Oběžník GO

Zpravodajství pro studenty

2011-12-10T10:46:00.000+01:00

Skupina Easy ve spolupráci se serverem libimseti.cz rozjíždí zpravodajství zaměřené přímo na studenty! Na Na stránkách Horkých zpráv pro vás vybíráme zprávy, které zajímají přímo studenty, a píšeme o událostech, které se nás přímo týkají. Pokud vás tedy nezajímají nudné zprávy o politice nebo o tom, která herečka má nového milence, podívejte se na naše nové stránky.
Doufáme, že vás náš nový projekt osloví a budete se na Horké zprávy vracet.

Easy magazine listopad/prosinec právě vychází!

2011-11-23T17:35:00.000+01:00

Vážení čtenáři,
ráda bych vám informovala, že v těchto dnech vychází nové číslo Easy magazine, tentokrát pomyslně ohraničené tématem "jedinečnost, odlišnost". Najdete tu jako vždy spoustu zajímavých a různorodých článků, takže doufáme, že si mezi nimi vyberete to své a že vám třeba některými články zpříjemníme den.
Distribuce bude probíhat v následujících dnech, takže teď budete pravděpodobně vídat uspěchané lidi s hromadou časopisů v náručí, jak lítají z jedné třídy do druhé. Nezbláznili jsme se, i když přesně to se snažilo naznačit minulé číslo s podtitulem "šílenctví" - tentokrát se jen zamýšlíme nad otázkami identity. To nikdy neuškodí a k onomu pominutí to může mít blízko, jak se dočtete, pokud sáhnete po Easy.
Přeji příjemný týden, brzy nashledanou na chodbách školy,
Lenka Chudomelová

Aleš Pitín v Ranním ladění na TV Metropol

2011-09-22T16:41:00.000+02:00

Šéfredaktor Aleš Pitín odpovídá v rozhovoru na TV Metropol na otázky o vzniku časopisu, o systému, jakým funguje, i o směru, kterým se chce v budoucnu ubírat. Nahlédněte pod pokličku redakční tvorby a zjistěte, jakým procesem časopis projde, než se dostane k vám do ruky!

Ranní ladění s Alešem Pitínem

P.S.: Toto a další videa a reportáže vytvořená Easy TV najdete také na oficiálních stránkách časopisu.

Zářijové číslo Easy magazine

2011-09-18T18:49:00.000+02:00

Zdravím všechny,
možná si říkáte, že jste o nás nějakou dobu neslyšeli: zítra se vám rozhodně připomeneme. V pondělí 19. 9. vychází nejnovější číslo Easy, ohraničené tématem "Šílenství", a tak se i u vás ve třídě v průběhu týdne zastavíme a časopis vám nabídneme. Můžete se opět těšit na kvalitu garantovanou výběrem článků od redaktorů z desítek středních škol, zajímavé čtení a originální grafiku. Doufáme, že se vám zářijové číslo bude líbit, vítáme případné ohlasy na našich emailových adresách. Pokud vás zajímá školní příloha, tak k tomuto číslu nevyjde, ale do budoucna možná bude obnovena, záleží na zájmu z řad vás, našich čtenářů.
Ještě bych ráda podotkla, že od pondělí také startují nové stránky Easy magazine, s novou grafikou a stylem. Doufáme, že se na ně podíváte a budete s nimi spokojeni.
Přeji příjemný další týden,
Lenka Chudomelová, šéfredaktorka školy

Konce a začátky

2011-08-28T19:20:00.000+02:00

Zdravím všechny. Taky jste teprve nedávno s hrůzou zjistili, že už zbývá jenom pár dnů do konce prázdnin? Nemáte taky pocit, že jste spolužákům teprve před chvilkou řekli "tak ahoj za dva měsíce", než jste lehkým krokem odplachtili na prázdniny? Nicméně přiznejme si pravdu: je konec srpna. Září klepe na dveře a neptá se, jestli ho pustíme dovnitř.
Jaký asi bude příští školní rok? V pravém horním rohu najdete anketu, ve které vám tuto otázku pokládáme, a doufáme, že nám odpoví co nejvíc lidí. Pro některé to bude první rok, bude v primě - pokud tento článek nějaký budoucí primán čte, tak ho moc vítám. Nebojte, taky jsme první měsíce bloumali po chodbách a přemýšleli, kudy se jde do té učebny. (Dvě rady pro tyto situace: a) nebojte se zeptat; b) sledujte šipky - na začátku roku by ještě mohly být v naprostém pořádku.) Taky nám ti maturanti připadali velcí, skoro až do nebe. (Nutno přiznat, že teď, když jde můj ročník do septimy, bychom odpřísáhli, že jsou primáni rok od roku menší a že si naši školu pletou se školkou.) A ano, byli jsme vykulení z toho, co všechno po nás ti profesoři chtějí. Držíme palce, abyste si tím vším úspěšně prošli.

V září se za vámi opět stavíme s nejnovějším číslem Easy magazinu, do jehož redakce se Oběžník GO začlenil. Zatím neplánujeme tisknout školní přílohu, protože nám připadá, že není zájem ani o její psaní, ani o její čtení. Pokud někdo uvažuje o dráze žurnalisty (pro kterou je aspoň minimální praxe velmi důležitá), nebo má prostě jenom zájem o psaní článků (ať už tady na internetových stránkách nebo do tištěného časopisu), tak se za námi samozřejmě může stavit osobně, ve kmenové třídě 7. H, nebo nás kontaktovat přes email či přes web. Naše redaktorská základna je poměrně malá, což je škoda, a permanentně hledáme dlouhodobé i krátkodobé přispěvately. (Pokud vás zajímá naše dosavadní práce, tak si projděte archiv, ale hlavně se mrkněte na stránky Easy magazinu, kde jsou uložena předcházející čísla tohoto nového, čistě studentského časopisu - myslím, že proti jeho úrovni není možné vznést mnoho námitek.)

Hezké poslední prázdninové dny. Na shledání na chodbách našeho gymnázia se těší
Lenka Chudomelová (7.H), šéfredaktorka za GO

Poslední zvonění

2011-05-06T17:16:00.000+02:00

Tak jsme zase "přežili" Poslední zvonění, s většími či menšími problémy. Tayk máte pocit, že je rok od roku divočejší? Zaslechla jsem názor primánů čtyřletého studia, kteří zmateně diskutovali o tom, že když se oni loučili na základce, tak se cinkalo klíči - proč na sebe teda lidi na gymplu píší lihovkami a kropí se octem?
Musím říct, že chápu, že si to maturanti prostě chtěli užít. Vydrželi to na naší škole dlouho a, přiznejme si to, někdy všechen ten tlak určitě nebylo lehké ustát, A tak se chtěli poslední den vyřádit - a možná se i pomstít za maturanty z předchozích let, jejichž značky taky rok co rok smývali z obličejů. Bohužel musím (za sebe) říct, že úplně nechápu, jak do toho zapadá stříkání octa (které bylo, mimochodem, jeden rok zakázané - z jakého důvodu se to zase povolilo?) nebo házení kýblů s vodou na studenty, kteří se jenom snaží dostat do školy (nemám problém se stříkáním vody z malých pistolí, ale být celý promočený už ráno při vstupu do školy není nic příjemného). Nemám v úmyslu psát esej o právech jedinců, ale když někdo jasně říká, že si nepřeje mít obličej od lihovek a nemá chuť smývat si z vlasů pěnu na holení, tak by se jeho přání možná mělo více respektovat, nemyslíte?
Na druhé straně, některé momenty dnešního dne byly vtipné. Kostýmy maturantů některé z nás pobavily. Doufám, že si svůj poslední den ve škole užili - a že přežijí zkoušky dospělosti, které jim nikdo z nás nezávidí. Vlastně je litujeme mnohem víc než poslední ročníky v minulých letech - to oni jsou první, to oni určí další vývoj státních maturit a jejich podobu v době, kdy půjdeme ke zkouškám my.
Takže, milí maturanti, moc vám všem držíme palce. Snad využijete Svatý týden, a pak všichni zvládnete složit maturitu. Budeme vám fandit. Doufám, že po maturitě neucítíte stejnou pachuť, jako jsme cítili mi po tom, co jste nás zlili octem.
Lenka Chudomelová, 6. H (článeo vyjadřuje postoj autorky, ne celé redakce)

Druhé číslo Easy magazínu

2011-05-01T19:31:00.000+02:00

V pondělí 2. května vychází nové číslo Easy magazínu, meziškolního časopisu, do kterého se zapojuje čím dál tím víc škol. Můžete se těšit na spoustu zajímavých článků na téma "barvy", nově rozhovor a další příspěvky, např. recenze z oblasti kultury i gastronomie, cestování atp. Oproti minulému číslu přibylo víc fejetonů a názorů redaktorů, navíc objevíte sudoku (o které hodně čtenářů žádalo) a samozřejmě uměleckou tvorbu, konkrétně v podobě poezie.
Těšte se na nás, budeme obcházet třídy a určitě si všechny zájemce najdeme :-)

P.S.: Brzy se na těchto stránkách objeví i příloha, tedy rozhovor, a pan profesor Bauer slíbil článek o sčítání lidu, takže se sem rozhodně zase vraťte!

Vychází první číslo Easy magazínu

2011-02-27T14:47:00.001+01:00

Tak je to tady! Po dlouhé době zase můžu s radostí oznámit, že v pondělí začneme distribuovat nové číslo školního časopisu - ovšem nikoliv Oběžníku, jak jste byli zvyklí, ale mezi školního časopisu Easy.

Před nějakým časem jsme vás článkem informovali o tom, že se do tohoto projektu zapojujeme, a také jste si mohli všimnout plakátů vyvěšených po škole. Ráda bych ale teď shrnula jedůležitější informace. Takže, v současné době je do projektu nezávislého mezi školního časopisu zapojeno jedenáct škol, a to hlavně gymnázií, ale také je tu jedna obchodní akademie, Střední škola uměleckoprůmyslová a Střední škola gastronomická - už z tohot výčtu je jasné, že se časopis zaměřuje na široké spektrum témat a každý si zde může najít to své. Pokud jde o téma měsíce, tak jím je "zrození", a to ve všech různých podobách.

Zítra se tedy můžete těšit na prodej prvního čísla (ano, prodej, cena je dobrovolná a je na vás, jak časopis ohodnotíte). Můžu prozradit, že po grafické stránce je opravdu na co se dívat - mám na stole velký štos časopisů, které zítra budeme prodávat, takže vím, o čem mluvím - a co se týče článků... no, ty si budete muset přečíst a ohodnotit podle sebe! :-)

Těším se, až se zítra nebo pozítří sejdeme u prodeje časopisů, doufám, že tuto změnu kladně přivítáte.

Lenka Chudomelová 6. H

Nezávislý studentský časopis: Easy magazine

2010-12-18T14:30:00.005+01:00

Vážení,
zdravím všechny, kdo se zajímají o školní časopis, a hlavně redaktory.
Musím Vás informovat o změnách ve fungování časopisu. Zapojujeme se od ledna do projektu Nezávislého školního časopisu Easy magazine, který bude vycházet asi na šesti školách (představte si to jako obdobu Scool, který končí a stane se součástí Housera). Vede ho Aleš Pitín z Gymnázia Jana Palacha, radaktoři od něj budou pravděpodobně dostávat informační emaily.
Výsledek schůzek redakcí je následovný (byla bych ráda, aby nedošlo k nedorozuměním, takže sem dávam zhruba v původní podobě informační email od šéfredaktora):

"(1.) Formát a náklad.

Časopis bude v rozmezí prvních pěti až deseti číslel vycházet ve formátu A5. Je domluveno, že po této lhůtě se formát znovu prodiskutuje a rozhodne se o jeho změně, či ponechání. První číslo vyjde v nákladu 2000 ks.

(2.) Cena časopisu.

Poplatek za časopis bude dobrovolný. V důsledku toho, že na mnoha gymnáziích nejsou lidé ochotni za časopis platit a zároveň, aby bylo zamezeno tomu, že si lidé nebudou časopisu vážit, bylo dohodnuto, že každý může časopis ocenit podle svého (spoléháme tedy na lidskou solidaritu).

(3.) Otázka prestiže.

Bylo domluveno, že do časopisu budou přispívat pouze lidé od určité věkové hranice. Tímto ji stanovuji na 15 let. Výjimka bude udělena pouze v případě, pokud mladší člověk dokáže přesvědčit vedení o svém přínosu do časopisu. Tento přínos nebude nijak souviset s finanční, nebo politickou podporou časopisu. Je to první krok k tomu, aby do časopisu nemohl přispívat úplně každý a je bráno v potaz, že nároky se budou do budoucna zvyšovat, v důsledku čehož se zvýší i prestiž časopisu.

(4.) Webové stránky časopisu.

Termín jejich oficiálního představení je naplánován na 5.leden, kdy se již počítá s tím, že budou doladěny všechny nedostatky. Samotné spuštění fóra se o něco opozdí.

(5.) Neuveřejňování gymnázia, ze kterého daný redaktor pochází.

V případě uveřejňování jednotlivých gymnázií pod články by mohlo docházet k tomu, že mnoho lidí by si přečetlo články pouze redaktorů ze své školy. Tímto je uvedeme do jakési roviny a donutíme čtenáře, aby se rozhodoval čistě podle kvality článků a nikoliv podle toho, z jaké školy pocházejí.

(6.) Cíl časopisu.

Rádi bychom jednou dosáhli takové úrovně jakou se dnes pyšní třeba Respekt. To bude samozřejmě vyžadovat vysokou profesionalitu. Na schůzkách byl představen návrh workshopů a dalších vzdělávacích akcí pro naše redaktory, věřím tedy, že nebude do budoucna problém se Respektu, alespoň přiblížit.

(7.) Jiný název pro projekt.

Došlo mi, že názvy jako: Projekt mezi (multi) školního časopisu zní poněkud degradačně. Lidi, kteří se do časopisu hlásí, ho berou zprvu asi stejně vážně jako školní časopis (který je jen takovou hrou na časopis a valná část k němu přistupuje víceméně laxně). Určitá část z nich nemá potřebu se omlouvat, pokud na schůzku nedorazí, a ani brát celý tento časopis jaksi vážně. Zároveň slovo "projekt" zní, jako by se jednalo pouze o jakýsi pokus, jenž se předvede před profesory na katedře a výsledně skončí v kontejneru. Proto od teď nazývejte celý tento projekt jako Studentský nazávislý časopis. Je to čistější."

K bodu o věkové hranici musím dodat, že všechny články od autorů, kteří by byli mladší, stejně tak jako články, které nebudou zařazeny, samozřejmě zveřejníme ve školní příloze, která bude i nadále nést název Oběžníku GO. Před každým vydáním budou články procházet jakýmsi "sítem" v podobě šéfredaktora Easy a šéfredaktorky lokální redakce ze Štěpánské, kteří rozhodnou o zařazení či nezařazení článku. Tato pojistka by měla zvýšit kvalitu konečného produktu.
Všechny dotazy samozřejmě zodpovíme (kontaktujte nás na emailu obeznikgo@gmail.com).
Lenka Chudomelová

Editorial

2010-12-16T17:35:00.002+01:00

Vážení čtenáři,

zdravíme Vás u posledního čísla Oběžníku GO tohoto kalendářního roku. Jak se tak dívám z okna, tak to vypadá, že se tentokrát příroda rozhodla nadělit nám pravé Vánoce jako od Lady. Mráz, sníh na střechách i stromech, lidé zachumlaní do několika vrstev oblečení – stačí přidat ponocného.

V obchodních centrech se nám už nějaký ten měsíc snaží namluvit, že Vánoce už jsou vlastně tady. Nemyslím si, že se hodně z nás nechalo oblafnou. Přece bychom se nenechali ochudit o všechen ten shon tři dny před Štědrým dnem, kdy přijdeme na to, že nemáme žádné dárky? Nic nedonutí člověka tak rychle nakupovat jako Vánoce za dveřmi.

Ale dost ironie. Určitě Vás zajímá, co jsme pro Vás tentokrát připravili. Najdete tu rozhovor s paní profesorkou Ničovou, pohled na imatrikulaci očima pisatelky z primy, článek o vánoční Vídni a na konec fejeton.

Přejeme Vám krásně prožité svátky a doufáme, že do nového roku vykročíte tou správnou nohou. Možná se už v lednu přihlásíme s časopisem ve zbrusu nové podobě.

Vaše,

Redakce Oběžníku GO

obeznikgo@gmail.com http://obeznikgo.blogspot.com/

Imatrikulace

2010-12-16T17:35:00.001+01:00

Dne 29. 11. 2010 se konala imatrikulace v Národním domě na Smíchově.

