Editorial

Vážení čtenáři,
zdravíme vás u nového čísla Oběžníku GO. Tentokrát už listopadového čísla – jak nám to letí! Aspoň nám v redakci to tak připadá. Vždycky připravíme časopis, vytiskneme ho, asi dva dny pak běháme po škole, abychom ho roznesli do všech tříd (a snažíme se žádnou nevynechat, což někdy dá dost práce), a většinou hned určíme nové datum uzávěrky. Pak si oddechneme – to je času – a zapomeneme na to, abychom se tři dny před uzávěrkou zděsili a začali upozorňovat všechny potenciální přispěvovatele, že by se měli aspoň začít zamýšlet nad novým článkem. Nakonec to dopadá tak, že ještě v den uzávěrky nikdo nic neposlal a my sedíme přilepení u počítače, hypnotizujeme email a někteří z nás znervózní natolik, že ze sebe začnou chrlit víc článků, než měli původně v úmyslu. Pak se všechna práce přehodí na paní profesorku Franzlovou

(které tímto opět děkujeme za skvělou korekturu), a později na toho, kdo dělá finální úpravu čísla. Potom jdeme zase tisknout k paní sekretářce Bačíkové… A jede se od začátku.
Tolik tedy k nahlídnutí pod pokličku naší redakční práce. Ještě podotknu, že po kladném ohlasu titulní stránky s kresbou od Báry Nedvědové (v září) jsme moc rádi, že jednu přinášíme i v tomto čísle.
Teď už k tématu listopadového Oběžníku. Pan profesor Bauer velmi prosazoval „podvody“, což jsme zmírnili na „tajemství“. Navíc tu kromě článků k tématu najdete i příspěvek vztahující se právě k významnému jubileu našeho drahého pana profesora Bauera, konkrétně rap oslavující ho u příležitosti jeho slavných čtyřicetin. A samozřejmě mnoho dalšího.
Doufáme, že si čtení Oběžníku užijete – protože ho taky proto připravujeme!
Těšíme se na vás u dalšího čísla,


Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Harry Potter a Relikvie smrti (část první)

Tak je to tady. Nový Harry Potter. Třikrát hurá. Taky už jste se jako pravověrní fanoušci měsíc dopředu nervózně ošívali a četli jste všechny možné informace o hercích a o natáčení? Znáte nazpaměť všechny trailery, videa z natáčení a rozhovory s herci? No ano, HP je od 18. listopadu v českých kinech a vypadá přesně tak, jak by měl: jako začátek konce, příprava na velkolepé finále.

