uvolňují endorfiny, zvané těž „hormony štěstí“, které jsou obsaženy rovněž v banánech a čokoládě. Pokud aktivně sportujeme, pak se samozřejmě zvětšuje i denní příjem (př. větší svačina před tréninkem). Ale ani při sportování nejsou vhodné různé přeslazené sladkosti a čokoládové tyčinky. Čokoláda sice dodá energii okamžitě, ale to je asi tak všechno. Cukr v krvi se na nějakou dobu zvýší a poté zase rychle spadne a my dostaneme chuť na další dávku či jednoduše máme hlad. Vhodnou náhradou je před sportem banán, který dodá potřebnou dávku cukru, jaká se spotřebuje při sportu jako první, a navíc díky vláknině zasytí.

Žít zdravě rozhodně neznamená žít bio. Ne všechny výrobky jsou zdravé, i přes bio značení. Bio je označení pro výrobky ekologického zemědělství, ne pro super zdravé výrobky, které lze konzumovat v jakémkoli množství. Sladkosti, ať už bio nebo nebio, typu mléčná čokoláda a jiné, jsou pro člověka jako takového postradatelné, k životu je nepotřebuje… i když o tom by se dalo polemizovat, žé? :-)

Když čokoláda, tak ta s vyšším obsahem kakaa (70%). Čtvereček této čokolády denně je dokonce zdraví! Takto hořká čokoláda obsahuje velké množství antioxidantů, příznivě působí na mozek, a také je v ní několik důležitých minerálů jako fluor, draslík, hořčík.

Když pečivo, tak celozrnné. Bílá mouka je nám též celkem k ničemu. Dodá energii, toť vše. Kdežto celozrnné pečivo obsahuje vitamíny, minerály a vlákninu. Vláknina je důležitá pro správnou funkci střev a ještě zabraňuje pocitu hladu – zasytí. Víte, že vláknina v žaludku zvětší svůj objem až 40 krát? Vstřebává totiž velké množství vody. Jíme-li potraviny bohaté na vlákninu, musíme i dostatečně pít. Minimální pitný režim by měl být alespoň 2litry vody. Záleží však také na ročním období. V létě se z těla odpařuje vody více, takže příjem tekutin má být vyšší, v zimě zase klidně o něco nižší. Pitný režim je důležitý pro správnou funkci ledvin a jater.

Když tyčinka, tak müsli. Sice většina müsli tyčinek na trhu jsou dosti doslazované, nicméně pořád lepší než čokotyčinky ze školních automatů. Nejlepší alternativou jsou bílkovinné tyčinky prodávající se v lékárnách, které dodají tělu všechny výživné látky.

Těstoviny, rýže... i to se vyrábí celozrnné. Rozdíl je v zachování celých zrn v mouce, tedy zachování všech zdraví prospěšných látek uvnitř. Tyto potraviny mají také zpravidla vyšší glykemický index, čili zasytí na delší dobu.

Když jogurt, tak ve skle. Nebo alespoň ten, co obsahuje nějaké probiotické kultury, např. Hollandia. Krémové dezerty či řídké „jogurty“ toho tělu moc nedají, jsou často dost tučné a zbytečně sladké.

Co se mléka týče, jsou na trhu k dostání dva druhy. Trvanlivé (v krabici) a čerstvé (většinou v plastové lahvi). Ty se od sebe liší jen minimální trvanlivostí ( čerstvé mléko se musí zkonzumovat rychleji) chutí a údajně i množstvím vápníku. Aby mléko získalo trvanlivost, je vystaveno krátce vysoké teplotě, při které trvanlivé mléko ztratí prý až ½ vápníku, protože je zahříváno delší dobu než mléko čerstvé. Nejvýraznější je ale chuť. Čerstvé mléko chutná oproti tomu trvanlivému tak nějak „kravsky“.

Když olej, tak extra panenský olivový. Ten je totiž lisovaný zastudena a je nejkvalitnější, zachovává si všechny vitamíny a minerály a je z velké části tvořen nenasycenými mastnými kyselinami, které pozitivně působí na náš organismus. Třeba takový mozek obsahuje nejvíce tuků ze všech orgánů v lidském těle – téměř dvě třetiny jeho váhy jsou tvořeny tuky, nejvíce z omega-3 a omega-6 nenasycených mastných kyselin.

Když hranolky, tak z trouby. Ty fritované jsou sice možná chutnější a křupavější, ale jsou doslova vykoupané v oleji. Nejen že jsou dost tučné, ale stejně jako různé brambůrky a oříšky i dost slané. Člověk má denně zkonzumovat méně než 1 čajovou lžičku soli, v takovém množství je pro tělo prospěšná, protože napomáhá látkové výměně. Pokud ale solíme příliš, začne se nám voda zadržovat v těle, protože ledviny nestíhají udržovat správnou rovnováhu – vyloučit přebytek soli močí. Důsledkem toho vznikají nejrůznější choroby, takže pozor na sójovou omáčku a jiná dochucovadla, která jsou silně solně koncentrovaná!

Když cukr, tak nerafinovaný třtinový. Tady je to podobné jako u bílé a celozrnné mouky. Třtinový cukr obsahuje na rozdíl od klasického bílého, který byl díky chemickým procesům „očištěn“, cenné látky jako železo, hořčík, draslík a vápník. Dalšími vhodnějšími sladidly, než rafinovaný řepný cukr, jsou med nebo třeba melasa, která je přímo nadopovaná zdraví prospěšnými látkami na nás příznivě působících.

