Editorial

Vážení čtenáři,
už tu máme únor a s ním přichází i další číslo Oběžníku GO. Přemýšlím, co jste si asi tak pomysleli, když jste na titulní stránce uviděli jako téma svatého Valentýna. Ťukali jste si na čelo? Napadlo vás, že už jsme se naprosto zbláznili? Nebo si myslíte, že jsme se dali na podporování tohoto komerčního svátku, o kterém většina lidí u nás mluví jenom pohrdavě?
Abych to vysvětlila: Naše psychická situace je v normálu, děkujeme za starost. Ale řekli jsme si, že téma Valentýna a všeho s tím spojeného je celkem zajímavé pro různě zaměřené články. A nakonec – kdo nechce, ať ho neslaví, ale je to hezká příležitost pro obdarování někoho, koho máme rádi. Nebo jenom pro to, abychom mu řekli něco pěkného.
Na závěr mám na vás, naše čtenáře, menší prosbu. Moc by nám všem, kdo jsme v redakci, pomohlo, kdybyste nám napsali na níže zmíněnou adresu nebo na stránky Oběžníku (kde také najdete všechna předchozí čísla), co si o našem školním časopisu myslíte. Je těžké snažit se zodpovědně dělat něco, na co nemáte vůbec žádnou odezvu. Takže bychom se moc rádi dozvěděli, co naše čtenáře zajímá, co se jim nelíbí, s čím nesouhlasí… A přednostně bychom se rádi ujistili o tom, že nějaké čtenáře máme.
Předem děkujeme a doufáme, že se vám toto číslo bude líbit.

Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Svátek svatého Valentýna

O vzniku tohoto svátku existuje mnoho teorií, ale o všech se leze jen dohadovat. Nemáme žádné důkazy, které by doložily pravdivost některého z tvrzení. Svátek k nám dorazil údajně z Itálie. Mezi legendy o sv. Valentýnovi patří i tyto:
• Claudius II., římský vládce, zakázal všechny sňatky nebo zásnuby, aby jeho vojáci neodešli z vojska. Obával se, že by mohli zůstat doma s rodinami a jeho armáda by tím byla velmi oslabena. Vojákem se navíc mohl stát jen muž svobodný. Jenže jeden z kněží tehdejší doby, Valentýn, je tajně oddával. Následně byl za tuto činnost zajat Claudiovými vojsky. U jeho cely se ale začaly shromažďovat drobné dárky a poděkování od oddaných párů, které, stejně jako Valentýn, věřily v lásku. Kněz byl popraven 14. února roku 269 před naším letopočtem.
• Valentýn byl velmi moudrý, vzdělaný a čestný člověk, který věřil v Boha. V domě římského prefekta Astoria se setkal s jeho mladou nevidomou dcerou. Astorius žádal Valentýna, aby se modlil za navrácení jejího zraku. Valentýn rád uposlechl, protože se do krásné dívky zamiloval. Stal se zázrak a dceři Astoria se opravdu navrátil zrak. Tato zpráva se rychle rozšířila po celém Římě, a jakmile se o ní dozvěděli také pohané, vtrhli do domu prefekta a Valentýna odvedli a oddělili hlavu od těla. Tak se stal Valentýn symbolem věrných a neutuchající lásky.
• Někdo tvrdí, že sv. Valentýn nesouvisí s křesťanstvím. Prý tento svátek vznikl v antice a byl to den oslavy sexu a tělesné lásky.
Jak se svátek svatého Valentýna slaví v:
• České republice: Muž většinou dá ženě rudé růže, pár společně stráví večeři ve dvou nebo si partneři zajdou na romantickou procházku. Češi ale více preferují První máj – lásky čas.
• Francii: Muži svým partnerkám vaří večeři, častým dárkem je také kniha.
• Dánsku: Ženy mohou v tento den požádat svého vyvoleného o ruku. Muži dárky nedostávají.
• Finsku: Svátek svatého Valentýna je zde spíše svátkem přátel než zamilovaných.
• Nizozemí: Oblíbeným dárkem je pozvánka do sauny.
• Velké Británii: V Anglii jsou tradicí valentýnská přáníčka, která nejsou podepsána a adresát musí hádat, od koho přání obdržel. Obálka bývá označena písmeny S.W.A.L.K – Sealed with a loving kiss (Zpečetěné milujícím polibkem).
• Maďarsku: Muži vůbec dárky nedostávají.
• Bulharsku: V tento den se tu připomíná jak svatý Valentýn, tak svatý Trifon Zarezan, patron vinařů.
Pavlína Coufalová, 5. H

