Vážení čtenáři!
Právě jste otevřeli prosincové číslo Oběžníku, poslední číslo v tomto kalendářním roce. Nevím, jak vám, ale mně to přijde dost divné. Vánoce? Konec roku? Už?!
Vypadá to tak. V obchodních domech jsme obklopeni mezinárodními koledami a křiklavými vánočními ozdobami, v reklamách nás krásky obdařují svým umělým úsměvem a nabádají, že tenhle výrobek prostě musíme koupit všem svým známým alespoň jednou… Vánoce už jsou všude. Bohužel ale už od října.
Taky jste tak nějak nervózní z toho, že vlastně nemáte pro půlku přátel a příbuzných žádný dárek nebo aspoň dáreček a propadáte zoufalství při představě, že budete muset 23. 12. vyrazit na nakupovací jízdu? Máte pocit, že toho cukroví přece zas tolik nepotřebujete, tak proč se s tím tak dlouho dělat, a nakonec – k čemu umytá okna?! Můžu vás ujistit, že pokud trpíte některým z těchto příznaků předvánoční horečky, tak v tom nejste sami.
Takže my tentokrát jsme se rozhodli, že toto číslo tak úplně vánoční nebude. Vánoce zatlačujeme do pozadí, abychom tak nerozrušovali lidi posedlé
onou vánoční horečkou. Samozřejmě, najdete tu pár narážek, ale hlavní téma je příroda – tedy zvířátka a rostlinky, jak jsme vysvětlovali našim přispěvovatelům, když si nebyli jistí, co to po nich chceme.
Proto jsme pro vás přichystali rozhovor s paní profesorkou Žabovou, které má svou aprobací k přírodě velmi blízko, a najdete tu článek o spisovateli Gerardu Durrellovi, který se k tomuto tématu opravdu hodí… a mnoho dalšího. Tak snad se vám bude Oběžník dobře číst.
Přejeme příjemně strávené svátky, nejlépe bez problémů způsobených přejedením se cukrovím (i když jste si ho tak pracně napekli, tak to stejně neznamená, že to musíte všechno sníst!). Užijte si volno a do roku 2010 vykročte pravou nohou!
S přáním všeho dobrého, vaše
Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com
úterý 15. prosince 2009
Citáty o přírodě
Rozum nás klame častěji než příroda. Luc de Clapiers Vauvenargues
Jedině příroda ví, co chce. Johan Wolfgang von Goethe
Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda. Hippokratés
Vezmete-li k sobě vyhladovělého psa a uděláte z něj zvíře kypící zdravím, nekousne vás. To je zásadní rozdíl mezi psem a člověkem. Mark Twain
Příroda a srdce jsou nevyčerpatelné. N.N.
Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme. Jaromíra Kolářová
Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst. Antonio Gaudí y Cornet
Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nove, nádherné vydání. Andersen Hans Christian
Sloni jsou bakterie, které se přírodě vymkly z rukou. Žáček Jiří
Člověk, který by chtěl porozumět lidským vztahům, by si měl pořídit psa, který by ho zbožňoval, a kočku, která by ho ignorovala. Derek Bruce
Bůh dosadil na tento svět kočku, aby člověka připravila o iluzi, že všechno na světě bylo stvořeno proto, aby sloužilo jemu. Paul Gray
Jedině příroda ví, co chce. Johan Wolfgang von Goethe
Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda. Hippokratés
Vezmete-li k sobě vyhladovělého psa a uděláte z něj zvíře kypící zdravím, nekousne vás. To je zásadní rozdíl mezi psem a člověkem. Mark Twain
Příroda a srdce jsou nevyčerpatelné. N.N.
Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme. Jaromíra Kolářová
Příroda je stále otevřená kniha a jen v ní opravdu stojí za to číst. Antonio Gaudí y Cornet
Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nove, nádherné vydání. Andersen Hans Christian
Sloni jsou bakterie, které se přírodě vymkly z rukou. Žáček Jiří
Člověk, který by chtěl porozumět lidským vztahům, by si měl pořídit psa, který by ho zbožňoval, a kočku, která by ho ignorovala. Derek Bruce
Bůh dosadil na tento svět kočku, aby člověka připravila o iluzi, že všechno na světě bylo stvořeno proto, aby sloužilo jemu. Paul Gray
Rozhovor s paní profesorkou Žabovou
Chováte doma nějaké zvíře a pěstujete květiny?
Tak měla jsem psa, boxerku, ale ta už umřela. Teď momentálně žádné zvíře nechovám, tady ve škole se starám o šváby, tedy oni se spíš starají sami o sebe. A rostlin mám spoustu, dřív jsem měla hodně kaktusů, ale teď na to nemám tolik čas. Ale každopádně mám zahradu a skalničky, takže pořád se o to zajímám. Na důchod si plánuju bonsaje. (smích)
Jaké máte plány na 31. prosince?
Určitě setkání s přáteli, odpočinek, klid, žádná práce, pohoda.
Chtěla byste bydlet ve velkém, břečťanem porostlém domě uprostřed hustého jehličnatého lesa, okolo kterého by se každý večer procházela liška a ježek?
Tak to je mým dávným snem! Pravdou je, že ve velkém domě bydlím, není porostlý břečťanem, měla jsem to v plánu. Dovolit si to nemohu, protože jsme udělali novou fasádu a manžel by mě zabil.Ale izolace od lidí by mi určitě nevadila. (smích)
Líbí se vám žáby? Už jste někdy nějakou pitvala?
Pitvala jsem žábu na vysoké škole, nebyla jsem z toho nadšená, protože jsme jí řezali hlavu … za živa, což není zrovna moje parketa. Žáby se mi líbí, ale do ruky je neberu, protože jsou slizké.
Jak vypadá váš typický Štědrý den? Jak zdobíte vánoční stromeček?
Vánoční stromeček zdobíme tradičně. Ozdoby, řetězy. A jak vypadá můj Štědrý den? Tak já většinou dopoledne připravuju jídlo, odpoledne jdeme na procházku, brzo večeříme a potom si rozdáváme dárky.
Jaký máte názor na testování kosmetických přípravků na zvířatech? Vidíte na tom i nějaké výhody?
Určitě jsem zásadně proti testování, protože vždycky jsou různé možnosti, jak testovat určité látky, a vždycky se dá zvolit možnost, která nebude stát život nějaké zvíře. Takže já jsem pro absolutní zákaz testování.
Píšete dopis Ježíškovi?
Já už jsem velká holka. (smích)
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Všechno. Mám svá oblíbená jídla, určitě italskou kuchyni.
Líbí se vám ďábel medvědovitý?
Ne.(rázně)
Už vám někdy zemřela nějaká rostlina na stáří?
Zemřelo mi spoustu rostlin, moje rostliny přežijí jenom ty, které jsou přizpůsobené na tu trochu péče, kterou jim věnuju.(smích)
Pavlína Coufalová, Lucie Wolfová, Lenka Chudomelová; 5.H
Rozhovor je autorizovaný.
Tak měla jsem psa, boxerku, ale ta už umřela. Teď momentálně žádné zvíře nechovám, tady ve škole se starám o šváby, tedy oni se spíš starají sami o sebe. A rostlin mám spoustu, dřív jsem měla hodně kaktusů, ale teď na to nemám tolik čas. Ale každopádně mám zahradu a skalničky, takže pořád se o to zajímám. Na důchod si plánuju bonsaje. (smích)
Jaké máte plány na 31. prosince?