Celou akci obohatila

,,vánoční“atmosféra.

Věříme, že všichni se určitě těšili.

Na začátku všem novým studentům byly předány Diplomy a medaile.

Překrásná byla také předtančení. Dále tam také vystoupila jedna dívka se svou sestavou a skupinka dívek s pěknou kreací.

Mladé studenty nejvíce bavila diskotéka, na níž si všichni zatančili. Rodiče se zase pobavili tancem v doprovodu dechové kapely. No když to dáme dohromady, tak si všichni přišli na své.

Nesmíme opomenout vtipné moderování dvou studentů z oktávy.

Již se těšíme na příští rok.

(Míša Minárová, 1. M)

"Měsíc vegetariánem" anebo Když autor neví, o čem mluví

2010-12-16T17:34:00.000+01:00

Možná jste zaznamenali článek v nejnovějším čísle časopisu Scool, který bývá k dostání na stolečku u vchodu do školy, kde autor sděluje své zkušenosti z „30 dnů placeného vegetariánství“. Jeho mystifikační článek musím uvést na pravou míru.

Tak zaprvé, zkoušet být vegetariánem není jako zkoušet hrát ragby (což provedl tentýž pisatel o dvě čísla dřív). Vegetariánství není jenom o tom, že nejíte maso: jde o životní styl a názornou ukázku názoru. Už tím, že se musel vzdát masa, tedy že to byla součást jeho práce a ne přesvědčení, se vzdaluje od myšlenky vegetariánství.

V závěrečném resumé nám autor předává několik „velkých pravd“. S některými rozhodně souhlasím (určitě neškodí jednou za čas změnit jídelníček, stejně tak věřím, že člověk zvyklý na maso se bez něj nemusí cítit zrovna šťastný), ale proti dvěma bodům se musím ohradit. Výrok, že „maso se nedá ničím nahradit“, je velmi zajímavý leda jako výkřik do tmy, a celý článek je korunován větou „pár zvířátek díky mému půstu nešlo pod kudlu“ . Hlavně že o pár vět dřív popisuje svoje hody po tom, co skončil s půstem. Slyšeli jste někdy o konečných důsledcích krátkodobého odepírání si něčeho? Ano, člověk poté zkonzumuje pod vlivem pocitu, že si to už může dovolit, víc dřív nedostupného produktu ( v tomto případě masa), než by snědl za normálních okolností.

Jsem všemi deseti pro svobodné vyjadřování názoru, ale autor tohoto článku by možná měl zůstat u ragby.

Lenka Chudomelová, 6. H

(Autorka je vegetariánka, což nutně neznamená negativní přístup ke všem masožravcům; jen v tomto případě udělala menší výjimku.)

Vídeň - Teď nebo nikdy!

2010-12-16T17:31:00.003+01:00

Teď nebo nikdy, to je heslo, které láká turisty na mapách, jež jsou k dostání v informačních střediskách, a na plakátech rozmístěných po celém městě. Na tomto heslu něco opravdu bude, protože právě v této době, kdy je Vídeň zahalena do vánoční výzdoby a na četných vánočních trzích je cítit vůně všelijakých pochutin, svařeného vína a punče, jsou chvíle strávené v hlavním městě Rakouska opravdu příjemné.

Vídeň jako taková je o něco větší a má zhruba o 300 tisíc obyvatel více než Praha, takže je na první pohled s naším hlavním městem celkem srovnatelné. Na pohled druhý už ale ne, protože Vídeň je daleko známějším a významnějším světovým centrem než Praha. Vypovídá o tom již to, že zde najdeme jedno ze čtyř sídel OSN a že právě toto město bylo po mnohá staletí hlavním městem Habsburské monarchie. Vídeň má své kořeny už ve starověkém Římě, kdy na jejím místě stál vojenský tábor s přilehlým městem Vindobona, což dokazují i mnohé archeologické nálezy, jež jsou po městě k vidění.

Toto na první velice zajímavé město ale nemusíte nutně navštívit jen v době adventu. Je zde mnoho míst vhodných k návštěvě po celý rok a předvánoční doba Vídni dává navíc jen oslňující atmosféru zářících ulic a vůní. Pro některá místa Vídně je opravdu vhodnější letní období - mezi taková místa se určitě řadí známý zábavní park Prater, který z naší poutí na výstavišti v Holešovicích nemá pranic společného. Je to tu takové jaksi „na výši‘‘ a dají se zde strávit příjemné chvíle zábavy s celou rodinou. Další místo, pro nějž je vhodnější návštěva spíše v letním období, je bývalé sídlo císařské rodiny, zámek Shönbrunn, přičemž návštěvy v létě se týká především zámecká zahrada: zasněžená sice vypadá velice pohádkově, ale dlouhé procházky a kochání se barevnými záhony jsou v zimě opravdu vyloučeny.

Ve Vídni si přijdou na své i milovníci umění. Zřejmě nejznámějším muzeem v tomto městě je galerie Albertina, ve které se konají především výjimečné a ojedinělé výstavy. Například před dvěma lety zde byla k vidění většina díla Vincenta van Gogha. Další významnou vídeňskou galerií je Belvedere kde je nastálo vystaven nejslavnější obraz Gustava Klimta Polibek. Ve Vídni vznikla secese, takže i když nenavštívíte žádné muzeum, tak jen procházka po městě pro vás bude uměleckým zážitkem- mnoho domů je zde vybudováno právě ve stylu secese.

I Vídeň má budovu, která by se dala přirovnat k našemu Pražskému hradu. Jedná se o rozsáhlý komplex Hofburg. Avšak na rozdíl od našeho Hradu se tato stavba nachází na rovině, takže českému návštěvníkovi Vídně přijde jakékoli spojení s Pražským hradem scestné…

Když vás už přestane bavit procházení se po městě, můžete zajít do některé z mnoha kaváren a strávit tam příjemné chvilky nad ,,vídeňským rodákem‘‘, dortem Sacher. K tomu si můžete dát kávu, přičemž si jistě budete moci vybrat ze široké nabídky, protože Rakušané vypijí ročně více kávy než Češi piva.

Vídeň je zkrátka ideální město pro každého a kdykoli. Na závěr je důležité zmínit, že cesta z Prahy do Vídně trvá jakýmkoli způsobem pozemní dopravy maximálně čtyři hodiny, což je velice příjemné.

(Jana Vlčková, 3. V)

Rozhovor s paní profesorkou Ničovou (F, M)

2010-12-16T17:25:00.001+01:00

Těšíte se na Vánoce? Pekla jste letos cukroví a pečete ho každoročně?

Na Vánoce se moc těším. Především proto, že si užiji svoji rodinu a budeme mít čas sejít se s přáteli. Myslím, že o tom by měly být Vánoce především.

Co se týče cukroví, mám zatím 4 druhy. Určitě budu dělat ještě vánočku. Jinak peču až od té doby, co se mi narodil syn.

Jaké vánoční zvyky dodržujete?

To se ptáte toho pravého. Na Štědrý den nešiji, nepletu a neperu - vše přináší smůlu. Chodíme na velkou procházku - náš rodinný zvyk. Jinak vánoční stromek, rybí polévka, ryba s bramborovým salátem a vinná klobása, poslouchání koled, dárky. Během štědrovečerní večeře nevstáváme. Zapalujeme svíčky za ty, kteří již mezi námi nejsou.

Na Boží hod rodinné návštěvy, slavnostní oběd.

Upřednostňujete živý nebo umělý stromeček?

Já živý, pro jeho nenahraditelnou vůni.

Jak u vás doma probíhá 24. prosinec?

To je příliš osobní.

Vidíte nějaký rozdíl mezi vnímáním Vánoc za doby vašeho dětství a dnes?

Globálně, jak Vánoce vnímají jednotlivé rodiny, dodržují tradice, snaží se udělat radost svým blízkým…, to nedokážu posoudit. Určitě se ale nestojí fronty na mandarinky, jít do kostela není problém, rodiny a přátelé se stále scházejí. Vánoce se stávají silným obchodním artiklem a útočí na vás už od podzimu, vytrácí se určitá intimita, objevuje se z mého pohledu kýčovitá výzdoba ...

Pro mě osobně nastal velký rozdíl ve výměně rolí. Dětství a Vánoce, to byli především mí rodiče. To oni vykouzlili tu úžasnou atmosféru a pohodu, kterou jsem si strašně moc užívala. Pak přišlo krásné období chystání Vánoc pro našeho syna, když byl malý. Ta dětská spontánnost, těšení, žasnutí a radost z každého dárku. No a dnes je to hlavně o pohodě a klidu.

Chtěla byste někdy zažít Vánoce na jižní polokouli?

Takové Vánoce na Novém Zélandu bych určitě mohla vyzkoušet. Těžko by to byla ta pravá vánoční atmosféra, ale pohoda určitě, dobíjející Slunce, relax …

Proč jste si vybrala profesi učitelky?

Jsem přesvědčená, že to je práce, která má smysl, a věděla jsem, že mě bude i bavit. No a pak mě samozřejmě lákaly prázdniny. Dnes si stále více cením, že pracuji s inteligentními lidmi a jsem tak trochu v izolovaném prostředí, kde pořád platí hodnoty, které jsou pro mne důležité. Také se při své práci nenudím, nutí mě přemýšlet, dále se vzdělávat a sebezpytovat. Netušila jsem ale, že je tak vyčerpávající, časově náročná a špatně placená

Máte doma hmoždíř?

Počet hmoždířů u nás doma je dán výrazem x⁰, kde x je z množiny všech reálných čísel kromě nuly.

Líbí se vám interiéry naší školy?

Důležité je, jak se líbí vám a jestli máte nějaký nápad na vylepšení.

Za tu dobu, co jsem ve škole, se vlastně všechno zrekonstruovalo( záchody, tělocvičny, jídelny, kuchyň, učebny, kabinety…), koupilo se nové vybavení, technika, máme nové osvětlení…. a to je ohromná změna k lepšímu. Mrzí mě proto, když studenti něco úmyslně zničí (lavice…).

Co se týče výzdoby chodeb, jsem moc ráda, že tam visí obrázky studentů a ne nějaké neosobní plakáty. Ráda si prohlížím, co studenti vytvářejí, a mám velkou radost z toho, jak jim to jde. Mimochodem, když jsme u toho malování, tak se mi strašně líbila kresba na titulní stránce vašeho časopisu.

Jinak mi vadí, že některé třídy (z původních družin) jsou menší a pro plný počet studentů jsou z mého pohledu malé (normy ale splňují). Pak se mi nelíbí některé barvy – jsou někdy až moc ostré. U učeben na chodbách by se hodily další lavičky, abyste neseděli na zemi, ale to je otázka peněz.

Celkově je všude nová malba, výzdoba tříd ještě probíhá.

Jaké máte koníčky, kterými vyplňujete volný čas?

Hlavně pohyb, ale rekreačně, pak čtení, šití, vaření, tanec, zahrada, další vzdělávání. Až se nebudu moci hýbat, plánuji malování a návrat ke klavíru nebo kytaru.

Rozhovor s paní profesorkou Ničovou připravila Pavlína Coufalová, 6. H. Rozhovor probíhal po internetu.

P. S.: Redakce děkuje za poskytnutí rozhovoru i za vyslovení problematiky laviček na chodbách (zvlášť před odbornými učebnami, které bývají zamknuté). Tato záležitost je pro mnohé studenty opravdu zajímavým tématem, protože posedávat na zemi nás ani trochu nebaví.

Slovo na konec

2010-12-16T17:24:00.001+01:00

Vánoce jsou tady. Čas zázraků, koled, setkávání se s přáteli, obdarovávání se.

Pamatuju si tu těžko popsatelnou atmosféru, kterou jsem dřív zažívala, a marně vzpomínám, odkud se vzala. Možná byla zapříčiněná tím očekáváním a nevinnou vírou v zázraky, v Ježíška, který nám prolítne oknem a přinese nazdobený stromeček s dárky. Ta chvíle, kdy zazvonil zvoneček (ano, teď vím, že to byl táta, kdo se vždycky nenápadně vypařil, aby se zhostil svého úkolu), otevřeli jsme dveře a tam v přítmí stál stromeček se zapálenými svíčkami. Nebo spíš ta doba předtím, to očekávání, když se máma navlékla do šatů a zatímco si nasazazovala náušnice, tak mi tajemně vyprávěla, že má pocit, že už se tam za dveřmi něco děje. Taky se v tomto popise poznáváte?

Přehoupli jsme se z doby, kdy jsme bezvýhradně věřili v Ježíška, přešli jsme nějakou tu chvíli nejistoty („Jasně, Ježíšek neexistuje, ale co kdyby!“) a skočili jsme rovnýma nohama do vánočního shonu „zasvěcených“, kteří se promenádují po nákupních centrech a do posledního dechu shání vhodné vánoční dárky, přičemž pár dní před Štědrým dnem znervózní a už ani tak neshání vhodné jako spíš nějaké dárky.

Jestli čekáte, že teď přijde ta část, kdy vás vyzvu, abychom se všichni zastavili a jenom se měli rádi, tak vás asi zklamu. Jenom si myslím, že se s Vánoci stalo něco divného, když se na ně lidé přestávají těšit a spíš říkají, že by je letos radši přeskočili. Snad jediné, co zůstalo, jsou televizní pohádky, přičemž ty nové bohužel ztrácejí na kvalitě.

Takže, kam se ztratila všechna ta vánoční atmosféra? Vyhlašuju pátrání. Kdyby ji někdo potkal, tak se prosím ozvěte na email našeho časopisu nebo mě osobně kontaktujte. Odměna vysoká.

(Lenka Chudomelová, 6. H)

Editorial

2010-11-24T16:11:00.001+01:00

Vážení čtenáři,
zdravíme vás u nového čísla Oběžníku GO. Tentokrát už listopadového čísla – jak nám to letí! Aspoň nám v redakci to tak připadá. Vždycky připravíme časopis, vytiskneme ho, asi dva dny pak běháme po škole, abychom ho roznesli do všech tříd (a snažíme se žádnou nevynechat, což někdy dá dost práce), a většinou hned určíme nové datum uzávěrky. Pak si oddechneme – to je času – a zapomeneme na to, abychom se tři dny před uzávěrkou zděsili a začali upozorňovat všechny potenciální přispěvovatele, že by se měli aspoň začít zamýšlet nad novým článkem. Nakonec to dopadá tak, že ještě v den uzávěrky nikdo nic neposlal a my sedíme přilepení u počítače, hypnotizujeme email a někteří z nás znervózní natolik, že ze sebe začnou chrlit víc článků, než měli původně v úmyslu. Pak se všechna práce přehodí na paní profesorku Franzlovou

(které tímto opět děkujeme za skvělou korekturu), a později na toho, kdo dělá finální úpravu čísla. Potom jdeme zase tisknout k paní sekretářce Bačíkové… A jede se od začátku.
Tolik tedy k nahlídnutí pod pokličku naší redakční práce. Ještě podotknu, že po kladném ohlasu titulní stránky s kresbou od Báry Nedvědové (v září) jsme moc rádi, že jednu přinášíme i v tomto čísle.
Teď už k tématu listopadového Oběžníku. Pan profesor Bauer velmi prosazoval „podvody“, což jsme zmírnili na „tajemství“. Navíc tu kromě článků k tématu najdete i příspěvek vztahující se právě k významnému jubileu našeho drahého pana profesora Bauera, konkrétně rap oslavující ho u příležitosti jeho slavných čtyřicetin. A samozřejmě mnoho dalšího.
Doufáme, že si čtení Oběžníku užijete – protože ho taky proto připravujeme!
Těšíme se na vás u dalšího čísla,

Redakce
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Harry Potter a Relikvie smrti (část první)

2010-11-24T16:05:00.003+01:00

Tak je to tady. Nový Harry Potter. Třikrát hurá. Taky už jste se jako pravověrní fanoušci měsíc dopředu nervózně ošívali a četli jste všechny možné informace o hercích a o natáčení? Znáte nazpaměť všechny trailery, videa z natáčení a rozhovory s herci? No ano, HP je od 18. listopadu v českých kinech a vypadá přesně tak, jak by měl: jako začátek konce, příprava na velkolepé finále.

