Divadelní festival

Každý, kdo někdy účinkoval v nějakém školním představení, zná ten shon a zmatek, ale také radostné nálady, které jsou s tím spojené. Celé tvůrčí snažení bych zaškatulkovala do tří fází:
Fáze první: Proboha, festival je za dveřmi, má někdo nějaký nápad?
Fáze druhá: Vytvoření scénáře, výběr herců, začátek nacvičování.
Fáze třetí: Všechno jsme nechali na poslední chvíli, takže má někdo oponu? A co ten klobouk, bez kterého se to všechno zhroutí? A mimochodem, přijde se vůbec někdo podívat? Budou ty vtipy fungovat, nebo bude jenom trapné ticho a my se budeme chtít zahrabat?
Tolik tedy k mé teorii o divadelním festivalu, k níž jsem se dopracovala po pěti letech praxe ve všech oborech (myslím obor scénárista, herec, divák). Letos jsem se nádherně pocvičila právě v tom posledním, protože jsem se do našeho představení aktivně nezapojila, a musím říct, že se mi líbilo jen tak chodit mezi představeními a bavit se; na druhou stranu pro mě ale festival ztratil část oné atmosféry, toho nervózního očekávání, jestli se dostaví úspěch nebo u diváků propadneme. Každý by si měl někdy zkusit účinkovat, aby věděl, jaké to je.
Ale k letošnímu festivalu. Stihla jsem navštívit rekordní počet představení, takže krátce poreferuji. Prosím, aby to nikdo nebral moc vážně, a doufám, že je jasné, že jde o můj osobní názor.
První představení, na které jsem se šla podívat, byly Soudné sestry. Aby bylo jasné, šla jsem tam proto, že jsem velký fanoušek Pratchetta (což poznáte podle toho, že jsem přečetla všechny díly Zeměplochy, mám doma mapu a vedu s kamarády dlouhé diskuze na toto téma). Takže jsem se samozřejmě musela jít přesvědčit, jak se s touhle látkou poprala 2. C. Nejdřív musím ocenit ty plakáty (nádherné!) a kostýmy, které byly taky skvělé. Ale upřímně: Snažit se zahrát v našich podmínkách něco jako Soudné sestry, kde je spooooousta scén a komplikovaný děj, to je menší úlet. To nejde zahrát. Nevím, jestli ti, co vůbec neznali děj, vůbec pochopili, o co tu jde. Vlastně jsem si tím na konci nebyla jistá ani já. Začínali hrát… a pak skončili. Hm. Podle mě u nás není možné něco takového smysluplně zahrát a Céčko u mě má body za odvahu.
Po Soudných sestrách jsem na chvíli zaskočila na Kačeří úlet od 7. P a musím říct, že jsem se docela bavila. Bohužel mě tyhle postavičky tak nějak minuly, takže si úplně nejsem jistá, jestli jsem pochopila všechno, co jsem pochopit měla. Nicméně velmi oceňuji, jak měli připravenou hudbu a kostýmy, bezvadné vtipy a skvěle nacvičené legrační scény… Vážně se mi to líbilo. Bohužel jsem byla rozhodnutá stihnout jiné představení, které se s tímhle krylo, takže jsem z Kačeřího úletu viděla jenom začátek.
Tím představením, které jsem hodlala stihnout, byl Star Trek od 7. Q. Podobně jako u Soudných sester, i k tomuhle tématu mě váže silný vztah, takže jsem byla moc zvědavá, jak ho Q pojme – a pojalo ho netradičně. Musím vyzdvihnout kostýmy a hudbu (i znělku na začátku, která byla z originálního seriálu), i když zvuk měli občas tak silný, že bylo hercům těžko rozumět. Zápletka mi přišla malilinko stupidní, ale co! Jde o školní festival, takže trocha té pitomosti je jenom vítaná (jenom abych to upřesnila pro ty, co neviděli: Byl tu android, který byl ovládaný jistým Klingonem, a snažil se zjistit, co je to láska – mimochodem android byl moc hezky zahraný – a měl za úkol sehnat svému „pánovi“ ženu nebo alespoň její obrázky. Nakonec přinesl obrázky, které našel u kapitána, ovšem ten byl bohužel, jak se zjistilo, opačně orientovaný). Ale co mě na tomhle představení nejvíc dostalo, bylo tlumočení temperamentní klingonštiny. Skvělý zážitek!
