úterý 6. dubna 2010

Editorial

Vážení čtenáři,

tak nás tu opět máte, a to už s březnovým číslem. Vybrali jsme pro něj téma „plesová sezóna“, což byl geniální nápad pana profesora Bauera (další návrhy byly ve stylu „O kombajnech“). Vzhledem k tomu, že závěrečné plesy v tanečních vrcholí a také maturitní ples se pomalu ale jistě blíží, nám přišlo celkem zajímavé podívat se na tuto společenskou událost trochu zblízka. Teď tedy držíte v ruce výsledek našeho snažení.

Tento měsíc byl pro mnoho z nás ve znamení hektických posledních příprav na den D, tedy den divadelního festivalu. Taky je to podle vás ten nejzábavnější den ve škole? My z redakce jsme si tedy středu čtyřiadvacátého parádně užili! Vůbec u nás vládne přesvědčení, že to byl jeden z nejlepších festivalů, jaký jsme tu zažili, rozhodně co se představení týče lepší než minulý rok. Takže doufáme, že jste si ho také náležitě vychutnali a že si i další festivaly udrží tuto povzbudivou vzestupnou tendenci!

Ještě musím zmínit jednu inovaci v rubrice rozhovorů. Jak jste si možná už stačili všimnout, tak jsme klasický rozhovor nahradili anketními otázkami, které pokládáme několika profesorům a vy jejich odpovědi můžete porovnávat. Důvodů pro tuto změnu bylo víc, hlavně časový nedostatek a to, že někteří profesoři, které jsme ještě nevyzpovídali, nám z různých důvodů nechtějí poskytnout rozhovor (většinou nemají čas) a ti, co “to mají za sebou“ už říkají, že to jednou stačilo. Takže tolik k našim tradičním interview.

Možná to bude znít povrchně, ale musím se zmínit o počasí. Máme tu jaro! Neoddiskutovatelné a nepopiratelné jaro se vším tím sluníčkem a rašícími květinami! Taky vám to tak zlepšilo náladu?

Na závěr vám všem přejeme všechno dobré do konce března a začátku dubna a doufáme, že si užijete těch pár volných dnů okolo Velikonoc. My vám už teď můžeme slíbit, že jako téma dalšího čísla plánujeme zařadit všechno o humoru (na počest aprílu), a vítáme všechny příspěvky, které byste případně chtěli poslat.