Už samotné jméno režiséra je jistou zárukou kvality: David Yates se skvěle chopil šestého dílu (asi nejvtipnějšího ze všech, když pominu poslední čtvrtinu, ve které profesor Snape zabil Brumbála). A sedmička se mu rozhodně nepovedla méně.
Budu teď předpokládat, že zápletku znáte. Možná to je trochu odvážná domněnka, ale kdybych měla přesně vypisovat všechny složité dějové zvraty, tak by mě jedna část čtenářů ukamenovala za nepřesnost a ta druhá za spoilerování.
Co je nutné na tomto filmu vyzdvihnout? Rozhodně efekty. Kouzla jsou jako skutečná, velmi věrohodná - ať už se jedná o Voldemortovy smrtící formule nebo Hermioninu kabelku, do které se vejdou všechny nezbytné věci, stan a k tomu půlka její knihovny. Jedinečná je také atmosféra strachu a beznaděje; v první části je to strach kouzelníků z nových „válečných“ poměrů, kdy jsou všichni čarodějové s mudlovskými předky stíháni a naplno se rozbíhá propaganda ohledně „nadřazenosti“ čarodějů nad obyčejnými lidmi (tady je silně patrná inspirace Třetí říší). V další části filmu, kde už se dá směle mluvit o „road movie“, protože hrdinové utíkají před světem a snaží se hledat a ničit viteály, je zase velmi silný pocit strachu o blízké, se kterými nemají kontakt (Ron tak poslouchá celý den rádio, aby si byl jistý, že nikdo z jeho rodiny není mezi pohřešovanými).
Velmi netradiční je prostředí. Zatímco z minulých filmů jsme byli zvyklí na staré dobré interiéry Bradavic, nyní se k nim nejblíže dostaneme ve vlaku, který veze studenty do školy. Zato se znovu podíváme do domu Blackových, zažijeme velkolepé dobrodružství na ministerstvu kouzel, navštívíme domov Lenky Láskorádové a konečně také poznáme Godrikův Důl, kde byli zavražděni Harryho rodiče. A navíc se před námi otevřou nádherné scenérie anglické krajiny.
Mírným odlehčením ponurého příběhu je vztah Rona a Hermiony – Hermiona je na Rona tak naštvaná, že ho musí být každému líto. Úsměv vám ale dlouho nevydrží – ani nemůže, rozhodně ne při pohledu na šílenou Beatrix, Malfoy nebo beznosého Voldemorta a jeho dvoumetrového mazlíčka, hada Naginiho. A taky se setkáme s naším starým známým profesorem Snapem, kterého má většina fanoušků po minulém díle chuť osobně zaškrtit – Severus Snape alias Alan Rickman bohužel dostal pro svůj herecký koncert příliš malý prostor.
A nedostatky filmu? První část knihy je sama o sobě velmi rozvláčná, takže filmaři udělali velký kus práce, přestože někdy si nemůžete odpustit myšlenku, že si hrdinové pořád jenom povídají kdesi ve stanu. Navíc je tu až moc jednotlivých scén a střihů. Také nezařadili některé dobré scény, které známe z knihy – ale je jasné, že si to nejlepší nechávají na poslední díl. Ten už je natočený, takže nezbývá než si nějakého půl roku počkat a být napnutí, jak to všechno skončí nebo – v případě čtenářů – jak se jim to podařilo uzavřít. Musím říct, že už se nemůžu dočkat.

Lenka Chudomelová, 6. H

Hymnus na Bauera

2010-11-24T16:04:00.001+01:00

V Praze na Jižáku je vzdělávací ústav,
Každý, kdo ho spatří, obdivem otevře ústa.
Tam v kabinetu chemie se skrývá velká postava,
do ústavu jí přiváží městská hromadná doprava,
vzorečky a rovnice skrývá jeho hlava,
jeho narození musíme zvolat „Sláva!!!“
Často nosí bílý chemický plášť,
nikdo k němu nemůže cítit žádnou zášť.
Vysvětlit vám může třeba, jaká je to sranda,
když vám televizi TESLA rozbije velká panda,
nebo když se někdo čpavkem silně dusí,
ústav díky němu ví, že hnojit se musí.
Zabývá se problematikou kolejí a architektur,
odprostí vás ode všech problémů a chmur,
na kole rád jezdí obrovské tour,
kouká na něj přitom jelen i domácí tur…
Předjede bez problémů i BMW kombík,
jmenuje se Jan, nebo spíše Honzík.
Je to náš profesor,
mozek má jak procesor,
k výročí mu přejeme hodně žemlovky,
televizi TESLA ať sleduje z pohovky,
venku ať naráží na pohnojená pole,
a hodně zkumavek na pracovním stole.

Dominik Hrubý, 6. H
(na žádost autora nekorekturováno)

Máme rádi zvířata!

2010-11-24T15:59:00.004+01:00

Fenek
(Fennecus zerda)
Tato psovitá šelma se, jak je známo, vyskytuje hlavně v Africe a na území Malé Asie. Žije v pouštích, kde jí jako potrava slouží malí hlodavci, ptačí i plazí vejce nebo hmyz. Loví převážně v noci a využívá svého velmi jemného sluchu. Samice rodí tři až čtyři mláďata a pro jejich ochranu pro ně vyhrabává hlubokou noru v písku. Fenek je životu v pouštních podmínkách výborně přizpůsoben: má krycí zbarvení, velké uši pomáhají fenkovi při ochlazování, vyniká skvělým zrakem, díky kterému vidí i v šeru, tlapky jsou před horkým pískem chráněny hustou srstí.

Panda červená
(Ailurus fulgens)
Panda červená je jedním z nejvýše žijících zvířat, vyskytuje se v nadmořských výškách dva až čtyři tisíce metrů nad mořem, převážně v Himalájích. Panda se dožívá až čtrnácti let, má hustou rudohnědou srst a bílá místa kolem očí a uší. Právě objemná srst pomáhá pandě ochránit se před chladem. Má polozatažitelné drápy a našlapuje na celá chodidla, čímž se liší od medvědů, se kterými je ale příbuzná. Zajímavostí její stavby těla je šestý prst, který jí slouží pro lepší uchopování bambusu a jiných větví. Pandy jsou noční samotáři a druhé pohlaví vyhledávají jen pro rozmnožování. Je zjištěno, že samice je schopna odložit termín porodu o týden nebo i delší dobu. O mláďata se pak stará zhruba jeden rok, poté se mladé pandy osamostatní. Potravou jsou hlavně bambusové výhonky, které jsou pro pandu ale těžko stravitelné, a proto nežije moc aktivním způsobem života a spíše odpočívá. U nás lze pandu červenou vidět v ZOO Praha, ZOO Ústí nad Labem, ZOO Liberec, ZOO Ostrava a v ZOO Plzeň.

Pavlína Coufalová, 6. H

Jane Austen a její rodinný román

2010-11-24T15:50:00.005+01:00

Připadá vám, že se tato autorka vůbec nehodí pro článek do časopisu s tématem „tajemství“? Ano, v jejích knihách nenajdete temné zápletky nebo velkolepá rozuzlení, na jaké jsme zvyklí z nejnovějších knih, které na nás chrlí jednu katastrofickou nebo nereálnou situaci za druhou. Jane Austen je pro takovou literaturu skvělou alternativou.

V podvědomí všech je Jane Austen zakotvená jako anglická autorka romantických knih pro ženy. Kdo ale četl alespoň některý z jejích románů, ten ví, že pravda je trochu někde jinde.
V odborných zdrojích se dočtete, že je představitelkou tzv. „domestic novel“, tedy rodinného románu, který zachycuje život venkovských vyšších vrstev. Jejími hrdinkami bývají mladé ženy, které jsou uváděny do společnosti, přičemž se od nich očekává, že si vyberou vhodného, pokud možno bohatého ženicha. Ovšem nejedná se o literaturu „červených knihoven“; tyto knihy nabízejí dokonalý pohled do tehdejšího způsobu života i uvažování lidí, přinášejí příběhy se spletitými vztahy a nástrahami běžného života, které nakonec hlavní hrdinka překoná. Možná vám bude už od druhé kapitoly jasné, koho si ústřední postava nakonec vezme, ale na tom přece nezáleží – jak se říká, cesta je někdy důležitější než cíl sám, a v případě knih od Jane Austen to platí dvojnásob.
Kdo by se nebavil při pozorování mistrovských dialogů (někdy i monologů dlouhých klidně stránku a půl), kdy je vám absolutně jasné, že postava říká něco naprosto jiného, než co si myslí? Nenápadné intriky, nejistota ohledně povahy druhých – to jsou jedny z pilířů příběhů. A navíc máte možnost poznat mnoho výjimečných postav, brilantně vykreslených a tak skutečných, že se vám zdá, jako byste je znali odjakživa – ať už je to pokrytecká a přetvařující se Isabella z Opatství Northanger nebo třeba poněkud prostoduchá lady Bertramová z Mansfieldského panství.

Dílo
Rozum a cit je kniha vyprávějící příběh dvou sester Elinor a Mariany. Zatímco Elinor je rozumná, racionálně uvažující, opatrná a velmi vyspělá devatenáctiletá dívka, její mladší sestra je vášnivé povahy, vše velmi silně prožívá a sní o velké, jediné lásce svého života. Mariana se vrhá do vztahu rovnýma nohama, nahlas se raduje a prudce trpí, zatímco Elinor všechny své strasti skrývá za kultivovanou maskou, aby nikomu nepřidávala starosti. Opravdu doporučuji přečíst si, jak to celé dopadne, protože rozuzlení této knihy považuji za jedno z největších překvapení ve tvorbě této autorky.
Pýcha a předsudek je opět příběhem sester (Jane Austen měla velmi blízký vztah se svou sestrou, který promítá do svých knih). Tentokrát se však jedná o velmi početnou, chudší rodinu s pěti dcerami, jež se jejich matka snaží co nejrychleji a nejvýhodněji provdat. Hlavní hrdinkou je nejstarší Jane, jemná a křehká dívka zamilovaná do mladíka podobného založení, jen o hodně bohatšího, a hlavně její mladší sestra Elizabeth. Elizabeth je prudké povahy, ráda říká, co si myslí, a rozhodně se odmítá provdat za prvního muže, na něhož její matka ukáže. A pak je tu pan Darcy, chladný, povýšený muž, kterého Elizabeth z duše nenávidí. Ale znáte to, co se škádlívá…
Mansfieldské panství (někdy uváděné pod názvem Mansfieldský park) je o jemné Fanny Piercové, která žije u svých bohatých příbuzných na jejich panství. Jako „chudá neteř“ tu nejdřív zažívá různá příkoří, která ale statečně snáší hlavně díky pomoci bratránka Edmunda, do kterého je už od dětství zamilovaná. Ovšem se vztahy pořádně zamíchá příjezd sourozenců Crawfordových: Edmund se zamiluje do Mary a Henry Crawford postupně propadává kouzlu různých zúčastněných žen.
Emma, kniha pojmenovaná podle hlavní hrdinky, je o jedné bohaté dívce z vyšších vrstev, která se sice rozhodně nemíní vdát, ale zato ráda seznamuje a navádí k sňatku ostatní. Z této její záliby vzniká spousta humorných i nepříjemných situací, ale podstatné je, že i na Emmu ve vdávání jednou dojde.
Opatství Narthanger je pěknou parodií na oblíbenou četbu tehdejších dívek. Catherine je romantická dívka, která žije obklopená knihami plnými temných rodinných tajemství, sirotků a nešťastných lásek. Občas má problém rozlišovat realitu románů od vlastního života, ale s tím by jí mohl pomoci Henry Tilney, pokud se ovšem přenesou přes vzájemná nedorozumění.
Anna Elliotová je opět jméno hlavní hrdinky, v originále se však kniha jmenuje mnohem výstižněji, a to Persuasion (=přemlouvání): nejnovější vydání pro změnu nese název Pýcha a přemlouvání, takže si můžete vybrat. Anně je už sedmadvacet, což se obecně pokládá za dost vysoký věk pro vdávání. Postupně se seznamujeme s jejím příběhem: Anna se kdysi po nátlaku rodiny odmítla vdát za milovaného pana Wentwortha, který nesplňoval představu bohatého ženicha. Po letech se opět setkávají, ovšem z Wentwortha už je kapitán, vážený muž, a začíná se dvořit jiné ženě. Anna poznává, že jí stále není lhostejný, ale chápe jeho hněv kvůli odmítnutí i jeho chladné chování k ní. Jak tohle může dopadnout?
Kromě těchto titulů má Jane Austen na kontě ještě další knihy, například sbírky povídek (Úskalí lásky, Láska a přátelství) nebo román v dopisech Lady Susan. Bohužel jsem nic z toho nečetla, takže nemůžu referovat. Ať už však sáhnete po jakékoliv z jejích knih, můžete si být jisti kvalitou prověřenou generacemi čtenářů, lépe řečeno čtenářek.

Lenka Chudomelová, 6. H

Rozhovor s Monikou Polenovou

2010-11-24T15:44:00.002+01:00

V tomto čísle vám přináším rozhovor s prof. Monikou Polenovou. Snažil jsem se rozhovor tematicky přiblížit tomu, že je toto číslo věnováno tajemstvím všeho druhu…

1. Jste ještě panna?
To je složité.
2. Studoval jsem biologii a tenkrát mi to přišlo jednoduché, v čem spatřujete tu složitost?
Jde o úhel pohledu.
3. Mám tu ovšem fotografii, která přímo vybízí k otázce: Kdo je otcem dítěte na fotografii?
Miroslav Kettner.
4. Kdy jste se s ním viděla naposledy?
Nikdy jsem ho neviděla.
5. Ani jednou?
Skutečně ani jednou. Ovšem asi 2 x jsem o něm slyšela vyprávět.
6. Proč se s tím dítětem nechlubíte veřejně?
Chlubím, důkazem je fotografie. Řekla bych, že tam vyloženě pózuji.
7. A kdybyste věděla, že to někdo zveřejní?
Tak bych asi nepózovala. Své děti nerada zveřejňuji, netoužím po publicitě.
8. Dovolte dotaz týkající se vaší barvy vlasů: Jste hloupá?
Nepochopila jsem, na co narážíte.
9. Lžete často?
Příležitostně.
10. A teď?
Kdepak.
11. Kolik je vám let?
Nedávno jsem slavila narozeniny a bylo mi 20 let.
12. Kolikrát jste už ty dvacáté slavila?
To je od Vás velmi nepěkné. Samozřejmě jednou.
13. Kolik máte přátel na ksichtoknize?
271 přátel.
14. Kolik z nich znáte osobně?
Všechny

Jan Bauer

Rozhovor s paní profesorkou Hovorkovou

2010-11-24T15:43:00.002+01:00

Paní profesorka Eva Hovorková učí matematiku, ale je také statutární zástupkyní ředitele. Rozhovor lehce poodhaluje některá zákoutí tohoto tajemně znějícího povolání a další zajímavé informace o profesorce, která na naší škole působí již od roku 1992.

 Máte nějaká tajemství?
Jistě ano.
 Prozradíte nám nějaké?
To rozhodně ne (smích).
 Myslíte se, že je pro život důležité mít tajemství?
To si myslím, že ne, protože vždy to záleží na každém z nás, jestli je potřebuje mít nebo je chce mít.
 Hovoříte ráda, paní profesorko Hovorková?
(Smích)Spíše ne.
 Takže se dá říci, že jste introvertní?
Nejsem ani výrazný introvert, ani výrazný extrovert.
 Co obnáší post statutární zástupkyně ředitele?
Obnáší to zastupovat pana ředitele ve všech jeho pravomocech, pakliže tady není. A pak mám samozřejmě další práci, kterou vykonávám, i když je tady ve škole. Takže když tady není, tak se mnou může kdokoli jednat.
 Jakou školu jste vystudovala a proč jste si ji vybrala?
Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor učitelství – matematika, zeměpis. Vybrala jsem si to z toho důvodu, že jsem již plně od útlého dětství chtěla být paní učitelkou. Ty obory jsem si zvolila, protože byly moje nejoblíbenější. Dál jsem potom vystudovala školský management, ještě další vysokou školu, a to jsem vlastně dělala proto, abych byla připravena pro práci, kterou dělám.
 A jste spokojena se svým zaměstnáním, baví vás?
Jsem. Mám ho ráda. Když se mě někdo ptá, jestli má jít studovat učitelství, tak jsem v tomto ohledu, velmi taková, jak bych to formulovala, no prostě nemůžu říci, že bych to studentům doporučovala. Vždycky říkám, že si musí rozmyslet, jestli tu práci budou mít rádi, přestože v této profesi nemůžou očekávat nějaké finanční zázraky. Ale ta profese, pokud ji má někdo rád, tak je opravdu hezká, a jsem na naší škole ráda.
 A jak dlouho na ní tedy působíte?
No, patřím tady mezi inventář společně s panem ředitelem a profesorkou Bursíkovou (smích).
 Takže už patnáct let?
No, to už je víc než patnáct let. My jsme tady od roku 1992, to ještě nebylo ani Gymnázium Opatov, byl to takový ten rok, když už se to gymnázium chystalo. Takže už je to teda… no, už je to hodně let.
× Půjdete na imatrikulační ples?
Já doufám, že mi do toho nic nevleze a že půjdu.
 Těšíte se?
Těším se, loni jsem nebyla z rodinných důvodů, a tak se letos těším.
 Kterou činnost v pozici statutární zástupkyně vykonáváte nejraději?
No, možná můžu říct, že i ráda, nevím, jestli nejraději, učím. Když by se mělo vybrat z těch ostatních prací, tak určitě ráda dělám to, co má smysl, ať je to v čemkoliv, protože i v rámci této práce je spousta věcí, které musíme udělat a víme, že ten smysl to moc nemá. Takže tu práci nerada dělám, protože je to, bohužel, jakoby ztráta času, a vidím, že bych ten čas potřebovala dát někam jinam.
 Je vaše barva vlasů přírodní?
Ne, není (smích).
 A jste tedy hnědovláska?
To nejsem, jsem spíše taková do světla.
 Vzpomenete si na nějaký nezapomenutelný zážitek, který jste tu prožila?
No, nezapomenutelný zážitek… Já si myslím, že nezapomenutelným zážitkem byly vlastně ty úplně první roky. To si myslím, že každý, kdo tady učil a kdo začínal v nové škole, tak je to vždy nezapomenutelný zážitek, protože nás tady bylo hrozně málo – málo profesorů i studentů, a moc jsme se znali. Vás jsem se dneska ptala na jméno, ale tehdy jsme se nikoho na jméno ptát nemuseli a prostě jsme o sobě navzájem hodně věděli – i se studenty. A to, si myslím, že pro mě byl ohromný pedagogický zážitek, a vůbec možná i lidský celkově v mém životě.
 Co se vám vybaví, když se řekne tajemství?
No, něco, co mám ukrytého v duši.