Prvním maturitním představením, které jsem viděla, bylo Gymnázium Opatov pro starší a pokročilé od 8. L. Je fajn, když vidíte hru, která trochu odráží dění na škole – k tomu taky festival je, abychom trochu zlehčili všechny ty obyčejné věci, z kterých se pomalu stává stereotyp. Peníze ukryté v základech gymnázia, to je odvážná myšlenka, a musím říct, že jsem si tuhle lehce detektivní hru náramně užila. Bavily mě charaktery postav (zvlášť „technicky talentovaný spolužák“), lehce ironické vtipy (třeba to se zasahujícími policisty: „Dámy mají přednost!“), trocha napětí i zajímavá pointa. Ale moc ráda bych věděla, jestli je to pravda s tím suterénem – vážně tu něco takového je?!
Jako další jsem viděla představení své třídy 5. H Unrefusable Offer. Nevím, proč přišlo tak málo lidí, asi všechny odradila ta angličtina – což je škoda, protože jim bylo skvěle rozumět. Taky to měli netradičně vážné (což je u představení na festivalu dost ojedinělý jev). Ale bavila jsem se: Krásná hudba, která dělala ve spojení s kostýmy tu správnou atmosféru, skvělé a uvěřitelné výkony (zvlášť hlavní hrdinky, která, jak moc dobře vím, převzala většinu role ten den ráno) a vůbec to na mě celkově udělalo dojem. Mají ze svého představení trochu špatný pocit, ale vážně netuším proč. Já jsem se bavila.
Jedno z bezkonkurenčně nejlepších představení, které jsem měla možnost shlédnout, bylo Ano, šéfe od 2. V, a to neříkám kvůli tomu, že tu mám přátele :-). Spolek pochybných existencí v čele s naprosto dokonale cholerickým šéfem, hádka o pojetí nové hry a hrané představy – ať už kousání banánu do rytmu vážné hudby, dokonalý detektiv jako z Kriminálky Miami (případně Las Vegas a spol.) nebo spory o dokonalý pár – u toho všeho mě málem bolela bránice. Díky za dobrou zábavu!
Dalším maturitním představením, které jsem viděla (Matylda se mi kryla, ale kamarádky říkaly, že kluci z eMka byli skvělí jako vždycky), byla Polonahá maturita od 4. Y. Maturanti mají vždycky skvělá představení, nemyslíte? Manželský pár ztracený v pralese byl dokonalý, maturitní zkouška a všechno okolo včetně kostýmů bylo nádherně připravené. Moc se mi líbily ty vtipy s odpočítáváním drbání a role pomalejšího domorodce Karla byla naprosto dokonalá! Vážně Ypsilonku přeju, aby se jim ta maturita povedla aspoň tak, jako jejich hrdinům!
Druhé představení 8. M - Vinklerová je bohyně, bylo podle mého názoru vůbec nejlepším divadlem (s veškerou úctou ke všem ostatním včetně profesorského kousku s Karkulkou). Byla tu velká porce zábavy převedená do běžných situací, do nichž se v průběhu vyučování pořád dostáváme – ať už mluvíme o dokonalém ztvárnění školní jídelny (3=To, co zbylo) nebo o realistickém předvedení profesorů (v čemž byla samozřejmě nejlepší paní profesorka Vinklerová, která bravurně zahrála sebe samu). A závěrečná taneční exhibice? Nevím, co dodat…
Profesory nastudovaná pohádka Červená Karkulka byla samozřejmě taky skvělá. Koho by nepobavil pohled na pana profesora Růžičku jako kouzelnou babičku, na p. profesora Bauera jako Karkulku v krátkých červených šatech a s náušničkami nebo na vlka v podání pana profesora Zajíce? Nemluvě o efektech jako byla mlha nebo bazének hrající studnu.

Abych to shrnula, tak všechna představení, která jsem viděla, rozhodně stála za to. Blahopřeji všem zúčastněným a děkuji jim za zábavný den. Mimochodem, už víte, co budete hrát za rok?
Lenka Chudomelová, 5.H