Už samotné jméno režiséra je jistou zárukou kvality: David Yates se skvěle chopil šestého dílu (asi nejvtipnějšího ze všech, když pominu poslední čtvrtinu, ve které profesor Snape zabil Brumbála). A sedmička se mu rozhodně nepovedla méně.
Budu teď předpokládat, že zápletku znáte. Možná to je trochu odvážná domněnka, ale kdybych měla přesně vypisovat všechny složité dějové zvraty, tak by mě jedna část čtenářů ukamenovala za nepřesnost a ta druhá za spoilerování.
Co je nutné na tomto filmu vyzdvihnout? Rozhodně efekty. Kouzla jsou jako skutečná, velmi věrohodná - ať už se jedná o Voldemortovy smrtící formule nebo Hermioninu kabelku, do které se vejdou všechny nezbytné věci, stan a k tomu půlka její knihovny. Jedinečná je také atmosféra strachu a beznaděje; v první části je to strach kouzelníků z nových „válečných“ poměrů, kdy jsou všichni čarodějové s mudlovskými předky stíháni a naplno se rozbíhá propaganda ohledně „nadřazenosti“ čarodějů nad obyčejnými lidmi (tady je silně patrná inspirace Třetí říší). V další části filmu, kde už se dá směle mluvit o „road movie“, protože hrdinové utíkají před světem a snaží se hledat a ničit viteály, je zase velmi silný pocit strachu o blízké, se kterými nemají kontakt (Ron tak poslouchá celý den rádio, aby si byl jistý, že nikdo z jeho rodiny není mezi pohřešovanými).
Velmi netradiční je prostředí. Zatímco z minulých filmů jsme byli zvyklí na staré dobré interiéry Bradavic, nyní se k nim nejblíže dostaneme ve vlaku, který veze studenty do školy. Zato se znovu podíváme do domu Blackových, zažijeme velkolepé dobrodružství na ministerstvu kouzel, navštívíme domov Lenky Láskorádové a konečně také poznáme Godrikův Důl, kde byli zavražděni Harryho rodiče. A navíc se před námi otevřou nádherné scenérie anglické krajiny.
Mírným odlehčením ponurého příběhu je vztah Rona a Hermiony – Hermiona je na Rona tak naštvaná, že ho musí být každému líto. Úsměv vám ale dlouho nevydrží – ani nemůže, rozhodně ne při pohledu na šílenou Beatrix, Malfoy nebo beznosého Voldemorta a jeho dvoumetrového mazlíčka, hada Naginiho. A taky se setkáme s naším starým známým profesorem Snapem, kterého má většina fanoušků po minulém díle chuť osobně zaškrtit – Severus Snape alias Alan Rickman bohužel dostal pro svůj herecký koncert příliš malý prostor.
A nedostatky filmu? První část knihy je sama o sobě velmi rozvláčná, takže filmaři udělali velký kus práce, přestože někdy si nemůžete odpustit myšlenku, že si hrdinové pořád jenom povídají kdesi ve stanu. Navíc je tu až moc jednotlivých scén a střihů. Také nezařadili některé dobré scény, které známe z knihy – ale je jasné, že si to nejlepší nechávají na poslední díl. Ten už je natočený, takže nezbývá než si nějakého půl roku počkat a být napnutí, jak to všechno skončí nebo – v případě čtenářů – jak se jim to podařilo uzavřít. Musím říct, že už se nemůžu dočkat.

Lenka Chudomelová, 6. H

Hymnus na Bauera

V Praze na Jižáku je vzdělávací ústav,
Každý, kdo ho spatří, obdivem otevře ústa.
Tam v kabinetu chemie se skrývá velká postava,
do ústavu jí přiváží městská hromadná doprava,
vzorečky a rovnice skrývá jeho hlava,
jeho narození musíme zvolat „Sláva!!!“
Často nosí bílý chemický plášť,
nikdo k němu nemůže cítit žádnou zášť.
Vysvětlit vám může třeba, jaká je to sranda,
když vám televizi TESLA rozbije velká panda,
nebo když se někdo čpavkem silně dusí,
ústav díky němu ví, že hnojit se musí.
Zabývá se problematikou kolejí a architektur,
odprostí vás ode všech problémů a chmur,
na kole rád jezdí obrovské tour,
kouká na něj přitom jelen i domácí tur…
Předjede bez problémů i BMW kombík,
jmenuje se Jan, nebo spíše Honzík.
Je to náš profesor,
mozek má jak procesor,
k výročí mu přejeme hodně žemlovky,
televizi TESLA ať sleduje z pohovky,
venku ať naráží na pohnojená pole,
a hodně zkumavek na pracovním stole.

Dominik Hrubý, 6. H
(na žádost autora nekorekturováno)

Máme rádi zvířata!

Fenek
(Fennecus zerda)
Tato psovitá šelma se, jak je známo, vyskytuje hlavně v Africe a na území Malé Asie. Žije v pouštích, kde jí jako potrava slouží malí hlodavci, ptačí i plazí vejce nebo hmyz. Loví převážně v noci a využívá svého velmi jemného sluchu. Samice rodí tři až čtyři mláďata a pro jejich ochranu pro ně vyhrabává hlubokou noru v písku. Fenek je životu v pouštních podmínkách výborně přizpůsoben: má krycí zbarvení, velké uši pomáhají fenkovi při ochlazování, vyniká skvělým zrakem, díky kterému vidí i v šeru, tlapky jsou před horkým pískem chráněny hustou srstí.