Pavlína Coufalová, 6. H

Slovo na konec

2010-11-24T15:37:00.001+01:00

Každý má nějaké tajemství. Jsou tajemství temná, nebezpečná a veliká, ale i nepříliš důležitá, malá, malicherná. Potřebujeme je, jsou naší součástí: snad každý člověk potřebuje mít pocit, že ví něco svého, cosi, co si může střežit nebo to prozradit jako nejvyšší projev důvěry a pocty k jinému člověku.
Určitě jste četli či viděli aspoň něco od Agathy Christie – její knihy jsou plné rodinných tajemství. Nevlastní sourozenci, nešťastná úmrtí v rodině, spory o dědictví, nenávist k nevlastní matce nebo snad nejasné otcovství? Nikde nenajdete takovou přehlídku spletených lidských vztahů a příslovečných doutnajících bomb, které hrozí každou chvíli vybuchnout. Myslíte si, že je to jen v knize, že takové věci se ve skutečném životě nedějí? A zkusili jste si někdy s nějakým příbuzným otevřeně promluvit o tom, co si myslí o těch ostatních? Zkusili jste zašťourat do nedávné rodinné historie? Pokud je odpovědí „ne“, pak vřele doporučuji, abyste se o to ani nepokoušeli. Každá větší rodina má svoje třinácté komnaty, které je lepší neodemykat.
Když už jsme u těch tajemství, nemůžu se nezmínit o denících slavných, které se dnes zveřejňují. Protože to mě vždycky vytočí. V současnosti je například velký rozruch okolo Máchovy osobnosti (nebo osobnosti K. H. Máchy), mohli jste v rádiu i v televizi zaznamenat mnoho tematických pořadů. A také se připomínají jeho deníky – které byly šifrované. Milí literární vědci, pročpak si člověk šifruje deník? (Správná odpověď: Aby ho nikdo jiný nemohl přečíst.) Nemám vůbec nic proti zkoumání deníků povolanými, kteří zjišťují, jaké měl slavný básník pohnutky pro napsání takového díla, na co přitom myslel a jaké knihy ho ovlivnily. Ale zveřejňovat jeho intimní zápisy nebo osobní dopisy, to mi přijde trochu moc. Jak říkali v rádiu: „O Máchovi dnes každý ví snad jen to, že napsal Máj, měl přítelkyni Lori a psal si až pornografické deníky.“ A divíte se?
Zveřejňování deníků je jako bulvár, a k tomu je to ještě znevažování památky významných lidí, kteří pro náš národ něco vykonali. Nechme jejich tajemství spát.

Lenka Chudomelová, 6. H

Editorial

2010-10-26T19:52:00.000+02:00

Vážení čtenáři,
vítáme vás u čtení říjnového Oběžníku GO. Přemýšlela jsem, co typického mě tak k tomuto měsíci napadá, a jako první se mi vybavilo, že v říjnu už všichni začínají brát školu trochu moc vážně. Už nikdo ani nedoufá, že jsou prázdniny a jenom trpí nočními můrami. Tento říjen je navíc očividně typický svým počasím – taky vás už unavují všechny ty předpovědi, že brzo začne sněžit? Pokud vím, tak to hlásí už někdy od začátku měsíce. A pořád nic. Snad to ještě vydrží.
Jako téma pro říjnové číslo jsme vybrali „hvězdy“, a to jak vesmírná tělesa, tak i osobnosti. Do první kategorie spadá například článek o mléčné dráze, o té druhé se zase můžete dočíst třeba v rubrice sport.
Autorství tohoto tématu musíme přiznat našemu drahému panu profesoru Bauerovi, jehož článek – rozhovor s panem profesorem Zajícem – můžete nalistovat o pár stránek dále
Teď už nezbývá než poděkovat paní profesorce Franzlové za čas, který věnovala korektuře, a popřát vám příjemné čtení.

S pozdravem,

Redakce Oběžníku GO
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Slovíčkaření

2010-10-26T19:51:00.000+02:00

Hvězdné manýry
Na stránkách http://www.hvezdakancelare.cz/ se můžete dočíst o tom, jak se má chovat „hvězda kanceláře“. List vedou zásady: čekám telefon – musím odejít uprostřed jednání, pracuji v noci, mám plný kalendář, posílám maily po pracovní době nebo neberu každou práci. Hm. Kolegové vás budou milovat.

Hvězdoslav
Jedná se o slovanské jméno, které znamená „ten, kdo slaví hvězdy“. Pokud nějakého Hvězdoslava znáte, tak mu můžete familiárně přezdívat Slávku, Hvězdoni nebo třeba Hvězdíku. Chudák kluk.
Jako umělecké jméno si ho, nebo spíš jeho obdobu, vybral slovenský básník, spisovatel a překladatel Pavol Országh Hviezdoslav. Údajně si tím splnil dětský sen, kdy ho fascinovala noční obloha plná zářivých hvězd.

Vánoční hvězda
Její latinské jméno je Euphorbia pulcherrima, česky ji můžete znát také pod názvem Poisentie. Je to rostlina původem ze Střední Ameriky, přesněji se za její domovinu nejčastěji uvádí Mexiko (jedno z jejích jmen je i „mexické plamen list“). Už staří Aztékové ji považovali za znak čistoty a později si ji křesťané začali přirovnávat k betlémské hvězdě, která označovala Ježíškovo narození. Jistá mexická pověst také vypráví o chudém chlapci, který byl o Štědrém dni smutný, že nemá pro Ježíška na narozeniny žádný dárek, a tak natrhal plevel u cesty a zanesl ho do kostela. Kněz prohlásil, že jakýkoliv dar z upřímné lásky je darem milým, a plevel se brzy zabarvila do červena. Vánoční zázrak. (http://en.friartikkel.com/Hist%C3%B3ria-do-Natal-Plant-poins%C3%A9tia_2100/)

Hvězda slávy
Chodníků slávy je na světě víc a mít svou hvězdu (někdy jde třeba o otisk ruky) je rozhodně prestižní záležitost. Asi nejznámější a nejvýznamnější je Hollywoodský chodník slávy, který se pyšní více jak dvěma tisíci pěticípých hvězd se jmény jejich nositelů – první hvězda byla položena v roce 1960, a to pro herečku Joanne Woodwardovou. Pokud byste měli zájem o vlastní hvězdu, pak budete potřebovat souhlas k uspořádání ceremoniálu (chodník obhospodařuje společnost Hollywood Historic Trust) a 25 000 dolarů. Ovšem pozor na fanoušky – například hvězda Johna Lennona byla nedávno ukradena. Takže vlastně není o co stát.

Lenka Chudomelová, 6. H

Hvězdy na sportovištích

2010-10-26T19:49:00.001+02:00

Mnoho sportovních kolektivů má ve svém logu hvězdu – někde symbolizuje touhu dosáhnout na sportovním poli nebeské slávy, někde je pozůstatkem různých dřívějších ideologií. Několik týmu jsem po vás zpracoval v následujícím článku.

SK Slavia Praha (Česká republika, fotbal, r. založení 1892)
Klub byl původně založen jako cyklistický oddíl. Pro svou údajnou protirakouskou činnost byl rozpuštěn, a když v r. 1895 svou činnost obnovil, začal se angažovat i ve fotbalových soutěžích. Po znovuobnovení klubu také jeho rada rozhodla o tom, že se červená a bílá (slovanské barvy) stanou barvami klubu, a kromě nich bude ve znaku i pěticípá hvězda směřující hrotem dolů. Obecně je hvězda symbolem naděje, která pozvedá sportovního ducha a posiluje vůli po vítězství i v dobách nezdarů a neúspěchů.
CSKA Moskva (Rusko, různé sporty, r. založení 1946)
Sportovní impérium ruské armády má za sebou ohromující úspěchy – basketbalisté triumf v prestižní Eurolize, fotbalisté zase vítězství v Poháru UEFA, hokejisté několik sovětských titulů. Hvězda ve znaku všech těchto týmů má být symbolem komunistické tělovýchovy.
Dallas Stars (USA, hokej-NHL, r. založení 1967)
Klub byl původně založen jako Minnesota North Stars a v r. 1993 byl přestěhován do Dallasu. Hvězdy ve znaku už klubu zůstaly. Dallas Stars je držitelem jednoho Stanley Cupu a dvou Presidentových trofejí.
FK Crvena Zvezda (Srbsko, fotbal, r. založení 1945)
Několikanásobný srbský šampión je známý svým tvrdým jádrem fanoušků. Hvězdu do jeho znaku prosadil bývalý prezident země Josip Broz Tito.

Dominik Hrubý, 6. H

Rozhovor s prof. Petrem Zajícem

2010-10-26T19:45:00.002+02:00

Pro tento rozhovor jsem si vybral profesora, jehož tvář na nás shlíží poměrně často z televizní obrazovky. Autor rozhovoru si se zpovídaným tyká, toto bylo zachováno i v následujícím textu.

1. Je pravda, že jsi se zúčastnil několika televizních soutěží o peníze?
Musím odpovídat? Dobrá, nepopírám.
2. Kolik jsi celkem vyhrál?
Musím odpovídat? Dobrá, dalo by se říci, že v jednom případě to bylo více, než je učitelský plat, v ostatních to bylo méně. (Učitelský plat měsíční, nebo roční? pozn. red.)
3. Ví tvoje manželka o tom, že jsi vyhrál nějaké peníze?
Bude to číst manželka?! Dobrá, stejně něco tušila, když jsem se několikrát vrátil domů napudrovanej.
4. Co sis koupil za vyhrané peníze pro sebe?
To, co jsem si celý život přál, tedy nechal jsem zrenovovat naši panelákovou kuchyň a koupelnu.
5. A co manželce?
Manželka dostala přesně to samé. (Aby si mohla vařit a prát. pozn. red.)
6. Jít do tv soutěže byl nápad tvůj, nebo manželky?
Byl to můj nápad a žena mi nebránila. (To ještě nevěděla, že dostane houbičku na nádobí a odstraňovač vodního kamene. pozn. red.)
7. Někteří kolegové si všimli, že se tvé chování k nim změnilo poté, co jsi několikrát vystoupil v televizi. Je to pravda?
Je pravda co? Že si něčeho kolegové všimli? To netuším, musíš se ptát kolegů. A že se mé chování změnilo? Přece se nebudu zahazovat s chudinou, když máme tu novou koupelnu.
8. Jak jsi získával peníze v období před televizními soutěžemi – ukradl jsi například někdy něco?
Do svých zhruba 15 let jsem získával peníze převážně od rodičů (A je to tu! pozn. red.), občas něco od babiček a dědečků (To snad… pozn red.). Pak přibyly brigády (závozník s pivem, stavební dělník, pomocná síla ve zbrojovce…). Na VŠ to bylo stipendium a na vojně jsem dostával tzv. služné nejprve 150 Kčs měsíčně a s povýšením dokonce 180 Kčs. No a od roku 1986 jsem odkázán na výplatu. Na druhou část otázky odmítám odpovídat. (Ach ano, ovšem… pozn. red.)
9. Na závěr krátký test, prosím vždy o označení možnosti, která je ti bližší:
• Škoda Fabia x Lamborghini Gallardo LP560-4
• Žemlovka x Telecí tabulová špička v pažitkovém aspiku, zakápnutá šalotkovou vinaigrette
• Výlet do Babiččina údolí x Seychely, ostrov Praslin
• Byt v paneláku x mezonet na Hradčanském náměstí
• Deník Blesk x Financial Times
• Tuzemák x Chivas Regal 18years Whisky
Bližší (ve smyslu geometrickém) je mi: Š Fabia, žemlovka (lišácky mrkám na tazatele, známého odborníka na tuto potravinu), Staré Bělidlo, panelák, nevím, tuzemák.
A co bych si přál (za ty výhry ☺): Rád bych se projel v tom drahym fáru, stačilo by jednou (Někteří zloději aut to tak dělají, že, pane profesore… pozn red.), ochutnal to jídlo s divnym jménem, podíval se za Krejčířem, zamával z okna panu prezidentovi, naučil se anglicky, abych si přečetl prestižní periodikum a nakonec poválel na jazyku to pití z osmnáctého regálu.

Čtenáři jistě poznali, že se snažíme o nový, investigativní přístup v rozhovorech s našimi profesory. Tento styl otázek se nám zdá atraktivnější, předpokládáme též, že i paní profesorky a páni profesoři si budou klást za čest odpovídat na podobné otázky. Těšme se tedy společně, jaké novinky se dozvíme už v příštím čísle, jehož téma bude tajemství a dotazovanou osobou bude tentokrát paní profesorka Monika Polenová.

Jan Bauer, učitel chemie a biologie

(Poznámka redaktorky: Ačkoli pan profesor Bauer označil své poznámky v závorkách za poznámky redaktora, redaktorem není.)

Scarlett Thomasová: Konec pana Y

2010-10-26T19:43:00.000+02:00

Máte rádi napětí ve stylu E. A. Poa, sympatizujete s neobvyklými typy hrdinů a nevadí vám propojení beletrie s rozsáhlými vědeckými úvahami? Pak je Konec pana Y knihou právě pro vás.

Hlavním hrdinou Konce pana Y překvapivě není žádný pan Y, ale mladá literární vědkyně Ariel Mantová. Ariel přispívá do jednoho časopisu, kde má sloupek o náhodných asociacích, ale hlavně píše doktorát, jehož hlavním tématem je pozapomenutý spisovatel E. Lumas. Ariel zná podrobně všechny jeho knihy kromě jedné, které je na světě jen pár kousků – ano, jde právě o knihu Konec pana Y. Říká se, že ji obestírá tajemství, přesněji řečeno prokletí. Podle něj každý, kdo si ji přečte, brzy zemře, a to stejně záhadně, jako zemřel i Lumas chvíli po jejím dopsání. To jsou samozřejmě jenom pověry: Kdo by na ně věřil? Ariel tedy rozhodně ne. Ani kvůli zmizení vedoucího její doktorandské práce, jediného člověka, o kterém s určitostí ví, že tuto knihu na vlastní oči viděl.
Pak ale náhodou v jednom antikvariátu knihu Konec pana Y sama najde a koupí si ji. Zjišťuje, že jde jen o příběh – tak proč všechny ty řeči o prokletí? Začne se na Konec pana Y dívat víc doslova a vyzkouší zvláštní tekutinu, která hlavního hrdinu přenesla do snového světa myšlenek, do Troposféry. Prochází se v tomto záhadném prostředí na hranici reality, kde se návštěvník může stát součástí mysli jiného živého tvora, a najednou pochopí, že prokletí spočívá hlavně v dokonalosti a přitažlivosti Troposféry, která vás nutí navštěvovat ji pořád dokola… a už se nevracet. Navíc tu jsou bývalí agenti CIA, kteří se snaží dostat Ariel i její knihu a rozhodně se neštítí násilí. Odolá Ariel nebezpečí, nebo skončí v zajetí Troposféry stejně jako její předchůdci?