Určitě setkání s přáteli, odpočinek, klid, žádná práce, pohoda.
Chtěla byste bydlet ve velkém, břečťanem porostlém domě uprostřed hustého jehličnatého lesa, okolo kterého by se každý večer procházela liška a ježek?
Tak to je mým dávným snem! Pravdou je, že ve velkém domě bydlím, není porostlý břečťanem, měla jsem to v plánu. Dovolit si to nemohu, protože jsme udělali novou fasádu a manžel by mě zabil.Ale izolace od lidí by mi určitě nevadila. (smích)
Líbí se vám žáby? Už jste někdy nějakou pitvala?
Pitvala jsem žábu na vysoké škole, nebyla jsem z toho nadšená, protože jsme jí řezali hlavu … za živa, což není zrovna moje parketa. Žáby se mi líbí, ale do ruky je neberu, protože jsou slizké.
Jak vypadá váš typický Štědrý den? Jak zdobíte vánoční stromeček?
Vánoční stromeček zdobíme tradičně. Ozdoby, řetězy. A jak vypadá můj Štědrý den? Tak já většinou dopoledne připravuju jídlo, odpoledne jdeme na procházku, brzo večeříme a potom si rozdáváme dárky.
Jaký máte názor na testování kosmetických přípravků na zvířatech? Vidíte na tom i nějaké výhody?
Určitě jsem zásadně proti testování, protože vždycky jsou různé možnosti, jak testovat určité látky, a vždycky se dá zvolit možnost, která nebude stát život nějaké zvíře. Takže já jsem pro absolutní zákaz testování.
Píšete dopis Ježíškovi?
Já už jsem velká holka. (smích)
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Všechno. Mám svá oblíbená jídla, určitě italskou kuchyni.
Líbí se vám ďábel medvědovitý?
Ne.(rázně)
Už vám někdy zemřela nějaká rostlina na stáří?
Zemřelo mi spoustu rostlin, moje rostliny přežijí jenom ty, které jsou přizpůsobené na tu trochu péče, kterou jim věnuju.(smích)
Pavlína Coufalová, Lucie Wolfová, Lenka Chudomelová; 5.H
Rozhovor je autorizovaný.
Gerald Durrell a jeho zvířata
Gerald Durrell se narodil 7. ledna 1925 v Džámšedpúru v Indii jako čtvrté a nejmladší dítě anglických přistěhovalců. Jeho otec brzy zemřel, a proto se matka rozhodla i s celou rodinou přesídlit na řecký ostrov Korfu, a to v době, kdy bylo Geraldovi šest let. O období pěti let, které tu strávili obklopeni přírodou, napsal Durrell své nejznámější knihy, zvlášť tu nejslavnější: O mé rodině a jiné zvířeně.
Durrel se o zvířata a vůbec o přírodu zajímal už od útlého věku: Jeho matka trvala na tom, že „zoo“ bylo jeho první slovo, a Durrellova údajně první vzpomínka je na slimáka z Indie. Rodina ovšem dlouhou dobu doufala, že tento zájem nebude celoživotní, protože tato jeho vášeň způsobovala celému okolí značné nepříjemnosti – ať už jde o pokoj plný živých i mrtvých zvířat, které tam tajně nanosil a jenž se občas vydávaly na výlet po domě, o mrtvou želvu, kterou malý Gerald pitval před domem, nebo o nebohé domácí učitele, jejichž jedinou šancí, jak ho něco naučit, bylo zařadit do výuky zvířectvo.
Durrellovi ovšem zájem o přírodu vydržel a po návratu do Londýna (kam se museli přestěhovat kvůli druhé světové válce) pracoval v zoo i obchodě se zvířaty. Z dědictví si financoval tři sběratelské výpravy, jejíž úlovky poté prodal do zoo, další výpravy se poté zúčastnil spolu se svou ženou Jaqueline, se kterou se brali v roce 1951.
Knihy začal Durrell psát na radu svého bratra Larryho, i když mu angličtin nikdy moc nešla. Psaní mu také umožnilo založit si vlastní zoologickou zahradu na ostrově Jersey blízko Anglie (o tomto období pojednává jeho kniha Zoo na zámku – Durrell tu totiž koupil zámek, který později přestavěl na školu zaměřenou na ochranu zvířat). V této době psal knihy z nutnosti, aby mohl zaplatit všechny výdaje spojené s jeho zoo. Kromě psaní se věnoval také přesvědčování bohatých o důležitosti ochrany ohrožených zvířat a natáčel rozhlasové i televizní pořady.
Ale abychom se dostali k samotným Durrellovým knihám. To, co na nich přitahuje čtenáře, je určitě lehký a ironický jazyk a obyčejně neobyčejné příběhy, které jsou jako stvořené pro pobavení a relaxaci. Durrell nás zavádí do své rodiny a představuje nám svoje blízké v realistické, možná trochu přikrášlené podobě a vypráví veselé historky, u kterých si možná občas řeknete, že jsou maličko zveličené, ale jejich pravdivost mu rádi uvěříte.
(Lenka Chudomelová, 5.H)
Durrel se o zvířata a vůbec o přírodu zajímal už od útlého věku: Jeho matka trvala na tom, že „zoo“ bylo jeho první slovo, a Durrellova údajně první vzpomínka je na slimáka z Indie. Rodina ovšem dlouhou dobu doufala, že tento zájem nebude celoživotní, protože tato jeho vášeň způsobovala celému okolí značné nepříjemnosti – ať už jde o pokoj plný živých i mrtvých zvířat, které tam tajně nanosil a jenž se občas vydávaly na výlet po domě, o mrtvou želvu, kterou malý Gerald pitval před domem, nebo o nebohé domácí učitele, jejichž jedinou šancí, jak ho něco naučit, bylo zařadit do výuky zvířectvo.
Durrellovi ovšem zájem o přírodu vydržel a po návratu do Londýna (kam se museli přestěhovat kvůli druhé světové válce) pracoval v zoo i obchodě se zvířaty. Z dědictví si financoval tři sběratelské výpravy, jejíž úlovky poté prodal do zoo, další výpravy se poté zúčastnil spolu se svou ženou Jaqueline, se kterou se brali v roce 1951.
Knihy začal Durrell psát na radu svého bratra Larryho, i když mu angličtin nikdy moc nešla. Psaní mu také umožnilo založit si vlastní zoologickou zahradu na ostrově Jersey blízko Anglie (o tomto období pojednává jeho kniha Zoo na zámku – Durrell tu totiž koupil zámek, který později přestavěl na školu zaměřenou na ochranu zvířat). V této době psal knihy z nutnosti, aby mohl zaplatit všechny výdaje spojené s jeho zoo. Kromě psaní se věnoval také přesvědčování bohatých o důležitosti ochrany ohrožených zvířat a natáčel rozhlasové i televizní pořady.