Vaše

Redakce Oběžníku GO

obeznikgo@gmail.com

http://obeznikgo.blogspot.com


Divadelní festival

Každý, kdo někdy účinkoval v nějakém školním představení, zná ten shon a zmatek, ale také radostné nálady, které jsou s tím spojené. Celé tvůrčí snažení bych zaškatulkovala do tří fází:
Fáze první: Proboha, festival je za dveřmi, má někdo nějaký nápad?
Fáze druhá: Vytvoření scénáře, výběr herců, začátek nacvičování.
Fáze třetí: Všechno jsme nechali na poslední chvíli, takže má někdo oponu? A co ten klobouk, bez kterého se to všechno zhroutí? A mimochodem, přijde se vůbec někdo podívat? Budou ty vtipy fungovat, nebo bude jenom trapné ticho a my se budeme chtít zahrabat?
Tolik tedy k mé teorii o divadelním festivalu, k níž jsem se dopracovala po pěti letech praxe ve všech oborech (myslím obor scénárista, herec, divák). Letos jsem se nádherně pocvičila právě v tom posledním, protože jsem se do našeho představení aktivně nezapojila, a musím říct, že se mi líbilo jen tak chodit mezi představeními a bavit se; na druhou stranu pro mě ale festival ztratil část oné atmosféry, toho nervózního očekávání, jestli se dostaví úspěch nebo u diváků propadneme. Každý by si měl někdy zkusit účinkovat, aby věděl, jaké to je.
Ale k letošnímu festivalu. Stihla jsem navštívit rekordní počet představení, takže krátce poreferuji. Prosím, aby to nikdo nebral moc vážně, a doufám, že je jasné, že jde o můj osobní názor.
První představení, na které jsem se šla podívat, byly Soudné sestry. Aby bylo jasné, šla jsem tam proto, že jsem velký fanoušek Pratchetta (což poznáte podle toho, že jsem přečetla všechny díly Zeměplochy, mám doma mapu a vedu s kamarády dlouhé diskuze na toto téma). Takže jsem se samozřejmě musela jít přesvědčit, jak se s touhle látkou poprala 2. C. Nejdřív musím ocenit ty plakáty (nádherné!) a kostýmy, které byly taky skvělé. Ale upřímně: Snažit se zahrát v našich podmínkách něco jako Soudné sestry, kde je spooooousta scén a komplikovaný děj, to je menší úlet. To nejde zahrát. Nevím, jestli ti, co vůbec neznali děj, vůbec pochopili, o co tu jde. Vlastně jsem si tím na konci nebyla jistá ani já. Začínali hrát… a pak skončili. Hm. Podle mě u nás není možné něco takového smysluplně zahrát a Céčko u mě má body za odvahu.
Po Soudných sestrách jsem na chvíli zaskočila na Kačeří úlet od 7. P a musím říct, že jsem se docela bavila. Bohužel mě tyhle postavičky tak nějak minuly, takže si úplně nejsem jistá, jestli jsem pochopila všechno, co jsem pochopit měla. Nicméně velmi oceňuji, jak měli připravenou hudbu a kostýmy, bezvadné vtipy a skvěle nacvičené legrační scény… Vážně se mi to líbilo. Bohužel jsem byla rozhodnutá stihnout jiné představení, které se s tímhle krylo, takže jsem z Kačeřího úletu viděla jenom začátek.
Tím představením, které jsem hodlala stihnout, byl Star Trek od 7. Q. Podobně jako u Soudných sester, i k tomuhle tématu mě váže silný vztah, takže jsem byla moc zvědavá, jak ho Q pojme – a pojalo ho netradičně. Musím vyzdvihnout kostýmy a hudbu (i znělku na začátku, která byla z originálního seriálu), i když zvuk měli občas tak silný, že bylo hercům těžko rozumět. Zápletka mi přišla malilinko stupidní, ale co! Jde o školní festival, takže trocha té pitomosti je jenom vítaná (jenom abych to upřesnila pro ty, co neviděli: Byl tu android, který byl ovládaný jistým Klingonem, a snažil se zjistit, co je to láska – mimochodem android byl moc hezky zahraný – a měl za úkol sehnat svému „pánovi“ ženu nebo alespoň její obrázky. Nakonec přinesl obrázky, které našel u kapitána, ovšem ten byl bohužel, jak se zjistilo, opačně orientovaný). Ale co mě na tomhle představení nejvíc dostalo, bylo tlumočení temperamentní klingonštiny. Skvělý zážitek!