Na tomto románu je kromě všech dějových linií, které jsem naznačila výše, zajímavá také rovina vztahů, na které Ariel rozhodně není žádný přeborník. Snaží se vypořádat se svým nepříliš šťastným dětstvím a sklonem k sebepoškozování, se vztahem s ženatým Patrickem i s láskou k bývalému knězi Adamovi, kterou vidí jako něco nepatřičného.
Možná nebudete s Ariel souhlasit ve všech aktivitách, do kterých se vrhá, ale rozhodně se vám dostane pod kůži. Scarlett Thomasová je totiž mistr skvěle vystavěných charakterů, a uvěříte jí všechno, ať už se jedná o návštěvu mysli puberťačky, nešťastného homosexuála nebo vyplašené myši. A pokud si knihu oblíbíte, tak si můžete zajít do knihkupectví i pro novou knihu Thomasové s názvem PopCo.

Lenka Chudomelová, 6. H

Mléčná dráha

2010-10-26T19:40:00.002+02:00

Co je to mléčná dráha?
Již staří Řekové* pojmenovali tento mysteriózní úkaz právě podle jeho mléčného zabarvení. K tomu se zároveň váže legenda, podle níž jedné noci podstrčil otec bohů Zeus své spící manželce Héře k prsu svého nevlastního syna Hérakla, který však sál tak dychtivě až se Héra probudila a dítě prudce odstrčila. Její mléko se pak vytrysknutím rozšířilo po celé obloze. A tak tedy získala jméno galaxie, v níž se nachází naše Slunce i s celou sluneční soustavou, jež leží na okraji jednoho z vnějších spirálních ramen Mléčné dráhy. Ramena vycházejí z jasně protáhlého středu Mléčné dráhy a jsou tvořena hvězdami, prachem a plynem.

Pozorování mléčné dráhy
Chcete-li vidět mléčnou dráhu v celé její kráse jako zářící ,,oblak‘‘ na obloze, musíte si k pozorování vybrat stanoviště zahalené tmou – daleko od civilizace ve volné krajině. V létě však musíte počkat minimálně do půlnoci, až se opravdu dostatečně setmí. Avšak všechny zářící oblasti noční oblohy neuvidíte hned – až zhruba po čtvrt hodině si vaše oči opravdu přivyknou na tmu. Pak teprve můžete vidět každý detail galaxie.
Při pozorování pouhým okem se Mléčná dráha jeví jako jasný oblak. Až při sledování hvězdářským dalekohledem zjistíte, že ,,oblaka‘‘ na nočním nebi jsou mohutná hvězdná seskupení tvořená bezpočtem jednotlivých hvězd.
Směrem k souhvězdí Střelce lze především v létě pozorovat střed naší galaxie – Mléčnou dráhu. V létě se Mléčná dráha táhne napříč celou oblohou od severu na jih. V zimním období náš pohled vychází ze středu galaxie do okrajových oblastí, a proto není v zimě Mléčná dráha tak jasná. Na podzim prochází Mléčná dráha od východu na západ, a dá se tedy ještě pozorovat. Jaro je asi nejméně vhodná doba pro pozorování Mléčné dráhy, protože tehdy probíhá blízko horizontu a její zřetelný pás se ztrácí v atmosféře.

*speciálně pro paní profesorku Jahelkovou

Jana Vlčková, 2. V

Máme rádi zvířata!

2010-10-26T19:35:00.003+02:00

Krtek hvězdonosý
Tento druh krtka spadá do čeledě krtkovitých, do které je zařazeno celkem 29 druhů dalších krtků. Krtek hvězdonosý žije v Severní Americe a své jméno dostal podle svého čenichu, na jehož konci je dvacet dva velmi citlivých výrůstků, které mu slouží k rychlému rozpoznání kořisti (stačí mu na to asi 0,008s). Světovými vědci je považován za savce, který je schopen nejrychleji spolknout svou potravu. Podle Kennetha Catanii z Vanderbildt University v USA se tento krtek dostal svým reakčním časem (0,227s) na samou hranici fyziologických možností nervové soustavy savců. Zvláštností je, že má tři mozková centra určená pro zpracování hmatových podnětů, většina savců má pouze dvě centra. Od krtka obecného se liší svou schopností plavat a na rozdíl od něj se také často pohybuje a loví na povrchu země. Živí se převážně vodním a suchozemským hmyzem. Má široké přední nohy, díky kterým si lépe vyhrabává podzemní chodby. Rodí dvě až sedm mláďat a žije tři až pět let.

Hvězdice
Hvězdice jsou mořští živočichové, které bezpečně poznáme podle jejich souměrného těla podle středu. Většina hvězdic má pět ramen (některé severoamerické druhy jich mají až padesát), na nichž jsou nepřeberná množství panožek zakončených přísavkami, díky kterým se živočichové pohybují po mořském dně nebo na korálových útesech. Hvězdice nemají hlavu ani mozek, jejich tělo má pouze horní a spodní stranu. Mnohé druhy se zahrabávají do písku, aby unikly pozornosti nepřátel. Velikosti i barvy hvězdic jsou různé, největší průměr je asi 140 cm. Potravou jsou mořské rostliny a měkkýši, ale také ostatní hvězdice. Dýchají žábrami, díky vychlípitelnému žaludku jsou schopny trávit mimotělně a známy jsou i schopností regenerace. Pokud si hvězdice zachová tělní terč (střed těla) a alespoň jedno rameno, stále má šanci na přežití.

Pavlína Coufalová, 6. H

Langhans galerie opět otevřena!

2010-10-26T19:06:00.002+02:00

Ve Vodičkově ulici byla v úterý 19. 10. 2010 zahájena výstava fotografií známých osobností dvacátých let.

Langhans ateliér, který byl před revolucí nejznámějším fotoateliérem v Čechách vůbec, měl kromě Prahy ještě jiné pobočky, kde vznikaly vskutku úžasné portréty třebas i zahraničních císařů, či králů a nejznámějších herců, hereček, hudebníků… Při znárodňování v období komunismu došlo k odebrání a vyvrakování celého domu. Skleněné destičky s negativy fotek byly vyvezeny na skládku a dle popisů ještě následně rozježděny na střepy.
Štěstí však stálo alespoň trochu na straně dobra, a tak po navrácení majetku rodinným příbuzným pana Langhanse se ve zdevastovaném domě našla zamknutá skříň ukrývající devět tisíc negativů slavných osobností. Paní Zuzana Meisnerová se rozhodla je ukázat světu a po rekonstrukci celého domu do původní podoby a náročných přípravách byla ve Vodičkově ulici č. 37 otevřená výstava těchto negativů a fotek z nich zhotovených. Krom těchto krásných portrétů lidí, je k dispozici i krátký film týkající se celé historie Langhans ateliéru.

Výstavu bych doporučila každému, kdo má alespoň nějaký vztah k fotografování nebo fotkám vůbec. Portréty, na které můžete nahlédnout, jsou tak na vysoké profesionální úrovni, že vás téměř donutí přenést se zpět do roku 1920 a dovolí vám nasávat atmosféru ateliéru, jako byste právě vy byli tím fotografem, jež portrét tvoří. Ano, píši tvoří, neboť fotografie dvacátých let jsou opravdu uměním.
A pokud se rozhodnete na výstavu opravdu vyrazit, nezapomeňte se podívat na reklamní plakáty tehdejšího ateliéru Langhans - jsou totiž vskutku vtipné.

Výstava probíhá od 20. 10. 2010 do 2. 1. 2011 denně kromě pondělí od 13:00 do 19:00 hodin a studentské vstupné činí 30Kč.

Barbora Šimůnková, bývalá studentka GO

Rozhovor s paní profesorkou Věrou Jahelkovou

2010-10-26T19:03:00.003+02:00

Profesorka Věra Jahelková učí na naší škole matematiku a fyziku. Rozhovor probíhal i za účasti paní profesorky Ničové, která se k interview občas přidala.

1. Jak dlouho učíte na Gymnáziu Opatov? Shledáváte v tomto zaměstnání dostatečné naplnění vašich představ o práci vašich snů?
Tak, učím tady dlouho, asi patnáctý rok, nebo jak dlouho. A naplnění mých snů… no, tak to nevím, to už je moc dávno, co jsem měla nějaké sny. Ale tak v podstatě ano.
2. Takže jste si vždycky přála být učitelkou?
Ano.
3. Chtěla byste být mediální hvězdou? Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody tohoto společenského postavení?
Ne. Tak výhody snad… upřímně řečeno, já žádné výhody nevidím, ale asi jsou nějaké výhody, že. Pro ty lidi, pokud mají pocit, že chtějí být mediálními hvězdami, tak jim to asi musí přinášet nějaký pocit zadostiučinění. A nevýhody, no, pokud člověk není rád středem pozornosti, no tak mu to vadí, ale potom nemůže být mediální hvězda. Takže já si myslím, že každý hledá to, co jemu přináší nějaké uspokojení nebo to, co shledává za vhodné, zábavné nebo prostě to, co chce.
4. Čeho si v životě vážíte?
Klasických hodnot: rodina, děti, poctivost, pracovitost. Tedy nekradu, nepodvádím, chovám se na tuto dobu poněkud atypicky a možná z hlediska některých velice hloupě.
5. Jak trávíte váš volný čas, kterého, jistě jako většina učitelů, nemáte mnoho?
Když mám nějaký volný čas, tak musím přiznat, že se hodně dívám na televizi, protože jsem tak unavená, že už nezvládám dělat nic jiného, a televizi spíš považuji za kulisu při opravování různých písemných prací nebo domácích pracích. A jinak mám chalupu, mám syna a už není co. Pak samozřejmě nějaká divadla, návštěvy, na koncertě jsem nebyla ani nepamatuju. Sem tam si pustím nějakou hudbu, snažila jsem se učit anglicky – už jsem to vzdala, protože nemůžu. Ale pozor, zase jsem to nevzdala úplně, ano (ukazuje na stole knihu v angličtině).
10. A jakou hudbu máte ráda?
Spíš poloklasiku nebo klasiku a jinak - z té taneční hudby nebo jak by se to řeklo- tak 70., 80. a 90. léta. Žádný metal, ne. Metal mám ve škole, tam řvou žáci dost.
11. Zpět k té televizi: Jaké druhy filmů upřednostňujete?
Čím jsem starší, tak tím mám méně ráda akční filmy. I když, samozřejmě, většina dobrých filmů musí mít nějakou akci, protože vlastně psychologické filmy, na ty jsem schopna a ochotná se dívat jenom na konci prázdnin.
12. Jaký je váš názor na státní maturity? Myslíte si, že potřebují nějakou změnu?
Můžu to nechat bez komentáře? Já bych to nechala bez komentáře.
14. No, můžete. Takže se dá říct, že nejste spokojená?
Co na to můžu říct? Státní maturity ještě nezačaly, tohle byla generálka jenom logistiky, čili já nevím, co to přinese. Co se týká peněz, tak na to mám názor: ano, maturity byly solidně drahé, ale myslím si, že kvalita těch maturit nebude odpovídat těm penězům. A hlavně, na středních školách je tolik žáků, kteří by neprošli díky těm státním maturitám, takže nakonec z toho možná bude paskvil. Kdo ví, jak to bude.
15. Kdybyste vyhrála vysoký obnos peněz, řekněme třeba pět milionů korun, jak byste s ním naložila?
Pět milionů korun nepovažuji za vysoký obnos peněz (smích). Ale jak bych s ním naložila? Tak to by byl opravdu problém. Asi bych si nechala přestavět jádro, tedy kuchyň, a možná bych na chalupě zavedla ústřední topení. Anebo bych jela na cestu kolem světa, to ještě nevím. Velký obnos by byl sto milionů korun a tam by to bylo zajímavé. Při výhře sto milionů korun bych přestala učit.
Profesorka Ničová: A při pěti milionech ne?
Při pěti milionech asi ne. To bych přeci jenom dotáhla to eSko k maturitě.
16. Kterému tématu se nejraději věnujete při výkladu učiva fyziky?
Střídavým proudům.
17. Jíte kozí sýr?
No, když ho mám, tak ho jím. Na mě je moc drahý, respektive s mým platem je velice drahý. Jako malá jsem dokonce pila kozí mléko. Koza mi nevadí, dneska už mi to trochu vadí, už to není ono. Když jsem byla malá, nevadilo mi to.
18. Kolik času strávíte cestou do školy?
To je osobní otázka. Sedm minut.

Pavlína Coufalová, 6. H

Vtipy

2010-10-26T18:59:00.003+02:00

• Na co myslí blondýnka, když si prohlíží hvězdy? Na nic, nemůže dělat dvě věci naráz.

• Víte, co má společného blondýnka a hvězdy ve vesmíru? Ani na jedné se nenašly stopy inteligence.

• Sherlock Holmes a Watson se rozhodnou stanovat. Stráví pěkný večer u ohníčku, postaví stan a jdou si lehnout. Uprostřed noci se Sherlock Holmes probudí, dívá se na noční oblohu a říká Watsonovi: „Drahý příteli, co vám říkají hvězdy?" Watson se zamyslí: „Mohly by být tak tři hodiny. Astronom by vám řekl, že ve vesmíru je milión galaxií a miliardy hvězd. Z astrologického hlediska bych řekl, že Saturn je ve znamení Lva a meteorolog by řekl, že zítra bude pěkně. A co říká obloha Vám, drahý příteli?" „Watsone, jste idiot, někdo nám ukradl stan."

• Sedí malý Pepíček s tatínkem večer na lavičce v parku a ptá se. „Rád bych, tatínku, věděl, jestli jsou na hvězdičkách lidé." „Určitě! Vidíš, že se tam svítí."

• Tři trempové leží ve spacácích a pozorují oblohu. Ticho náhle přeruší hlas prvního trempa: „Podívejte, velký vůz, krása, co?" „Ano, to je přímo nadpozemské," zasní se druhý. A zatímco ti dva zírají do tmy, třetí vyskočí a křičí: „Tak konečně utečte, nebo vás ten náklaďák přejede!"

• Dívají se dva policajti na hvězdy a jeden říká: „Ten velký vůz nějak divně svítí, asi mu seberu techničák."

Zdroj: http://www.smisek.cz/

Slovo na konec

2010-10-26T18:55:00.001+02:00

„Padá hvězda, něco si přej!“ říká se odnepaměti. Zajímalo by mě, kam si lidé mysleli, že ta hvězda padá. A taky jak dlouho už se na kouzlo padající hvězdy věří. Jako by nějakou hvězdu naše přání zajímala, nehledě na to, že – jak nám říká moderní věda – padající hvězda ani žádnou hvězdou není.
Dřív ovšem lidem jejich obdoba vědy (případně náboženství) říkala něco jiného. Věřilo se, že Země je placka, a lidé si představovali velkou želvu, která ji nese na krunýři. Jindy se zase připouštělo, že naše planeta sice je kulatá, ale také je středem vesmíru. Nebo je středem vesmíru aspoň naše Slunce. To dá přece rozum.
Musel to být krásný pocit, když se člověk podíval na nebe a cítil, že je středem všeho. Nebo když ve všech těch světýlkách viděl bohy, kteří na něj dávají pozor. A potom tu je předpovídání budoucnosti z postavení hvězd. K tomu mě napadá citát z knihy Douglase Adamse: „Ani na vteřinu nezastával názor, že by nějaké obrovské rotující kamenné hroudy vzdálené tisíce světelných let věděly o vašem dni něco, co vy sami nevíte.“ Tak tolik ke skepsi ohledně horoskopů. Určitě si taky s potěšením čtete o tom, jak se váš partnerský vztah bude dneska pozitivně vyvíjet, když přitom žádného partnera nemáte.
Takže, co si myslíte, když se podíváte na hvězdné nebe? Myslíte na mimozemšťany a na nejnovější výzkumy vesmíru, které slibují možnost existence života na planetě tak vzdálené, že je jisté, že se potvrzení těchto teorií dočkáte tak v přespříštím životě? Snažíte se počítat hvězdy? Přemýšlíte o smyslu života? Nebo si prostě jen říkáte, jak moc je to krásná podívaná?
Možná, že ten poslední přístup je nejlepší. Asi bychom se všichni měli aspoň jednou za čas podívat na krásnou pohádku Neila Gaimana Hvězdný prach, v níž spadne z oblohy hvězda v podobě krásné dívky, a potom si vyjet někam za město mimo světla a čekat, až nějaká ta hvězda spadne pro nás. Ale připravme si předem přání, protože padající hvězdy nečekají a bylo by škoda nesvěřit se jim. Kdo ví, třeba nás vyslyší.

