A je to v pytli!

Jelikož jsem v poslední době nenavštívila žádný ples, o žádném, jenž se chystá (kromě našeho maturiťáku) také nevím a o plesovou módu se zrovna moc nezajímám, s tématem tohoto čísla se budu mírně rozcházet a zhodnotím divadelní počin otce a syna Cooneyových s názvem A je to v pytli!, který jsem měla tu možnost shlédnout v Divadle Na Fidlovačce. Celá hra se točí okolo mladého páru manželů, kteří si chtějí adoptovat mimino a čekají paní ze sociálky. Ta má přijít již za hodinu. Oba jsou na ni výtečně připraveni – zpaměti znají snad všechna upozornění a rady ohledně péče o dítě a vzájemně se z nich zkoušejí. Potom si ovšem Linda vzpomene, že nepořídila žádné květiny pro vylepšení dojmu. Pochopitelně pro ně hned běží. Mezitím se domů vrátí Tomův bratr Dick s vypůjčeným autem. Jak Tom rychle zjistí, jeho bratr nepomáhal kamarádovi se stěhováním, ale propašoval dodávku plnou cigaret a alkoholu ze zemí bývalé Jugoslávie. Příběh se začíná solidně zamotávat, hlavně když se na scéně objeví nejmladší bratr Harry s plánem zakopat na zahradě mrtvolu přivezenou z márnice, aby klesla cena pozemku (manželé žijí zatím pouze v podnájmu), následně se vrátí žena, která ovšem nesmí zjistit nic z toho, co zase Tomovi bratři napáchali, v dodávce se kromě alkoholu objeví i ilegální přistěhovalci (ti se ovšem touží navrátit domů), kolem rodiny začne slídit policista a nakonec je návštěvou poctí původně radostně očekávaná úřednice. Tom se postupně začíná zamotávat do čím dál větší snůšky lží, až sociální pracovnice rozčileně zmizí a Linda ho opustí. Netrvá však moc dlouho a všechno se dá do pořádku – bratři dopadnou hlavu ruské mafie, přistěhovalcům jsou navráceny jejich pasy, mrtvolu odveze policista spolu s gangsterem Borisem na stanici, aniž by si jí všiml, a Linda přijde zpátky se zlomenou rukou a zjištěním, že je těhotná a adopce není nutná. Abych byla upřímná, divadlo se mi zas tak nelíbilo, protože nesouhlasím s řešením problémů pomocí lží, jako to dělala hlavní postava, Tom. Pokud tedy nesouhlasíte s nečestným jednáním a lhaním, radši na toto představení nechoďte, protože se celé točí právě kolem vymýšlení historek, které jsou možná jakkoli zajímavé a vtipné (párkrát jsem se opravdu pobavila), ale navozují v diváku pocit, že i když spáchá něco tak ohavného jako je lež a zapírání, tak nakonec všechno dopadne pro něj dobře. Nicméně jsem viděla i horší hry. Když už nic jiného, u této hry se alespoň chvílemi zasmějete. Na závěr bych přidala krátkou radu pro dívky, která se týká i plesů: v šatech nebo sukni nejezděte pozdě večer v Praze samy, kdejaký opilec či bezdomovec nebo prostý úchyl by vás mohl obtěžovat – a to věru není příjemné, pokud kolem vás není nikdo, kdo by se vás zastal.

Iveta Kiefmannová, 7. P