Meg Cabotová

Většina z vás o této autorce asi slyšela, o ní nebo alespoň o jejích knihách: zvlášť o Deníku princezny. Podle této série už byly natočeny dva filmy, ale nutno říct, že první díl s knihou ještě trochu společného má, ale to, co filmaři vytvořili ve dvojce – no comment.
Ovšem Meg Cabotová je spisovatelka, která má na svém tvůrčím seznamu mnohem více knih a oslovuje čtenáře doslova napříč generacemi. Protože si myslím, že nemá cenu psát životopis této autorky, když ho napsala sama (a ještě doplněný oním jedinečným humorem), tak tady je:
Její život začal prvního února 1967 v Bloomingtonu v Indianě během nadvlády čínského horoskopického Koně (Fire Horse), známého smolařského znamení. Když vyrůstala, tak to lidé v jejím okolí naštěstí brali v potaz, alespoň do té doby, než dvakrát propadla z algebry, což zřejmě nebylo vinou horoskopu. Roku 1991 absolvovala na univerzitě v jejím rodném státě bakalářský stupeň. Poté se přestěhovala do New Yorku, kde se bez valného úspěchu pokoušela o kariéru ilustrátorky. Začala se věnovat své oblíbené činnosti - psaní příběhů. Vystřídala mnoho zaměstnání, pracovala například jako zástupkyně ředitele studentské koleje, což jí občas chybí. V roce 1993 se v aprílový den provdala za básníka Benjamina D. Egnatze.
Vytvořila více než čtyřicet knih pro mládež i dospělé, zřejmě nejznámější se stala série The Princess Diaries (Princezniny deníky), která byla publikována v 37 zemích a dva díly byly zfilmovány. Kromě toho napsala například sérii The Mediator (Mediátor) a 1-800-Where-R-You a mnoho historických romantických příběhů pod pseudonymy.
V květnu 2006 uveřejnily noviny Harvard Crimson, že devatenáctiletá autorka Kaavya Viswanathan okopírovala některé pasáže z Princezniných deníků do svých vlastních knih, které byly následně stáhnuty z prodeje.
V současné době dělí svůj čas mezi NewYork a Key West spolu s její kočkou Henriettou a manželem, který neví, že se oženil s horoskopickým Koněm. Neříkejte mu to, prosím…
Některé její knihy:
Deníky princezny – Série, v níž se seznamujeme s puberťačkou Miou Termopolisovou, která se ke svému neuvěřitelnému překvapení a rozčilení dozví, že je dědičkou trůnu v jednom malém království. Určitě si umíte překvapit, jaké situace z toho můžou vzniknout. Alespoň Meg Cabotová si to rozhodně uměla představit víc než skvěle, protože o tom napsala opravdu hodně knih: Princezniny deníky, Zamilovaná princezna, Místo pro princeznu!, Princeznám sluší růžová, Princezna v zácviku, Princezna nad propastí, Princezna na večírku, Princezna Mia.
Mediátor – Podle mě nejlepší z jejích sérií. Pojednává o jedné schopné dívce jménem Susannah, která, ač jí to někteří nevěří, vidí duchy. A pomáhá mrtvým vyřídit jejich záležitosti na tomto světě, aby mohli v klidu odejít. Ovšem je tu jeden duch, o jehož odchod opravdu nestojí – jmenuje se Jesse, byl zavražděn v jejím pokoji a Susannah je do něj zamilovaná…
Tituly: Krajina plná stínů, Devátá stezka, Temná je noc, Andělé smrti, V pasti, Čtvrtý rozměr lásky.
Hrdinkou snadno a rychle – Kniha o čtrnáctileté Sam, která jednoho krásného dne zachrání prezidenta USA. Velmi vtipné a povedené, opravdu. Druhý díl, Hrdinka říká ano, je bohužel poněkud z jiného těsta. Tady totiž Sam v celé knize řeší svůj vztah s prezidentovým synem – tedy to, jestli říct sexu ano nebo ne.
Velikost L, Velikost XL, Na velikosti nezáleží: Detektivně laděné příběhy o bývalé rockové hvězdičce, která skončila s kariérou a dělá na jedné koleji v New Yorku – a když je třeba, tak tu vyšetřuje zločiny.
Další: Úspěšná smolařka, V kůži supermodelky.
Pokud se o této spisovatelce chcete dozvědět víc, pak se podívejte na její stránky: . Jsou opravdu moc dobře udělané a spisovatelka sem často přispívá, takže tu můžete najít spoustu zajímavých článků.
Lenka Chudomelová, 5.H

Máme rádi zvířata!

