Nezávislý studentský časopis: Easy magazine

Vážení,
zdravím všechny, kdo se zajímají o školní časopis, a hlavně redaktory.
Musím Vás informovat o změnách ve fungování časopisu. Zapojujeme se od ledna do projektu Nezávislého školního časopisu Easy magazine, který bude vycházet asi na šesti školách (představte si to jako obdobu Scool, který končí a stane se součástí Housera). Vede ho Aleš Pitín z Gymnázia Jana Palacha, radaktoři od něj budou pravděpodobně dostávat informační emaily.
Výsledek schůzek redakcí je následovný (byla bych ráda, aby nedošlo k nedorozuměním, takže sem dávam zhruba v původní podobě informační email od šéfredaktora):

"(1.) Formát a náklad.

Časopis bude v rozmezí prvních pěti až deseti číslel vycházet ve formátu A5. Je domluveno, že po této lhůtě se formát znovu prodiskutuje a rozhodne se o jeho změně, či ponechání. První číslo vyjde v nákladu 2000 ks.

(2.) Cena časopisu.

Poplatek za časopis bude dobrovolný. V důsledku toho, že na mnoha gymnáziích nejsou lidé ochotni za časopis platit a zároveň, aby bylo zamezeno tomu, že si lidé nebudou časopisu vážit, bylo dohodnuto, že každý může časopis ocenit podle svého (spoléháme tedy na lidskou solidaritu).

(3.) Otázka prestiže.

Bylo domluveno, že do časopisu budou přispívat pouze lidé od určité věkové hranice. Tímto ji stanovuji na 15 let. Výjimka bude udělena pouze v případě, pokud mladší člověk dokáže přesvědčit vedení o svém přínosu do časopisu. Tento přínos nebude nijak souviset s finanční, nebo politickou podporou časopisu. Je to první krok k tomu, aby do časopisu nemohl přispívat úplně každý a je bráno v potaz, že nároky se budou do budoucna zvyšovat, v důsledku čehož se zvýší i prestiž časopisu.

(4.) Webové stránky časopisu.

Termín jejich oficiálního představení je naplánován na 5.leden, kdy se již počítá s tím, že budou doladěny všechny nedostatky. Samotné spuštění fóra se o něco opozdí.

(5.) Neuveřejňování gymnázia, ze kterého daný redaktor pochází.

V případě uveřejňování jednotlivých gymnázií pod články by mohlo docházet k tomu, že mnoho lidí by si přečetlo články pouze redaktorů ze své školy. Tímto je uvedeme do jakési roviny a donutíme čtenáře, aby se rozhodoval čistě podle kvality článků a nikoliv podle toho, z jaké školy pocházejí.

(6.) Cíl časopisu.

Rádi bychom jednou dosáhli takové úrovně jakou se dnes pyšní třeba Respekt. To bude samozřejmě vyžadovat vysokou profesionalitu. Na schůzkách byl představen návrh workshopů a dalších vzdělávacích akcí pro naše redaktory, věřím tedy, že nebude do budoucna problém se Respektu, alespoň přiblížit.

(7.) Jiný název pro projekt.

Došlo mi, že názvy jako: Projekt mezi (multi) školního časopisu zní poněkud degradačně. Lidi, kteří se do časopisu hlásí, ho berou zprvu asi stejně vážně jako školní časopis (který je jen takovou hrou na časopis a valná část k němu přistupuje víceméně laxně). Určitá část z nich nemá potřebu se omlouvat, pokud na schůzku nedorazí, a ani brát celý tento časopis jaksi vážně. Zároveň slovo "projekt" zní, jako by se jednalo pouze o jakýsi pokus, jenž se předvede před profesory na katedře a výsledně skončí v kontejneru. Proto od teď nazývejte celý tento projekt jako Studentský nazávislý časopis. Je to čistější."