Prvním maturitním představením, které jsem viděla, bylo Gymnázium Opatov pro starší a pokročilé od 8. L. Je fajn, když vidíte hru, která trochu odráží dění na škole – k tomu taky festival je, abychom trochu zlehčili všechny ty obyčejné věci, z kterých se pomalu stává stereotyp. Peníze ukryté v základech gymnázia, to je odvážná myšlenka, a musím říct, že jsem si tuhle lehce detektivní hru náramně užila. Bavily mě charaktery postav (zvlášť „technicky talentovaný spolužák“), lehce ironické vtipy (třeba to se zasahujícími policisty: „Dámy mají přednost!“), trocha napětí i zajímavá pointa. Ale moc ráda bych věděla, jestli je to pravda s tím suterénem – vážně tu něco takového je?!
Jako další jsem viděla představení své třídy 5. H Unrefusable Offer. Nevím, proč přišlo tak málo lidí, asi všechny odradila ta angličtina – což je škoda, protože jim bylo skvěle rozumět. Taky to měli netradičně vážné (což je u představení na festivalu dost ojedinělý jev). Ale bavila jsem se: Krásná hudba, která dělala ve spojení s kostýmy tu správnou atmosféru, skvělé a uvěřitelné výkony (zvlášť hlavní hrdinky, která, jak moc dobře vím, převzala většinu role ten den ráno) a vůbec to na mě celkově udělalo dojem. Mají ze svého představení trochu špatný pocit, ale vážně netuším proč. Já jsem se bavila.
Jedno z bezkonkurenčně nejlepších představení, které jsem měla možnost shlédnout, bylo Ano, šéfe od 2. V, a to neříkám kvůli tomu, že tu mám přátele :-). Spolek pochybných existencí v čele s naprosto dokonale cholerickým šéfem, hádka o pojetí nové hry a hrané představy – ať už kousání banánu do rytmu vážné hudby, dokonalý detektiv jako z Kriminálky Miami (případně Las Vegas a spol.) nebo spory o dokonalý pár – u toho všeho mě málem bolela bránice. Díky za dobrou zábavu!
Dalším maturitním představením, které jsem viděla (Matylda se mi kryla, ale kamarádky říkaly, že kluci z eMka byli skvělí jako vždycky), byla Polonahá maturita od 4. Y. Maturanti mají vždycky skvělá představení, nemyslíte? Manželský pár ztracený v pralese byl dokonalý, maturitní zkouška a všechno okolo včetně kostýmů bylo nádherně připravené. Moc se mi líbily ty vtipy s odpočítáváním drbání a role pomalejšího domorodce Karla byla naprosto dokonalá! Vážně Ypsilonku přeju, aby se jim ta maturita povedla aspoň tak, jako jejich hrdinům!
Druhé představení 8. M - Vinklerová je bohyně, bylo podle mého názoru vůbec nejlepším divadlem (s veškerou úctou ke všem ostatním včetně profesorského kousku s Karkulkou). Byla tu velká porce zábavy převedená do běžných situací, do nichž se v průběhu vyučování pořád dostáváme – ať už mluvíme o dokonalém ztvárnění školní jídelny (3=To, co zbylo) nebo o realistickém předvedení profesorů (v čemž byla samozřejmě nejlepší paní profesorka Vinklerová, která bravurně zahrála sebe samu). A závěrečná taneční exhibice? Nevím, co dodat…
Profesory nastudovaná pohádka Červená Karkulka byla samozřejmě taky skvělá. Koho by nepobavil pohled na pana profesora Růžičku jako kouzelnou babičku, na p. profesora Bauera jako Karkulku v krátkých červených šatech a s náušničkami nebo na vlka v podání pana profesora Zajíce? Nemluvě o efektech jako byla mlha nebo bazének hrající studnu.