Batagur tuntong
(Batagur basca)
Takto je nazýván plaz, přesněji tedy želva. Žije ve sladkých vodách a živí se rostlinami, ale někteří dospělci nepohrdnou ani živočichy. Krunýř (karapax) má délku 65 cm, je okrouhlý s hladkými okraji. Samice kladou 10 – 30 vajíček až třikrát do roka. Nejdříve se dostanou na písčitou pláž, svá vajíčka nakladou do jámy, kterou následně zahrabou a udusají a pak se vrátí zpět do vody. Během období námluv samec svou partnerku láká na své dočasně změněné zbarvení. Kolem nozder se vytvoří modré pole, hlava dostane černou barvu a přední nohy a krk zčervenají. Tato želva, která žije na území Indie, Vietnamu a Sumatry, je kriticky ohrožená a v Evropě ji najdete pouze v ZOO Praha.


Hrabáč
(Orycteropus afer)
Hrabáč je, myslím, celkem známé zvíře. Je to savec s až 30 cm dlouhým jazykem, který mu slouží pro obstarání potravy – mravenců nebo termitů. Termitiště (nebo mraveniště) rozhrabe svými silnými drápy a pak použije svůj lepkavý jazyk. Váha tohoto legračně působícího živočicha se pohybuje v rozmezí mezi 40 - 100 kg, délka těla dosahuje až 160 cm. Hrabáči jsou aktivní převážně v noci a jejich povaha je spíše samotářská. Mají špatný zrak, ale ostatní smysly jsou velice dobře vyvinuté. Jejich domovem jsou africká území na jih od Sahary.
Pavlína Coufalová, 5. H

Hledání zlatého medailonu

Kdesi v Praze je ukryt zlatý medailon. 8. března bude vyhlášeno první vodítko a lidé ze všech koutů Prahy tak budou moci začít jejich dobrodružství na cestě k jeho nalezení. Kde jen může být? Jen jeden člověk to ví a nepoví! Řekne Vám jen toto: není výš než 2 metry nad zemí, není na soukromém pozemku, není ve vodě, není zakopaný v zemi, je někde, kde může být nalezen kdykoli v průběhu dne či noci. Můžete ho najít náhodou při procházce, když vynášíte odpadky, když hrajete fotbal či venčíte svého psa. Ale to se s největší pravděpodobností nestane… Nejjistější cesta, jak ho najít, je vyluštit vodítka, která Vás k němu dovedou. Hráč, který najde zlatý medailon, vyhraje celoroční jazykový kurz dle jeho výběru a 2.000Kč. Rozdávat se budou i další ceny pro ostatní výherce. Podívejte se na pokojpokladu.com, kde najdete kompletní seznam cen a kde se také můžete zaregistrovat do hry. Hra začíná 8. března! Máte na to, abyste našli zlatý medailon??
Více informací o hře je k dispozici na www.pokojpokladu.com
Nabídku zaslal pan Daniel Padolsky