K bodu o věkové hranici musím dodat, že všechny články od autorů, kteří by byli mladší, stejně tak jako články, které nebudou zařazeny, samozřejmě zveřejníme ve školní příloze, která bude i nadále nést název Oběžníku GO. Před každým vydáním budou články procházet jakýmsi "sítem" v podobě šéfredaktora Easy a šéfredaktorky lokální redakce ze Štěpánské, kteří rozhodnou o zařazení či nezařazení článku. Tato pojistka by měla zvýšit kvalitu konečného produktu.
Všechny dotazy samozřejmě zodpovíme (kontaktujte nás na emailu obeznikgo@gmail.com).
Lenka Chudomelová

Editorial

Vážení čtenáři,

zdravíme Vás u posledního čísla Oběžníku GO tohoto kalendářního roku. Jak se tak dívám z okna, tak to vypadá, že se tentokrát příroda rozhodla nadělit nám pravé Vánoce jako od Lady. Mráz, sníh na střechách i stromech, lidé zachumlaní do několika vrstev oblečení – stačí přidat ponocného.

V obchodních centrech se nám už nějaký ten měsíc snaží namluvit, že Vánoce už jsou vlastně tady. Nemyslím si, že se hodně z nás nechalo oblafnou. Přece bychom se nenechali ochudit o všechen ten shon tři dny před Štědrým dnem, kdy přijdeme na to, že nemáme žádné dárky? Nic nedonutí člověka tak rychle nakupovat jako Vánoce za dveřmi.

Ale dost ironie. Určitě Vás zajímá, co jsme pro Vás tentokrát připravili. Najdete tu rozhovor s paní profesorkou Ničovou, pohled na imatrikulaci očima pisatelky z primy, článek o vánoční Vídni a na konec fejeton.

Přejeme Vám krásně prožité svátky a doufáme, že do nového roku vykročíte tou správnou nohou. Možná se už v lednu přihlásíme s časopisem ve zbrusu nové podobě.

Vaše,

Redakce Oběžníku GO

obeznikgo@gmail.com http://obeznikgo.blogspot.com/

Imatrikulace

Dne 29. 11. 2010 se konala imatrikulace v Národním domě na Smíchově.

Celou akci obohatila

,,vánoční“atmosféra.

Věříme, že všichni se určitě těšili.

Na začátku všem novým studentům byly předány Diplomy a medaile.

Překrásná byla také předtančení. Dále tam také vystoupila jedna dívka se svou sestavou a skupinka dívek s pěknou kreací.

Mladé studenty nejvíce bavila diskotéka, na níž si všichni zatančili. Rodiče se zase pobavili tancem v doprovodu dechové kapely. No když to dáme dohromady, tak si všichni přišli na své.

Nesmíme opomenout vtipné moderování dvou studentů z oktávy.

Již se těšíme na příští rok.

(Míša Minárová, 1. M)

"Měsíc vegetariánem" anebo Když autor neví, o čem mluví

Možná jste zaznamenali článek v nejnovějším čísle časopisu Scool, který bývá k dostání na stolečku u vchodu do školy, kde autor sděluje své zkušenosti z „30 dnů placeného vegetariánství“. Jeho mystifikační článek musím uvést na pravou míru.

Tak zaprvé, zkoušet být vegetariánem není jako zkoušet hrát ragby (což provedl tentýž pisatel o dvě čísla dřív). Vegetariánství není jenom o tom, že nejíte maso: jde o životní styl a názornou ukázku názoru. Už tím, že se musel vzdát masa, tedy že to byla součást jeho práce a ne přesvědčení, se vzdaluje od myšlenky vegetariánství.

V závěrečném resumé nám autor předává několik „velkých pravd“. S některými rozhodně souhlasím (určitě neškodí jednou za čas změnit jídelníček, stejně tak věřím, že člověk zvyklý na maso se bez něj nemusí cítit zrovna šťastný), ale proti dvěma bodům se musím ohradit. Výrok, že „maso se nedá ničím nahradit“, je velmi zajímavý leda jako výkřik do tmy, a celý článek je korunován větou „pár zvířátek díky mému půstu nešlo pod kudlu“ . Hlavně že o pár vět dřív popisuje svoje hody po tom, co skončil s půstem. Slyšeli jste někdy o konečných důsledcích krátkodobého odepírání si něčeho? Ano, člověk poté zkonzumuje pod vlivem pocitu, že si to už může dovolit, víc dřív nedostupného produktu ( v tomto případě masa), než by snědl za normálních okolností.