Abych to shrnula, tak všechna představení, která jsem viděla, rozhodně stála za to. Blahopřeji všem zúčastněným a děkuji jim za zábavný den. Mimochodem, už víte, co budete hrát za rok?
Lenka Chudomelová, 5.H

A je to v pytli!

Jelikož jsem v poslední době nenavštívila žádný ples, o žádném, jenž se chystá (kromě našeho maturiťáku) také nevím a o plesovou módu se zrovna moc nezajímám, s tématem tohoto čísla se budu mírně rozcházet a zhodnotím divadelní počin otce a syna Cooneyových s názvem A je to v pytli!, který jsem měla tu možnost shlédnout v Divadle Na Fidlovačce. Celá hra se točí okolo mladého páru manželů, kteří si chtějí adoptovat mimino a čekají paní ze sociálky. Ta má přijít již za hodinu. Oba jsou na ni výtečně připraveni – zpaměti znají snad všechna upozornění a rady ohledně péče o dítě a vzájemně se z nich zkoušejí. Potom si ovšem Linda vzpomene, že nepořídila žádné květiny pro vylepšení dojmu. Pochopitelně pro ně hned běží. Mezitím se domů vrátí Tomův bratr Dick s vypůjčeným autem. Jak Tom rychle zjistí, jeho bratr nepomáhal kamarádovi se stěhováním, ale propašoval dodávku plnou cigaret a alkoholu ze zemí bývalé Jugoslávie. Příběh se začíná solidně zamotávat, hlavně když se na scéně objeví nejmladší bratr Harry s plánem zakopat na zahradě mrtvolu přivezenou z márnice, aby klesla cena pozemku (manželé žijí zatím pouze v podnájmu), následně se vrátí žena, která ovšem nesmí zjistit nic z toho, co zase Tomovi bratři napáchali, v dodávce se kromě alkoholu objeví i ilegální přistěhovalci (ti se ovšem touží navrátit domů), kolem rodiny začne slídit policista a nakonec je návštěvou poctí původně radostně očekávaná úřednice. Tom se postupně začíná zamotávat do čím dál větší snůšky lží, až sociální pracovnice rozčileně zmizí a Linda ho opustí. Netrvá však moc dlouho a všechno se dá do pořádku – bratři dopadnou hlavu ruské mafie, přistěhovalcům jsou navráceny jejich pasy, mrtvolu odveze policista spolu s gangsterem Borisem na stanici, aniž by si jí všiml, a Linda přijde zpátky se zlomenou rukou a zjištěním, že je těhotná a adopce není nutná. Abych byla upřímná, divadlo se mi zas tak nelíbilo, protože nesouhlasím s řešením problémů pomocí lží, jako to dělala hlavní postava, Tom. Pokud tedy nesouhlasíte s nečestným jednáním a lhaním, radši na toto představení nechoďte, protože se celé točí právě kolem vymýšlení historek, které jsou možná jakkoli zajímavé a vtipné (párkrát jsem se opravdu pobavila), ale navozují v diváku pocit, že i když spáchá něco tak ohavného jako je lež a zapírání, tak nakonec všechno dopadne pro něj dobře. Nicméně jsem viděla i horší hry. Když už nic jiného, u této hry se alespoň chvílemi zasmějete. Na závěr bych přidala krátkou radu pro dívky, která se týká i plesů: v šatech nebo sukni nejezděte pozdě večer v Praze samy, kdejaký opilec či bezdomovec nebo prostý úchyl by vás mohl obtěžovat – a to věru není příjemné, pokud kolem vás není nikdo, kdo by se vás zastal.