Rozhovor s paní vrátnou

•Slavíte svátek svatého Valentýna?
Ne.
•Co to pro vás znamená?
Vůbec nic. Umělý svátek.
•Už jste někdy řídila kombajn?
Ne.
•Vzpomínáte si na váš první vážný vztah? V kolika letech jste ho prožila?
Ano. Patnáct.
•A pamatujete si na nějakou veselou historku z toho vztahu?
Pamatuju. Za mého mládí to bylo jinak a já jsem měla ve škole v lavici vzkaz a vlastně jsem hledala, měla jsem tam plánek, došla jsem k takový stodole a tam jsem měla v plechovce, že mě miluje a bylo tam napsáno: Kdo?.
•(Smích) Jakými cizími jazyky jste schopna říct slovo?
Já nevím, asi rusky, francouzsky, česky, samozřejmě, a už i anglicky.
•A co je podle vás láska?
Láska je slovo.
•A když myslíme lásku jako pocit?
Jako pocit to je šimrání kolem žaludku.
• Máte ráda romantické filmy?
Ne.
•Znáte nějaký citát o lásce?
Ne.
Jste romantička?
No, dá se říct, že ano.
•Které z ročních období máte nejraději?
Jaro, léto, podzim.
•Chutná vám štrúdl?
Jéééžiš, moc!
•Jaká je vaše představa o romantickém prostředí?
Voňavo, svíčky, dobrý jídlo, dobrý pití a dobrá muzika. A hlavně aby on vypadal hezky
Byla jste na střední škole u chlapců žádaná?
Vůbec ne, já byla tlustá jako prase! Vůbec ne.
•Chodila jste do tanečních?
Ne.
Připravila Pavlína Coufalová, 5. H