Jsem všemi deseti pro svobodné vyjadřování názoru, ale autor tohoto článku by možná měl zůstat u ragby.

Lenka Chudomelová, 6. H

(Autorka je vegetariánka, což nutně neznamená negativní přístup ke všem masožravcům; jen v tomto případě udělala menší výjimku.)

Vídeň - Teď nebo nikdy!

Teď nebo nikdy, to je heslo, které láká turisty na mapách, jež jsou k dostání v informačních střediskách, a na plakátech rozmístěných po celém městě. Na tomto heslu něco opravdu bude, protože právě v této době, kdy je Vídeň zahalena do vánoční výzdoby a na četných vánočních trzích je cítit vůně všelijakých pochutin, svařeného vína a punče, jsou chvíle strávené v hlavním městě Rakouska opravdu příjemné.

Vídeň jako taková je o něco větší a má zhruba o 300 tisíc obyvatel více než Praha, takže je na první pohled s naším hlavním městem celkem srovnatelné. Na pohled druhý už ale ne, protože Vídeň je daleko známějším a významnějším světovým centrem než Praha. Vypovídá o tom již to, že zde najdeme jedno ze čtyř sídel OSN a že právě toto město bylo po mnohá staletí hlavním městem Habsburské monarchie. Vídeň má své kořeny už ve starověkém Římě, kdy na jejím místě stál vojenský tábor s přilehlým městem Vindobona, což dokazují i mnohé archeologické nálezy, jež jsou po městě k vidění.

Toto na první velice zajímavé město ale nemusíte nutně navštívit jen v době adventu. Je zde mnoho míst vhodných k návštěvě po celý rok a předvánoční doba Vídni dává navíc jen oslňující atmosféru zářících ulic a vůní. Pro některá místa Vídně je opravdu vhodnější letní období - mezi taková místa se určitě řadí známý zábavní park Prater, který z naší poutí na výstavišti v Holešovicích nemá pranic společného. Je to tu takové jaksi „na výši‘‘ a dají se zde strávit příjemné chvíle zábavy s celou rodinou. Další místo, pro nějž je vhodnější návštěva spíše v letním období, je bývalé sídlo císařské rodiny, zámek Shönbrunn, přičemž návštěvy v létě se týká především zámecká zahrada: zasněžená sice vypadá velice pohádkově, ale dlouhé procházky a kochání se barevnými záhony jsou v zimě opravdu vyloučeny.

Ve Vídni si přijdou na své i milovníci umění. Zřejmě nejznámějším muzeem v tomto městě je galerie Albertina, ve které se konají především výjimečné a ojedinělé výstavy. Například před dvěma lety zde byla k vidění většina díla Vincenta van Gogha. Další významnou vídeňskou galerií je Belvedere kde je nastálo vystaven nejslavnější obraz Gustava Klimta Polibek. Ve Vídni vznikla secese, takže i když nenavštívíte žádné muzeum, tak jen procházka po městě pro vás bude uměleckým zážitkem- mnoho domů je zde vybudováno právě ve stylu secese.

I Vídeň má budovu, která by se dala přirovnat k našemu Pražskému hradu. Jedná se o rozsáhlý komplex Hofburg. Avšak na rozdíl od našeho Hradu se tato stavba nachází na rovině, takže českému návštěvníkovi Vídně přijde jakékoli spojení s Pražským hradem scestné…

Když vás už přestane bavit procházení se po městě, můžete zajít do některé z mnoha kaváren a strávit tam příjemné chvilky nad ,,vídeňským rodákem‘‘, dortem Sacher. K tomu si můžete dát kávu, přičemž si jistě budete moci vybrat ze široké nabídky, protože Rakušané vypijí ročně více kávy než Češi piva.