Panda červená
(Ailurus fulgens)
Panda červená je jedním z nejvýše žijících zvířat, vyskytuje se v nadmořských výškách dva až čtyři tisíce metrů nad mořem, převážně v Himalájích. Panda se dožívá až čtrnácti let, má hustou rudohnědou srst a bílá místa kolem očí a uší. Právě objemná srst pomáhá pandě ochránit se před chladem. Má polozatažitelné drápy a našlapuje na celá chodidla, čímž se liší od medvědů, se kterými je ale příbuzná. Zajímavostí její stavby těla je šestý prst, který jí slouží pro lepší uchopování bambusu a jiných větví. Pandy jsou noční samotáři a druhé pohlaví vyhledávají jen pro rozmnožování. Je zjištěno, že samice je schopna odložit termín porodu o týden nebo i delší dobu. O mláďata se pak stará zhruba jeden rok, poté se mladé pandy osamostatní. Potravou jsou hlavně bambusové výhonky, které jsou pro pandu ale těžko stravitelné, a proto nežije moc aktivním způsobem života a spíše odpočívá. U nás lze pandu červenou vidět v ZOO Praha, ZOO Ústí nad Labem, ZOO Liberec, ZOO Ostrava a v ZOO Plzeň.

Pavlína Coufalová, 6. H

Jane Austen a její rodinný román

Připadá vám, že se tato autorka vůbec nehodí pro článek do časopisu s tématem „tajemství“? Ano, v jejích knihách nenajdete temné zápletky nebo velkolepá rozuzlení, na jaké jsme zvyklí z nejnovějších knih, které na nás chrlí jednu katastrofickou nebo nereálnou situaci za druhou. Jane Austen je pro takovou literaturu skvělou alternativou.

V podvědomí všech je Jane Austen zakotvená jako anglická autorka romantických knih pro ženy. Kdo ale četl alespoň některý z jejích románů, ten ví, že pravda je trochu někde jinde.
V odborných zdrojích se dočtete, že je představitelkou tzv. „domestic novel“, tedy rodinného románu, který zachycuje život venkovských vyšších vrstev. Jejími hrdinkami bývají mladé ženy, které jsou uváděny do společnosti, přičemž se od nich očekává, že si vyberou vhodného, pokud možno bohatého ženicha. Ovšem nejedná se o literaturu „červených knihoven“; tyto knihy nabízejí dokonalý pohled do tehdejšího způsobu života i uvažování lidí, přinášejí příběhy se spletitými vztahy a nástrahami běžného života, které nakonec hlavní hrdinka překoná. Možná vám bude už od druhé kapitoly jasné, koho si ústřední postava nakonec vezme, ale na tom přece nezáleží – jak se říká, cesta je někdy důležitější než cíl sám, a v případě knih od Jane Austen to platí dvojnásob.
Kdo by se nebavil při pozorování mistrovských dialogů (někdy i monologů dlouhých klidně stránku a půl), kdy je vám absolutně jasné, že postava říká něco naprosto jiného, než co si myslí? Nenápadné intriky, nejistota ohledně povahy druhých – to jsou jedny z pilířů příběhů. A navíc máte možnost poznat mnoho výjimečných postav, brilantně vykreslených a tak skutečných, že se vám zdá, jako byste je znali odjakživa – ať už je to pokrytecká a přetvařující se Isabella z Opatství Northanger nebo třeba poněkud prostoduchá lady Bertramová z Mansfieldského panství.