…. Autorem je Nagaru Tanigawa , vyšlo 9 knížek a podle některých z nich je i natočený 28 dílů dlouhý anime a 6. února vyšel první film, více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Haruhi_Suzumiya. Překlad zbytku první i dalších kapitol najdete brzy na otakunotomodachi.kx.cz
Prolog
Kdy jsem přestal věřit v Santa Clause? Vlastně pro mě tato hloupá otázka nemá žádný význam. Přesto, kdybyste se mě zeptali, kdy jsem přestal věřit, že ten starý muž v červeném obleku je Santa, mohu v pohodě říct „ Nikdy jsem nevěřil v Santu, nikdy." Já věděl, že ten Santa, který se objevil na mé oslavě ve školce, byl podvod, a teď když nad tím přemýšlím, každý z mých spolužáků měl stejný pohled nevěřícnosti, když sledovali, jak náš učitel předstírá, že je Santa. Přestože jsem nikdy neviděl mámu políbit Santa Caluse, byl jsem již natolik moudrý, abych pochyboval o existenci starého muže, který pracuje jen na Štědrý den.
Přesto mi trvalo něco déle, abych přišel na to, že mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra a zaklínači v těch efektech-plných dobro-versus-zlo kreslených seriálech také neexistují. Ne, počkejte, asi jsem si to uvědomil, jen jsem si to nechtěl přiznat. Hluboko v mém srdci, pořád jsem chtěl, aby se ti mimozemšťani, cestovatelé časem, duchové, monstra, psychici a ďábelské organizace náhle ukázali. V porovnání s mým normálním, nudným životem, ten svět blýskavých show byl mnohem více vzrušující; Chtěl jsem v jednom takovém světě taky žít!
Chtěl jsem být ten, který zachrání holku unesenou mimozemšťany a chycenou v kulaté pevnosti. Chtěl jsem být ten, který použije svou odvahu, inteligenci a mou laserovou pistoli na boj proti ďábelským zločincům z budoucnosti, kteří by chtěli změnit historii pro své vlastní dobro. Chtěl jsem být někým, který by mohl porážet démony a monstra s jediným kouzlem, bojovat proti mutantům a psychikům z ďábelských organizací a zapojovat se do telepatických bojů!
Ale počkat, uklidním se. Kdybych byl opravdu ohrožen mimozemšťany nebo něčím, jak bych asi proti nim mohl bojovat? Nemám žádné speciální schopnosti!
No tak co třeba tohle: Jednoho dne přijde do mé třídy záhadný nový student. Ale ve skutečnosti to bude mimozemšťan nebo z budoucnosti a bude mít telepatické schopnosti. Až se dostane do boje se špatnýma týpkama, musím jen najít způsob, jak se zapojit do jeho války. On bude ten, který bude bojovat a já můžu být jen jeho patolízající parťák. Oh můj bože, tohle je skvělý, jsem tak chytrý!
Nebo možná tohle nefunguje, tak co tohle: Jednoho dne se mě probudí záhadná síla, jako nějaká telekinetická nebo psychická schopnost. Zjistím, že mnoho lidí na světě má podobné schopnosti a pak mě najme nějaká paranormální společnost. Stanu se členem této společnosti a budu chránit svět před ďábelskými mutanty.
Naneštěstí, realita velice krutá… Nikdo nový ke mně do třídy nepřišel. Nikdy jsem neviděl UFO. Když jsem šel na místa, o kterých se říkalo, že na nich straší, nic se nestalo. Dvě hodiny neustálého koukání na tužku jí ani trochu nepohlo a zírání na hlavu mého spolužáka, aby mi byly odhaleny jeho myšlenky, taky nepřineslo žádný užitek. Nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem se špatně z toho, jak normální byly zákony fyziky. Začínal jsem pomalu přestat vyhlížet UFO a dívat se na televizní pořady o paranormálních jevech, protože jsem se konečně přesvědčil, že je to nemožné. Dokonce jsem dosáhl bodu, kdy jsem při pomyšlení na tyto věci měl pocit nostalgie.
Po dokončení základní školy jsem kompletně vyrostl z toho světa fantazie a pevně jsem se přilnul k realitě. Nic se nestalo v roce 1999, i když jsem trochu doufal, že se přece jenom něco stane; Lidstvo neodletělo na měsíc, nebo ještě dál. Hádám, že podle aktuálního stavu věcí budu dlouho mrtvý, než si bude moci člověk objednat let ze Země na Alpha Centauri.
S těmito obyčejnými myšlenkami v hlavě jsem se stal normálním, bezstarostným studentem střední školy.
Tedy alespoň do dne, kdy jsem podkal Haruhi Suzumiji.
První kapitola
Poté, co jsem se zapsal na místní střední školu, brzy jsem toho litoval, protože škola se rozkládala na dlouhém, prudkém kopci. I na jaře mi bylo tak horko a tak jsem se potil, že jsem se cítil, jako kdybych lezl na horu. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněl, spojilo se mi to s faktem, že tam budu chodit ještě tři roky a opakovat svou chůzi nahoru každé ráno, začal jsem se okamžitě cítit unaveně. Trochu jsem dneska zaspal, ale nejspíš proto jsem šel tak rychle, nebo je to proto, že jsem byl tak unavený. Mohl jsem se probudit o deset minut dříve, ale jak všichni víte, nejlíp se spí právě předtím, než je čas se probudit. Nechtěl jsem těmi vzácnými deseti minutami plýtvat. Tak mi došlo, že bych se stejně nikdy nedokázal probudit dříve, což znamenalo, že tuhle ranní rozcvičku budu dělat další tři roky každé ráno. Tohle bylo už opravdu depresivní.
To byl důvod mého otráveného obličeje na vstupní ceremonii. Všichni ostatní v té nepotřebně velké posluchárně měli ten pohled „ začínáme novou cestu“. No víte, ten unikátní pohled: ten plný naděje a přesto naplněný nejistotou, kterou prožívá každý student na nové škole. Pro mě to ale nebylo stejné – hodně mých bývalých spolužáků z mé základky šli na tuhle školu. To Co bylo lepší, bylo mezi nimi několik mých přátel. Proto jsem nevypadal ustaraně – nebo vzrušeně – jako ostatní lidé.
Chlapci museli nosit sako, a holky museli nosit cosi podobné námořnickým uniformám. Páni, to je opravdu podivná kombinace. Možná ředitel, který říkal tu stereotypní přednášku na ceremonii, měl nějakou fetiš na námořní uniformy. Zatímco jsem přemýšlel o těchto nepotřebných věcech, ta hloupá ceremonie konečně skončila. Já, společně s mými ne-tak-přátelskými novými spolužáky vkročil to třídy 1-5.
Náš třídní učitel, Okabe, který nejspíš aspoň hodinu cvičil před zrcadlem úsměv, vkráčel do třídy a představil se. Nejdřív řekl, že učí tělocvik a že byl trenérem týmu házené. Pak se přesunul k jeho školním dnům, jak že prý na univerzitě hrával házenou, že dokonce jeho tým vyhrál šampionát, a že v jeho třídě byla házená opravdu populární, že kdokoli v týmu byl okamžitě přijat do všech part. A pak pokračoval s tím, jak je házená zajímavý sport a tak dále a tak dále… Když už jsem si začínal myslet, že skončil, najednou z něj vypadlo:
"Tak proč se teď postupně nepředstavíte?"
Takováto otázka se dala čekat, tak jsem moc překvapený nebyl.
Nejdříve se začínali představovat jeden po druhém spolužáci z levé řady. Zvedali své ruce a říkali svá jména, jména svých starých škol a další obyčejné věci, jako byly jejich koníčky a oblíbená jídla. Někteří to jen tak odmumlali, trocha z nich se zajímavě představila, zatímco někteří se snažili říct různé vtipy, které trochu ubrali na té napjaté atmosféře. Jak se lidé postupně představovali, blížili se ke mě. Začínal jsem být nervózní! Musíte chápat, jak jsem se cítil, že jo?
Poté, co se mi podařilo dokončit mé promyšlené, krátké představení, bez toho, abych se nezasekával, co nejvíce mi to šlo, sednul jsem si a cítil jsem, že jsem úspěšně dokončil něco nepříjemného, ale přesto nevyhnutelného. Osoba za mnou se postavila, protože byla na řadě - tohle nejspíše do konce života nezapomenu – a řekla slova, která se stala legendárními.
"Mé jméno je Haruhi Suzumija. Přešla jsem sem z Východní Základní školy."
Do této chvíle bylo její představení naprosto normální, tak jsem se ani neobtěžoval se otáčet. Pořád jsem se díval dopředu a poslouchal její rázný hlas.
"Normální lidé mě nezajímají. Jestli je tu někdo mimozemšťan, cestovatel v čase nebo psychik, prosím, přijďte ke mně! To je vše."
Poté, co jsem to zaslechl, nemohl jsem si pomoci a otočil jsem se.
Měla dlouhé černé vlasy. Její roztomilý obličej měl také odvážný a vyzývavý pohled, když se na ní celá třída dívala. Její vážnost a odhodlání zářila v jejích lesklých očích s dlouhými obočími. Její tenké rty byly pevně sevřené. Tohle byl můj první dojem téhle holky.
Pořád si pamatuji, jak vypadala se svým bledým krkem — jak tam stála, vypadala opravdu krásně.
Haruhi, s jejíma provokativníma očima, projela místnost a zastavila se na mě (měl jsem otevřenou pusu), a pak si sedla bez jakéhokoli náznaku úsměvu.
Mělo to být vtipné?
Věřím, že v tu chvíli měli všichni v hlavách otazníky a divili se, jak by měli reagovat. "Máme se smát?" To nikdo nevěděl.
No když soudím z toho, jak to skončilo, nebyl to vtip ani nic k pousmání, protože Haruhi nikdy nic takového neřekla.
Byla vždy vážná.
Je to založeno na mé vlastní zkušenosti — nemůžu se splést.
Poté, co asi třicet vteřin se v naší třídě neozvalo nic jiného než výdechy studentů, třídní učitel, trochu váhající, dal signál, aby další osoba pokračovala. A tak byla konečně odstraněna napjatá atmosféra.
Tak jsme se poprvé potkali.
Upřímě přísahám – vážně jsem chtěl věřit, že je to jen náhoda.
Konec první části. Pokračování příště.
Přeložil Tadeáš Jojko, 5. H