Lenka Chudomelová, 6. H

Editorial

2010-10-05T16:30:00.002+02:00

Vážení čtenáři,
už je to tu zase. Září, měsíc návratu do školy, k rutině, učení, každodenním starostem. Taky vám ty prázdniny tak rychle utekly? Vážně nevím, jak se to stalo, že už jsou za námi. Připadám si jako v tom filmu, kde zrychlovali čas pomocí ovladače. Člověk si toho na ty dva měsíce tolik naplánuje – všechny ty věci, na které v průběhu školního roku nemá čas nebo chuť, všechna ta místa, která by rád navštívil, až nebude mít nic jiného na práci… A pak najednou zjistí, že mu zase začínají povinnosti a že vlastně nic z toho nestihl. Vždyť to znáte.
Doufáme, že jste si pořádně odpočinuli. Na našem časopisovém blogu během prázdnin běželo hlasování, kterého se bohužel zúčastnilo poměrně málo lidí, ale vyplývá z něj, že nejvíc studentů jelo na tábor, na druhém místě je dovolená v cizině a nastejno skončily kolonky „zůstávám doma“ a „jedu na dovolenou v ČR“. Ať tak či tak, snad jste si to užili.
Pokud jde o tento školní rok, tak je jisté, že se budeme muset vyrovnat se změnami. Teď nemluvím jenom o tradiční změně rozvrhu a profesorů, hlavně myslím rozbíhající se tzv. „nové“ maturity. Všem maturantům i profesorům moc držíme palce. Velká změna ovšem také nastává pro naše primány, takže doufáme, že se u nás brzo zabydlí a bude se jim na našem gymnáziu líbit, že si brzy najdou ty příslovečné koleje, do kterých se zajedou. Jejich pozici jim tedy nijak nezávidíme.
Ještě bych se asi měla zmínit o obsahu tohoto čísla. V první řadě musím upozornit na článek o změnách – ano, další změny – které nastanou v samé koncepci časopisu. Původně jsme chtěli informovat o těchto věcech přímo v editorialu, ale myslíme si, že ho moc lidí nečte – takže prosíme, zkuste věnovat výše zmíněnému článku pozornost. Kromě toho uvnitř časopisu také najdete už tradiční rubriky s rozhovory, článek o zvířátkách nebo o knihách – a další zajímavé články, například na téma „jazyky“ vybrané kvůli Evropskému dni jazyků, který připadl na 26. září.
A ještě poslední změna. Moc děkujeme paní profesorce Franzlové za korekturu – naše žurnalistické snažení se díky ní posouvá zase na trochu vyšší úroveň. Děkujeme!
Teď už nezbývá než popřát hodně štěstí a úspěchů v novém školním roce a mnoho zábavy při četbě tohoto časopisu.
Zdraví vás

Redakce Oběžníku GO
obeznikgo@gmail.com
http://obeznikgo.blogspot.com

Sportovní kurz tříd G, H, X

2010-10-05T16:27:00.004+02:00

Sportovní kurz se konal 13. -17. 9. 2010 již tradičně v Horním Poříčí u Střelských Hoštic v jižních Čechách – letos pro třídy 6. G, 6. H a 2. X.

Na cestu jsme se vypravili v pondělí po deváté hodině a za necelé tři hodiny úmorné cesty jsme byli na místě. Po příjezdu jsme se ubytovali v chatkách (s lehce tenkými stěnami, takže usínání nebylo vždycky úplně jednoduché:-)).
Hned po ubytování nás čekaly tři hodiny sportování, během kterých jsme museli stihnout 6 různých aktivit, včetně lodí, takže někdo okusil i studenou Otavu, ale všichni první várku sportu přežili ve zdraví a mohli se vypravit na večeři, která byla, stejně jako všechna jídla tady výborná. A potom jsme už měli až do večera klid a mohli jsme se věnovat klidnějším činnostem, ale našli se i tací, kteří neměli sportování dost a dokud bylo světlo (možná i když nebylo) byli na venkovních hřištích, kterých tu bylo víc než dost.
Druhý den po budíčku (7: 30) a nástupu (8:40), který se ale většinou trochu protáhl, jelikož ne všichni byli přesně informováni :-), nás čekaly další tři hodiny běhání, skákání, pádlování, pinkání apod. V pravé poledne byl připraven oběd, na který se už všichni těšili. Pak byl samozřejmě polední klid, abychom načerpali nové síly na další tři hodiny sportování, kterými se nás snažili naši profesoři úplně unavit, ale ne u každého se jim to povedlo. Za celý den jsme stihli volejbal, lodě, florbal/basketball, ping-pong/tenis, softball a frisbee.
Středa byla malinko klidnější než předcházející dny. Pan profesor Knedlík pro nás připravil krátký orientační běh centrem Poříčí, ale pro většinu to byla spíš orientační chůze s nákupem v místním konzumu :-). S panem profesorem Novákem jsme měli hodinu zdravovědy, ve které jsme se naučili ošetření různých zranění – od popálenin až po omrzliny. Pan profesor Hála s lezeckým instruktorem pro nás připravili základní lezecký výcvik - slaňování ze skály, na které si sice netroufli všichni, ale ti kteří tam byli, slaňovali (nebo se o to aspoň pokoušeli) jako profesionálové. Až na pár odřenin a jednu vážnější pohmožděninu to všichni účastníci přežili vcelku ve zdraví. S paní profesorkou Farskou jsme po dvou náročných dnech konečně pořádně protáhli všechny namožené svaly a pak jsme si zahráli brannball (tj. oblíbená pálková hra podobná softballu či baseballu).
S paní profesorkou Žabovou jsme měli hodinu ping- pongu, během které se někteří zodpovědně připravovali na nadcházející turnaj a paní profesorka Kučerová dohlížela na fotbal, což byla někdy opravdu tvrdá hra…:-)
Náš předposlední večer byl zakončen „Poříčským bálem“, který probíhal pod taktovkou pana profesora Knedlíka - ve znamení country a pana profesora Hály – tentokrát v klasickém stylu.
Ale ani ostatní profesoři/profesorky a studenti našeho gymnázia se nedali zahanbit a ukázali, co v nich je =D Asi si všichni dokážete představit, jak to vypadalo. :-)
Ve čtvrtek jsme den odstartovali velkým orientačním během, opět připraveným panem profesorem Knedlíkem. Třídy byly rozdělené do skupin a ty nejlepší opravdu běžely, což bylo vzhledem k mírně kopcovitému terénu docela náročné (teda aspoň pro mě =D, Radka). V čele se umístila skupina s časem okolo jedné hodiny a čtvrt.
Někdo se kochal krásným okolím, a komu to nestačilo, podíval se ještě o kus dál (i když asi ne úplně záměrně). Abychom se na konci nějak osvěžili, museli jsme přebrodit řeku (nebo si zajít pár kilometrů k nejbližšímu mostu). Někdo si i zaplaval (také ne zcela dobrovolně =D, Lucka).
Po takto náročném dopoledni nás čekalo pro někoho ještě náročnější odpoledne, protože následovaly sportovní turnaje mezi třídami. Na programu byl florbal, fotbal, softball, basketball, volejbal a frisbee. Jednotlivé týmy většinou podávaly celkem vyrovnané výkony, takže se jednotlivé zápasy neobešly bez vydatného hlasitého povzbuzování a skandování :-) Všichni si to bezpochyby skvěle užívali!
Večer proběhlo slavnostní vyhlášení jednotlivých výsledků a účastníci si odnesli sladké odměny :-)
Páteční dopoledne už probíhalo ve znamení příprav na zpáteční cestu, ale ještě jsme stihli dlouho očekávaný závod na kánoích, ke kterému byly z každé třídy vybrány 3 smíšené dvojice (s výjimkou iXka, protože toho většina z 6 kluků měla po týdnu plné zuby, takže závodily pouze dívčí posádky). Trasa nebyla příliš dlouhá, ale vedla do zatáčky a pak proti proudu pod jez a zpět. Jelikož se závod startoval ze souše a záleželo i na rychlosti, s jakou se první posádky nalodí, byly první momenty velmi zmatené a napínavé. Dvě ze tří posádek start zvládly téměř bez problémů, ale třetí už takové štěstí neměla a dvakrát se jim podařilo loď převrátit (v téhle chvíli ještě netušili, že nejsou jediní, kterým se to povedlo), než se konečně vydali za svými soupeři. Celý závod probíhal formou štafety jednotlivých posádek – už zpočátku si vedení udržovaly lodě poháněné závodníky z iXka, ale ani Háčko a Géčko se nedalo zahanbit a poslední trojice se musely hodně snažit, aby změnily dosavadní průběh závodu. Háčku se to nakonec podařilo a tak se závodníci mohli radovat z těžce dobytého vítězství!
No a to byl vlastně konec našeho týdenního sportování – zbývalo už jen vyklidit chatky, odnést všechna zavazadla a sportovní náčiní, naobědvat se a naskládat se do autobusů (což také nebylo úplně jednoduché, vzhledem k množství lidí, batohů, tašek, tenisových raket, míčů, florbalek atd.)
Doufáme, že si to všichni účastníci užili přinejmenším tolik jako my. :-) :-) :-)

Lucie Wolfová a Radka Kostelecká, 6. H

První florbalový zápas v nové hale na Jižním Městě

2010-10-05T16:27:00.001+02:00

Jak se můžeme dozvědět z mnoha billboardů a plakátů, na Jižním Městě, kde se nachází mimo jiné i naše gymnázium a bydlí zde mnoho našich studentů, vyrostla nová multifunkční sportovní hala. Je vybavena multifunkční časomírou a může sloužit k zápasům ve florbalu, v házené, futsalu a dokonce i v boxlacrossu. Ale první oficiální zápas se zde odehrál až během minulého víkendu.

Šlo o utkání Fortuna extraligy florbalu mezi domácím TJ JM Chodov a SSK Future. Domácí chtěli pokřtít nové působiště vítězstvím. Po 5 minutách hry se Chodov dostal do vedení. Mladý tým SSK Future ale nakonec ukázal, proč se řadí spolu se Střešovicemi a týmem z Vítkovic mezi horké favority naší nejvyšší soutěže. Když zlepšil zejména útočnou hru, vyhrál 7:5. Přes porážku si domácí florbalisté jistě svůj první zápas v nové hale užili.

V hale, která má být chloubou Jižního Města, jistě uvidíme spoustu krásných zápasů. Florbaloví fanoušci mohou navštívit další klání Fortuna extraligy již 7.10, kdy na „Jižák“ zavítají florbalisté FBC Kladno.

Dominik Hrubý, 6. H

Máme rádi zvířata!

2010-10-05T16:23:00.004+02:00

Korálovka Ruthvenova
Korálovka je plaz, který se hojně vyskytuje v oblastech Jižní Ameriky v listnatých a smíšených lesích. Živí se malými obratlovci a ptačími vejci, není jedovatý, měří až 120 cm a samice kladou 7 – 12 vajec. Má velmi nápadné zbarvení (bílé, černé a oranžové pruhy), díky kterému je schopen napodobovat jedovaté druhy korálovce. Korálovku Ruthvenovu najdete i v ZOO Praha

Chameleon jemenský
Chameleoni jsou známí především díky schopnosti měnit barvu, dívat se každým okem jinam a vystřelovat svůj dlouhý jazyk za účelem získání potravy, která se v tomto případě skládá z lezoucího i létajícího hmyzu nebo malých obratlovců. V přírodě se vyskytuje v oblastech Arabského poloostrova, Saudské Arábie a Jemenu, kde pobývá v okolí řek s hustou vegetací. Chameleon jemenský žije samotářsky a k ostatním jedincům se chová velmi agresivně. Sameček dorůstá velikosti až šedesát cm, kdežto samička zhruba poloviny délky. Život tohoto živočicha trvá poměrně krátkou dobu, zhruba pět let. Několikrát do roka naklade samička asi třicet vajíček, která zahrabe do země a ze kterých se po pěti měsících vylíhnou mláďata.
Pavlína Coufalová, 6. H

Rozhovor s paní profesorkou Evou Bouchalovou

2010-10-05T16:21:00.000+02:00

Eva Bouchalová (AJ) zodpovídala rozhovor po internetu

· Na jaké škole/školách jste dříve vyučovala a jak dlouho už učíte? Co vás přimělo k působení na Gymnáziu Opatov?

Kantořině se věnuji celý svůj profesní život. A ráda. Učit jsem začala na základní škole. Potom jsem působila na šestiletém gymnáziu a na střední průmyslové škole. Pokud mi to časové možnosti dovolily, pracovala jsem jako lektorka v jedné společnosti. Důvodem mého odchodu z minulého pracoviště byla dopravní situace na Barrandovském mostě a v přilehlých oblastech. Denně jsem proseděla hodiny v autě a plýtvala časem. Opatov je pro mě dobře dostupná lokalita.

· Jaké jazyky ovládáte? Který z nich máte nejradši a který je nejtěžší na učení? Je nějaký jazyk, který byste ráda uměla?

Státní zkoušku jsem vykonala z angličtiny a z ruštiny. Na vysoké škole jsem se učila německy. Moje znalosti jsou bohužel slabé. S potěšením používám v Itálii základy italštiny. To mě baví. V té bych se chtěla zdokonalovat.

· Líbí se vám na Gymnáziu Opatov? Proč? Uvítala byste nějakou změnu?

Po třech týdnech strávených na zcela nové půdě si netroufám cokoliv hodnotit. Rozhlížím se, sleduji, učím se. Můj první dojem – milí lidé. Jsem opravdu vděčná kolegům za laskavé přijetí.

· Odkud pocházíte? Bydlíte nyní v Praze?

Narodila jsem se v Ledči nad Sázavou, kde jsem však nikdy nebydlela. Jsem Pražačka již několik let žijící u lesa na okraji Ladových Hrusic.

· Jak jste si užila letní prázdniny?

Byly prima. Nezapomenutelný zážitek? Atmosféra ve vlastním automobilu během průjezdů Londýnem.

· Jaký je váš názor na státní maturity?

Názorů už byla vyslovena spousta. Nechci se již stresovat rozbory procesu tvoření a podoby státních maturit. Kostky jsou v tuto chvíli vrženy. Budu hrát novou hru, jak nejlépe budu schopna. Nemusí dopadnout úplně špatně.

· Hrajete na hudební nástroj? Co děláte ve volném čase? Věnujete se nějakému sportu?

Dělám ráda všechno. Baví mě jakkoliv trávit čas s dcerou a se synem. Občas ale spotřebovávají až příliš mého času. Chybí mi, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Jenom tak pro sebe. Nejraději poslouchám piano. Svoje ambice v tomto ohledu přesouvám na syna. Poměrně často navštěvuji místa, kterými prošla historie. Dějepis je můj druhý obor. V posledních letech vlastně jenom záliba.

Sportuji pouze rekreačně. A zásadně v přírodě. Jezdím na kole, lyžuji, chodím na výlety. Nejspokojenější jsem na horách. Tam se mi fakt dobře „dýchá“.

· Jako jídlo máte nejraději? Co naopak nejíte?

Jím prakticky všechno. Zejména nejsem vybíravá, pokud mi někdo jídlo připraví. Nenápadně se vyhýbám pochoutkám z české „zabijačky“.

· Máte nějaké oblíbené anglické slovo? Které roční období máte nejraději?

Od té doby, co bydlím v přírodě, jsem našla zalíbení v každém ročním období. Nad otázkou oblíbené slovní zásoby v angličtině jsem se nikdy nezamýšlela. Dívky, zaskočily jste mě. Všechna slova jsou důležitá. Je dobré jich znát a umět používat co nejvíc. Potom můžeme slovy dobře mířit a lépe si navzájem porozumět.

Pavlína Coufalová, 6. H

(text nebyl podroben korektuře)

Cormac McCarthy: Cesta

2010-10-05T16:20:00.002+02:00

Vítejte na postapokalyptické Zemi, kdesi v šedivé a prázdné budoucnosti. Svět se pomalu rozpadá, civilizace pohltila sebe samu – a tam, mezi opuštěnými polorozpadlými městy, mrtvolami lidí a umírající přírodou putují s nadlidskou vytrvalostí otec a syn, tlačící v nákupním vozíku všechny své věci.

Jdou na jih k oceánu, za teplem, a po cestě se snaží v ruinách starého světa najít zbytky surovin potřebných pro život a přitom se vyhnout tlupám lidí, které přežívají jen díky kanibalismu a dalším nejnižším a nejpodlejším praktikám, které v sobě probudily.

Muž a chlapec (autor jejich jména důsledně tají, stejně jako všechny další konkrétní údaje) musí překonat hory, nástrahy počasí, nemoci, hlad i smrtelné vyčerpání. Celou knihou se prolíná hlasitá otázka, jak dlouho ještě dokážou přežít, a ještě jedna nenápadnější: Pokud opravdu dojdou k oceánu, jakou záchranu si myslí, že u něj najdou?