Dílo
Rozum a cit je kniha vyprávějící příběh dvou sester Elinor a Mariany. Zatímco Elinor je rozumná, racionálně uvažující, opatrná a velmi vyspělá devatenáctiletá dívka, její mladší sestra je vášnivé povahy, vše velmi silně prožívá a sní o velké, jediné lásce svého života. Mariana se vrhá do vztahu rovnýma nohama, nahlas se raduje a prudce trpí, zatímco Elinor všechny své strasti skrývá za kultivovanou maskou, aby nikomu nepřidávala starosti. Opravdu doporučuji přečíst si, jak to celé dopadne, protože rozuzlení této knihy považuji za jedno z největších překvapení ve tvorbě této autorky.
Pýcha a předsudek je opět příběhem sester (Jane Austen měla velmi blízký vztah se svou sestrou, který promítá do svých knih). Tentokrát se však jedná o velmi početnou, chudší rodinu s pěti dcerami, jež se jejich matka snaží co nejrychleji a nejvýhodněji provdat. Hlavní hrdinkou je nejstarší Jane, jemná a křehká dívka zamilovaná do mladíka podobného založení, jen o hodně bohatšího, a hlavně její mladší sestra Elizabeth. Elizabeth je prudké povahy, ráda říká, co si myslí, a rozhodně se odmítá provdat za prvního muže, na něhož její matka ukáže. A pak je tu pan Darcy, chladný, povýšený muž, kterého Elizabeth z duše nenávidí. Ale znáte to, co se škádlívá…
Mansfieldské panství (někdy uváděné pod názvem Mansfieldský park) je o jemné Fanny Piercové, která žije u svých bohatých příbuzných na jejich panství. Jako „chudá neteř“ tu nejdřív zažívá různá příkoří, která ale statečně snáší hlavně díky pomoci bratránka Edmunda, do kterého je už od dětství zamilovaná. Ovšem se vztahy pořádně zamíchá příjezd sourozenců Crawfordových: Edmund se zamiluje do Mary a Henry Crawford postupně propadává kouzlu různých zúčastněných žen.
Emma, kniha pojmenovaná podle hlavní hrdinky, je o jedné bohaté dívce z vyšších vrstev, která se sice rozhodně nemíní vdát, ale zato ráda seznamuje a navádí k sňatku ostatní. Z této její záliby vzniká spousta humorných i nepříjemných situací, ale podstatné je, že i na Emmu ve vdávání jednou dojde.
Opatství Narthanger je pěknou parodií na oblíbenou četbu tehdejších dívek. Catherine je romantická dívka, která žije obklopená knihami plnými temných rodinných tajemství, sirotků a nešťastných lásek. Občas má problém rozlišovat realitu románů od vlastního života, ale s tím by jí mohl pomoci Henry Tilney, pokud se ovšem přenesou přes vzájemná nedorozumění.
Anna Elliotová je opět jméno hlavní hrdinky, v originále se však kniha jmenuje mnohem výstižněji, a to Persuasion (=přemlouvání): nejnovější vydání pro změnu nese název Pýcha a přemlouvání, takže si můžete vybrat. Anně je už sedmadvacet, což se obecně pokládá za dost vysoký věk pro vdávání. Postupně se seznamujeme s jejím příběhem: Anna se kdysi po nátlaku rodiny odmítla vdát za milovaného pana Wentwortha, který nesplňoval představu bohatého ženicha. Po letech se opět setkávají, ovšem z Wentwortha už je kapitán, vážený muž, a začíná se dvořit jiné ženě. Anna poznává, že jí stále není lhostejný, ale chápe jeho hněv kvůli odmítnutí i jeho chladné chování k ní. Jak tohle může dopadnout?
Kromě těchto titulů má Jane Austen na kontě ještě další knihy, například sbírky povídek (Úskalí lásky, Láska a přátelství) nebo román v dopisech Lady Susan. Bohužel jsem nic z toho nečetla, takže nemůžu referovat. Ať už však sáhnete po jakékoliv z jejích knih, můžete si být jisti kvalitou prověřenou generacemi čtenářů, lépe řečeno čtenářek.