-ák

Pan Novák si koupil barák, byl to panelák na sídlišti Jižák. Bydlel v něm Polák, co pil kávu Dadák, vlez na střechu když byl fičák, zapomněl si padák, když sebou dole flák byl to vážně krvák. Na moři blikal maják, venku byl zrovna pařák, my sme měly děják a hned potom tělák. Sebral sem školní vak, doma vypnul sporák, zatímco mladej vydlák pil okurkovej lák, potom za panákem panák, ožral se jak čurák, bundu mu posral pták. Klížil se mu zrak, on vytáhnul prak, trefil autovrak, odřel mu jeho lak, ale ujel mu vlak. Rozvinul si spacák na nádraží Hlavák, našel tam hřib pravák, rybářskej podběrák a taky starej foťák. Cítil se jak Antonín Dvořák, na sobě měl frak, vysokej krevní tlak a v hubě zubní plak. Rozhod se pak, že zaseje mák a z něj uvaří herák. Nebyl to chlapák, ale spíš chcípák - před nim stál feťák a lázeňskej švihák. Ze školou odjel na lyžák, na horu Cukrák, poslouchal z rádia živák když si nabyl čumák. Odvez ho pohřebák, teď ho žere chrobák. Chudák…
Autor si vyhrazuje právo, aby text nikdo needitoval a nepokoušel se o jeho převedení na gramatický a spisovný!
Dominik Hrubá, 5.H