Mohla bych se rozpovídat o tom, kdo na tuto knihu napsal jaké ódy, ale nejvýstižnější je prostě napsat, že získala Pulitzerovu cenu za rok 2007. O její popularitě také svědčí to, že byla zfilmována (v hlavní roli s Viggo Mortensenem; bohužel jsem tento film neviděla, takže nemůžu referovat, ale nedovedu si to dost dobře představit), a pokud máte záhadnou a nevysvětlitelnou antipatii ke čtení, tak si můžete celou načtenou knihu poslechnout v podání skvělého Jiřího Ornesta (vydalo Tympanum ve formátu mp3, celkový čas skoro sedm hodin). Rozhodně to ale není četba pro slabé povahy.

Nečekejte žádný akční triller – moc té akce se nedočkáte. Jde hlavně o mistrný popis neutěšeného světa – takový, že máte nutkání kašlat z toho všudypřítomného popílku, o velmi naturalistické vyprávění hrůz, ze kterých čtenáře mrazí, i nádherně vystižený vztah dvou na sobě naprosto závislých lidí, kteří žijí jen pro toho druhého a pro přežití samo. Napětí je tu udržované hlavně v pocitové poloze – vždycky si myslíte, že hrdinové nemůžou být v neutěšenější situaci, a autor vás vždy znovu a znovu přesvědčí o opaku.

Mnohem víc než je u sci-fi románů obvyklé se tu ale objevuje filozofický nádech, ať už při rozhovorech muže s chlapcem, v nichž se ho snaží přesvědčit, aby se nikdy nevzdával, nebo při otcových vnitřních úvahách, kdy sám pochybuje, jestli jejich životy neměl už dávno skončit spolu s chlapcovou matkou.

Cormac McCarthy vytvořil svět příliš plastický a uvěřitelný, než aby vás nechal klidnými, a jeho otázky jsou velmi naléhavé. Existuje Bůh? („Možná věří v Boha.“ „Ono ho to brzo přejde.“) Dokážeme si za všech okolností udržet své morální zásady – a kde je jejich hranice? A jsme pořád ještě ti dobří? Připravte se na silný příběh, na který jen tak nezapomenete.

Lenka Chudomelová, 6. H

Není jazyk jako jazyk aneb Co jste (možná) nevěděli o znakovém jazyce

2010-10-05T16:17:00.001+02:00

Asi si všichni dokážete představit rozdíl mezi znakovým jazykem a jazyky, které používají slyšící. Zatímco náš jazyk interpretujeme čtením a mluvením a vnímáme sluchem, znakový jazyk je tzv. vizuálně motorický – je produkován pohyby těla a vnímán zrakem. Ale znáte i další zvláštnosti tohoto jazyka nebo podléháte veřejným mýtům?
• Znakový jazyk je mezinárodní.
Není. Každá země má svůj znakový jazyk, dokonce i v rámci jedné země se můžeme setkat s jeho nářečími, která se většinou šíří do určité oblasti přímo ze škol pro sluchově postižené. Přesto se neslyšící z jednotlivých zemí dokážou navzájem dobře dorozumět.
Nutno ale podotknout, že už nějakou dobu existuje snaha o vytvoření mezinárodního znakového jazyka pro využití zejména v oficiálním prostředí, na konferencích apod.
• Znakový jazyk je doslovným překladem českého jazyka.
Český znakový jazyk má svou vlastní gramatiku, tj. specifický znakosled a vlastní frazeologii. Využívá prostor, směrovost a důležitým rozdílem od českého jazyka je také jeho simultánnost (tzn. vyjádření v jednom znaku více informací). Pro většinu neslyšících (zejména pro děti neslyšících rodičů) je český znakový jazyk mateřským jazykem a čeština cizí řečí.
Naproti tomu se ale také můžeme setkat se znakovanou češtinou, což opravdu je přesný překlad českého jazyka do znaků s maximálním zachováním jeho gramatiky. Je výhodný pro neslyšící ovládající český jazyk a je jakousi pomůckou pro odezírání – co slovo, to znak.
• Nerozuměl jsi? Tak si to přečti.
Jak už jsme vysvětlili, většina neslyšících považuje češtinu za obtížný cizí jazyk a musíme tedy počítat s tím, že jejich znalosti českého jazyka i v písemné podobě mohou být na velmi nízké úrovni. Často je proto problematické přesné porozumění i jednoduché informaci. Pro písemnou komunikaci s neslyšícím si tedy musíme nejprve ověřit jeho češtinářské schopnosti, protože řada neslyšících v obavě, že budou považováni za nechápavé, předstírají, že napsanému textu rozumějí.
Samozřejmě se ale můžeme setkat i s neslyšícími, kteří v českém jazyku chodí jako v pohodlných botách.
• Neslyšící při komunikaci dělají zbytečně přehnané grimasy doprovázené neobvyklými zvuky.
Grimasami v českém znakovém jazyce rozumíme mimické komponenty a neobvyklými zvuky zase orální komponenty, přičemž oboje je nedílnou součástí tohoto jazyka a jsou nezbytné pro doplnění významu znaků. Rozhodně nejsou náhodné, mají své zákonitosti a můžou naprosto změnit význam znaku. Pro slyšícího člověka, který se učí znakový jazyk, jsou právě tyto prvky jedny z nejtěžších nejen co do obtížnosti a pochopení, ale hlavně kvůli jejich přijetí. Mnoho lidí nemá problém se znaky, ale má jisté zábrany s „pitvořením se“ na veřejnosti.
Musíme si proto uvědomit, že kultura slyšících a neslyšících je rozdílná, stejně jako jejich zvyklosti vycházející z pouze vizuálně chápaného světa.
• Zajímavé rozdíly v kulturách slyšících a neslyšících

Zatímco u slyšících dětí úměrně s chápáním mluvené řeči mizí chápání neverbálních projevů, u neslyšících se tato schopnost během života naopak rozvíjí.
Mezi slyšícími a neslyšícími může dojít k nedorozumění už při obyčejném zdravení. Neslyšící mají ve zvyku zdravit své známé už zdálky, když jsou na dohled, zatímco slyšící potřebují pro oslovení dotyčného přijít blíž, na doslech. Neslyšící proto může nabýt dojmu, že mu slyšící neodpověděl, a přestat si ho všímat, takže jeho slyšící známý brzy nabude stejného dojmu, když ho přátelsky zdraví z pro něj obvyklé blízkosti a nedočká se reakce.
V kultuře neslyšících je nyní moderní simultánní neboli stínové tlumočení divadelních představení, kdy každý herec má svého tlumočníka, který se s ním zároveň pohybuje po jevišti a zároveň s tlumočením i hraje.
Také je možné setkat se s tlumočenými koncerty vážné i populární hudby.Neslyšící mají své vtipy založené na znakovém jazyku, jakési obdoby našich slovních hříček. Tyto vtipy jsou do češtiny nepřeveditelné.

Použitá literatura: Věra Strnadová: Hádej, co říkám
Tento článek vznikl složitou kooperací Lady a Lenky Chudomelových, matky a dcery, z nichž jedna pracuje a znakuje v oboru.

Změny ve fungování Oběžníku GO

2010-10-05T16:16:00.000+02:00

Tímto článkem bychom vás rádi seznámili s jistými změnami, které pro vás chystáme v jednom z příštích čísel.

Rozhodli jsme se zapojit do projektu multiškolního časopisu, který vznikl v hlavě šéfredaktora školního magazínu na gymnáziu Jana Palacha. Jde o snahu spojit síly s redakcemi z jiných gymnázií a vytvořit dohromady nový časopis – graficky na úrovni, obsahově rozmanitější a vůbec po všech stránkách kvalitnější, než jaký je možné produkovat v rámci našich malých školních redakcí.

Uvedu některé argumenty, které nás vedou k zapojení se do tohoto projektu, ale nejdřív musím podotknout, že se rozhodně k ničemu nezavazujeme, a je docela dobře možné, že se dáme po jednom dvou číslech s pardonem na ústup, pokud nám tento styl práce nebude vyhovovat. Mimochodem, mohlo by vás zajímat, jaké školy se kromě nás zapojují. Zatím je to už zmíněné Gymnázium Jana Palacha, dále Arabská a Štěpánská a jedná se s dalšími.

A teď tedy k podrobnostem. Hlavním důvodem, proč se nám zdá zajímavé zapojit se do meziškolního časopisu, je nedostatek pisatelů, se kterým se stále potýkáme. Určitě jste si toho sami všimli – občas je časopis složený z příspěvků jednoho nebo dvou redaktorů, což je pro nás nejen náročné na čas, ale i značně stresující a pro vás, naše čtenáře, to musí být nuda. Pokud se spojíme s dalšími redakcemi, tak nás pisatelů přibude a s tím stoupne i úroveň článků a jejich tematická rozmanitost. Navíc i pro přispěvatele bude atraktivnější, když se rozšíří pole působnosti časopisu a dostanou se tak většímu počtu čtenářů – takže ano, snažíme se tímto také přitáhnout nové redaktory. Jsou tu i další plusy vyplývající z většího tvůrčího týmu, jako je například možnost lepší grafické podoby (časem pravděpodobně barevný design).

Předpokládám, že čekáte nějaký ten příslovečný „háček“. Tak ano, jeden tu je J. Bude nutná změna stylu distribuce – časopis nebudeme roznášet po jednom výtisku na třídu, ale budeme ho prodávat, nejprve za symbolický poplatek. Doufáme, že vás to neodradí, protože můžete za odměnu očekávat kvalitnější produkt.

Takže snad jsem řekla všechno, co jsem chtěla. Jednou jsem se setkala s názorem, že je to škoda, protože se vytratí „náš“ původní časopis a nahradí ho „cizí“. Ráda bych se k tomu vyjádřila takto: Oběžník zůstane ve formě místní přílohy (představte si to jako třeba v Mladé frontě, kde jsou přílohy podle krajů) a navíc si myslím, že onen „náš“ časopis dělají hlavně studenti, kteří ho vytváří, a ti tu přece zůstávají.

Pokud máte nějaké otázky, obraťte se na nás na blogu Oběžníku GO nebo nám napište email. Těšíme se na vaše reakce i na to, až se s vámi budeme setkávat při distribuci časopisu, ať už toho starého, nebo jeho nové verze.

Poznámka: Nedokážu odolat a nepoznamenat, že STÁLE HLEDÁME NOVÉ PISATELE. To jen tak pro pořádek, aby řeč nestála.

Za redakci Lenka Chudomelová, 6. H

Rodzhovor odjinud - Gymnázium U Libeňského zámku

2010-10-05T16:13:00.001+02:00

• Proč sis vybral právě toto gymnázium?
Hned z několika důvodů. Tak zaprvé jsem šel na gympl proto, abych si prodloužil rozhodování „kam dál“. Nechtěl jsem na průmyslovku, ani jinou technicky zaměřenou školu, zároveň jsem tehdy ještě nevěděl, jestli mě jednou nebude právě ta technika bavit, tak jsem šel na školu, kde je od všeho něco- na gymnázium. Volba pak padla právě na GULZ, protože leží v přijatelné vzdálenosti od periferie Prahy, kde bydlím, a není pro mě zas tak náročný, přitom má úroveň v porovnání s některými jinými. Také mi vyhovovala možnost vybrat si ze zaměření na programování nebo na jazyky (kdybych tehdy věděl, co mě bude v programovací variantě čekat, šel jsem do jazyků).
• Je vaše gymnázium orientované na nějaký předmět?
I když je náš gympl všeobecný, v jeho studijních plánech se nachází právě ty dvě možnosti, které jsem uvedl výše. Tedy programování, nebo jazyky. Jde v podstatě jen o to, že při jazykovém zaměření (varianta A) přibude v rozvrhu o pár hodin angličtiny navíc, informatiky bude zase méně. Při variantě B (specializace na IVT a programování) to bude zase přesně naopak.

• Jaké zájezdy nebo kurzy pro studenty škola pořádá?
Asi jako na všech jiných školách jsou to zájezdy do zahraničí, hlavně do Španělska, pak zimní kurzy lyžování a v případě zájmu studentů i letní sportovní tábory.
• Na stránkách školy jsem našla poměrně rozsáhlý článek o historii školy – pětasedmdesátiletá tradice je z našeho pohledu studentů školy, která má sedmnáct let, celkem úctyhodná. Je na budově tento věk vidět? Jakým moderním vybavením tvoje gymnázium disponuje?
No, ta tradice je už „trošku“ delší, naše gymnázium bylo totiž založeno v roce 1909, minulý rok jsme slavili sté výročí naší školy. Ten údaj, že je GULZ starý 75 let pochází z almanachu vydaného v roce 1984 k příležitosti 75. výročí školy. Nevím, co to bylo za nápad dávat ho na oficiální stránky školy. Jinak na budově není tento věk naštěstí tolik vidět, alespoň co se interiérů týče. Z venku asi každý pozná, že se jedná o starší stavbu, a to hlavně díky architektonickému stylu, ne, že by byla tak rozpadlá. Co se týká vybavení našeho gymnázia, není si celkem na co stěžovat, jen by se mohla konečně vyměnit okna, ta jsou ještě původní, z roku 1909. Zbytek výbavy je už nový, nebo alespoň zánovní. I technika je celkem na dobré úrovni.
• Zapojují se studenti do dění ve škole? Máte studentskou radu, školní časopis apod.?
O ničem takovém nevím. A rozhodně mi nepřijde, že bychom se nějak mohli zapojovat do dění ve škole- tedy, když nepočítám to, že do ní chodíme. Za všechno mluví to, že i přes přání studentů i kantorů nedal ředitel za posledních deset let jediné ředitelské volno! 
• Jak vám vaří ve školní jídelně?
Na vlastní chuťové pohárky jsem to nezkoušel, ale Pohlreich by z ní nejspíš neměl radost. Ne, asi není tak hrozná, ale nejlepší je stejně podle mě domácí jídlo. Ale jelikož jsem tamní jídlo nechutnal, tak nemůžu soudit. V jídelně jsou obědy zařizované přes Eurest, na výběr je vždy z několika jídel, také je tu možnost koupit si moučník, salát, nebo navštívit bufet.
• Máte hodně učení co do kvantity? Který předmět považuješ za nejtěžší?
Tak učení je bohužel vždy dost, naštěstí jsou tu i prázky, bez kterých by to prostě nešlo. Jeden z nejhorších předmětů je podle mě informatika a výpočetní technika (IVT). Je to paradox, protože zrovna tenhle předmět jsem si vybral v rozšiřující variantě učiva. Mám problémy s naším informatikářem, což se podepisuje i na mých známkách.
• Ještě poslední otázka: Doporučil bys svoje gymnázium případným uchazečům? Jaké argumenty bys uvedl?
Myslím, že pokud bych chtěl někomu doporučit GULZ, aniž bych si vymýšlel, řekl bych, že je to taková ta zlatá střední cesta: žádná prestižní škola, přitom celkem dobrý gympl.
• Děkuju za rozhovor, hodně úspěchů ve studiu.
Potěšení je na mé straně, taky držím palce.
Lenka Chudomelová, 6. H

Slovo na konec

2010-10-05T16:08:00.001+02:00

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, tak se to aspoň říká. A lidé to očividně berou dost vážně – vypadá to, že je v módě umět co nejvíc a co nejexotičtějších jazyků. A tak kolem nás létají angličtina, němčina, francouzština, španělština, italština nebo japonština a my nepřestáváme proklínat tu zatracenou Babylonskou věž.

Jazyky mají zvláštní moc lidi rozdělovat i spojovat. Taky jste někdy v cizině promeškali příležitost, protože vám došel smysl celého rozhovoru s hodinovým zpožděním? Nebo jste si ve vyhlášené restauraci museli dát obyčejné filé, protože to bylo to jediné, čemu jste v jídelníčku rozuměli?

A tak se učíme cizí řeči, abychom se takovýmto situacím vyhnuli. Je to skoro jako kouzlo, když promluvíte na cizince jeho vlastním jazykem – vidíte, jak ho to těší, je hrdý na svoji mateřštinu i na vás a hned je připravený odpustit vám jakýkoliv prohřešek. Možná proto si tlučeme do hlavy všechny ty prapodivné časy, slovesné tvary a zákeřné výjimky.

Jsou lidé, kteří si vystačí s češtinou. Třeba jako ten herec, který všechny servírky kdesi na Havaji oslovoval „Pocem kotě!“ a ony přesně věděly, co mu mají přinést, když požadoval „dentisthák“. Nebo jako můj děda, který vytrvale odolal všem pokusům o naučení se cizozemsky, a přesto už léta jezdí do Francie, kde se vždycky ocitne v přátelském vztahu k někomu, s kým si v konverzaci musí vystačit s pantomimou dovedenou k dokonalosti a s pár naučenými slovy, konkrétně se omezuje na slovíčka jako „biére a la pression" (točené pivo) nebo „je suis peintre“ (jsem malíř).