Iveta Kiefmannová, 7. P


Slavné plesy

Nejhonosnější ples, na který se pravděpodobně většina z nás může dostat jenom prostřednictvím televize, přehlídka hereckých i sportovních hvězd nebo politiků, ale také masivní protesty z řad krajných levičáků (v roce 2000 tu demonstrovalo 15 tisíc lidí), to všechno je vídeňský Ples v Opeře. Kritici této události vyčítají, že se zde objevuje mnoho pochybných hvězd (i z řad pornoherců apod.), zatímco skutečnou elegantní společnost tu nenajdete. Pro rakouskou smetánku ovšem jde o veledůležitou událost a klidně dají za jeden lístek 230 eur (balkonová lóže už ale stojí v přepočtu půl milionu korun!).
Ples se koná od roku 1877. Z kvanta hvězd, které ho navštívily, zmíním třeba Davida a Victorii Beckham, Madeleine Albrightovou, Sophii Lorenovou nebo Geri Halliwelovou.
Ples ve Státní opeře Praha je oproti tomu vídeňskému slabý čajíček, ale oproti svému velkolepějšímu kolegovi je zase více spojen s charitou. Koná se od roku 1948 a je přehlídkou úspěšných a známých osobností z naší české scény: modelek a herců nebo třeba podnikatelů. Občas se na těchto plesech ukázaly i celebrity z ciziny, mimo jiné třeba Michele Mercierová, Alan Delon, Ian Gillan (z Deep Purple) nebo Ivana Trumpová.
Květinový ples. Dalo by se říct, že jde o tradiční ples spojený s nádhernou květinovou výzdobou v tanečních prostorách. Květinové plesy jsou (alespoň podle počtu odkazů, které mi vyjely) poměrně populární. Z těch velkolepějších uvádím např. ples v Paláci Žofín, který se konal v lednu za účasti některých osobností (zpívali tu Láďa Kerndl, Hanka Křížková nebo Michal David), ale narazila jsem i na záznamy o květinových plesech pořádaných třeba MČ Prahy 5, časopisem DanceTime nebo Komorou tlumočníků znakového jazyka. Vyberte si.
Zahradnický ples na pražském Žofíně je další vyhlášenou událostí, letos v únoru jste mohli být svědky už šedesátého osmého ročníku. I zde tradičně vystupují známé osobnosti.
Moravský ples. Přehlídka moravského folkloru v Praze? Letos v únoru se konal čtyřiapadesátý ročník v Národním domě na Smíchově a podle fotek by vás ani nenapadlo, že jde o akci, která se koná v centru Prahy. Přehlídka krojů, zpívání lidových písní a tradiční tance ze Slovácka, Hané, Slezska nebo Valašska - no vážně, moji příbuzní z Moravy sem kvůli tomu dřív jezdili. (Slyšíte ten paradox? Moravané jeli do Prahy kvůli Moravskému plesu !) Mimochodem, tahle akce u nás má taky dlouhou tradici: Koná se už od roku 1920.
Ale co je nám po slavných plesech snobů? Jsem si jistá, že pro nás všechny jsou nejdůležitější ty naše plesy, trochu skromnější, ale přece jenom velkolepé. Tak třeba plesy pořádané tanečními školami, kam si přijdeme zkusit, co všechno jsme se naučili a schválně, kolik lidí nás pošlape. Na prvním místě je ale samozřejmě maturitní ples – to je velká událost, na kterou si dívky půjčují velkolepé róby a kluci se začínají děsit toho, že všechny kroky z tanečních dávno zapomněli.
Takže, už máte lístky na 8. dubna?

Rozhovory aneb ankety mezi profesory

  • Máte rád/a na společenské akce?

Lucie Vegrová: Jistě.

Blanka Robejšková: Mám ráda společenské akce.

Stanislav Urbanec: Ano.

Kamila Škopová: Ano.

Jitka Kučerová: Ano.

Petr Zajíc: (opravdu dlouhé váhání)Některé ano.

  • Chodil/a jste do tanečních? Byla to pro vás příjemná zkušenost nebo noční můra?

Lucie Vegrová: Samozřejmě. Příjemná zkušenost.

Blanka Robejšková: Chodila jsem do tanečních, avšak nedochodila jsem je a moc mě to mrzí. Byla to příjemná zkušenost a bylo to zajímavé do té doby, dokud mi tanečníci nešlapali na špičky mých bot.

Stanislav Urbanec: Ano, chodil jsem dříve do tanečních. Příjemná zkušenost.

Kamila Škopová: Ano, my jsme chodili kolektivně – celá třída. Ano, byla to zábava.

Jitka Kučerová: Ano. To první.

Petr Zajíc: Ano. Příjemná zkušenost.

  • Chystáte se na maturitní ples školy?

Lucie Vegrová: Ano.

Blanka Robejšková: Na maturitní ples bohužel nebudu moci přijít, starám se o rodinného příslušníka.

Stanislav Urbanec: Určitě přijdu.

Kamila Škopová: Samozřejmě.

Jitka Kučerová: Ano.

Petr Zajíc: Ano.