Ale abychom se dostali k samotným Durrellovým knihám. To, co na nich přitahuje čtenáře, je určitě lehký a ironický jazyk a obyčejně neobyčejné příběhy, které jsou jako stvořené pro pobavení a relaxaci. Durrell nás zavádí do své rodiny a představuje nám svoje blízké v realistické, možná trochu přikrášlené podobě a vypráví veselé historky, u kterých si možná občas řeknete, že jsou maličko zveličené, ale jejich pravdivost mu rádi uvěříte.
(Lenka Chudomelová, 5.H)
Víte, že...?
…císař František I. Štěpán Lotrinský zásoboval v době sedmileté války nejen rakouskou, ale také nepřátelskou pruskou armádu?
...v Irsku byly rozvody zakázány až do roku 1997?
...společnost Google má svůj název odvozen od slova „googol“, které značí jedničku se sto nulami za sebou, čili 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000?
...zvířetem, které ročně usmrtí (nepřímo) nejvíce lidí je komár? Kvůli jeho bodnutí už nenávratně opustí naši planetu asi 1,5 milionu lidí. Důvodem smrti je malárie, kterou způsobují paraziti žijící v komárech.
...lidské oko dokáže rozlišit 10 milionů různých barevných odstínů?
...v Irsku byly rozvody zakázány až do roku 1997?
...společnost Google má svůj název odvozen od slova „googol“, které značí jedničku se sto nulami za sebou, čili 10 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000?
...zvířetem, které ročně usmrtí (nepřímo) nejvíce lidí je komár? Kvůli jeho bodnutí už nenávratně opustí naši planetu asi 1,5 milionu lidí. Důvodem smrti je malárie, kterou způsobují paraziti žijící v komárech.
...lidské oko dokáže rozlišit 10 milionů různých barevných odstínů?
Zápisník aneb slovo na závěr
„Jaké je tvoje oblíbené zvíře?“
Takovou otázku někdy dostal snad každý z nás, nejspíš ve stádiu seznamování se s potenciálním kamarádem, kdy se vzájemně opatrně oťukáváme a nenápadně se snažíme zjistit, jestli máme s tím druhým něco společného. Určitě jste takové rozhovory někdy vedli: „Kam chodíš do školy? Co tě baví? Jakou muziku posloucháš? Co čteš? Kočka nebo pes?“
Otevřeně se přiznávám, že patřím mezi psí lidi. Jak se to projevuje? No, na stole mám psí kalendář (se psími jmény na každý den, abych mohla slavit svátek psích miláčků, které znám), otočím se za každým štěknutím a k nevelké radosti mých bližních jsem schopná zaseknout se a dlouhou dobu zírat na štěně, které si hraje na podlaze dopravního prostředku, a rozplývat se nad ním takovým způsobem, který i mě samotnou překvapí. A nejvíc překvapí a otráví kočičí lidi, kteří jsou zrovna se mnou.
Onehdy jsem šla mezi kopci za naší školou právě v době největšího venčení a pozorovala jsem všechno to hemžení ocasů, zamotaných vodítek a páníčků vlajících za svými miláčky. Vypadalo to na slušný psí sraz. Pyšní majitelé se už zdaleka zdravili a typickým naoko rozzlobeným tónem si vyprávěli o tom, co ten jejich čtyřnohý kamarád včera vyvedl a kolik za něj dali u zvěrolékaře, zatímco jejich pejsci na vodítku prováděli uvítací tanečky. Zvlášť mě zaujala společnost retrívrů, očividně krasavců od různých majitelů. Najednou se okolo mě začali plést a pobíhat mi pod nohama s veselou bezstarostností, jako by mi říkali :„Ty uhni, ty spadneš z větší výšky.“
Snažila jsem se vymotat, když jsem za sebou uslyšela příjemný, přátelský hlas paní ve středních letech: „To je Lady, že jo?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že mluví na mě a ptá se na jméno elegantního retrívra, který se právě velmi intenzívně seznamoval s tím jejím. I ona paní brzy pochopila, že k té psí krásce nepatřím, a šla pátrat po opravdovém majiteli. Hned jsem zalitovala, že jsem se k fence nehlásila – líbilo by se mi být na chvíli její paničkou a přidat se do toho přátelského a pohodového spolku hrdých páníčků.
Berou každého – podmínkou je pes a dobrá nálada. Aspoň tak mi to připadá, když se podívám z okna gymnázia a vidím tu různorodou psí partu, jak lítá z jednoho kopce na druhý. A je jim úplně jedno, že někteří lidé jsou kočičí.
Lenka Chudomelová, 5.H
Takovou otázku někdy dostal snad každý z nás, nejspíš ve stádiu seznamování se s potenciálním kamarádem, kdy se vzájemně opatrně oťukáváme a nenápadně se snažíme zjistit, jestli máme s tím druhým něco společného. Určitě jste takové rozhovory někdy vedli: „Kam chodíš do školy? Co tě baví? Jakou muziku posloucháš? Co čteš? Kočka nebo pes?“
Otevřeně se přiznávám, že patřím mezi psí lidi. Jak se to projevuje? No, na stole mám psí kalendář (se psími jmény na každý den, abych mohla slavit svátek psích miláčků, které znám), otočím se za každým štěknutím a k nevelké radosti mých bližních jsem schopná zaseknout se a dlouhou dobu zírat na štěně, které si hraje na podlaze dopravního prostředku, a rozplývat se nad ním takovým způsobem, který i mě samotnou překvapí. A nejvíc překvapí a otráví kočičí lidi, kteří jsou zrovna se mnou.
Onehdy jsem šla mezi kopci za naší školou právě v době největšího venčení a pozorovala jsem všechno to hemžení ocasů, zamotaných vodítek a páníčků vlajících za svými miláčky. Vypadalo to na slušný psí sraz. Pyšní majitelé se už zdaleka zdravili a typickým naoko rozzlobeným tónem si vyprávěli o tom, co ten jejich čtyřnohý kamarád včera vyvedl a kolik za něj dali u zvěrolékaře, zatímco jejich pejsci na vodítku prováděli uvítací tanečky. Zvlášť mě zaujala společnost retrívrů, očividně krasavců od různých majitelů. Najednou se okolo mě začali plést a pobíhat mi pod nohama s veselou bezstarostností, jako by mi říkali :„Ty uhni, ty spadneš z větší výšky.“
Snažila jsem se vymotat, když jsem za sebou uslyšela příjemný, přátelský hlas paní ve středních letech: „To je Lady, že jo?“ Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že mluví na mě a ptá se na jméno elegantního retrívra, který se právě velmi intenzívně seznamoval s tím jejím. I ona paní brzy pochopila, že k té psí krásce nepatřím, a šla pátrat po opravdovém majiteli. Hned jsem zalitovala, že jsem se k fence nehlásila – líbilo by se mi být na chvíli její paničkou a přidat se do toho přátelského a pohodového spolku hrdých páníčků.
Berou každého – podmínkou je pes a dobrá nálada. Aspoň tak mi to připadá, když se podívám z okna gymnázia a vidím tu různorodou psí partu, jak lítá z jednoho kopce na druhý. A je jim úplně jedno, že někteří lidé jsou kočičí.
Lenka Chudomelová, 5.H
úterý 8. prosince 2009
Prosincové číslo
Prosincové číslo vyjde v týdnu od 14. 12., abyste si ho před prázdninami stihli přečíst. A co v něm najdete? Nechte se překvapit nebo se zeptejte kartářky. Prozradíme jen, že téma je příroda (zvířátka a rostlinky, abychom byli úplně přesní) a snad se dotkneme i tématiky Vánoc. Pokud máte chuť poslat nám příspěvek, pak do toho!