I takoví tedy jsou lidé, kterým stačí být člověkem jenom jednou a z jazykové bariéry si dělají výhodu. Nám ostatním nezbývá než učit se, učit se, učit se.

Lenka Chudomelová, 6. H

Editorial

2010-06-22T17:41:00.001+02:00

Vážení čtenáři,

přicházíme za vámi s posledním číslem Oběžníku GO tohoto školního roku. Maturity jsou složené, známky uzavřené a nám je jasné, že už se všichni (stejně jako my) vidíte na prázdninách: rozvalení na lehátku u moře, svištící na kole kdesi v Alpách, na procházkách v nějakém historickém městě nebo prostě doma, kde vás pro jednou nikdo nebude nutit vstávat na osmou do školy.

A protože vás z této prázdninové nálady rozhodně nechceme vytrhávat, určili jsme prázdniny také jako téma tohoto čísla. Nejdete tu rozhovor s prázdninovými otázkami kladenými paní profesorce Synáčkové, tradiční rubriku Máme rádi zvířata!, velký článek o letních filmových premiérách nebo o Johnu Irvingovi v rubrice o knihách.

Tak teď už zbývá jenom odnést si domů kufřík z výtvarky (taky tak nesnášíte, když se vlečete se školní taškou, kufříkem, který se hrozí vysypat, a ještě deskami s vašimi „výtvory“?), odfrčet s převlečením na tělocvik a nakonec i s ostatními věcmi ze skříněk a tříd, které se budou předělávat. Jste zvědaví, jak bude škola vypadat v září? Protože my

rozhodně ano. Chodba u šaten se teď zdá o dost větší bez těch kovových dveří, o které se vždycky všichni jenom přeráželi, a škola bez obrázků a výzdoby najednou působí tak… agorafobicky. Najednou je tu až moc místa. Třeba to tu v září ani nepoznáme J

Taky na vás padá prázdninová lenost? Na mě teda ano. Ale už jenom pár dní. Pak přijde dvouměsíční volno, na které se tak těšíme – a které tak rychle uteče. (Ještěže se pod editorial nepodepisujeme – teď by mě někteří pravděpodobně měli chuť ukamenovat). Mimochodem, budeme rádi, když se na stránkách Oběžníku zapojíte do ankety ohledně toho, jak budete trávit dovolenou.

Snad si o prázdninách pořádně odpočinete, stihnete udělat to, co jste nestihli během školního roku, a hlavně si to užijete. Určitě zažijete spoustu zajímavých věcí – pokud se o ně budete chtít podělit s ostatními studenty, tak není nic lehčího, než nám svoje vyprávění poslat. V září se zase objevíme s novým číslem Oběžníku GO a už teď můžu prozradit, že chystáme jednu novou a velmi zajímavou rubriku (ale je v takové fázi, že o ní zatím radši nebudu víc prozrazovat). Doufáme, že budete Oběžník i nadále číst a nezanevřete na nás.

Zdraví vás
Redakce Oběžníku GO

Letní filmové premiéry

2010-06-22T17:28:00.007+02:00

Léto je už tradičně obdobím, kdy chodí do kin hodně atraktivních snímků. Možná si vzpomínáte, jak předminulý rok k nelibosti fanoušků odložili premiéru filmu Harry Potter a Princ dvojí krve z listopadu na začátek léta, protože jim nějací experti spočítali, že tak budou mít větší tržbu. I tohle léto slibuje kvalitní filmový zážitek – vypadá to, že se máme na co těšit. Tady předkládáme malou ochutnávku toho, co si můžete vybrat.

Zatmění (premiéra 1. 7. 2010)
Třetí díl tetralogie velmi populární hlavně u ženské části populace je tady. Jsem vážně moc zvědavá, co za tak krátkou dobu stihli vytvořit – mám pocit, že to filmaři chrlí jako na běžícím pásu, což bylo v případě Nového měsíce rozhodně na škodu (nechci ranit nějakého skalního fanouška, ale druhý díl se jim fakt moc nepovedl – působil lacině a prvnímu dílu nesahal ani po kotníky). Jak jsem se tak zběžně zajímala o soundtrack, tak aspoň ten je zárukou dobré kvality a trailer taky jde; ale co to proboha vytvořili za plakáty?! Jsou tmavé, a tudíž špatně rozpoznatelné, a navíc vypadají, jako by je na koleni spíchnul nějaký amatér. Začínám se vážně bát, co provedli s tím filmem.
Oficiální synopse: „Seattlem otřásá série záhadných vražd a Belle znovu hrozí nebezpečí od záludné upírky, jež stále touží ji zabít. Uprostřed toho všeho se navíc musí rozhodnout, čemu dá přednost: lásce k Edwardovi, nebo přátelství s Jacobem. Edward je upír, Jacob vlkodlak. Jsou jako led a oheň. Společnou mají jen vzájemnou nesmiřitelnou nenávist. A ještě jedno rozhodnutí musí Bella učinit: má zvolit život, či smrt? Ale co pro ni znamená život a co je smrt?“

Dopisy pro Julii (8. 7. 2010)
Další klasická letní slaďárna s Amandou Seyfried v hlavní roli. Samozřejmě je vám hned na začátku jasné, jak to všechno skončí – ale proč na to nezajít, pokud si potřebujete jenom utvrdit svůj životní názor o šťastné a romantické lásce? Myslím, že nic jiného se od toho čekat nedá.
Oficiální synopse: „Dopisy pro Julii jsou dojemnou a zároveň hravou love-story, vyprávěním o jiskřivé mladé lásce, ale také o vzkříšení lásky zdánlivě dávno ztracené. Když mladá Američanka Sophie (Amanda Seyfriedová, známá z muzikálového hitu Mamma Mia!), přicestuje do italské Verony, setkává se tu se skupinou dobrovolníků. Jejich prací je odpovídat na dopisy, které toužící ženy vkládají do mezer ve zdech starobylého domu, jenž byl podle pověstí svědkem vášnivé a tragické lásky Romea a Julie. Právě tady Sophie objeví dopis napsaný před padesáti lety! A tento okamžik změní život nejen Sophii, ale i mnoha dalším lidem. Podnikavé dívce se podaří najít pisatelku dopisu – Claire (Vanessa Redgraveová), která do Itálie přijede se svým vnukem (Christopher Egan), a společně se vydají hledat Lorenza, jehož Claire před půl stoletím opustila... A jakou roli sehraje v příběhu snoubenec Claire Victor (Gael Garcia Bernal)?“

Shrek: Zvonec a konec (premiéra 15. 7. 2010)
Čtvrté (a podle názvu i poslední) pokračování populárních dobrodružství trochu netradičního zlobřího hrdiny, jeho zelené lásky nebo věrného prostořekého kamaráda je konečně tady!
Oficiální synopse: „Když si podáte nebezpečnou dračici, zachráníte krásnou princeznu a tchýnino království, co dalšího ještě můžete dokázat? Pokud se jmenujete Shrek, pravděpodobně trochu zfotrovatíte. Místo toho, aby jako za starých dobrých časů děsil vesničany, teď jim otrávený Shrek rozdává autogramy. Co se to stalo s divokým zlobrem? Protože se mu stýská po době, kdy byl „pravým netvorem“, podepíše Shrek smlouvu se lstivým prodavačem iluzí Rampelníkem. V tu chvíli se ocitne ve zvrácené alternativní verzi království Za sedmero horami, kde jsou zlobři houfně pronásledováni, Rampelník je králem a Fiona ho ve skutečnosti nikdy nepotkala. Tak musí Shrek napravit, co spískal, zachránit přátele, obnovit svět takový, jaký býval, a znovu získat svou Pravou lásku.“
Podle traileru se na nás chystá velká porce zábavy – a podle mě je jenom dobře, že se autoři rozhodli pro „alternativní verzi“, protože co by mohli ještě vytěžit z té původní? Jenom doufám, že mají dost soudnosti na to, aby opravdu skončili, a že se nedočkáme nekonečných slátaných pokračování.

Počátek (premiéra 22. 7. 2010)
Máte (tak jako já) v oblibě režiséra Ch. Nolana (Batman začíná a Temný rytíř, Dokonalý trik, Insomnie, Memento…)? Pak si nesmíte nechat ujít ani Počátek. Trochu jsem zahledala na internetu a našla jsem v souvislosti s ním samé superlativy: nejočekávanější film tohoto léta, Batman bez Netopýřího muže (kvalitou triků), úžasný trailer, který toho ukazuje dost, ale přesto málo (dlouho z průběžných trailerů nebylo jasné, o co jde, ale přesto jsem se nemohla dočkat!). Tohle je prostě film, který byste si neměli nechat ujít.
Oficiální synopse: „Dom Cobb (Leonardo DiCaprio) je zkušený zloděj, absolutní špička v nebezpečném umění extrakce: krádeže cenných tajemství z hloubi podvědomí během snění, kdy je mysl nejzranitelnější. Cobbova vzácná schopnost z něj učinila vyhledávaného hráče v zákeřném světě korporátní špionáže, ale také z něj udělala uprchlíka a stála ho všechno, co kdy miloval. Teď dostane Cobb šanci na vykoupení. Jedna poslední akce mu může vrátit normální život, ale jen pokud se mu podaří provést nemožné – počátek. Místo dokonalé krádeže musí Cobb a jeho tým specialistů zvrátit běh věcí. Jejich úkolem není myšlenku ukrást, ale vnuknout ji. Pokud uspějí, půjde o dokonalý zločin. Ale sebepečlivější plánování a odborná znalost je nemůže připravit na nebezpečného nepřítele, který nejspíš předvídá každý jejich krok. Nepřítel, kterého mohl čekat jen Cobb. Uznávaný režisér Christopher Nolan natočil mezinárodně obsazený sci-fi akční snímek „Počátek“, který vás zavede nejen na různá místa na světě ale také do intimního a nekonečného světa snů.“

Zatím spolu, zatím živí (premiéra 29. 7. 2010)
Když jsem se dívala na trailer, tak jsem si nejdřív říkala, že jde o nějakou příšernou pitomost – a pak jsem se přistihla, jak se směju ostošest. Možná nejde o nějakou zásadní filmovou událost, ale tenhle film rozhodně slibuje pořádnou porci zábavy, kterou od letního filmu tak trochu čekáme. Před pěti minutami jsem ani jsem nevěděla, že film Zatím spolu, zatím živí existuje, ale teď jsem rozhodnutá jít na něj do kina, a to se mi moc často nestává.
Oficiální synopse: „Mladá žena z maloměsta (Cameron Diaz) si v akční komedii vyrazí na rande naslepo a během příštích několika dní se jí život obrátí vzhůru nohama - jejím partnerem je totiž sympatický, ale poněkud tajemný cizinec (Tom Cruise), který vykazuje všechny znaky superšpióna nadupaného všemožnými znalostmi a bojovými uměními. Nic ale není tak, jak se na první pohled zdá…“

Salt (premiéra 12. 8. 2010)
Tento film zase pro změnu vypadá jako tradiční akční thriller, se skvělým obsazením a nepříliš novátorským tématem. Podle traileru ale jde o poctivý (alespoň vizuálně) snímek, který nikoho neurazí, zvlášť pokud má ten někdo rád Angelinu Jolie.
Oficiální synopse: „Evelyn Salt (Angelina Jolie) je agentkou CIA, která složila přísahu služby, cti a vlasti. Když je přeběhlíkem obviněna, že je ruskou prozatímní nečinnou špiónkou, Salt uteče, aby očistila své jméno a jednou provždy dokázala, že je vlastenka. Za použití všech svých schopností a roků zkušeností jako tajná agentka se musí vyhnout zajetí a ochránit svého manžela, jinak nejmocnější světové síly vymažou jakoukoli stopu o její existenci.“

Ondine (premiéra 12. 8. 2010)
Ondine vypadá na fantasy romantiku, možná takový ten typ, ke kterému by se měly dávat kapesníky. Nevím, co si o tom mám myslet, vypadá to, že je to film rok starý, který jde k nám do kin až teď, a synopse je taky dost krátká: „Příběh je o irském rybáři, který objeví ve své rybářské síti ženu, o které se domnívá, že je mořská panna.“ Z traileru se dozvíte víc, jen dodám, že v hlavní roli uvidíte Colina Farrella.

Čarodějův učeň (premiéra 19. 8. 2010)
Jakkoliv to možná zní divně, podle traileru jde o velmi trikově vydařené fantasy s ironickým humorem, který přinejmenším neurazí. Pokud máte rádi fantasy a nevadí vám, že všechny jedou podle podobného vzorce, tak se určitě budete dobře bavit. A Nicolas Cage v jedné z hlavních rolí by taky mohl být jistou zárukou kvality.
Oficiální synopse: „Balthazar Blake (Nicolas Cage) je čarodějným mistrem, který se v současném Manhattanu snaží ubránit město před svým úhlavním nepřítelem Maximem Horvathem (Alfred Molina). Balthazar na to ale sám nestačí a proto vyhledá pomoc Davea Stutlera (Jay Baruchel), zdánlivě obyčejného člověka, který v sobě ale ukrývá netušené možnosti, a učiní z něj navzdory jeho pochybám svého učně. Čaroděj svého nedobrovolného žáka v rychlosti zasvětí do základů tajného umění magie a kouzel a společně se tato neobvyklá dvojice pokouší s pomocí svých schopností postavit jedněm z nejagresivnějších - a nejzákeřnějších - čarodějů všech dob. Dave je nucen v sobě najít veškerou odvahu k tomu, aby jako Čarodějův učeň svůj výcvik přežil, zachránil město a získal srdce své vyvolené.“
Poslední vládce větru (premiéra 26. 8. 2010)
Zatímco Čarodějův učeň mi připadal jako celkem zajímavé fantasy, tento film podle traileru spoléhá jenom na triky a 3D verzi. Nějak mě na něm nic nezaujalo. Znáte takové ty filmy, kde všichni mluví o záchraně světa a o tom, jak je jejich úkol důležitý, ale vy jim to vůbec nevěříte? Tak takhle na mě trailer zapůsobil. Ale pokud máte rádi bojové scény, tak ty budou očividně kvalitní.
Oficiální synopse: „Vzduch, Voda, Země, Oheň. Čtyři národy spojené osudem, když Ohnivý národ všem ostatním vyhlásí válku. Uplynulo celé jedno století od jejího začátku, přesto na obzoru není vidět naděje na její ukončení. Statečný bojovník Aang (Noah Ringer) zjistí, že je posledním Avatarem, schopným ovládat všechny čtyři elementy. Spojí se s Katarou (Nicola Peltz), která ovládá vodní živel a jejím bratrem Sokkou (Jackson Rathbone) ve snaze nastolit ve válkou zmítaném světě klid a mír. Akční fantasy Poslední vládce větru se inspirovalo pupulárním animovaným televizním seriálem.“
L. Ch.

Máme rádi zvířata!

2010-06-22T17:23:00.003+02:00

Trnucha CastexovaPřeskočit výpis nalezených zvířat

(Potamotrygon castexi)

Tímto zvláštním názvem oplývá ryba z řádu rejnoků, která má světle hnědé tělo se žlutými skvrnami (skoro až jaguářím vzorem) o průměru až 60 cm a. Tento nenápadný živočich se živí korýši, měkkýši a rybami a na svém ocasu má osten s jedovou žlázou, kterým se brání před predátory. Vyskytuje se ve sladkých vodách, nejčastěji v povodí jihoamerických řek blízko Amazonie. Pokud byste si chtěli tuhle sympatickou rybku pořídit, nesmí vám chybět velké a prostorné akvárium a asi tak 4000 korun v peněžence. Délka života je odhadována na 15 let.

Klokánek králíkovitý

(Bettongia penicillata)

Mládě klokánka kulíkovitého váží přibližně 1 gram a ve vaku zůstává po dobu tří měsíců. Už zdrobnělý název živočicha napovídá, že jeho rozměry nebudou nějaká velká čísla – délka těla je 30 – 38cm, ocasu až 36 cm a váží maximálně 1, 6 kg. Výborně skáče a šplhá, je rozšířen na území Austrálie a živí se houbami, rostlinami i drobným hmyzem. Je kriticky ohroženým druhem a zajímavostí je, že pomocí svého ocasu může ze země sbírat různé předměty, např. semena rostlin. Ostatní klokani ocas využívají k udržení rovnováhy. V přírodě prý klokánci vůbec nepijí vodu, ale získávají ji z plodnic hub.

P. a P.