Když maso, tak libové. Rozhodně bychom měli dávat přednost šunkám před salámy (z latinského „solená uzenina, solené maso“), které obsahují až 10% na 100g. Nejlepší je maso rybí, které bychom měli zařadit do našeho jídelníčku alespoň 2krát týdně. A víte, že se prodává už i maso sušené? Odborníci ho doporučují konzumovat místo oblíbených chipsů, je totiž zbaveno tuků a vody a obsahuje vysoký podíl bílkovin. Koupit si ho můžete pod značkou Jerky.

Abychom to shrnuli… Prostě a jednoduše, všeho s mírou. Pokud se dáte na zdravou stravu, nemusíte nadobro vyškrtávat svá oblíbená jídla. Jestliže sem tam zahřešíte, nic se nestane, když toho nesníte kilo. Všeobecně platí, že energetický příjem by měl být v rovnováze s výdejem. Ale asi vůbec nejlepší je naslouchat vlastnímu tělu, když to jde. Když bude mít hlad, dá vám vědět, když mu něco chybí, ozve se… tak je to dané už od pravěku.

A vůbec, všeho moc škodí. Nic se nemá přehánět. A to platí jak o jídle, tak o sportu i nejrůznějších informacích. Ono je někdy lepší nevědět ;)

Barbora Šimůnková, 4.H

Zamyšlení o hrdinech

Uvědomila jsem si, že ať už sledujete filmy, seriály nebo čtete knihy, všude existuje několik základních typů hrdinů.
První typ by se dal nazvat "neohrožený idealista". To je takový ten druh, co má několik záložních plánů, vypadá dobře a má silné charisma (aby si získal hodně příznivců), umí se ohánět se zbraní, má velké plány, srší vtipem a pravidelně láme srdce příslušníkům opačného pohlaví. Tenhle typ hrdinů je asi nejběžnější v takových těch "závažných" příbězích, kde jde o záchranu světa/planety/říše/vesmíru/svobody. (Třeba by se sem dal zařadit Aragorn a pak to jsou často hrdinové sci-fi seriálů jako je Star Trek nebo Star Gate, také by sem asi patřili hrdinové akčních stříleček.)
V těchto "závažných" příbězích se ovšem objevují i druhé typy hrdinů, něco jako "já tady vůbec neměl být", tedy nedobrovolní hrdinové. Ti se většinou dostanou do hlavní role jaksi omylem a jsou často ustrašení a občas neschopní, ale nemají jinou možnost, než vytřískat ze sebe, co jen to jde. Ti jsou sympatičtí svou realistickou postavou a tím, že se s nimi můžeme ztotožnit a říct si "to bych mohl/a být i já". Taky se v průběhu takovýto hrdina zaručeně změní a potom zjistí, že vlastně hrdinování není zas tak strašné a člověk se alespoň nenudí.(Bohužel mě teď tak úplně nenapadá žádný příklad kromě Mrakoplaše z Pratchetta. Možná by to mohl být Longbottom, ale nechci žádněho příznivce urazit. A Richard z Nikdykde.)

Pak jsou tu "trpící hrdinové". Takový hrdina se vyznačuje silným osobním příběhem, kvůli kterému s ním většinou soucítíme. Objevují se většinou v akčních slaďácích. Jsou to hrdinové "on mi zabil ženů, já zabiju jeho", kteří se nakonec zamilují do nějaké ženy, která je jejich silným příběhem naprosto fascinovaná. (Teď mě s překvapením napadá, že sem patří třeba i Batman, rozhodně první díl nového zpracování Batman Begins, kde řeší mindráky ze smrti rodičů.)

Zjistila jsem, že mám hodně ráda další typ hrdinů, "tajemné moudré/schopné bytosti". Vzpomněla jsem si, že jsem v předmluvě k povídkovému zpracováná Star Treku četla, že přes všechno očekávání a představy tvůrců nebyl nejoblíbenější postavou charismatický akční kapitán Kirk, hlavní postava úspěšně zachraňující světy, ale tak trochu tajemný polovulkanec a poločlověk Spock. Myslím, že lidi prostě bavila jeho nejasná postava a otázky, které vyvolával. Každým dílem mohli filmaři beze strachu přijít s nějakým novým fantastickým odhalením, aniž by to vypadalo divně, a současně byl pořád necháván prostor pro fantasii diváka. Je to přesně typ hrdiny výhodný pro tvůrce seriálů, ale jistě by se našel i jiný příklad.
Existuje samozřejmě bezpočet typů hrdinů, asi tolik, co samotných příběhů. Ne že by bylo škatulkování nějak důležité - vždyť nejdůležitější je, že se nám příběh líbí. Ale pokud budete mít chuť, tak napište do komentářů váš oblíbený typ hrdiny. Jsem na to vážně zvědavá.

Poslední OběžníkGo

Poslední časopis v tomto školním roce vyjde pravděpodobně v týdnu od 22. června. Můžete očekávat stálé rubriky jako je knižní koutek, sport nebo rozhovory, ale podrobnosti neprozradím z toho jednoduchého důvodu, že je nevím :-) Můžu prozradit, že se chystá článek o knize Nikdykde a také snad vyjde něco o koncertu Sweet, ale další podrobnosti zanikly ve všeobecném zmatku a paniky okolo uzavírání klasifikace, takže se všichni budeme muset nechat překvapit.
Dobrou zprávou je, že se Oběžník ve zdraví dožívá ukončení jednoho školního roku a jeho redakce je pevně rozhodnuta pokračovat, takže se máme na co těšit. Doufáme, že se k nám připojí další psání chtiví studenti nejen z prim a budeme moci časopis rozšířit o další články.
Přeji všem, aby se stejně jako OběžníkGo ve zdraví dožili konce školního roku a užívali si léta, které nám konečně klepe na dveře!