Hezký konec roku přeje
Redakce
Hezký konec roku přeje
Redakce
středa 2. prosince 2009
Oslavná báseň na pana profesora Bauera
Jednoho dne v listopadu
Narodil se kupříkladu
Malý Honzík Bauer.
Z kolíbky se vykutálel,
A s nápady neotálel.
Ten chlapec měl zvláštní zvyky.
Skladoval televize a bakelitové kliky!
Obdivoval černobílé pandy,
Měl jich na tři miliardy.
V noci tvořil chemické vzorce,
Ve dne vykládal pohádky o Karkulce.
Mnoho z jeho zvyků zůstaly mu dodnes.
Z leckterých můžete prožít i mozkový otřes.
Oslavujme listopad – měsíc jeho zrození,
On to, malý Honzík, jistojistě ocení.
Autor si nepřeje být uveden
Rozhovor s paní profesorkou Farskou a panem profesorem Hálou
Ivana Farská (Tv, Nj) – Rozhovor na přání paní profesorky nebyl nijak upraven.
· Tématem tohoto čísla časopisu je sport. Věnovala jste se nějakému druhu sportu profesionálně?
Nevím, co myslíš pojmem profesionálně, ale rozhodně jsem odmalička sportovala. Věnovala jsem se výkonnostnímu sportu a bohužel, no nevím, jestli bohužel, ale nikdy jsem neměla ambice dosáhnout nějaké vrcholové úrovně ve sportu. Byla jsem vedená k všestrannosti a taky jsem chtěla vyzkoušet řadu sportů najednou, takže jsem spíš chodila na tréninky více sportů, což nebylo někdy úplně dobře.
· Věnujete se sportu takto i dnes?
Teď už samozřejmě s věkem (smích) sportovní aktivitu trošku šidím. Hodně se snažím sportovat, sport patří k, naprosto neodmyslitelně, k mému životu. Asi tak jako většina populaci sportuji rekreační sporty všeho druhu, sezónní sporty. Snažím si jít občas někam zacvičit do tělocvičny a tak.
· Když se řekne sport, co se vám vybaví?
Když se řekne sport, vybaví se mi především trávení volného času přímým způsobem. Ráda se samozřejmě dívám na výkony vrcholových sportovců, takže sport je pro mě životní náplň, ve volném čase rozhodně ne na profesionální úrovni. Vzala jsem si vrcholového sportovce, vím, co obnáší vrcholový sport, takže sama bych se tomu určitě tak naplno věnovat nechtěla (smích).
· Navštěvovala jste dříve nějakou školu se sportovním zaměřením? Maturovala jste z tělocviku?
Ne, ne, ne. Byla jsem lákána, ale nebylo mi to dovoleno. Z tělocviku jsem musela maturovat. Musela jsem maturovat jako z pátého předmětu. Tenkrát mně to paní profesorka třídní a mému kamarádovi, který chtěl studovat stejnou vysokou školu FTNS, tak to téměř nařídila, takže jsme nemohli, nemohli odmítnout. Museli jsme to mít jako pátý předmět maturitní a bylo to velice legrační, když za náma komise chodila po atletickém stadionu.
· Sledujete ráda např. přímé přenosy sportovních utkání v televizi?
Jenom některý, musím říct. Ráda se dívám na můj sport číslo jedna, na atletiku. Mám ráda estetické sporty, ale ne každý sport ráda sleduji. Neuznávám třeba motoristický sport, ten mi nic neříká.
· Vzpomínáte si na nějakou nezapomenutelnou příhodu z hodiny tělocviku?
Těch byla celá řada (smích). Bohužel mám i nepříjemný zážitek, kdy jsem se bála, že se dívka opravdu vážně zranila, ale spíš mám ráda, když můžu odejít z hodiny tělocviku s dobrým pocitem, že se děti nebrání pohybu a že je ta hodina baví. Tak to je asi nejpříjemnější.
· Je nějaký sport, kterému byste se rozhodně nechtěla věnovat?
Je jich určitě zase spousta, které mi nic neříkají, různá sportovní odvětví, ale je taková kuriozita, že každý si myslel, díky tomu, jakou mám postavu, že mám ráda basket, basket mě opravdu nebaví (smích).
· Jaký máte názor na kulturistiku? Jde podle vás stále o sport?
Je řada zase sportů, kde si myslím, že už je trošku na pováženou, zda je vůbec zdravé ho provádět. Samozřejmě ta celá oblast vrcholového sportu je diskutabilní a kulturistika jako taková, na vrcholové úrovni, myslím si, že už to je trošku hazard se zdravím spíš.
· Chtěla byste, aby váš manžel byl kulturista?
Určitě ne (smích).
· Máte ráda rybíz?
Rybíz mám ráda.
· Nakonec taková malá hádanka. Víte, jak se klikuje, aby se u toho člověk neunavil?
To rozhodně nevím.
· To zvedáte kliku nahoru a dolů, nahoru a dolů.
(smích)… To zkusím.
Lubor Hála (M, Tv, IVT) – Na otázky pan profesor odpověděl po internetu.
· Jak vy, jakožto tělocvikář, v sobě udržíte sportovního ducha, když také vyučujete IVT, kde se jedná spíše o výuku bez nějakého většího pohybu? Nebo snad vedete nějak pohybově výraznější hodiny IVT?
Ano – procvičuji mimické svaly. Mám báječné protihráče.
· Který předmět vás nejvíce baví učit?
Matika
· Absolvujete každý den ranní rozcvičku?
Ne, pokud se nepočítá snaha trefit se na schody a doběhnout bus. Jsem přítelem pomalejších rozjezdů a navíc svým založením noční sova.
· Co se vám vybaví, když se řekne sport?
Míč, parta. Ale taky podivné praktiky vrcholového sportu.
· Jakému sportu jste se dříve hodně věnoval?
Volejbalu. Přelom základky a střední. Ale já nejsem moc soutěživý typ.
· Zbavujete se stresu pomocí sportu? (pokud se tedy vůbec stresujete)
Ne.
· Která ze tří tělocvičen se vám nejvíce líbí? Proč?
Gumová. Je nejhezčí.
· Věnujete se studiu nějakého cizího jazyka? Jakého?
Kápla jsi na můj životní mindrák. Kromě slovenštiny a „computer basic English“ jsem jazykový neandrtálec.
· Baví vás práce učitele?
Dost poměrně :).
· Dívala jsem se na váš blog a zjistila jsem, že vedete celkem aktivní život bohatý na zážitky. Co všechno zajímavého děláte o víkendech nebo prázdninách?
Ale? No dobře: spím, chodím, jezdím, lezu, …všude možně, na všem možném, se všemi možnými i sám. No – jednodušší by bylo říct, že prohlížení sbírky motýlů není můj šálek kávy. Jo a taky poslední dobou zase tancuju.
· Jaký nejvíce adrenalinový sport jste už zažil?