Vídeň je zkrátka ideální město pro každého a kdykoli. Na závěr je důležité zmínit, že cesta z Prahy do Vídně trvá jakýmkoli způsobem pozemní dopravy maximálně čtyři hodiny, což je velice příjemné.

(Jana Vlčková, 3. V)

Rozhovor s paní profesorkou Ničovou (F, M)

• Těšíte se na Vánoce? Pekla jste letos cukroví a pečete ho každoročně?

Na Vánoce se moc těším. Především proto, že si užiji svoji rodinu a budeme mít čas sejít se s přáteli. Myslím, že o tom by měly být Vánoce především.

Co se týče cukroví, mám zatím 4 druhy. Určitě budu dělat ještě vánočku. Jinak peču až od té doby, co se mi narodil syn.

• Jaké vánoční zvyky dodržujete?

To se ptáte toho pravého. Na Štědrý den nešiji, nepletu a neperu - vše přináší smůlu. Chodíme na velkou procházku - náš rodinný zvyk. Jinak vánoční stromek, rybí polévka, ryba s bramborovým salátem a vinná klobása, poslouchání koled, dárky. Během štědrovečerní večeře nevstáváme. Zapalujeme svíčky za ty, kteří již mezi námi nejsou.

Na Boží hod rodinné návštěvy, slavnostní oběd.

• Upřednostňujete živý nebo umělý stromeček?

Já živý, pro jeho nenahraditelnou vůni.

• Jak u vás doma probíhá 24. prosinec?

To je příliš osobní.

• Vidíte nějaký rozdíl mezi vnímáním Vánoc za doby vašeho dětství a dnes?

Globálně, jak Vánoce vnímají jednotlivé rodiny, dodržují tradice, snaží se udělat radost svým blízkým…, to nedokážu posoudit. Určitě se ale nestojí fronty na mandarinky, jít do kostela není problém, rodiny a přátelé se stále scházejí. Vánoce se stávají silným obchodním artiklem a útočí na vás už od podzimu, vytrácí se určitá intimita, objevuje se z mého pohledu kýčovitá výzdoba ...

Pro mě osobně nastal velký rozdíl ve výměně rolí. Dětství a Vánoce, to byli především mí rodiče. To oni vykouzlili tu úžasnou atmosféru a pohodu, kterou jsem si strašně moc užívala. Pak přišlo krásné období chystání Vánoc pro našeho syna, když byl malý. Ta dětská spontánnost, těšení, žasnutí a radost z každého dárku. No a dnes je to hlavně o pohodě a klidu.

• Chtěla byste někdy zažít Vánoce na jižní polokouli?

Takové Vánoce na Novém Zélandu bych určitě mohla vyzkoušet. Těžko by to byla ta pravá vánoční atmosféra, ale pohoda určitě, dobíjející Slunce, relax …

• Proč jste si vybrala profesi učitelky?

Jsem přesvědčená, že to je práce, která má smysl, a věděla jsem, že mě bude i bavit. No a pak mě samozřejmě lákaly prázdniny. Dnes si stále více cením, že pracuji s inteligentními lidmi a jsem tak trochu v izolovaném prostředí, kde pořád platí hodnoty, které jsou pro mne důležité. Také se při své práci nenudím, nutí mě přemýšlet, dále se vzdělávat a sebezpytovat. Netušila jsem ale, že je tak vyčerpávající, časově náročná a špatně placená

• Máte doma hmoždíř?

Počet hmoždířů u nás doma je dán výrazem x⁰, kde x je z množiny všech reálných čísel kromě nuly.

• Líbí se vám interiéry naší školy?

Důležité je, jak se líbí vám a jestli máte nějaký nápad na vylepšení.