Lenka Chudomelová, 6. H

Rozhovor s Monikou Polenovou

V tomto čísle vám přináším rozhovor s prof. Monikou Polenovou. Snažil jsem se rozhovor tematicky přiblížit tomu, že je toto číslo věnováno tajemstvím všeho druhu…

1. Jste ještě panna?
To je složité.
2. Studoval jsem biologii a tenkrát mi to přišlo jednoduché, v čem spatřujete tu složitost?
Jde o úhel pohledu.
3. Mám tu ovšem fotografii, která přímo vybízí k otázce: Kdo je otcem dítěte na fotografii?
Miroslav Kettner.
4. Kdy jste se s ním viděla naposledy?
Nikdy jsem ho neviděla.
5. Ani jednou?
Skutečně ani jednou. Ovšem asi 2 x jsem o něm slyšela vyprávět.
6. Proč se s tím dítětem nechlubíte veřejně?
Chlubím, důkazem je fotografie. Řekla bych, že tam vyloženě pózuji.
7. A kdybyste věděla, že to někdo zveřejní?
Tak bych asi nepózovala. Své děti nerada zveřejňuji, netoužím po publicitě.
8. Dovolte dotaz týkající se vaší barvy vlasů: Jste hloupá?
Nepochopila jsem, na co narážíte.
9. Lžete často?
Příležitostně.
10. A teď?
Kdepak.
11. Kolik je vám let?
Nedávno jsem slavila narozeniny a bylo mi 20 let.
12. Kolikrát jste už ty dvacáté slavila?
To je od Vás velmi nepěkné. Samozřejmě jednou.
13. Kolik máte přátel na ksichtoknize?
271 přátel.
14. Kolik z nich znáte osobně?
Všechny

Jan Bauer

Rozhovor s paní profesorkou Hovorkovou

Paní profesorka Eva Hovorková učí matematiku, ale je také statutární zástupkyní ředitele. Rozhovor lehce poodhaluje některá zákoutí tohoto tajemně znějícího povolání a další zajímavé informace o profesorce, která na naší škole působí již od roku 1992.

 Máte nějaká tajemství?
Jistě ano.
 Prozradíte nám nějaké?
To rozhodně ne (smích).
 Myslíte se, že je pro život důležité mít tajemství?
To si myslím, že ne, protože vždy to záleží na každém z nás, jestli je potřebuje mít nebo je chce mít.
 Hovoříte ráda, paní profesorko Hovorková?
(Smích)Spíše ne.
 Takže se dá říci, že jste introvertní?
Nejsem ani výrazný introvert, ani výrazný extrovert.
 Co obnáší post statutární zástupkyně ředitele?
Obnáší to zastupovat pana ředitele ve všech jeho pravomocech, pakliže tady není. A pak mám samozřejmě další práci, kterou vykonávám, i když je tady ve škole. Takže když tady není, tak se mnou může kdokoli jednat.
 Jakou školu jste vystudovala a proč jste si ji vybrala?
Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor učitelství – matematika, zeměpis. Vybrala jsem si to z toho důvodu, že jsem již plně od útlého dětství chtěla být paní učitelkou. Ty obory jsem si zvolila, protože byly moje nejoblíbenější. Dál jsem potom vystudovala školský management, ještě další vysokou školu, a to jsem vlastně dělala proto, abych byla připravena pro práci, kterou dělám.
 A jste spokojena se svým zaměstnáním, baví vás?
Jsem. Mám ho ráda. Když se mě někdo ptá, jestli má jít studovat učitelství, tak jsem v tomto ohledu, velmi taková, jak bych to formulovala, no prostě nemůžu říci, že bych to studentům doporučovala. Vždycky říkám, že si musí rozmyslet, jestli tu práci budou mít rádi, přestože v této profesi nemůžou očekávat nějaké finanční zázraky. Ale ta profese, pokud ji má někdo rád, tak je opravdu hezká, a jsem na naší škole ráda.
 A jak dlouho na ní tedy působíte?
No, patřím tady mezi inventář společně s panem ředitelem a profesorkou Bursíkovou (smích).
 Takže už patnáct let?
No, to už je víc než patnáct let. My jsme tady od roku 1992, to ještě nebylo ani Gymnázium Opatov, byl to takový ten rok, když už se to gymnázium chystalo. Takže už je to teda… no, už je to hodně let.
× Půjdete na imatrikulační ples?
Já doufám, že mi do toho nic nevleze a že půjdu.
 Těšíte se?
Těším se, loni jsem nebyla z rodinných důvodů, a tak se letos těším.
 Kterou činnost v pozici statutární zástupkyně vykonáváte nejraději?
No, možná můžu říct, že i ráda, nevím, jestli nejraději, učím. Když by se mělo vybrat z těch ostatních prací, tak určitě ráda dělám to, co má smysl, ať je to v čemkoliv, protože i v rámci této práce je spousta věcí, které musíme udělat a víme, že ten smysl to moc nemá. Takže tu práci nerada dělám, protože je to, bohužel, jakoby ztráta času, a vidím, že bych ten čas potřebovala dát někam jinam.
 Je vaše barva vlasů přírodní?
Ne, není (smích).
 A jste tedy hnědovláska?
To nejsem, jsem spíše taková do světla.
 Vzpomenete si na nějaký nezapomenutelný zážitek, který jste tu prožila?
No, nezapomenutelný zážitek… Já si myslím, že nezapomenutelným zážitkem byly vlastně ty úplně první roky. To si myslím, že každý, kdo tady učil a kdo začínal v nové škole, tak je to vždy nezapomenutelný zážitek, protože nás tady bylo hrozně málo – málo profesorů i studentů, a moc jsme se znali. Vás jsem se dneska ptala na jméno, ale tehdy jsme se nikoho na jméno ptát nemuseli a prostě jsme o sobě navzájem hodně věděli – i se studenty. A to, si myslím, že pro mě byl ohromný pedagogický zážitek, a vůbec možná i lidský celkově v mém životě.
 Co se vám vybaví, když se řekne tajemství?
No, něco, co mám ukrytého v duši.