Nejsem zrovna adrenalinový typ. Rád si vše příjemně vychutnávám. Třeba sjíždění peřejí, lezení po horách…
Pavlína Coufalová, 5. H
· Tématem tohoto čísla časopisu je sport. Věnovala jste se nějakému druhu sportu profesionálně?
Nevím, co myslíš pojmem profesionálně, ale rozhodně jsem odmalička sportovala. Věnovala jsem se výkonnostnímu sportu a bohužel, no nevím, jestli bohužel, ale nikdy jsem neměla ambice dosáhnout nějaké vrcholové úrovně ve sportu. Byla jsem vedená k všestrannosti a taky jsem chtěla vyzkoušet řadu sportů najednou, takže jsem spíš chodila na tréninky více sportů, což nebylo někdy úplně dobře.
· Věnujete se sportu takto i dnes?
Teď už samozřejmě s věkem (smích) sportovní aktivitu trošku šidím. Hodně se snažím sportovat, sport patří k, naprosto neodmyslitelně, k mému životu. Asi tak jako většina populaci sportuji rekreační sporty všeho druhu, sezónní sporty. Snažím si jít občas někam zacvičit do tělocvičny a tak.
· Když se řekne sport, co se vám vybaví?
Když se řekne sport, vybaví se mi především trávení volného času přímým způsobem. Ráda se samozřejmě dívám na výkony vrcholových sportovců, takže sport je pro mě životní náplň, ve volném čase rozhodně ne na profesionální úrovni. Vzala jsem si vrcholového sportovce, vím, co obnáší vrcholový sport, takže sama bych se tomu určitě tak naplno věnovat nechtěla (smích).
· Navštěvovala jste dříve nějakou školu se sportovním zaměřením? Maturovala jste z tělocviku?
Ne, ne, ne. Byla jsem lákána, ale nebylo mi to dovoleno. Z tělocviku jsem musela maturovat. Musela jsem maturovat jako z pátého předmětu. Tenkrát mně to paní profesorka třídní a mému kamarádovi, který chtěl studovat stejnou vysokou školu FTNS, tak to téměř nařídila, takže jsme nemohli, nemohli odmítnout. Museli jsme to mít jako pátý předmět maturitní a bylo to velice legrační, když za náma komise chodila po atletickém stadionu.
· Sledujete ráda např. přímé přenosy sportovních utkání v televizi?
Jenom některý, musím říct. Ráda se dívám na můj sport číslo jedna, na atletiku. Mám ráda estetické sporty, ale ne každý sport ráda sleduji. Neuznávám třeba motoristický sport, ten mi nic neříká.
· Vzpomínáte si na nějakou nezapomenutelnou příhodu z hodiny tělocviku?
Těch byla celá řada (smích). Bohužel mám i nepříjemný zážitek, kdy jsem se bála, že se dívka opravdu vážně zranila, ale spíš mám ráda, když můžu odejít z hodiny tělocviku s dobrým pocitem, že se děti nebrání pohybu a že je ta hodina baví. Tak to je asi nejpříjemnější.
· Je nějaký sport, kterému byste se rozhodně nechtěla věnovat?
Je jich určitě zase spousta, které mi nic neříkají, různá sportovní odvětví, ale je taková kuriozita, že každý si myslel, díky tomu, jakou mám postavu, že mám ráda basket, basket mě opravdu nebaví (smích).
· Jaký máte názor na kulturistiku? Jde podle vás stále o sport?
Je řada zase sportů, kde si myslím, že už je trošku na pováženou, zda je vůbec zdravé ho provádět. Samozřejmě ta celá oblast vrcholového sportu je diskutabilní a kulturistika jako taková, na vrcholové úrovni, myslím si, že už to je trošku hazard se zdravím spíš.
· Chtěla byste, aby váš manžel byl kulturista?
Určitě ne (smích).
· Máte ráda rybíz?
Rybíz mám ráda.
· Nakonec taková malá hádanka. Víte, jak se klikuje, aby se u toho člověk neunavil?
To rozhodně nevím.
· To zvedáte kliku nahoru a dolů, nahoru a dolů.
(smích)… To zkusím.
Lubor Hála (M, Tv, IVT) – Na otázky pan profesor odpověděl po internetu.
· Jak vy, jakožto tělocvikář, v sobě udržíte sportovního ducha, když také vyučujete IVT, kde se jedná spíše o výuku bez nějakého většího pohybu? Nebo snad vedete nějak pohybově výraznější hodiny IVT?
Ano – procvičuji mimické svaly. Mám báječné protihráče.
· Který předmět vás nejvíce baví učit?
Matika
· Absolvujete každý den ranní rozcvičku?
Ne, pokud se nepočítá snaha trefit se na schody a doběhnout bus. Jsem přítelem pomalejších rozjezdů a navíc svým založením noční sova.
· Co se vám vybaví, když se řekne sport?
Míč, parta. Ale taky podivné praktiky vrcholového sportu.
· Jakému sportu jste se dříve hodně věnoval?
Volejbalu. Přelom základky a střední. Ale já nejsem moc soutěživý typ.
· Zbavujete se stresu pomocí sportu? (pokud se tedy vůbec stresujete)
Ne.
· Která ze tří tělocvičen se vám nejvíce líbí? Proč?
Gumová. Je nejhezčí.
· Věnujete se studiu nějakého cizího jazyka? Jakého?
Kápla jsi na můj životní mindrák. Kromě slovenštiny a „computer basic English“ jsem jazykový neandrtálec.
· Baví vás práce učitele?
Dost poměrně :).
· Dívala jsem se na váš blog a zjistila jsem, že vedete celkem aktivní život bohatý na zážitky. Co všechno zajímavého děláte o víkendech nebo prázdninách?
Ale? No dobře: spím, chodím, jezdím, lezu, …všude možně, na všem možném, se všemi možnými i sám. No – jednodušší by bylo říct, že prohlížení sbírky motýlů není můj šálek kávy. Jo a taky poslední dobou zase tancuju.
· Jaký nejvíce adrenalinový sport jste už zažil?
Nejsem zrovna adrenalinový typ. Rád si vše příjemně vychutnávám. Třeba sjíždění peřejí, lezení po horách…
Pavlína Coufalová, 5. H
Sportovní QIZ
1) Kdo je jediným českým bitkařem v NHL?
a. Lukáš Konečný
b. David Kočí
c. Tomáš Řepka
d. Jan Polák
2) Jaké je křestní jméno nejlepšího golfisty světa?
a. Tiger
b. Lyon
c. Gepard
d. Jaguar
3) Který z fotbalistů hraje za reprezentaci Polska?
a. Tim Borowski
b. Lukas Podolski
c. Piotr Trochowski
d. Jakub Blaszczykowski
4) Kdo z následujících nehraje NBA za LA Lakers?
a. LeBron James
b. Kobe Bryant
c. Derek Fisher
d. Pau Gasol
5) Čím se proslavil kolumbijský fotbalový obránce Andrés Escobar?
a. na MS 1990 uhlídal v zápase s Argentinou Diega Maradonu
b. při MS 1986 distribuoval v kabině Kolumbie kokain
c. na MS 1994 si vstřelil vlastní gól a po návratu do vlasti byl kvůli němu zastřelen
d. na MS 1982 dostal ve všech zápasech základní skupiny červenou kartu
a. Lukáš Konečný
b. David Kočí
c. Tomáš Řepka
d. Jan Polák
2) Jaké je křestní jméno nejlepšího golfisty světa?