Luisa May Alcottová: Mále ženy

May, JO, Beth a Amy Marchovy – tak se jmenují hlavní protagonistky románu Malé ženy. Čtyři sestry, každá úplně jiné povahy a s jinými sny, které žijí své „malé“ životy plné osobních proher i vítězství. Tak by se asi dal ve zkratce shrnout děj knihy, která vznikla takřka „přes noc“ na objednávku nakladatele v roce 1868, aby zaplnila mezeru na trhu. A světe, div se: Z tohoto díla se stala kniha, kterou čteme dodnes.
Do života sester začínáme pohlížet v době, kdy je jejich otec coby kaplan v občanské válce. Rodina je poměrně chudá a starší ze sester – Meg a Jo – pracují, aby finančně pomohly. Malé ženy jsou příběhem každé ze sester: Klidné, krásné a po rodině toužící Meg, neposedné Jo se spisovatelskými sklony, laskavé, ale velmi křehké Beth i umělecky nadané, ale trochu materiálně zaměřené Amy. V průběhu prvního dílu jdou hlavně za svým sebezdokonalováním a prožívají radosti i strasti dospívání a na konci snad každé kapitoly je nějaké „mateřské kázání“ či „morální poselství“, což bylo v době vzniku románu povinnou součástí takovéto četby.
Druhý díl – který vznikl po mimořádném úspěchu toho prvního, autorka ho napsala bleskově (jednu kapitolu za den!) - je o osudech dospělých sester a o tom, jak si nakonec zařídily život. Většinou tu jde o vybírání manžela, naplňování osobních ambicí a hledání své vlastní cesty, kterou budou moci jít s čistým svědomím a ve štěstí.

Asi bych měla zmínit, že u nás existuje několik vydání: překlad od Jindřišky Smetanové (1974, 1992) je SILNĚ UPRAVENÝ, a i když je možná vtipnější a není v něm tolik mravouky, tak NENÍ věrný. Nedávno se v obchodech objevilo kompletní vydání s věrohodným překladem (v Knižním klubu, dostanete jej cca za 300 Kč).
Nevím, asi by Malé ženy připadaly někomu nudné a nezáživné. Zdejší přímočaré moralizování je pro nás neobvyklé a občas úsměvné a také nemůžete čekat, že zde půjde o velkolepý příběh s celosvětovým problémem. Podle mě je to ale krásný vhled do života žen na konci devatenáctého století (i když silně zidealizovaný!) a jde o velmi duchaplné a milé dílo, po kterém ve mně zůstal příjemný pocit.

Čtyři truhličky v řadě stojí,
zaprášené a omšelé,
sem uložily minulost svoji
děti, jež jsou dospělé.
Čtyři klíče jsou opatřeny
barevnou stužkou vybledlou,
tak bavily se jednou malé ženy
kdysi dávno, když pršelo.
Na každém víku se jméno skví,
chlapeckou rukou vyřezané,
a pod nimi se skrývají

Máme rádi zvířata!


Antilopa losí

(Taurotragus oryx)

Antilopa losí je sudokopytník, který žije na jihu a východě Afriky. Většinu času se prohání na travnatých územích někde v savaně a živí se býložravou stravou – částmi rostlin. Tahle ladně se pohybující slečna může dosahovat výšky až 1,8 m a je tudíž druhou největší antilopu na světě. Hmotnost antilop losích je různá, uvádí se rozmezí 300 - 950 kg. Samci mají spirálovitě zahnuté rohy, které mohou měřit až 70 cm, samice mají rohy kratší. Tito savci se sdružují do větších stád a míchají se i se zebrami nebo jinými druhy antilop.

Tučňák Humboldtův

(Spheniscus humboldti)

Tučňáky je nezbytné zařadit k tématu plesová sezóna, celý život totiž chodí ve fraku a jeho plavba působí velmi elegantně. Tento druh patří k těm nejteplomilnějším a o tom svědčí i místo jejich rozšíření – pobřeží Jižní Ameriky od Peru až po Chile. Jeho oblíbenou potravou jsou samozřejmě ryby, dospělí jedinci mohou vážit až 6 kg a délka jejich těla má hodnotu 65 – 70 cm. Ve vodě se mohou pohybovat rychlostí až 36 km/h a okamžitého zrychlení dosáhnou stlačením vzduchových bublinek mezi jejich nesmáčivým peřím. Mláďata mají po vylíhnutí šedivé chomáčky peříček a váží do 95 g. Ve velkých koloniích se tučňáci poznají podle jedinečného troubení.