Za tu dobu, co jsem ve škole, se vlastně všechno zrekonstruovalo( záchody, tělocvičny, jídelny, kuchyň, učebny, kabinety…), koupilo se nové vybavení, technika, máme nové osvětlení…. a to je ohromná změna k lepšímu. Mrzí mě proto, když studenti něco úmyslně zničí (lavice…).

Co se týče výzdoby chodeb, jsem moc ráda, že tam visí obrázky studentů a ne nějaké neosobní plakáty. Ráda si prohlížím, co studenti vytvářejí, a mám velkou radost z toho, jak jim to jde. Mimochodem, když jsme u toho malování, tak se mi strašně líbila kresba na titulní stránce vašeho časopisu.

Jinak mi vadí, že některé třídy (z původních družin) jsou menší a pro plný počet studentů jsou z mého pohledu malé (normy ale splňují). Pak se mi nelíbí některé barvy – jsou někdy až moc ostré. U učeben na chodbách by se hodily další lavičky, abyste neseděli na zemi, ale to je otázka peněz.

Celkově je všude nová malba, výzdoba tříd ještě probíhá.

• Jaké máte koníčky, kterými vyplňujete volný čas?

Hlavně pohyb, ale rekreačně, pak čtení, šití, vaření, tanec, zahrada, další vzdělávání. Až se nebudu moci hýbat, plánuji malování a návrat ke klavíru nebo kytaru.

Rozhovor s paní profesorkou Ničovou připravila Pavlína Coufalová, 6. H. Rozhovor probíhal po internetu.

P. S.: Redakce děkuje za poskytnutí rozhovoru i za vyslovení problematiky laviček na chodbách (zvlášť před odbornými učebnami, které bývají zamknuté). Tato záležitost je pro mnohé studenty opravdu zajímavým tématem, protože posedávat na zemi nás ani trochu nebaví.

Slovo na konec

Vánoce jsou tady. Čas zázraků, koled, setkávání se s přáteli, obdarovávání se.

Pamatuju si tu těžko popsatelnou atmosféru, kterou jsem dřív zažívala, a marně vzpomínám, odkud se vzala. Možná byla zapříčiněná tím očekáváním a nevinnou vírou v zázraky, v Ježíška, který nám prolítne oknem a přinese nazdobený stromeček s dárky. Ta chvíle, kdy zazvonil zvoneček (ano, teď vím, že to byl táta, kdo se vždycky nenápadně vypařil, aby se zhostil svého úkolu), otevřeli jsme dveře a tam v přítmí stál stromeček se zapálenými svíčkami. Nebo spíš ta doba předtím, to očekávání, když se máma navlékla do šatů a zatímco si nasazazovala náušnice, tak mi tajemně vyprávěla, že má pocit, že už se tam za dveřmi něco děje. Taky se v tomto popise poznáváte?

Přehoupli jsme se z doby, kdy jsme bezvýhradně věřili v Ježíška, přešli jsme nějakou tu chvíli nejistoty („Jasně, Ježíšek neexistuje, ale co kdyby!“) a skočili jsme rovnýma nohama do vánočního shonu „zasvěcených“, kteří se promenádují po nákupních centrech a do posledního dechu shání vhodné vánoční dárky, přičemž pár dní před Štědrým dnem znervózní a už ani tak neshání vhodné jako spíš nějaké dárky.

Jestli čekáte, že teď přijde ta část, kdy vás vyzvu, abychom se všichni zastavili a jenom se měli rádi, tak vás asi zklamu. Jenom si myslím, že se s Vánoci stalo něco divného, když se na ně lidé přestávají těšit a spíš říkají, že by je letos radši přeskočili. Snad jediné, co zůstalo, jsou televizní pohádky, přičemž ty nové bohužel ztrácejí na kvalitě.

Takže, kam se ztratila všechna ta vánoční atmosféra? Vyhlašuju pátrání. Kdyby ji někdo potkal, tak se prosím ozvěte na email našeho časopisu nebo mě osobně kontaktujte. Odměna vysoká.

(Lenka Chudomelová, 6. H)