a. Tiger
b. Lyon
c. Gepard
d. Jaguar
3) Který z fotbalistů hraje za reprezentaci Polska?
a. Tim Borowski
b. Lukas Podolski
c. Piotr Trochowski
d. Jakub Blaszczykowski
4) Kdo z následujících nehraje NBA za LA Lakers?
a. LeBron James
b. Kobe Bryant
c. Derek Fisher
d. Pau Gasol
5) Čím se proslavil kolumbijský fotbalový obránce Andrés Escobar?
a. na MS 1990 uhlídal v zápase s Argentinou Diega Maradonu
b. při MS 1986 distribuoval v kabině Kolumbie kokain
c. na MS 1994 si vstřelil vlastní gól a po návratu do vlasti byl kvůli němu zastřelen
d. na MS 1982 dostal ve všech zápasech základní skupiny červenou kartu
(Správné odpovědi:1)b, 2)a, 3)d, 4)a, 5)c)
Dominik Hrubý, 5. H
Robert Fulghum
Označit Roberta Fulghuma (nar. 4. června 1937) za amerického spisovatele by bylo krajně nepřesné. Tento muž je totiž vpravdě
renesančním člověkem: Působil jako unitářský pastor i učitel, malíř, kytarista nebo zpěvák, často cestuje, vyzkoušel si mimo jiné dirigování Beethovenovy Deváté symfonie a svými krátkými texty přímo volá po přízvisku filozofa. (Nevím, jak vy, ale já si pod pojmem „filozof“ představím důstojného antického myslitele v tóze a kožených sandálech s plnovousem. Fulghum se, pokud vím, obléká jako Američan a na důstojnost moc nedá, takže odpovídají snad jen ty vousy. Narodil se ve státě Texas, je manželem, otcem a dědečkem a teď má rok rozdělený do období, kdy bydlí v Seattlu (tady má svůj pověstný houseboat, na němž nejdřív žil a teď ho používá jako pracovnu), v malé vesničce na Krétě (kde má mnoho přátel) nebo v horách, kam jezdí psát – vlastně vede takový obyčejně neobyčejný život, o kterém také píše (o tomto způsobu mírně kočovného života se můžete dočíst v knížce Co jsem to proboha udělal?).
Většina Fulghumových knih se skládá z krátkých úvah a postřehů o životě okolo něj, přičemž se tento bystrý pán na všechny situace dívá trochu jiným než obvyklým – možná filozofickým – pohledem. Komentuje chování sousedů i realitních agentů, líčí své zážitky ze svateb i pohřbů (kterých se jako pastor účastnil) nebo prostě popisuje setkání s přáteli či kolegy. Nikdy neuráží, a když kritizuje, tak jen vlídně a lehce, přičemž se často sám stává objektem své kritiky. Díky Fulghumovu stylu jsou jeho knížečky neuvěřitelně optimistickou a vtipnou četbou, občas sentimentální a teatrální, při které si krásně odpočinete, pobavíte se a ještě si z nich můžete – ale opravdu jen můžete – vzít i něco víc. (A rozhodně se nejde vymlouvat, na to, že jsou moc tlusté: V průměru mají okolo dvou set stránek.)
Vlastně už samotné názvy jeho knih dokážou upoutat: Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (první sbírka vydaná v roce 1988), Už hořela, když jsou si do ní lehal, Ach jo aneb některé postřehy z obou částí ledničky, Možná, možná ne, Slova, která jsem si přál napsat sám, Co jsem to proboha udělal? a jiné. Dlouho jsem přemýšlela, kterou z knížek bych doporučila, ale opravdu nevím: Asi je nejlepší začít od první, ale vlastně je to jedno.
Robert Fulghum je také autorem rozsáhlého románu Třetí přání, ovšem zatím jsem se nedostala k jeho přečtení, takže s informacemi nemůžu sloužit. Neumím si představit jeho styl psaní ve spojitosti s dílem rozměrů Třetího přání, ale třeba budu mile překvapena. Pokud jste to někdo četl, pak budu ráda, když mi napíšete a rozšíříte mi obzory!
Několik citátů (převzato z Wikicitátů):
· Představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
· A co Alenka? Dostala se pak ve středních letech zpátky do Říše divů, když už by jí trocha vzrůša opravdu přišla vhod? Samozřejmě že ne. K zrcadlu se pak přibližovala jedině ve chvíli, kdy si potřebovala vylepšit make-up. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
· Opravdu mohla Sněhurka už napořád šťastně žít, jestliže princ věděl, že nějakou dobu sdílela domácnost se sedmi velmi malými muži? Ani náhodou. Při každé rodinné hádce by jí to určitě připomněl.(Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
renesančním člověkem: Působil jako unitářský pastor i učitel, malíř, kytarista nebo zpěvák, často cestuje, vyzkoušel si mimo jiné dirigování Beethovenovy Deváté symfonie a svými krátkými texty přímo volá po přízvisku filozofa. (Nevím, jak vy, ale já si pod pojmem „filozof“ představím důstojného antického myslitele v tóze a kožených sandálech s plnovousem. Fulghum se, pokud vím, obléká jako Američan a na důstojnost moc nedá, takže odpovídají snad jen ty vousy. Narodil se ve státě Texas, je manželem, otcem a dědečkem a teď má rok rozdělený do období, kdy bydlí v Seattlu (tady má svůj pověstný houseboat, na němž nejdřív žil a teď ho používá jako pracovnu), v malé vesničce na Krétě (kde má mnoho přátel) nebo v horách, kam jezdí psát – vlastně vede takový obyčejně neobyčejný život, o kterém také píše (o tomto způsobu mírně kočovného života se můžete dočíst v knížce Co jsem to proboha udělal?).
Většina Fulghumových knih se skládá z krátkých úvah a postřehů o životě okolo něj, přičemž se tento bystrý pán na všechny situace dívá trochu jiným než obvyklým – možná filozofickým – pohledem. Komentuje chování sousedů i realitních agentů, líčí své zážitky ze svateb i pohřbů (kterých se jako pastor účastnil) nebo prostě popisuje setkání s přáteli či kolegy. Nikdy neuráží, a když kritizuje, tak jen vlídně a lehce, přičemž se často sám stává objektem své kritiky. Díky Fulghumovu stylu jsou jeho knížečky neuvěřitelně optimistickou a vtipnou četbou, občas sentimentální a teatrální, při které si krásně odpočinete, pobavíte se a ještě si z nich můžete – ale opravdu jen můžete – vzít i něco víc. (A rozhodně se nejde vymlouvat, na to, že jsou moc tlusté: V průměru mají okolo dvou set stránek.)
Vlastně už samotné názvy jeho knih dokážou upoutat: Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce (první sbírka vydaná v roce 1988), Už hořela, když jsou si do ní lehal, Ach jo aneb některé postřehy z obou částí ledničky, Možná, možná ne, Slova, která jsem si přál napsat sám, Co jsem to proboha udělal? a jiné. Dlouho jsem přemýšlela, kterou z knížek bych doporučila, ale opravdu nevím: Asi je nejlepší začít od první, ale vlastně je to jedno.
