May, JO, Beth a Amy Marchovy – tak se jmenují hlavní protagonistky románu Malé ženy. Čtyři sestry, každá úplně jiné povahy a s jinými sny, které žijí své „malé“ životy plné osobních proher i vítězství. Tak by se asi dal ve zkratce shrnout děj knihy, která vznikla takřka „přes noc“ na objednávku nakladatele v roce 1868, aby zaplnila mezeru na trhu. A světe, div se: Z tohoto díla se stala kniha, kterou čteme dodnes.Do života sester začínáme pohlížet v době, kdy je jejich otec coby kaplan v občanské válce. Rodina je poměrně chudá a starší ze sester – Meg a Jo – pracují, aby finančně pomohly. Malé ženy jsou příběhem každé ze sester: Klidné, krásné a po rodině toužící Meg, neposedné Jo se spisovatelskými sklony, laskavé, ale velmi křehké Beth i umělecky nadané, ale trochu materiálně zaměřené Amy. V průběhu prvního dílu jdou hlavně za svým sebezdokonalováním a prožívají radosti i strasti dospívání a na konci snad každé kapitoly je nějaké „mateřské kázání“ či „morální poselství“, což bylo v době vzniku románu povinnou součástí takovéto četby.
Druhý díl – který vznikl po mimořádném úspěchu toho prvního, autorka ho napsala bleskově (jednu kapitolu za den!) - je o osudech dospělých sester a o tom, jak si nakonec zařídily život. Většinou tu jde o vybírání manžela, naplňování osobních ambicí a hledání své vlastní cesty, kterou budou moci jít s čistým svědomím a ve štěstí.
Asi bych měla zmínit, že u nás existuje několik vydání: překlad od Jindřišky Smetanové (1974, 1992) je SILNĚ UPRAVENÝ, a i když je možná vtipnější a není v něm tolik mravouky, tak NENÍ věrný. Nedávno se v obchodech objevilo kompletní vydání s věrohodným překladem (v Knižním klubu, dostanete jej cca za 300 Kč).
Nevím, asi by Malé ženy připadaly někomu nudné a nezáživné. Zdejší přímočaré moralizování je pro nás neobvyklé a občas úsměvné a také nemůžete čekat, že zde půjde o velkolepý příběh s celosvětovým problémem. Podle mě je to ale krásný vhled do života žen na konci devatenáctého století (i když silně zidealizovaný!) a jde o velmi duchaplné a milé dílo, po kterém ve mně zůstal příjemný pocit.
Čtyři truhličky v řadě stojí,
zaprášené a omšelé,
sem uložily minulost svoji
děti, jež jsou dospělé.
Čtyři klíče jsou opatřeny
barevnou stužkou vybledlou,
tak bavily se jednou malé ženy
kdysi dávno, když pršelo.
Na každém víku se jméno skví,
chlapeckou rukou vyřezané,
a pod nimi se skrývají
Žádné komentáře:
Okomentovat