Vánoce jsou tady. Čas zázraků, koled, setkávání se s přáteli, obdarovávání se.
Pamatuju si tu těžko popsatelnou atmosféru, kterou jsem dřív zažívala, a marně vzpomínám, odkud se vzala. Možná byla zapříčiněná tím očekáváním a nevinnou vírou v zázraky, v Ježíška, který nám prolítne oknem a přinese nazdobený stromeček s dárky. Ta chvíle, kdy zazvonil zvoneček (ano, teď vím, že to byl táta, kdo se vždycky nenápadně vypařil, aby se zhostil svého úkolu), otevřeli jsme dveře a tam v přítmí stál stromeček se zapálenými svíčkami. Nebo spíš ta doba předtím, to očekávání, když se máma navlékla do šatů a zatímco si nasazazovala náušnice, tak mi tajemně vyprávěla, že má pocit, že už se tam za dveřmi něco děje. Taky se v tomto popise poznáváte?
Přehoupli jsme se z doby, kdy jsme bezvýhradně věřili v Ježíška, přešli jsme nějakou tu chvíli nejistoty („Jasně, Ježíšek neexistuje, ale co kdyby!“) a skočili jsme rovnýma nohama do vánočního shonu „zasvěcených“, kteří se promenádují po nákupních centrech a do posledního dechu shání vhodné vánoční dárky, přičemž pár dní před Štědrým dnem znervózní a už ani tak neshání vhodné jako spíš nějaké dárky.
Jestli čekáte, že teď přijde ta část, kdy vás vyzvu, abychom se všichni zastavili a jenom se měli rádi, tak vás asi zklamu. Jenom si myslím, že se s Vánoci stalo něco divného, když se na ně lidé přestávají těšit a spíš říkají, že by je letos radši přeskočili. Snad jediné, co zůstalo, jsou televizní pohádky, přičemž ty nové bohužel ztrácejí na kvalitě.
Takže, kam se ztratila všechna ta vánoční atmosféra? Vyhlašuju pátrání. Kdyby ji někdo potkal, tak se prosím ozvěte na email našeho časopisu nebo mě osobně kontaktujte. Odměna vysoká.
(Lenka Chudomelová, 6. H)
Žádné komentáře:
Okomentovat