Robert Fulghum je také autorem rozsáhlého románu Třetí přání, ovšem zatím jsem se nedostala k jeho přečtení, takže s informacemi nemůžu sloužit. Neumím si představit jeho styl psaní ve spojitosti s dílem rozměrů Třetího přání, ale třeba budu mile překvapena. Pokud jste to někdo četl, pak budu ráda, když mi napíšete a rozšíříte mi obzory!
Několik citátů (převzato z Wikicitátů):
· Představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád bylo vždy vracet věci nazpátek a uklízet po sobě. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
· A co Alenka? Dostala se pak ve středních letech zpátky do Říše divů, když už by jí trocha vzrůša opravdu přišla vhod? Samozřejmě že ne. K zrcadlu se pak přibližovala jedině ve chvíli, kdy si potřebovala vylepšit make-up. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
· Opravdu mohla Sněhurka už napořád šťastně žít, jestliže princ věděl, že nějakou dobu sdílela domácnost se sedmi velmi malými muži? Ani náhodou. Při každé rodinné hádce by jí to určitě připomněl.(Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Jak to bylo dál)
Lenka Chudomelová, 5. H
Extrémní cyklistika a horské kolo
Horské kolo známe všichni. Až na výjimky je také rozeznáme od silničního. Zvládáme na něm jezdit, ačkoli mnoho z nás pouze amatérsky. Chtěla bych vám trochu přiblížit, jaké s ním vůbec máme možnosti a co všechno na něm člověk dokáže překonat.
Typy horských kol
· Allround (univerzální, allmountain bike) – příslib pohodlné jízdy v jakémkoli terénu.
· Cross-country – lehčí kolo vhodné pro jízdu do kopce a závodění.
· Enduro – nastavitelné odpružení se snaží snížit hmotnost na minimum. Vhodné kamkoli pro kohokoli, kdo si poradí s náročnější technikou. Kvůli vybavenosti ovšem dražší.
· Freeride – vzhledem by mohlo připomínat motokrosovou motorku. Vhodné do bikeparků s lanovkami, protože nerado jezdí do kopce, jezdec se přitom hodně zapotí.
· Downhill (sjezdové) – kolo, se kterým je jízda do kopce už téměř nemožná. Postaveno speciálně pro závodní sjezdy. Pevné, stabilní, vysoký zdvih pružiny.
· Dirtjump – konstruováno pro terénní skoky a vlnovky. Dobré pro speciálně upravené dráhy, naprosto nevhodné pro nějaké delší cesty.Závody
· La Ruta de los Conquistadores – napříč Kostarikou od Pacifiku ke Karibiku skrz nástrahy džungle. Během jediné etapy se klima změní dvanáctkrát a organismus nestíhá. Pořádné kopce, zpravidla sopky. Několikakilometrové úseky, na kterých nejste nikým kontrolováni. Jíl nabalující se na kolo, znemožňující brzdění. Na konci perfektní zázemí, kde se o vás postarají.
· Iditarod Trail Invitational – zamrzlé řeky, jezera, všude ticho a sníh, boj o život. To je cesta skrz Aljašku. Omrzliny, krása divočiny, někdy i náhlé oblevy. Každá zbytečnost navíc znamená zpomalení. Napoprvé vás tento závod pokoří. Vítěz je každý, kdo vůbec dojede do cíle a přežije. Pro účast potřebujete doporučení. Trasa není nijak značena a celé tři týdny jste sami mezi divokými zvířaty.
· Crocodile Trophy – peklo v australské buši. Krokodýli, 55 stupňů Celsia, jedovatí hadi, šílený strach, pavouci, na druhou stranu možnost mít tým, který se o vás postará.
· Great Divide Race – na kole z Kanady do Mexika? Proč ne zrovna přes Skalisté hory? Neznačené trasy, pouze slovní popis. Když zabloudíte, těžko naleznete cestu zpět. Hluboké kaňony v Coloradu, žhavé pouště, jíl, bouřky (nejvyšším bodem se stává závodník), medvědi, stres, pumy, zato krásná příroda.
· Sjezd (downhill) – nejdůležitější je naučit se trasu zpaměti, každou překážku a nástrahu, než se vůbec do cesty dolů pustíte, protože v té rychlosti už bude příliš pozdě zpozorovat nějaký větší předmět, pokud do něj rovnou nenabouráte. Lehce si přivodíte otřes mozku, i když jste důkladně připraveni.
Typy horských kol
· Allround (univerzální, allmountain bike) – příslib pohodlné jízdy v jakémkoli terénu.
· Cross-country – lehčí kolo vhodné pro jízdu do kopce a závodění.
· Enduro – nastavitelné odpružení se snaží snížit hmotnost na minimum. Vhodné kamkoli pro kohokoli, kdo si poradí s náročnější technikou. Kvůli vybavenosti ovšem dražší.
· Freeride – vzhledem by mohlo připomínat motokrosovou motorku. Vhodné do bikeparků s lanovkami, protože nerado jezdí do kopce, jezdec se přitom hodně zapotí.
· Downhill (sjezdové) – kolo, se kterým je jízda do kopce už téměř nemožná. Postaveno speciálně pro závodní sjezdy. Pevné, stabilní, vysoký zdvih pružiny.
· Dirtjump – konstruováno pro terénní skoky a vlnovky. Dobré pro speciálně upravené dráhy, naprosto nevhodné pro nějaké delší cesty.Závody
· La Ruta de los Conquistadores – napříč Kostarikou od Pacifiku ke Karibiku skrz nástrahy džungle. Během jediné etapy se klima změní dvanáctkrát a organismus nestíhá. Pořádné kopce, zpravidla sopky. Několikakilometrové úseky, na kterých nejste nikým kontrolováni. Jíl nabalující se na kolo, znemožňující brzdění. Na konci perfektní zázemí, kde se o vás postarají.
· Iditarod Trail Invitational – zamrzlé řeky, jezera, všude ticho a sníh, boj o život. To je cesta skrz Aljašku. Omrzliny, krása divočiny, někdy i náhlé oblevy. Každá zbytečnost navíc znamená zpomalení. Napoprvé vás tento závod pokoří. Vítěz je každý, kdo vůbec dojede do cíle a přežije. Pro účast potřebujete doporučení. Trasa není nijak značena a celé tři týdny jste sami mezi divokými zvířaty.
· Crocodile Trophy – peklo v australské buši. Krokodýli, 55 stupňů Celsia, jedovatí hadi, šílený strach, pavouci, na druhou stranu možnost mít tým, který se o vás postará.
· Great Divide Race – na kole z Kanady do Mexika? Proč ne zrovna přes Skalisté hory? Neznačené trasy, pouze slovní popis. Když zabloudíte, těžko naleznete cestu zpět. Hluboké kaňony v Coloradu, žhavé pouště, jíl, bouřky (nejvyšším bodem se stává závodník), medvědi, stres, pumy, zato krásná příroda.
· Sjezd (downhill) – nejdůležitější je naučit se trasu zpaměti, každou překážku a nástrahu, než se vůbec do cesty dolů pustíte, protože v té rychlosti už bude příliš pozdě zpozorovat nějaký větší předmět, pokud do něj rovnou nenabouráte. Lehce si přivodíte otřes mozku, i když jste důkladně připraveni.