Pavlína Coufalová, 6. H

Slovo na konec

Každý má nějaké tajemství. Jsou tajemství temná, nebezpečná a veliká, ale i nepříliš důležitá, malá, malicherná. Potřebujeme je, jsou naší součástí: snad každý člověk potřebuje mít pocit, že ví něco svého, cosi, co si může střežit nebo to prozradit jako nejvyšší projev důvěry a pocty k jinému člověku.
Určitě jste četli či viděli aspoň něco od Agathy Christie – její knihy jsou plné rodinných tajemství. Nevlastní sourozenci, nešťastná úmrtí v rodině, spory o dědictví, nenávist k nevlastní matce nebo snad nejasné otcovství? Nikde nenajdete takovou přehlídku spletených lidských vztahů a příslovečných doutnajících bomb, které hrozí každou chvíli vybuchnout. Myslíte si, že je to jen v knize, že takové věci se ve skutečném životě nedějí? A zkusili jste si někdy s nějakým příbuzným otevřeně promluvit o tom, co si myslí o těch ostatních? Zkusili jste zašťourat do nedávné rodinné historie? Pokud je odpovědí „ne“, pak vřele doporučuji, abyste se o to ani nepokoušeli. Každá větší rodina má svoje třinácté komnaty, které je lepší neodemykat.
Když už jsme u těch tajemství, nemůžu se nezmínit o denících slavných, které se dnes zveřejňují. Protože to mě vždycky vytočí. V současnosti je například velký rozruch okolo Máchovy osobnosti (nebo osobnosti K. H. Máchy), mohli jste v rádiu i v televizi zaznamenat mnoho tematických pořadů. A také se připomínají jeho deníky – které byly šifrované. Milí literární vědci, pročpak si člověk šifruje deník? (Správná odpověď: Aby ho nikdo jiný nemohl přečíst.) Nemám vůbec nic proti zkoumání deníků povolanými, kteří zjišťují, jaké měl slavný básník pohnutky pro napsání takového díla, na co přitom myslel a jaké knihy ho ovlivnily. Ale zveřejňovat jeho intimní zápisy nebo osobní dopisy, to mi přijde trochu moc. Jak říkali v rádiu: „O Máchovi dnes každý ví snad jen to, že napsal Máj, měl přítelkyni Lori a psal si až pornografické deníky.“ A divíte se?
Zveřejňování deníků je jako bulvár, a k tomu je to ještě znevažování památky významných lidí, kteří pro náš národ něco vykonali. Nechme jejich tajemství spát.

Lenka Chudomelová, 6. H