Iveta Kiefmannová, 7. P
Víte, že...
· ...za největší olympiádu v dějinách je považována letní olympiáda v Sydney, která proběhla roku 2000? Celkem se jí zúčastnilo na deset a půl tisíce sportovců.
· ...nejstaršímu olympijskému vítězi bylo šedesát čtyři let? Oscar Swahn pocházel ze Švédska a věnoval se střelectví. Naopak nejmladší vítězce v individuální disciplíně (skoky do vody) bylo jen třináct let.
· Zdroj: Net-mag.cz
· ...nejstaršímu olympijskému vítězi bylo šedesát čtyři let? Oscar Swahn pocházel ze Švédska a věnoval se střelectví. Naopak nejmladší vítězce v individuální disciplíně (skoky do vody) bylo jen třináct let.
· Zdroj: Net-mag.cz
Pavlína Coufalová, 5. H
Citáty o sportu
,,Všichni přece vědí, že politika je kontaktní sport.“
Barack Obama, prezident USA
,,Sport dává dohromady národy a díky sportu mají i lékaři dávat co dohromady.“
Herbert Rosendorfer, německý spisovatel
,,Stále vítězit nemusí být pro tým vždycky dobré.“
John Toshack, trenér fotbalové reprezentace Walesu
,,Sport je dobrý, když je dramatický a hlavně když se nikdo nefláká.“
Ivan Hlinka, bývalý trenér České hokejové reprezentace
,,Šampióni mají strach z porážek. Všichni ostatní mají strach z vítězství.“
Billie Jean Kingová, americká tenistka, několikanásobná vítězka Wimbledonu
,,Opravdový sport nemá s fair play nic společného. Je spojen s nenávistí, vychloubáním, závistí, nerespektováním většiny pravidel a sadistickým potěšením vyvolaným sledováním tohoto násilí. Jinými slovy je to válka bez střelby…“
George Orwell, britský spisovatel
,,Příliš mnoho mých hráčů se snažilo vstřelit nebo připravit gól…“
Gerard Houllier, francouzský fotbalový kouč měl po jednom ze zápasů opravdu zvláštní výtku ke svým svěřencům
,,Hra s křídly platí více na evropské týmy jako je Brazílie, než na anglické jako je Wales.“
Ron Greenwood, bývalý trenér Anglického národního týmu zřejmě v zeměpise příliš nevynikal
,,Řekněte tomu Němci, ať chodí víc dopředu! Nezaplatili jsme milióny za chlapa, který se bude pořád motat v obraně.“
Sportovní žurnalisté NY Cosmos si zjevně představovali účinkování evropské hvězdy Franka Beckenbauera ve své zemi jinak…
,,Někdy je ve fotbale nutné vstřelit gól.“
Thierry Henry, francouzský fotbalový útočník se v nedávném zápase baráže o MS s Irskem svého dříve vyřčeného citátu držel až až…
,,Nemůžete je vyhrát všechny… ale můžete to zkusit.“
Babe Zaharisová, americká golfistka o turnajích nejvyšší kategorie Major
,,Když dosáhne hloupý člověk úspěchu, stane se většinou ještě víc hloupým, nikoli inteligentním.“
Arsene Wenger, manažer Arsenalu Londýn v narážce na arogantního vůdce Chelsea José Mourinha
,,Jsem připraven přiznat, že jsem zodpovědný za všechny problémy anglické kopané, pokud to on chce…“
Arsene Wenger poté, co si jeho kolega Sir Alex Ferguson stěžoval, že Arsenal hraje s malým počtem hráčů Anglické národnosti
,,Kvůli pomalému globálnímu oteplování. Londýn je pro něj stále moc chladný…"
Arsene Wenger má jasno, proč si horkokrevný Španěl José Antonio Reyes vydupal přestup z jeho týmu do Realu Madrid
,,Každý kdo sem přichází tvrdí, že Tottenham Hotspurs je jeho oblíbený klub. Ale všichni ostatní vědí, že lže.“
Martin Jol, manažer nepříliš oblíbeného Tottenhamu, o prohlášeních přicházejících hráčů
,,Byla to ruka Boží!“ (v originále ,,It was hand of God“)
Diego Maradona, nynější trenér argentinské reprezentace, po svém gólu Anglii na MS 1986, který vsítil rukou
,,Můžu o sobě říct, že hraji rugby tak, jak se má hrát, v mé sbírce nejsou žádné žluté ani červené karty. Ale nemůžu říct, že jsem anděl…“
Johny Wilkinson, kapitán anglické rugbyové reprezentace
DominikHrubý, 5. H
Editoriál
Je večer 29. listopadu a já stále čekám na pár úvodních slov od jedné z našich redaktorek. Žádný email nepřichází, z telefonu na mě mluví jenom záznam hlasové schránky, a tak nevím, co se stalo. Možná se jela podívat na rozsvícený vánoční strom na Staroměstské náměstí, možná podlehla tlaku reklam a zapojila se do šílené nákupní horečky a shání vánoční dárky (ty mimochodem nosí Ježíšek) nebo se doma krčí ve skříni a už teď se bojí příchodu Čerta a Mikuláše. Bez editoriálu ovšem časopis zůstat nemůže, a tak nedobrovolně přebírám její úkol. Napíšu ho sama.
Začíná prosinec, a tak, abychom Vás odreagovali od vánočního zběsilého shonu (pečení cukroví, nákup dárků, zdobení domů…) jsme toto číslo zaměřili netradičně na téma sport. Můžete se zasmát nad některými citáty se sportovní tématikou, rozšířit své znalosti o pár nových a zajímavých informací o horských kolech a různých cyklistických závodech, jistě vás také zabaví sportovní kvíz. Malým pauzou od sportu je krátká báseň a článek o spisovateli Robertovi Fulghumovi. Sportovní nádech mají tentokrát i oba rozhovory, které nám poskytla paní profesorka Farská a také pan profesor Hála.
Na závěr bych ještě připomenula, že očekáváme Vaše názory, hodnocení a jakékoli připomínky, které můžete poslat na níže uvedenou emailovou adresu. Pomáháte tak vylepšení časopisu, který tvoříme pro Vás.
Redakce Oběžníku GO
www.obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
Začíná prosinec, a tak, abychom Vás odreagovali od vánočního zběsilého shonu (pečení cukroví, nákup dárků, zdobení domů…) jsme toto číslo zaměřili netradičně na téma sport. Můžete se zasmát nad některými citáty se sportovní tématikou, rozšířit své znalosti o pár nových a zajímavých informací o horských kolech a různých cyklistických závodech, jistě vás také zabaví sportovní kvíz. Malým pauzou od sportu je krátká báseň a článek o spisovateli Robertovi Fulghumovi. Sportovní nádech mají tentokrát i oba rozhovory, které nám poskytla paní profesorka Farská a také pan profesor Hála.
Na závěr bych ještě připomenula, že očekáváme Vaše názory, hodnocení a jakékoli připomínky, které můžete poslat na níže uvedenou emailovou adresu. Pomáháte tak vylepšení časopisu, který tvoříme pro Vás.
Redakce Oběžníku GO
www.obeznikgo.blogspot.com
obeznikgo@gmail.com
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)